,

Morituri te salutant

Zdroj: cuellar.deviantart.com

Krátká povídka z dob gladiátorů napsaná pro literární workshop Míly Lince.

Byli cvičeni pro slavnou smrt v aréně. Gladiátoři. Jen malá hrstka z těch,

co tu teď sedí a čeká na svou velkou chvíli, se jimi ale doopravdy stane.

Noc před prvním velkým soubojem. Mříže a mezi nimi ticho. Napětí. Znám ho

moc dobře. Nejsem poprvé svědkem tohoto okamžiku.

Synové písku a krve. I ti nejstatečnější mají někdy strach. Hrdě si to nepřiznají.

Já do nich ale vidím. Jsem jejich doctores, prošli mýma rukama. Dřel jsem je

a připravoval, aby nedali svou kůži za žádnou cenu lacino.

„Ke komu se modlíš?“ prolomí jeden z mých mužů to úzkostlivé mlčení.

„K našemu Spasiteli.“

„Kdo to má jako být?“

„Dítě, které je živoucím obrazem Boha. Narozené neposkvrněné ženě. Zachrání

náš lid,“ podívá se na něj přes mříže své cely s neobvyklou pokorou v tváři.

„Vážně si myslíš, že tě před smrtí v aréně zachrání nějaké mimino v

plenkách, jehož matka ani neměla tu čest přiznat svému muži, že šukala s

jiným a porodila parchanta?“

„Neměl bys mu brát jeho víru, Gale,“ vložím se do toho. „Možná pocházíte z

jiných krajů, ale pojí vás víc, než si myslíš. Oba potřebujete mít něco, co

vám pomůže, až budete vcházet do arény a obracet svůj zrak k caesarovi,

abyste ho pozdravili a pak čelili nevyhnutelnému.“

„Ave, Caesar, morituri te salutant,“ pronesou oba šeptem jako bratři. Jako

správní gladiátoři z jednoho ludu. Každý z nás zná ta slova velice dobře:

Sláva, caesare, jdoucí na smrt tě zdraví.

,

Anotace Ostří maendery

Zdroj: Lucie Füchsová

Ostří maendery je delší povídka (možná by se dalo hovořit už i novele) z rozsáhlejšího díla Přežít.
Vypráví ji pět postav, které mají společného jediné – touhu přežít.

To, co se ze začátku může jevit jako prostý úkol svěřený králem malé zlodějce, se na konci příběhu po
rozpletení klubka plného souvislostí mění v boj o záchranu před vyhubením polodémonských bytostí
zvaných maendery.

Nejvyšší z nich, princezna Nefeí, se ocitá v rukou svého úhlavního nepřítele, panovníka Deštného
království, který se na její úkor snaží upevnit svou slábnoucí moc monarchy. Jediní, kdo jí nyní mohou
podat pomocnou ruku jsou Welgred, její tajný milenec, a malá Rdouí, dívka, kterou vychovala téměř
jako vlastní dceru.

Něco takového ale znamená pro Wela i Rdouí jediné – riskovat svůj život a přemoci přirozenost
každého tvora, pud přežití. Vědí, že jejich šance je malá a smrt si žádá své…

Přežijí jen ti nejsilnější.

, , ,

Tajemný rytíř

Zdroj: cuellar.deviantart.com

Erotika je součástí našeho života, a tudíž není nic špatného, že se odráží i v příbězích. Vždy je to ale otázkou vkusu a zvážení vhodnosti. Erotická povídka Tajemný rytíř je toho důkazem! Ostatně posuďte sami. Šarmantní Sebastian a otrokyně Marika na Vás již čekají…

Ozve se zaklepání na dveře. Zvednu se a jdu otevřít.

„Buď vítána,“ řeknu dívce potom, co jí vpustím.Očekával jsem ji. Objednal jsem ji. Je součástí služeb poněkud zvláštního hotelu, v němž jsem se rozhodl strávit svou dovolenou. Nabízí tu něco jako sexuální otrokyně, krásné ženy, co bez výhrad splní každé hostovo přání.

„Jak ti mohu říkat?“ zeptám se přátelsky.

„Jsem Marika, můj pane,“ odpoví uctivě.

„Těší mě, Mariko. Já jsem Sebastian.“

Usměju se na ni. Je vidět, že je lehce nervózní. Jsem tu prvně a neví, co ode mě čekat. V duchu je ale smířená s tím nejhorším. Musí být. Lidé, co si najímají pro potěšení otrokyně, nepatří k těm, co zacházejí s dívkou jako s dámou.

„Čím Vám mohu posloužit, pane?“ zeptá se nesměle a přeruší tak to tichem umocněné napětí.

„Přivezl jsem si několik pomůcek, které bych chtěl vyzkoušet. Pomůžeš mi je otestovat, Mariko?“

Ví, že i kdyby sebevíc nechtěla, tak musí říct ano.

„Zajisté. Ráda objevuji nové,“ odpoví přívětivě a zdvořile, ale v očích má ukrytý strach. Jsem obchodník. Zkušený a zralý muž. Za ta léta jsem se naučil číst v lidské tváři. Mám ji před sebou jako otevřenou knihu. Stačí mi jen začít listovat a prokousat se zvědavě jejím nitrem.

„To rád slyším. Ale nečekej nic převratného. Jsou to, jak bych to nejlépe řekl, …staré osvědčené klasiky. Přesto však mají své kouzlo a to nové, co s sebou přinášejí, závisí hlavně na tom, s kým jsou využívány,“ podám to tak, aby to vyznělo jako kompliment. Těším se a Marika ve mně svou nesmělostí vzbuzuje touhu si hrát. Je jako nějaké vystrašené zvíře, čekající v pasti, co s ním lovec udělá. Plachá laň zahnaná do kouta. Já se ale netoužím stát tím, kdo jí zasadí poslední ránu, nýbrž jejím zachráncem. Mužem, co tiché, bezbranné dívce dokáže, že rytíři ještě nevymřeli, ale že pouze jen na čas zmizeli, aby si vyléčili své vlastní rány.

Je vidět, že jsem jí tím trochu uklidnil. Už se tolik nebojí, co že to z mého dosud nevybaleného kufru vytáhnu.

„Mám tu tři věci, hračky… jedno, jak to budeš nazývat. Nechám tě vybrat, jakou z nich budeš chtít použít nejvíc,“ řeknu, protože nic se nesmí přehánět. Budu tu dost dlouho na to, aby jiný večer přišel čas i na ty ostatní.

„Vibrátor na klitoris Funny Orange,“vytáhnu první. „Má šikovně řešené oddělitelné násady, takže se s ním dá opravdu vyhrát,“ dodám ještě a sahám pro další pomůcku.

„Jako druhý tu máme, nech se překvapit, zase ten chvějící se vynález,“ zasměju se. „Tohle je ale DeLuxe verze perličkového vibrátoru. Umí přirážet a rotovat.“ Kdybych neslíbil, že nechám vybrat ji, tohle by byla má volba. Mám rád kolem sebe přepych – dobré a kvalitní věci – a cokoliv, co nese označení DeLuxe si mě velice rychle získá. Navíc mě vzrušuje představa půjčit jí ho a jen v tichosti přihlížet, jak si s ním dělá potěšení sama.

„Připadáte mi, Sebastiane, jako nějaký kouzelník, co vytahuje ze svého klobouku samá překvapení,“ mile se na mě usměje.

„Tak to tě asi zklamu,“ lehce zvážním, „protože králíka s sebou fakt nemám.“

Začneme se oba hlasitě smát.

„Tak co je tedy tím známým nejlepším na konec?“ je zvědavá.

„Swede Massage meruňka/pomeranč.“

„Masážní olej?“ vezme ho do ruky, otevře a přičichne. „Voní vážně jako pravé ovoce.“ Ještě chvíli je opojená jemným meruňkovým aroma s příměsí pomeranče a pak řekne: „Pokud si vážně mohu vybrat, tak volím tohle.“

Čekal jsem, že skončíme právě u oleje. Proto jsem ho z toho mého magického kufru vytáhl až jako poslední. Vyznat se v ženách není až tak těžké, jak se říká.

Rozváže si uzel šatů za krkem a nechá je ze sebe ladně sklouznout na zem. Přijde ke mně a začne mě rovněž svlékat.

Cítím, jak se mi v její blízkosti začíná zrychlovat tep. Jsem na sebe pyšný, jak jsem jí úspěšně navnadil tak, že sama převzala iniciativu.

Když jsem i já v rouše Adamově, vezme mě za ruku a vede k posteli. „Připravte se na masáž, můj pane.“

Zastavím se a rukou, za níž mě drží, si ji k sobě přitáhnu.

„Vlastně to mám v plánu jinak, krásná Mariko,“ řeknu a políbím ji. „Tu masáž udělám já tobě, a ne ty mně.“

V očích se jí zaleskne překvapení. Tohle ani v nejmenším nečekala. Položím si jí na postel a vezmu do ruky masážní olej. Naliju si trochu do dlaně a pak ho v nich zahřeju, aby jí byl příjemný.

Začnu jí masírovat. Vnímám pravidelnost jejího dechu a přizpůsobím se mu. Základem dobré masáže je především vzájemné splynutí. Pak je každý pohyb pro tělo přirozený, a tudíž i příjemný.

Když trochu zatlačím, povzdechne. Užívám si to spolu s ní.

„Povězte mi, prosím, něco o sobě, pane,“ požádá mě. „Odkud jste? Kde jste byl ukrytý, kde mám hledat tak vzácné muže, jako jste Vy?“

„Je známo z pověstí, že rytíři odpočívají v hoře Blaník. Začal bych hledat tam.“

Zasměje se mému vtipu.

„Když tedy nechcete říct, odkud jste, tak mi prozraďte něco jiného o sobě. Chci Vás poznat lépe.“

„Dobrá,“ řeknu a zamyslím se, co bych jí mohl povědět. „Nuže, prozradím ti proč mi jako malému říkali Růžový slon. Je to legrační historka.“

Už teď vidím úsměv na její tváři, a to jsem ještě ani s líčením nezačal.

„Když jsem byl ještě hodně malý, často jsem plakával. Sourozenci mi vždy říkali, trochu posměšně: Nebreč, maminka ti koupí slona. A bude růžovej! K čtvrtým narozeninám jsem ho pak opravdu od maminky dostal. Nosil jsem ho všude s sebou, a proto mi tak začali říkat. Nevím, čím to bylo, ale s ním jsem skutečně už nikdy nebrečel. Ta přezdívka mi vydržela, až do první třídy. Tam jsem šel bez něj. Už jsem ho nepotřeboval.“

„To je moc pěkný příběh,“ poví a s úsměvem si dál užívá mé dotyky.

„Kdo ví, jak to bylo doopravdy. Sám si na to už nevzpomínám a znám to jen z maminčiných vyprávění a z fotek z té doby,“ dodám ještě.

Olej se začíná pomalu, ale jistě postupně vstřebávat. Začínám méně používat ruce a zapojuji do hry další části svého těla.

Jazykem jí přejedu po páteři. K mému překvapení olej po ovoci nejenom voní, ale i tak skutečně chutná.

„Páni, jak se to smíchalo se slinami, tak to moc příjemně hřeje,“ zamumlá a dál v klidu leží a užívá si hřejivého pocitu blaha.

Napadne mě pustit hudbu. Vstanu a zapnu přehrávač s meditačními skladbami. Pak beru do ruky znovu olej a přecházím k masáži jejích dokonalých nohou. Je to pohled jako pro bohy.

„Je čas, aby ses otočila,“ pošeptám jí, když si dovyhraju s posledními prstíky jemného chodidla.

Žádné reakce se mi ale nedostává. Usnula. S úsměvem na tváři přešla do světa snů.

Nechávám jí spát a s obdivem pozoruju její krásu. Měl jsem sice původně s olejem víc úmyslů, protože se dá použít zároveň jako lubrikant, ale nechci jí budit. To počká a ten sladký pohled na ni by to bez tak nevynahradilo.

Mám slabost pro nevinnost a půvab. A ženy, ač si to za nic na světě nechtějí přiznat a maskují se za silnou a hrdou tvář, tak jsou křehké duše, o které je třeba s láskou a citem pečovat. Stojí to za to. Mám o tom důkaz. Leží přede mnou.

 

Povídka psaná pro internetový obchod s pomůckami, které tu byly zmíněné. Více na stránkách Růžového slona.

, ,

Přežít

Zdroj: ferme1.deviantart.com

Rozhlédnu se. Doprava a pak hned doleva. Stojím v řadě na sluncem zalitém čtvercovém nádvoří před robustními dřevěnými dveřmi. Jsem jeden z mnoha. Jeden z mnoha otroků čekajících na smrt. Nemyslel jsem si, že umřu tak brzy. Tak mladý. Takhle.

Na druhou stranu, když tak přemýšlím, odejít z tohoto světa se dá i horšími způsoby. Pouze člověk nesmí mít utkvělou představu, že když je muž, tak zemře jako válečník – hrdina. Kdepak. Mám na vybranou. Buď se smrti vzpírat, nebo si ji užít.

Jsem na jihu. Mají tu zvláštní zvyky. Ne jako u nás ve Středohorském království. Nechápu je a divím se, jak taková společnost může vůbec přežít. Jsou to divoši. Nemají úroveň. Provádí nejrůznější rituály, které často doprovází oběti. A to zjevně nemalé, když se znovu podívám kolem sebe. Nebýt lidí, co se dostali do otroctví jako já, tak by se Jižané brzy vyvraždili navzájem.

Vím, co mě čeká. Odborník na zdejší kulturu nejsem, ale tento zvyk vešel ve všeobecnou známost.

Ukájení divoženských šamanek. Ve vyspělé společnosti něco nemyslitelného, ale tady? Váží si jich, věří v jejich kouzla. Pravidelně jim předhazují muže, aby si s nimi užily a pak je následně po milostném aktu zabily.
„Co ty mrchy udělaj, když se mi nepostaví?“ vznáší dotaz do okolí muž stojící po mé levici. Nečekal, že mu někdo odpoví. Ta otázka vyznívala dost zoufale.

Pohlédnu na něj. Tentokrát si ho ale prohlédnu pořádně, ne jen tak letmo jako předtím. Ač možná jeho poznámka opravdu zoufale zněla, on tak rozhodně nevypadá.

Statný, vypracovaný, s hlavou hrdě vztyčenou. Jeden z těch, kteří kdyby si mohli vybírat, nikdy by nezvolil slastnou smrt po sexuálním uspokojení, nýbrž někde na bojišti, jako hrdina z dávných dob. Zkrátka tvrdý muž Severu.

„Neblázni,“ odpovídám mu z nějakého nevysvětlitelného důvodu, „prej jsou to krásný ženský. Můžeš si tisíckrát říkat, že se ti to nestane, ale přírodě prostě neporučíš.“

„Co na nich může být krásnýho, prosim tě. Se podívej na ty lidi. Vypadaj, jako kdyby se několik týdnů ani nemyli. Pochybuju, že ty divoženky na tom budou líp. To není jako voňavá, sněhově bílá kůže a hebké zlaté vlasy žen od nás.“

Seveřanky. Krásné a vždy nanejvýš elegantní dámy. Navenek ale působí stejně chladně jako země, z níž pocházejí. Někomu se to evidentně líbí. Ale já jsem ten typ, kterého musí dívka pořádně rozpálit. A to by očividně žádná z těch ledových královen zimních krajin nedokázala.

Jindy bych se na tohle téma i pohádal, ale teď? Nemá cenu vést spory.

Spoután v řetězech, čekám na svou poslední hodinu a s každou další odbitou lidí kolem mě ubývá. Připozdívá se a slunce zrovna mizí za střechou domu.

Svírá se mi srdce.  Do dveří bez návratu, mezi ty nenasytné krky vlků hladovějících po našem mase,  nás vpouští postupně po menších skupinkách. Pokaždé, když zapějí tím uši rvoucím tónem, vzbudí se ve mně pocit nejistoty a strachu. Ani ne tak ze smrti, ale spíš z toho, že nevím co čekat.

Protáhnu se. Křupne mi pár obratlů. Bolí mě záda. Několik dnů jsem spolu s několika dalšími, se kterými mě vezli, spal pouze na dřevěné podlaze vozu. Cítil jsem každý kámen, na nějž kola najela. Ale ani z normální postele jsem ne pokaždé vstával bez té palčivé bolesti. Snad tisíckrát jsem si říkal, že začnu posilovat, aby se mi nevracela. Nikdy jsem nezačal. A teď už ani nezačnu.

Co by kdyby. Je toho tolik, co bych zrovna nyní chtěl udělat, ale k ničemu z toho se mi již nenaskytne příležitost. Lituju, kolik drahocenného času jsem promarnil.

Dveře se znovu otevírají a strážní, co dohlížejí na hladký průběh celého rituálu, vláčí ven další čtyři zakrvácená těla.

Odvracím se. Není to příjemný pohled. V tichosti pozorovat, co mě čeká. Svou blízkou budoucnost.

Zbývá nás šest. Vpustí nás už všechny najednou, nebo mě a Seveřana, se kterým jsem se předtím dal do řeči, nechají dál v naší nejistotě?

Na odpověď jsem nemusel čekat dlouho. Nechávají. Ještě jednou budu muset přihlížet tomu úděsnému pohledu.

Můj čas se nachyluje. Pozitivní pocit a nadhled, se kterým jsem se celou situaci snažil brát, se vytrácí. Cítím něco zvláštního. Roste ve mně pud přežití. Chci toho ještě tolik stihnout. Tolik toho dokázat.

Znovu ten strašidelný zvuk. Dveře zaskřípaly a pomalu se začínají otevírat směrem k nám. Jako by nás vábily dovnitř vstříc nevyhnutelnému. Proč? Jak jsem se vlastně dostal až sem? Co jsem udělal tak špatného, že si zasloužím umřít? Nezeptá se mě nikdo na mé poslední přání? Co bych si vlastně přál?

Ani nevím. Jediné, co doopravdy chci, je žít. A to mi beztak nikdo nedá.

Strážní k nám přicházejí a konečně po několika dnech nám sundávají okovy. Mám chuť z ničeho nic jen tak utíkat, jak jsou mé nohy najednou lehké, ale zároveň se nechci pohnout ani o píď.

Přesto však není zbytí. Vydáváme se do dveří. Pobízet či přímo natlačit se nenechá ani jeden z nás. Nemělo by to cenu, stráže mají jednoznačnou převahu. Jakýkoliv odpor by byl zbytečný. Alespoň si tak zachováme nějakou důstojnost.

Konečně vcházíme dovnitř. Nebo by se možná dalo říct ven, protože se ocitáme v něčem, čemu by se dalo říkat džungle.

„To nás tu budou štvát jako nějakou divou zvěř?“ ptá se mě Seveřan.

Asi by to pro ně jinak nebyla taková zábava, napadá mě, ale nahlas to nevyslovím.

Seveřan na nic nečeká. Ohlédne se zpátky ke dveřím, nejspíš ve snaze ujistit se, že jimi se opravdu vrátit nepůjde, a poté se rozběhne mezi keře a stromy do pomyslného středu džungle. Prošel jistě dobrým výcvikem přežití a nejspíš se díky němu umí orientovat v neznámém prostoru lépe než já.

Hned jeho první krok spouští vlnu šumu. Dívky schované v křoviskách na to jistě čekaly. Dá se jen stěží hádat, kolik jich tu je ukrytých.

Cítím na kůži oči nějaké z nich. Probodávají mě. Otáčím se kolem dokola a snažím se je najít. Nikde je ale nevidím. Nedokážu rozpoznat, kde ta jejich zvláštní síla pramení.
Na chvíli ustanu. Všechny otázky, které mě trápily před vstupem sem, jsou náhle ty tam. Při uvědomění si, kolik času jsem promarnil, už nechci ztratit ani vteřinu. Chci si užít každý moment, který mám ještě prožít. Bavit se hledáním očí, jež mě sledují.

Tep, který mi vyletěl až do nebeských výšin, se začíná postupně uklidňovat. Zavřu oči a vnímám zvuky džungle. Třeba mi napoví, kde mám hledat. Nádech…

Cítím ji. Prudce se otočím. Stojí přímo přede mnou. Nemám tušení, kde se tam tak znenadání vzala. Musí se pohybovat jako ten nejjemnější jitřní vánek.

Při pohledu na ni mě napadá, jestli umí oči mluvit. Tak rád bych to věděl. Přál bych si jí skrze ně povědět tolik věcí. Jinak to totiž asi možné není. Nemyslím si, že existuje nějaký jiný jazyk, co by nás spojoval.

„Nemusí to skončit krvavou lázní,“ šeptám jí do jejích tmavých hlubokých propastí a propadám se do nich.

Umřu a možná to vypadá, že už je vše jedno. To je ale jen zdání. Mně na jedné věci stále ještě záleží. Není mi jedno jak.

„Proč neutíkáš jako všichni ostatní? Nezáleží ti snad na tvém životě?“ zeptá se mě.

Spletl jsem se. Rozumím jí. Mluví stejně jako já.

„Pomohlo by mi to snad?“ neodpovídám jí.

„Ne. Měl bys akorát delší naději.“

„K čemu je jen marně doufat? Lepší je přiznat si pravdu,“ podotknu a stále se jí dívám přímo do očí. Neuhnu z jejího pohledu, kterým mě pevně svazuje, ani na okamžik. Beru to jako součást hry.

Napadá mě, že na ni možná mluvím moc v hádankách. Seveřan měl pravdu. Třebaže mluví jazykem Středohorského království a severních městských států, civilizovaně rozhodně nevypadá. Ještě než jsem svým zrakem ustrnul v jejích očích, rychle jsem si ji prohlédl. Těsně uvázaný kus látky jí jen tak tak zakrýval ňadra a o něco volnější pak oblast boků do půlky stehen. Toho jsem si samozřejmě všiml jako první. Žádná z žen u nás by si něco takového nikdy na sebe nevzala, bylo to bráno jako oblečení lidí nízkých mravů.

Je to škoda, protože to rozhodně nebyl marný pohled…

…nad čím to krucinál přemýšlím? Asi jsem fakt hodně prohnilý, když se mi v takovouhle chvíli honí hlavou podobné věci.

„Lidé většinou tahle nepřemýšlí,“ vytrhne mě najednou z mého hloubání nad zbytečnostmi, „raději obelhávají sami sebe. Je to o mnoho snazší.“

„Mluvíš, jako bys mezi ně nepatřila,“ zaujme mě tím, co řekla. Evidentně jsem ji již po druhé za tak krátkou chvíli podcenil.

„Také nepatřím.“

„Jižanské šamanky nejsou lidmi?“ nenápadně vyzvídám, jako by mi ta informace mohla ještě k něčemu být.

„Jsem jedna z maender,“ nemusí říkat nic víc, abych pochopil.

Maendery. Míšenky pradávných démonů a nejlepších válečníků své doby. Nezkrotné a krvelačné bestie zrozené z ohně sopek a zemského magmatu. Nebezpečné. Nepředvídatelné.
Čest a prokletí zároveň setkat se s nimi tváří v tvář. Nebo tedy s jednou z nich. Těm ostatním je konec kdovíkde.

Stále jí koukám přímo do očí, v mysli si ale přehrávám pohled na její rituálními ornamenty pomalované tělo. Mladé. Pevné. Bronzově opálené.

Normálně bych v takovouhle chvíli asi váhal co dělat. Přemýšlel bych, jestli je to vhodné či ne. Teď se ale zaposlouchám do jiného hlasu, než je ten, kterým na mě promlouvá rozum. Neohlížím se na nic kolem. Jednám.

Přitáhnu si ji pevně k sobě a políbím. Je vidět, že něco takového ani v nejmenším nečekala. Maendery budí v lidech strach a obavy. Vyvolávají na povrch temná zákoutí duše a opanovávají je. Těší se z lidské bezradnosti.

Asi jsem blázen. Ale přesně tohle mě na ní přitahuje ještě víc. Mám strach. Jen hlupák by ho neměl. Děsivá kombinace stimulující mé primitivní pudy.

Kontakt tělo na tělo. Intimní objetí. Pevné. Poddajné. Sjíždím rukou z jejích zad k bokům. Na opasku držícím sukni má přidělanou delší lehce zahnutou dýku.

Chvíli se brání a snaží se získat převahu, jíž tady mezi stromy normálně mívá. Pak ale podléhá mým dotykům a na vteřinu přestává být ostražitá. A tahle krátká chvíle patří jen mně. Zmocním se její zbraně a tím i její osoby.

Přikládám jí ostří k obličeji. Na to, že se postupně stmívá, se ocel až neuvěřitelně leskne.

Přestává téměř dýchat. Poprvé je v roli své oběti. Neucukne ale ani o milimetr. Hledí mi do očí, tak jako já jí do chvíle, než jsem se dotkl jejích rtů. Pokorně čeká, co bude dál.

Otočím ji zády k sobě a dýku držím u její šíje.

„Jen zbabělec nedokáže hledět do tváře své kořisti, když jí zasazuje poslední ránu,“ zašeptá chladným tónem. Už dávno mohla volat o pomoc. Další maendery by ji v tom dozajista nenechaly. Ona to ale neudělala.

Sjíždím ostřím po její páteři pomalu dolů. Zastavím se u uzlu látky zakrývající jí ňadra. Jeden rychlý přesně cílený pohyb a druhý vedený o něco níž a je to. Bez sebemenšího šrámu na kůži tu najednou přede mnou stojí úplně nahá.

Odhodím nůž a v mžiku za ním letí i moje košile. Znovu si ji přitáhnu k sobě a otočím tak, abych jí viděl do obličeje.

Být to možné, tak kolem nás tančí jiskřivé paprsky vášně. Takový náboj, jako má tahle předehra, jsem ještě nezažil. Nečekanost situace a vzduch přesycený nebezpečím střídá něžnost. Nechci jí ublížit. Je to hra. Pokus o to užít si zbývající chvíle života naplno. Něco, o čem jsem do té doby pouze snil.

Položím ji jemně do travního porostu, povolím si pásek u kalhot a stáhnu je o kousek níž. Ví, co přijde. A já ji rozhodně čekat nenechám…