Pro potěšení každého čtenáře

, , ,

Zákon smečky

Zdroj: Roland Rawen Havran

To nejlepší z mého pera. Povídka publikovaná ve sborníku Mlok 2016.

 

Úděl panovníků

Brol

 

Úděl panovníka není nikdy lehký; leží mu na bedrech velká zodpovědnost a každý den prožívá ve strachu, kdo ho o trůn připraví. Nepřátelé, přátelé nebo až smrt? Pokud člověk něco takového nezažije, nedovede si to představit.

Sloužím u krále Horika skoro třicet let. Za tu dobu jsem po jeho boku zažil mnohé: od korunovace, přes královskou svatbu a narození starší dcery, až po smrt manželky při porodu druhé dcery. Po této osobní tragédii zůstal můj pán sám a všechnu svou pozornost věnoval starší dceři Laáve, která dostala jméno po ženě, kterou tolik miloval.

Mladší Kotrýnelu Horikus poslal ještě jako batole do kláštera v Hraniční říši. Bylo to nevinné dítě. Stále si živě pamatuji, jak jsem ji choval a ona mě tahala za prst těma svýma drobounkýma ručičkama. Bezstarostně si hrála a netušila, jak se na ni její otec dívá. Ten tehdy nesnesl pohled na dítě, které zabilo jeho velkou lásku. A přitom to nyní byla právě Kotrýnela, kdo mu stál po boku v nelehké politické situaci. Jakoby se snažila napravit hřích, za který ale ani v nejmenším nemohla.

Vrátili se společně z krvavého rituálu u příležitosti svátku deště. Kotrýnela mě s těžkým úsměvem pozdravila a odešla do patra, které jsme měli v hostinci pronajaté. Horikus odmítl bydlet v královském paláci zdejšího panovníka.

Opatrně jsem za svým pánem zašel. Podle toho, jak se na mě Kotrýnela podívala, mi bylo jasné, že není v dobré náladě.

„Postarej se, ať služebné zabalí naše věci. Ráno odjíždíme,“ přikázal. V tichosti jsem opustil místnost. Ulevilo se mi, že jsem mohl odejít a nemusel tam být s ním. Zajímalo mě, co se stalo, a věděl jsem, že od něj bych se to nedozvěděl.

Zaklepal jsem na dveře Kotrýnely.

„Smím dál?“

Její něžná ruka vzala za kliku a osobně mě vpustila dovnitř.

„Jsem ráda, že jsi přišel, Brole,“ řekla a její hlas zněl jako uklidňující, dlouhé tóny flétny. Divil jsem se, jak po tak náročném dni může povzbudit ona mne – věkem to byla sotva šestnáctiletá dívka, svým chováním však působila mnohem vyspěleji. Uměla se přenést přes vlastní problémy a být tu pro ostatní.

Zeptal jsem se, jaké to s otcem na slavnostech bylo, a ona mi ve stručnosti vylíčila události celého odpoledne.

„Není to dobré, Brole. Stupňuje se to. Je otázka času, kdy otec podnikne něco neuváženého. Už cestou sem povídal něco o tom, že jim příští rok ukáže. Království má spoustu jiných problémů. Přemnožil se hmyz, úroda bude menší. Nemůže si dovolit řešit směšné spory, i když chápu, nakolik je pro něj celá situace ponižující.“

Nic jsem na to neodpověděl a jen se zamyslel.

„Co tedy budeme dělat?“

„Nevím. Nevím, co myslel tím, že jim příští rok ukáže. Musíme počkat, až se uklidní.“ Posadila se unaveně do křesla a vyndala jehlici z vlasů, které podobně jako její snědá pokožka krásně kontrastovaly s bílými svátečními šaty, které měla na sobě.

Nalil jsem nám oběma víno a usedl naproti ní.

Kotrýnela se zamyšleně zahleděla do prázdna a začala si z rukou stahovat elegantní rukavice, které pro ni byly tak typické. Položila je na stůl a pravou rukou se natáhla pro pohár. Oko v její dlani otevřelo víčko a zkoumavě si mě prohlédlo. Bylo jako živé.

Po těle mi přeběhl mráz. Byl jsem na jeho pronikavý pohled zvyklý, i tak ve mně ale pokaždé vzbuzoval nejistotu a obavy.

„Tak na co si připijeme, Brole?“ usmála se na mě způsobem, který umí jen ona, a strach z toho, co skrývala pod bílou látkou rukavic, byl rázem pryč. Opět bylo podstatné jen to, co nás pojilo.

Úděl panovníka není nikdy lehký. Někteří neunesou velkou zodpovědnost, která jim leží na bedrech.

„Na dva skutečné vládce Deštného království.“

* * *

 

S ohledem na vydavatele knihy uveřejňuji pouze ukázku. Více najdete ve sborníku, nebo si o povídku můžete napsat soukromě na můj email – jitka@ladrova.cz 

Sborník Mlok 2016

Mlok 2016

Je libo něco dalšího ke čtení?

, , ,

Magie inkoustu a pera

Zdroj: freeimages.com

Merkur, Venuše, Země, Mars,… přeříkávám si neustále za sebou jména planet.

Merkur,… znovu a znovu opakuju jejich názvy. Snažím se zaměstnat svou mysl, abych z ní vyhnal to, co mi brání usnout. Jenže bezúspěšně. Musím na ni neustále myslet.

Vstanu z postele a pohlédnu z okna.

Luna se roztesknila, nářky serafínů, zašeptám měsíci na obloze. Obklopuje ho spousta zářivých slz nesoucích hořkou pachuť viny. Každá z nich mi připomíná ji a to, jak jsem jí ublížil.

Přejdu ke stolu a rozsvítím světlo. Bezradně se rozhlédnu kolem sebe a nakonec ustrnu zrakem na ledabyle položené knize na poličce.

To kvůli ní se tohle vše stalo

 

***

 

Kráčel jsem si tehdy s úsměvem na tváři po slunné stráni poseté vinnou révou. Vyšel jsem vstříc novému. Šťastný, svobodný, jenže taky bláznovsky pošetilý. Vůbec jsem nebyl připravený na to, co má přijít. Neuvědomoval jsem si možné následky svého rozhodnutí. Přenesl jsem se do jiné doby a jiného světa, ale to vše mi bylo jedno. Má touha byla silnější než já.

Došel jsem ke stavení mezi řadami révy táhnoucími se po vrstevnicích po celém kopci. Zaťukal jsem na dveře.

„Á, pomocník. Výborně!“ vykoukl na mě zpoza nich opálený muž ve středních letech. „Jdeš pozdě, hochu.“

Usmál jsem se. „Nebyl jsem domluvený, že dorazím.“

„To vůbec nevadí. Každá pomocná ruka se mi teď před vinobraním hodí,“ pozval mě dál a hned mě zaúkoloval, aniž by se obtěžoval zajímat se, jestli vůbec o práci stojím.

Neprotestoval jsem. Beztak jsem měl v plánu zdržet se a novým zkušenostem jsem se nikdy nebránil. Naopak. Jako umělec jsem je dokonce vždy vřele vítal. Byl to pro mě další zdroj inspirace.

„Jacqueline,“ vykoukl muž z okna, když mi vše podstatné vysvětlil. „Pojď sem!“ zakřičel mohutným hlasem na dívku venku.

Jacqueline, poskočilo mi srdce. Stačilo mi jen slyšet její jméno a už tehdy jsem si byl jistý, že se nikdy nebudu chtít vrátit zpátky do své doby. Bylo to jako volání osudu. Hlas vyšší moci, který mi rezonoval v hlavě a přehlušil to, co mi našeptával rozum.

„Zdravím,“ vešla do místnosti dívka s tváří múzy. „Potřeboval jste něco, tatínku?“

„Máme novou pomocnou ruku. Zasvětíš tady,…“

„Paula,“ doplnil jsem za něj své jméno přeložené do francouzštiny. Za normálních okolností jsem z tohoto půvabného jazyka znal jen pár frází. V tomto světě to ale nevadilo. Rozuměl jsem všemu.

„…zasvětíš tady Paula do sběru hroznů.“

„Jak si přejete, tatínku,“ odpověděla a následně mě odvedla ven, kde mi ukázala vše potřebné.

Začali jsme společně sbírat víno a povídat si. Teplo, slunce a nebeská vůně. Hrozny přibývaly v ošatkách.

„…takže, tohle všechno tady patří tvému otci?“ zeptal jsem se, i když jsem odpověď znal. Nechtěl jsem, aby řeč stála.

„Ano. Vinařství patří naší rodině už víc jak sto let. Dostali jsme toto území po Velké revoluci, kdy byla veškerá půda sebrána církvi a šlechtě a dána do rukou obyčejného lidu.“

„Sto let, no, to už je nějaká doba,“ vydechl jsem a na moment jsem se zahleděl po krajině. Slunce se už klonilo pomalu k západu a ozařovalo jižní stráň žlutooranžovými paprsky. Stíny na zemi se rychle prodlužovaly.

„Pro dnešek budeme končit,“ přerušila mě z mého rozjímání.

„Co tu děláváte po večerech?“

„Jak kdo. Já si vždy naliji sklenku vína z minulého roku, zapálím si svíčku a čtu si,“ úplně jí při těch slovech zazářily oči. Bylo z ní cítit, jak moc to miluje.

„A co čteš nejraději?“

„Prokleté básníky,“ pronesla tajemně.

„Ze všeho nejvíc se mi líbí Stéphane Mallarmé.“

„Luna se roztesknila, nářky serafínů,…“ začal jsem recitovat jeho báseň, kterou jsem se kdysi dávno učil ve škole.

„Zjevení,“ zašeptala do chladnoucího vzduchu název mnou recitovaného díla. „Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by ji znal taky, natož aby ji uměl.“

Nepatrně jsem se usmál. Těšilo mě, že jsem jí tím udělal takovou radost, ale…

 

***

 

…když se za tím vším teď ohlížím zpětně, uvědomuju si, že již v tuto chvíli se ve mně zrodily pochybnosti. Usadilo se ve mně malé semínko výčitek svědomí, které postupem času klíčilo a rostlo. Bylo to tak krásné, ale zároveň taky hrozně nespravedlivé. Pocházel jsem z jiného světa a díky tomu jsem ji znal víc, než jen mohla tušit. Nebylo správné zneužít to, co o ní vím. Po bitvě je každý generál. Tehdy jsem to zkrátka prožíval jinak.

 

***

 

Seděli jsme s Jacqueline u stolu. Vyprávěla mi o víně a o památkách v Bordeaux. Usmíval jsem se a přikyvoval. Nevnímal jsem moc, co říká, jen jsem poslouchal její nebesky znějící hlas.

„Co vlastně děláš ty?“ zeptala se najednou a vytrhla mě tak z mého snění.

„Cože?“ zmateně jsem se na ni podíval. Tím, že jsem se soustředil na jiné věci, mi úplně unikla souvislost, jak se od pamětihodností přenesla ke mně.

„O sobě jsem mluvila ažaž. Chci vědět něco víc o tobě.“

Usmál jsem se. „Jistě… no, já píšu. Jsem spisovatel.“

„Tak proto znáš prokleté básníky!“ rozzářily se jí oči stejně jako předtím na stráni. „Co píšeš?“

„Prózu, román z vinařského prostředí.“

„Takže tu jsi, abys získal inspiraci?“

„Z části. Ale… těžko se to popisuje. Hlavně asi chci poznat blíž své postavy.“

„Zkusit si, jak doopravdy žijí,“ doplnila místo mě. „Myslím, že chápu, co tím chceš říct.“

Odmlčeli jsme se. V tichosti jsme se koukali jeden na druhého. Oba jsme přemýšleli. Četl jsem její myšlenky; cítil jsem je ve své hlavě. Nezamiluj se! Hlavně se nezamiluj, říkala si sama pro sebe. Víš přeci, že máš být provdána za jiného. Jen by sis tím ublížila.

Litoval jsem toho, co jsem jí svou přítomností způsobil, ale zároveň jsem byl rád. Vlastně jsem sem přišel hlavně proto, abych získal její srdce pro sebe. Už dlouho jsem ji miloval. Chtěl jsem ji. Přál jsem si uchránit ji před neblahým osudem, který ji čekal.

Lidské příběhy nebyli, nejsou a nikdy nebudou pohádkami, které nám vyprávěli už jako malým dětem. Jenže já chtěl, aby tenhle skončil šťastně. Naivně jsem si myslel, že to dokážu změnit. Neměl jsem tenkrát tušení, že to svým zásahem udělám celé ještě horší. Děj mé knihy se vymkl kontrole.

„Doprovodil bys mě do mého pokoje?“ přerušila to ticho. „Chtěla bych ti ukázat knihy, které tu mám. Zajímalo by mě, co bys na ně řekl.“

„Mile rád,“ vstal jsem a přešel k ní, abych jí pomohl odsunout těžkou židli. Kavalírsky jsem jí nabídl rámě a odvedl ji před dveře její komůrky. Najednou jsem si nebyl jistý, jestli se hodí, abych k ní šel takhle pozdě večer. Měl jsem na paměti, že je to přeci jen jiná doba, než na jakou jsem byl běžně zvyklý. Nechtěl jsem nic pokazit.

„Nebude nikomu vadit, že jsem u tebe v tuhle hodinu?“ zeptal jsem se, abych se ujistil.

„Otec je posedlý vínem. Teď už spí, aby mohl brzy ráno vstát a začít pracovat. Nemusíš mít strach,“ vzala mě za ruku a převedla přes práh. „To jsou ony,“ ukázala na polici s pečlivě vyrovnanými knihami. Nebylo jich moc, ale i tak měla Jacqueline vepsáno v tváři, jak moc je na ně pyšná.

„Úžasné,“ začal jsem přejíždět očima po titulech. Několik románů od klasiků a zbytek sbírky poezie od prokletých básníků.

„Nezeptáš se ani, jak jsem k tak vzácným knihám přišla?“ zaraženě se na mě podívala. Nejspíš čekala jinou reakci, protože tady na venkově byly jiné knihy než Bible velkou raritou. Jenže to mi došlo až zpětně. V ten moment jsem prostě bez váhání odpověděl na položenou otázku.

„Poslala ti je tvá kamarádka z Paříže.“

„Jak to víš?“ pozastavila se nad tím. „Já-, já jsem ti to přeci neříkala…“

To je pravda. Jak to vím? zeptal jsem se sám sebe. Kdybych byl tím, za koho jsem se vydával, o něčem takovém bych nemohl mít ani tušení. Zapomněl jsem dávat si pozor na jazyk.

„To tvá kamarádka…“ zalhal jsem. Bylo to první, co mě v ten okamžik napadlo. „Ona mi to řekla. Potkal jsem ji v Paříži. Hodně o tobě v souvislosti s literaturou vyprávěla. I proto jsem se rozhodl jít až sem do Bordeaux. Chtěl jsem tě poznat osobně, Jacqueline.“

„To je asi to nejhezčí, co mi kdy kdo řekl,“ poděkovala mi úsměvem.

Neuspěchej to, problesklo mi hlavou. I tak jsem se ale neovládl. Udělal jsem krok k ní a políbil ji. Znala mě sice sotva den, ale některé věci ví člověk zkrátka hned. Cítil jsem, že to přes všechna ne a překážky chce stejně jako já. Náhlé vzplanutí. Zakázaná láska. Vášeň a nebezpečí v jednom. Romeo a Julie francouzských vinic.

 

***

 

Oba jsme si byli podobní. Oba jsme si malovali naše vzdušné zámky a lítali vysoko v oblacích. A tak čas ubíhal. Jeden den za druhým, až bylo všechno víno sklizeno a přišlo vinobraní.

„Na letošní víno,“ přiťukli jsme si s Jacqueline. Jako by ale tohle sladké opojení našich smyslů mělo být předzvěstí hořké budoucnosti; jako by ono lehké cinknutí skleniček vyvolalo tlakovou vlnu, která nesla zkázu do všech stran.

Já to ale v tu chvíli neviděl, a to i když jsem moc dobře věděl, co má přijít. Přenesl jsem se do tohoto světa s tím, že vím, co se má stát. V její přítomnosti jsem na to ale zapomínal. Užíval jsem si každý okamžik s ní. Vše plynulo tak dokonale. Kdo by se zabýval zítřkem, když dnešek byl perfektní?

Jedna sklenka vína, druhá. Další a další… přestal jsem je počítat.

Večer ubíhal.

Krajinou se roznesl hlas zvonu chrámu Saint-André.

Půlnoc.

Vyběhli jsme spolu ven.

Na obloze zářily hvězdy a nad kopcem vycházel měsíc.

„Luna se roztesknila, nářky serafínů…“ zašeptala první verš Zjevení a pak pokračovala dál.

„…když náhle s večerem jsi vyšla na ulici,“ ujal jsem se v půlce básně slova namísto ní. „Byl to tvůj úsměv a západ slunce nad tvou kšticí, že řekl jsem: Toť víla! Ten oslnivý jas. To sen, jenž v chladných nocích dítěte se třás´. Sen o dívce, jež tenkrát v noci nedospělé, sázela kytky jak hvězdy provoněné.“

„Dnešní noc už ale dospělá je,“ pronesla tajemně. „Stejně jako já,“ začala si rozepínat blůzku.

Chytl jsem ji za ruce a zastavil ji.

„Nechceš to udělat. Jsme oba opilí.“

„Čeho se bojíš?“

„Že toho budeš ráno, až vyjde slunce, litovat.“

Zakroutila hlavou. „Nebudu. Paule,…“

„Jacqueline.“

„Ne, teď mě prosím nepřerušuj. Včera za mnou byl otec, Paule. Na začátku jara si mám brát syna vinaře, který vlastní vinici na vedlejší stráni. Možná bych nebýt alkoholu neměla odvahu udělat to, co doopravdy chci. To ale nemění nic na tom, že jsem si jednou věcí jistá i bez vína. Litovat nebudu.“

„Ublíží ti to, Jacqueline,“ snažil jsem se ji najednou, navzdory všem mým touhám, odradit. Nerozuměl jsem sám sobě. Vždyť tohle jsem si přál od první chvíle, co jsem ji před sebou spatřil.

„Copak to nechápeš?“ podívala se mi smutně do očí, jako bych ji zklamal tím, co jsem řekl. „Jsi přeci spisovatel. Vyprávíš o lásce lidí. Prožíváš jejich příběhy a předáváš je dál,“ odmlčela se a pak se usmála. „Když jsem s tebou, připadám si jako v nějakém románu. Jako hrdinka tvé knihy, která se nebojí trpět, protože ví, že ta bolest za to stojí.“

Nepotřeboval jsem slyšet víc. Chápal jsem ji. Začal jsem ji líbat. Na rty, na krk a pak všude po těle.

Obyčejná pozdně letní noc se proměnila v nezapomenutelnou. Oba jsme si splnili svůj sen.

 

***

 

Stalo se to už před dlouhou dobou, ale stále si velice živě vzpomínám na to, jak jsem se cítil.

Ulehl jsem do postele vedle ní.

Položila si hlavu na mou hruď a se šťastným úsměvem zavřela oči. Celá zářila a spokojeně vydechovala.

Celou noc jsem nezamhouřil oka. Tentokrát jsem si ale nepřeříkával názvy planet, jak to mám ve zvyku, když se mi nedaří spočinout. Tentokrát jsem usnout nechtěl. Zakázal jsem si to a v duchu jsem si přál, aby nikdy nevyšlo slunce, protože jsem věděl, že až se tak stane, vše bude jinak. Že výčitky svědomí se dostaví. Ne její, ale moje.

Všechno, co ke mně cítila, bylo založeno na lži. Jenže jak jí to říct po tom všem?

Uvědomoval jsem si moc dobře, že bych měl, ale netušil jsem jak. Někde hluboko uvnitř jsem věděl, že by to nepochopila. Znal jsem ji v tomhle lépe než ona sama sebe.

Začal jsem se smiřovat s tím, že ji před jejím osudem nezachráním. Tu noc mi došlo, že cokoliv jiného, než co mělo přijít, by bylo ještě horší.

Nesmí se dozvědět, že jsem jí lhal, říkal jsem si. Zničilo by ji to. Takhle se na jaře rozloučíme a každému nám zůstanou krásné vzpomínky na celý život. Vzpomínky, které nám nikdo a nic nevezme.

 

***

 

Zůstal jsem s ní, jako kdyby bylo vše, jak má být.

Přešel raný podzim. Přešel i den Beaujolais, který, i když je spjat s jinou vinařskou oblastí, se slaví po celé Francii. Nastal advent a začal se přibližovat konec roku a oslavy přelomu století.

 

„Deset, devět, osm, sedm,“ odpočítávali jsme spolu, „tři, dva, jedna…“

„Šťastný nový rok devatenáct set, Paule,“ políbila mě a přiťukli jsme si. Uvnitř věděla, že jsou to jen laciná slova, že se vše od základů změní a šťastná nebude. Přesto to ale řekla. Jako by tím chtěla utěšit sebe i mě. Nepomohlo to. V očích se jí zaleskly slzy.

Cítil jsem se svázaný.

„Jacqueline,“ objal jsem ji.

„Kéž by existovalo nějaké kouzlo, které by všechno zvrátilo,“ pronesla smutným hlasem.

„Jedno existuje,“ chtěl jsem ji utěšit, ale ve své podstatě jsem nelhal. Pouze to nebylo to kouzlo, které si asi představovala.

„Jaké?“

„Magie inkoustu a pera.“

„Magie inkoustu a pera?“

„Je to něco, co mě naučil můj otec. Vždy mi říkával, že pokud se mi cokoliv nelíbí, je jen na mně a na mé fantazii, abych to změnil. Tvrdil mi, že jako budoucí spisovatel mohu vše. Stačí jen přepsat osud. Vymyslet si ho, jak já budu chtít.“

„Jak bys přepsal ten náš?“ podívala se na mě s nadějí.

„Kdybych byl svou postavou, vzal bych tě teď hned za ruku a utekli bychom spolu. Daleko od toho, co nás čeká tady.“

„Tak se jimi staňme, Paule.“

„Nemohu,“ zbaběle jsem zakroutil hlavou. Věděl jsem, že s ní nemohu jen tak odejít. Slíbil jsem sám sobě, že to skončí, až se provdá. Takhle bych svůj slib nedodržel a pravda by dříve či později vyšla na povrch.

„Proč?“

„Protože jsem spisovatel. Vždy bych měl stát stranou příběhu. Jakmile bych se do něj začal plést, nedopadlo by to dobře.“

„To přeci nemůžeš vědět, dokud to nezkusíš!“

„A co když jsem to už zkusil a nevyšlo to? Co když je to něco, čeho strašně moc lituju?“

Sklonila hlavu.

„Promiň. Netušila jsem, že…“ ani to nedořekla. Ostýchala se to vyslovit. Musela si z toho vyvodit, že není první, kterou jsem tak hrozně moc miloval. Nebylo to ale, jak si myslela.

Nedokázal jsem jí na to nic říct. Nevěděl jsem, jak se bránit, aniž bych neprozradil víc, než si mohu dovolit.

Vzala do ruky kabát a oblékla si ho.

V tichosti jsem ji pozoroval.

Možná čekala, že ji zastavím, ale já to neudělal. Jen jsem tam stál a mlčel jsem ve strachu, abych neřekl něco, co by nešlo vzít zpátky. Pořád jsem měl na paměti, že před ní musím uchránit své tajemství. A to i za cenu, že teď odejde a už ji nikdy neuvidím.

„Tohle je život, Paule. Ne kniha,“ obrátila se na mě ještě ve dveřích. „Musíš najít odvahu a žít ho naplno, aby ses po právu mohl nazývat jeho autorem. Každý z nás je spisovatel, co píše svůj vlastní příběh. To je celá magie, o které tvůj otec mluvil. Jenže ty nejsi schopen proměnit slova v činy.“

Hleděl jsem se na ni a v duchu se jí omlouval. Kéž bych jí mohl říct pravdu. Přál jsem si moct jí to vysvětlit, aniž by to znamenalo, že mě bude z hloubi duše nenávidět.

Dveře se zabouchly.

Odešla.

Zůstal jsem sám v malé místnosti, kterou jsem si pronajal za peníze vydělané u jejího otce. Byl jsem rozpolcený. Stál jsem někde mezi realitou, ze které jsem přišel, a krásným snem, který postupně přecházel v noční můru.

Něco mi říkalo, že bych měl odejít. Jenže já jsem to nedokázal. Nedovedl jsem si ani představit, že bych najednou nebyl v její blízkosti.

Přitiskl jsem si k sobě polštář, na kterém ležela, a nasál její vůni. Heřmánek. Byl pro ni tak charakteristický. Vždy jím voněla již na dálku.

Už jen kvůli tomu, že bych ji nikdy znovu neucítil, jsem zkrátka nemohl odejít. Zůstal jsem a bojím se, že bych zůstal znovu, i když teď vím, co se stalo pak…

 

***

 

…podívám se na knihu. Už neleží na poličce, ale na stole přede mnou.

Vždy mě lákala a přitahovala svým obsahem; vábila mě hrůznou krásou, která člověka děsí, ale i přesto k sobě poutá jeho pozornost. Může za všechno, co se stalo, i když je to její autor, kdo nese tíhu viny – já.

 

***

 

Vrazila bez zaklepání do mého pokoje. Z očí jí čišelo rozhořčení smíchané s žalem podvedeného člověka.

„Kdo jsi?“ vyjekla na mě.

„Cože?“

„Kdo u všech čertů jsi?“ zopakovala otázku.

„Já… nechápu,“ netušil jsem, co se stalo. Nebo možná tušil, ale nechtěl jsem si to přiznat.

Nic neřekla, jen mi dala do ruky dopis. Byl od její kamarádky z Paříže.

Začal jsem číst.

…nevím, co ti ten člověk řekl, ale já jsem se s ním, přísahám Bohu, nikdy nesetkala… nemusel jsem ve čtení pokračovat dál. Všechno mi bylo rázem jasné.

V duchu jsem si nadával. Mělo mi dojít, že své kamarádce o nás napíše. Vždycky se jí svěřovala s každou maličkostí. Jak jsem si jen mohl myslet, že by něco tak zásadního vynechala?

„Mrzí mě, že jsem ti lhal,“ odtrhl jsem svůj zrak od papíru a provinile se na ni podíval. „Nevěděl jsem, co ti říct, když ses mě zeptala, jak vím, odkud bereš knihy.“

„Pravdu?“ řekla už klidným hlasem. Vztek nahradila pouhá lítost; žalostný pocit ze zrady milované osoby. Měla slzy na krajíčku.

„Neunesla bys ji.“

„To přeci nemůžeš vědět, Paule. Známe se ani ne půl roku. To ti není hanba vypustit něco takového z úst?“

„Co když to doopravdy vím?“

„Tak mi to dokaž. Teď a tady. Řekni mi to! Vzmuž se a pověz mi pravdu.“

„Ne…“ vzpíral jsem se.

Přistoupila ke mně a láskyplně mě pohladila po tváři. Jako kdyby mi tím chtěla dokázat, že mi odpustí, když k ní budu upřímný.

„Nic nemůže být horšího než lež, Paule.“

Věděl jsem, že může. Ještě chvíli jsem se na ni mlčky díval a odhodlával se říct něco tak hrozného nahlas.

„Nejsi reálná… Nic z toho, co je kolem, není…“

Nechápavě se na mě podívala. „Jak není? Cože?“

Musela si myslet, že si s ní akorát dál hraju. Cítil jsem se hrozně. Srdce mi hlasitě tlouklo. V hrdle mi vázlo každé jedno slovo.

„Vše, co tu je, jsem stvořil. Je to svět mé knihy. Psal jsem tvůj příběh a zamiloval se do tebe. Chtěl jsem tě poznat blíž. Přenesl jsem se sem, abych s tebou mohl být.“

Pokusila se o úsměv. „To má být nějaký žert?“

„Ne. Někde hluboko v srdci to víš. Sama jsi to ostatně řekla.“

„Co jsem řekla?“

„Že si se mnou připadáš jako v nějakém románu. Jako kdybys byla hrdinkou mé knihy. Podvědomě jsi to věděla celou dobu.“

„To je přeci nesmysl. Já – já jsem reálná. Existuju…“ stále tomu nechtěla věřit. Ani jsem se jí nedivil.

„Tak tedy jinak… není ti divné, že ve skutečnosti mluvíme česky a ne francouzsky?“

„Co to povídáš?“

„Neumím francouzsky nic než pozdravit a poděkovat, Jacqueline. A přesto si rozumíme.“

„Umíš francouzsky,“ namítla. V jejích uších jsme tak doopravdy mluvily. Nevěděl jsem, jak jí to dokázat. Jak najít něco, díky čemu by mi uvěřila.

Znovu jsem se podíval na dopis v ruce.

Po tváři mi stekla slza.

„Jacqueline, jak se jmenuje tvá nejlepší kamarádka?“

„Co ta s tím má společného?“ vyhnula se odpovědi, aniž by jí došlo proč.

„Nic a všechno. Jen mi pověz její jméno.“

„Paule!“ řekla a z jejího hlasu bylo cítit, že nemá náladu na hry. Já ale věděl moc dobře, proč se na to ptám.

„Nemusíš to ani říkat nahlas. Stačí jen, když na to odpovíš sama sobě. Jak se jmenuje?“

„Dobrá, jak chceš,“ přistoupila na má pravidla.

Zamyslela se.

Pozoroval jsem, jak se mění výraz v její tváři.

Podal jsem jí dopis od kamarádky. S hrůzou na něj pohlédla.

Chyběl na něm podpis.

„To nemůže být pravda,“ začala plakat.

„Neznáš její jméno, protože ho neznám ani já. Neexistuje, protože jsem ho nevymyslel,“ natáhl jsem ruku k ní, abych jí otřel slzu z tváře.

Ucukla.

Nestála o můj dotek.

Mé nejhorší obavy se naplnily.

 

***

 

Sedím nad svou knihou a stále přemýšlím, jak bych mohl alespoň částečně napravit škody, které jsem svou mladickou nerozvážností napáchal. Něco takového si Jacqueline nezasloužila.

Magie inkoustu a pera… řeknu nahlas sám pro sebe. Jako by ale ta slova měla vážně nějakou kouzelnou moc.

Vytrhnu poslední stránky knihy a začnu na prázdnou předsádku vpisovat nový konec. Šťastný. Takový, který jsem jí chtěl dát od samého začátku. Najednou mi nesejde na tom, že já sám v něm nijak nefiguruju. Hlavní je ona.

Měl jsem v rukou strhující příběh a dělám z něj obyčejný brak. Kdyby mi někdo tvrdil, že tohle jednou udělám, nikdy bych mu nevěřil.

Zkazit pointu, zakopat celé vyvrcholení díla. To je něco, co by dobrý spisovatel v životě nedopustil. Jenže dobrý spisovatel by se také v žádném případě nezapletl se svou vlastní postavou. Jeho emoce kazí výslednou podobu knihy. Autor má za úkol jen jediné: zůstat za každou cenu vždy nestranný, aby mohl příběh co nejlépe vylíčit.

Já to nedokázal. Malou útěchou mi je pouze mé poučení pro příště.

Prvně jsem však musel zapomenout.

 

****

 

Trvalo to nějakou dobu, ale podařilo se mi vrátit se zpět do normálního života.

Bavím se opět se starými přáteli, které jsem kvůli psaní zanedbával, nastoupil jsem znovu na vysokou, místo oblíbeného francouzského vína piju čaj.

Zpočátku se čas nemilosrdně vleče, ale s každým dalším uplynulým dnem je to lepší.

Přejde jaro.

Pomine léto.

Jsem na cestě vpřed. Konečně jsem se ve svém životě pohnul z místa a zase mám pocit, že doopravdy žiju.

Jdu.

Kráčím spoře osvětlenou periférií města a poslouchám první letošní sníh, jak mi jemně křupe pod nohama. Tento rok napadl opravdu brzy. Nemám ho právě dvakrát v lásce, ale dnes mi kupodivu nevadí. Naopak. Vychutnávám si atmosféru dušičkového večera. Pod bílou peřinou z prašanu vypadá i tak nehostinné místo jako je starý opuštěný hřbitov o něco přívětivěji.

Beru za kliku železné brány. Noční krajinou se rozezní kovový nářek nepromazaných pantů.

Projede mnou podivná zima.

Strašidelné.

Připadám si jako v nějakém hororovém příběhu. Jako by mi najednou něco naznačovalo, abych nepokračoval dál.

Na malý okamžik se mě zhostí dávná vzpomínka. Záblesk minulosti, který mi připomene, že jsem se sem odjakživa bál chodit. Jenže dnes už nejsem malý kluk…

Neuposlechnu svůj vnitřní hlas a vydám se mezi polorozpadlé náhrobní kameny. Svítí tu jen málo světel. Většina z těch, co tu odpočívají, nemají nikoho, kdo by jim zapálil svíčku. Jejich blízcí už spí věčným spánkem taktéž, ale jinde. Nepohřbívá se tu od konce první světové války, kdy malý hřbitov přestal svou rozlohou stačit. To jen pro tátu jsem zařídil výjimku, aby tu mohl být pochován. Vždy si přál být pohřben vedle svého praprapradědy, kterého si brával za svůj velký vzor. Oba to byli velcí bohémové. I kvůli nim jsem se rozhodl zasadit děj své knihy právě do Francie na přelomu minulého století.

Dojdu ke hrobu. Očistím ho od napadaných větviček a vyndám z kapsy svíčku, abych ji zapálil. Položím ji na kamennou desku a zahledím se do jejího světla.

Vosk se začíná pomalu rozpouštět.

Plamen divoce tančí a vrhá odlesky na náhrobní kámen.

Bohumil Tovaryšek, *1853 – †1915, přečtu jméno praprapradědy. Otcovo ale na náhrobku chybí.

Je mi to divné. Není to tak dlouho, co umřel, ale i tak mi přijde zvláštní, že ho tam ještě nedali. Museli nejspíš zapomenout, když je pohřbený tady a ne na novém hřbitově.

Budu to muset hned v pondělí zařídit a trochu je popohnat, pomyslím si a s klidem se zahledím znovu do plamene. Vzpomínám na všechno dobré, co jsem s tátou zažil.

Magie inkoustu a pera, zazní mi v hlavě ta čtyři kouzelná slova. To on mi je poprvé řekl. To díky němu jsem začal psát. Zhluboka se nadechnu a usměju se.

Magie inkoustu a pera… opakuju si v mysli a zatím přemýšlím o formalitách spojených se zařízením nápisu na hrob. Není to laciná záležitost. Každé zlaté písmeno se platí zvlášť. Kolik jich vlastně bude potřeba?

Můj úsměv na rtech ztuhne.

Jak se jmenoval můj otec?

 

 

Líbila se vám povídka? Podělte se o svůj názor a zanechte mi svůj komentář 🙂