Sebastian Komárek – Sen o Merodraethu

Zdroj: http://www.queeky.com/gallery/image/swakin-gate-1

Zanechávám po sobě tyto zápisky s vědomím, že je s největší pravděpodobností nebude nikdo číst, neboť se v dnešní době, kdy se obecně klade důraz na výrobu a obchod mnohem více, než na lidské pocity, najde pouze málo osob, jež by zajímal deník posledního zbohatlého člena starobylého rodu. Psaní deníku mi však přináší klid v momentech bdění, kdy jsou mými jedinými společníky papír, pero a nepřeberné množství opia. Pokud by se však vskutku našel někdo, kdo by těmito zápisky procházel, věz, že jsem se rozhodl svůj život ukončit ne z toho důvodu, že bych snad déle nesnesl bytí na tomto světě, nýbrž proto, že tento stav odmítám, ač jsem si jist, že bych byl v tom či onom psychickém rozpoložení schopen nadále dýchat a snášet utrpení, která přináší jen život. Nač dlít v neprostupném závoji šedi, jenž nás obestírá ve dne, když se můžeme ve snech odebírat do krajin nepopsatelné krásy? Nač snášet nevrlé pohledy kolemjdoucích a sdílet utrpení známých? V mém případě se naskytla mnohem výhodnější, mnohem poetičtější a skutečně mnohem lepší alternativa. Ach, ano, vskutku se nyní zaobírám otázkou samotného Shakespeara. Otázkou, kterou již v oné době, kdy anglické drama rozkvétalo, vyřkl onen uvědomělý muž: „Být či nebýt, to je oč tu běží“. Než se však dostanu k jádru věci, považuji za vhodné (ne-li nezbytné) vypovědět svůj příběh od samého počátku.

Vše začalo před necelým měsícem, léta Páně 1835, kdy jsem já, Harold MacKinney, ze starobylého rodu MacKinneyů, poprvé snil o krásách a divech Merodraethu. Vím, že by mnozí tyto sny přisuzovali mému opiovému zlozvyku, ale člověk, jenž již rozezná opiový sen od snu běžného, se nedá takto snadno oklamat. Sny jsou různého druhu a rázu. Máme zde sny běžné, čili pouhé směsky myšlenek a zkušeností, které nám ukazuje naše podvědomí v nejhlubším spánku. Těmto psychickým úkazům tedy nepřikládám žádnou vážnější důležitost. Poté, a tyto jsou známy pouze užívačům oné látky, existují sny opiové, kdy si nejsme vědomi existence běžného světa a plaveme v hloubkách vlastní mysli. Nakonec však, jak jsem ke svému neskonalému štěstí zjistil, zde máme sny úplně jiného rázu. A to jsou sny, v nichž objevujeme jiné světy, o jejichž existenci jsme předtím neměli nejmenší tušení. V těchto snech víme, že se probudíme. V těchto snech víme, že se za pár krutě krátkých okamžiků vrátíme do dusivé reality, z níž se dá utéci jen jediným způsobem, a to je opět ulehnout a odebrat se do říše snů. A v těchto snech se nechceme probudit, jelikož víme, co nás tam venku čeká. Když jsem tedy před několika týdny objevoval poprvé, ihned mi došlo, jaký druh snu sním, a také že se již nikdy nechci probudit.

Pod nebem posetým statisícem hvězd jsem kráčel vstříc městu, na něž lidstvo zapomnělo již před nespočetnými věky. Jeho vysoké zlaté věže se vypínaly až k sametově černému nebi a zpoza jeho hradeb sálalo zářivé světlo, jež osvětlovalo zdi z ryzího zlata. Nepříliš vzdálená cesta, roubená zelenajícími se stromy a ebenově černými sochami prastarých bohů, se táhla ke kyklopské bráně, bohatě ozdobené rytinami a písmem až nápadně podobným staroseverským runám. Kráčel jsem sám. Mé bosé nohy lehce dopadaly na chladivou trávu a já cítil každou kapičku rosy, která se, žel, připletla do mé cesty a tak nemohla pokračovat ve své existenci. A z jakéhosi důvodu mi bylo každé kapky líto. Zároveň jsem však pocítil radost nad tím, že mohu na té mokré trávě kráčet bos a smýt tak pomyslnou špínu ze svých chodidel. Ve skutečnosti jsem však špinavý vůbec nebyl. Mé vyzáblé tělo bylo oděno v bílé roucho tak tenké, že připomínalo téměř neviditelnou pavučinu. Ze svého očividně nahého těla jsem si však nic nedělal, neboť jsem věděl, že tam, kam kráčím, mě za tuto přirozenost nikdo neodsoudí. Bylo to velice zvláštní, vědět cosi, o čem bych správně neměl mít sebemenší tušení. Když jsem však došel ke stříbřité bráně a ta se přede mnou vypínala do nesmírné výše a sama se otevřela, uvítal mne zástup éterických bytostí oděných do stejných šatů, jaké jsem měl na sobě já. Jako samozřejmost jsem bral i to, že každičký člen tohoto velice tichého a uspořádaného davu stál na mramorové zemi bos. Dokonce i starci stáli bosí a u žádného z nich jsem neviděl hůl, která by jim pomáhala nést léta na jejich ramenou.

Procházel jsem městem, jeho širokými ulicemi a mezi budovami a věžemi tak vysokými, že jsem ze své pozice nebyl schopen dohlédnout na jejich vrchol, a se zvláštním pocitem v hlavě jsem obdivoval všudypřítomné sochy z černého kamene. Mysl jsem měl čistou jako nikdy předtím, jako by studený větřík vanoucí mi vstříc prostupoval kůží a lebeční kostí a ochlazoval tak jindy ztrápený mozek. Vtom však ustal a já opět pocítil nepříjemné teplo v uších. Čisté ulice a obrovské budovy se začaly zahalovat šedou mlhou a hudba vycházející z nitra země se proměnila ve vysoký zvuk, jenž drásal uši. Probouzel jsem se. Zachvátila mne panika a já se rozeběhl jako šílenec v největším záchvatu pomatené mysli. Přirozeně mi to nebylo nic platné, neboť jsem záhy otevřel oči a spatřil temně zelená nebesa postele. Má komnata byla ponořena v předjitřním šeru a zvenku do ní doléhalo škodolibé pění ptáků.

Od té doby jsem trávil většinu času zavřený ve svých pokojích, odmítal většinu potravy a živil se pouze whisky a ještě větším množstvím opia, než obvykle. Za každou cenu jsem se snažil zůstat co nejdéle mimo bdělý stav. Do města jsem se vracel pokaždé, když jsem usnul. Už neexistovaly rozdíly mezi sny běžnými, opiovými, či těmi nejkrásnějšími. Každý den a každou noc jsem se vracel do starobylého Merodraethu a tam rozmlouval s jeho obyvateli, vesele se smál při zvucích všudypřítomné hudby a živil se sladkým chlazeným vínem zlatavé barvy. Bdění se pro mne stalo nesnesitelným. Každá vteřina strávená mimo město mi působila muka, jaká jsem nepoznal ani po smrti každého z mých příbuzných. V mé hlavě bylo zabodnuto tisíce jehel, v uších se neustále přelévalo roztavené olovo a končetiny mne odmítaly poslouchat. Ach, ty jehly! Stále je cítím. Jako hejno rozzuřených vos, stavící si hnízdo v mém mozku. Opium i jiné opojné látky na mne už neúčinkují. Je stále těžší a těžší upadnout do snu a procházet se ulicemi mého nového domova. Jeho obyvatelé začínají být neklidní, dívají se na mne s obavami a minulou noc mi dokonce pověděli, že vypadám stále více bledý. Já vím, co se děje. Někdo nebo něco si nepřeje, abych dlel v Merodraethu. Každou noc se nyní bojím, že jsem tam naposledy. Nyní se dokonce usínat bojím, neboť bych nepřežil, kdybych snad usnul a Merodraeth by byl pryč. Vím, že tam už dlouho nebude. Vím, že mi bude přístupný již jen krátkou chvíli. Už jen několik dalších nocí, několik dalších snů. Jsou to však sny? Nesním právě teď? Cožpak není můj nový domov skutečnější, než ono místo, na kterém se nacházím nyní? V Merodreathu mě netrápí bolesti hlavy, netíží mne smutek. Ach, dobrotivý Bože! Proč právě já musím snášet taková muka? Proč jsem právě já nucen probouzet se či usínat každé ráno, pokaždé s tím stejným pohledem na nechutné zelené závěsy? Obracím se zde na Boha, ačkoli si již nemohu být jist, zdali nějaký existuje. Obracím se zde na čtenáře, ačkoli si nemohu být jist, zdali mé zápisky bude někdo číst. Sedím zde, za zády na mne civí ty pekelné zelené závěsy a já píši, shrben v křesle, místo abych se konečně ponořil do spánku a šel domů. Tolik chci domů. Chci se procházet po travnatých pláních, bos a oděn do pavučinového roucha. Odmítám žít v šedém světě, odmítám kráčet po špinavých a zaprášených chodnících a sledovat, jak kolem mne země umírá. Chci se odebrat do Merodreathu, chci jít domů. Je tak blízko… po mé pravé ruce leží ampulka s morfiem. Vím, jaké množství bude stačit. Již za chvíli budu doma. A ty, čtenáři, pokud existuješ, věz, že pokud někdy navštívíš Merodraeth, nikdy jej nebudeš chtít opustit. Je jen na tobě, jestli se budeš střežit spánku, nebo upadneš ve spánek věčný. Takzvaná realita se ti bude zdát nesnesitelná. A co je vlastně realita? Na to musíš přijít sám, jako jsem na to přišel já. Teď mne však omluv, neexistující čtenáři. Merodraeth čeká. Jdu domů.

 

Sebastianovi moc děkuji za jeho povídku a doufám, že se vám líbila podobně jako mně. Na práce dalších účastníků soutěže se můžete těšit již brzy.

A co mě k soutěži vůbec inspirovalo? Sen, ve kterém mi zadali napsat něco právě na toto téma. Už v něm mě zajímalo, co vytvoří ostatní. Sama jsem svůj nápad také zrealizovala a vznikla z něho audio povídka, kterou si pod odkazem můžete poslechnout.

 

 

Autor obrázku Roland Havran
0 Odpovědi

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *