Příspěvky

Svět Nejmocnějších a bohové

Zdroj: wallcoo.net

Naše myšlenky často ovlivňuje vzdělání – to, co o světě víme díky poznatkům. Leccos si vysvětlujeme jinak než lidé, kteří žili v dobách před námi a neměli naše možnosti. A tak to chodí i ve světě Nejmocnějších.

Nejdůležitější je myslet na to, že v co lidé světa Nejmocnějších věří, není vždy jednoznačně pravda. Ve své podstatě právě na tomto jsou postavené i některé zápletky – ne vše je takové, jaké se zdá.

 

Historie a náboženství

Na Starém kontinentu, kde se odehrává většina doposud vymyšlených příběhů, panuje polyteismus. Děj hlavního příběhu je zasazen přibližně dvě stě let po rozpadu Království devatera divů. Již tehdy se tato říše skládala z místokrálovství, která měla svého panovníka. Každý místokrál podléhal svou pravomocí hlavnímu králi ve Skalním městě. A tato místokrálovství přirozeně měla i svého patrona – jednoho z bohů.

 

Středohorské království má jako pouhá jedna ze dvou říší za svou hlavní patronku ženu – bohyni plodnosti Ardeniu. Její oltář je poutním místem a nachází se na jednom z mnoha vrcholků obklopující Skalní město.

Skalní město, oltář bohyně plodnosti

 

Ledová říše vždy vychovávala muže – válečníky. Jejich patronem se tedy stal bůh války Garavar. S ním se také utká každý muž po své smrti v čestném souboji, aby mu byly otevřeny hodovní síně bohů a jejich svět.

 

Království meče stálo za velkým řemeslným rozvojem, jejich opatrovníkem se proto stal bůh rud a kovů Mitilion.

 

Tygří říše byla vždy spjata s rozsáhlými džunglemi, hojnými na zvěř i rostlinstvo. Jejím patronem se proto stal bůh všeho živého a divokého Livanit.

 

Opakem tomuto byla zapovězená Země démonů, dnes známá jako Země nikoho. Kdysi podléhala králi Království devatera divů, ale nikdy neměla svého vlastního místokrále, neboť kdokoliv jiný se zde rozhodl vládnout, podlehl moci démonům a zešílel nebo byl zabit. Prokletému území se proto začalo přezdívat Země nikoho a jejím opatrovníkem se stal bůh stínů Sadahir, který jediný dokáže alespoň částečně bojovat s mocí démonů, kteří spí v zemi a čekají na svůj návrat. Zároveň Sadahir představuje spojení mezi světem živých a mrtvých. Jeho nejbližším přítelem je bůh Garavar – oba se starají o mrtvé muže, Sadahir především o rolníky, řemeslníky a obchodníky, kteří by se nemohli jinak utkat v posmrtném souboji s bohem války. Duše žen a dětí má na starosti jejich společná žena, polobohyně Dialana.

 

Ohňová země a Říše světel mají společného patrona – boha tepla a světla Luminea. Luminius je též občas přezdívaný jako bůh slunce.

 

Deštné království má za svého patrona boha řek a moří, deště a bouří Stanira. V této zemi ovšem žijí dcery démonů, maendery. Lidé mají strach z toho, co představují, a daleko častěji chodí obětovat právě démonům a síle, která po nich ve světě zůstala.

 

Poslední říší bývalého Království devatera divů je Hraniční království. V něm se nejdéle udržuje kult Matky, která představuje původní náboženství a spojení s magií. Dnes ale její kouzla zastupují především významní lékaři, léčitelé a znalci bylin, kteří v zemi studují a učí se ve zdejších klášterech. Hraniční království nemá božského opatrovníka jako ostatní země. Kněží a kněžky v klášterech jako jediní ze všech ostatních náboženství praktikují život v celibátu.

 

Ilustrační obrázek, zdroj: http://www.wallcoo.net/cartoon/fwa_graphic_design_04_1920x1200/images/Gods_graphic.jpg

 

Náboženská tolerance

I když každé království má svého hlavního patrona, její obyvatelé věří a uctívají i bohy jiných říší, i když ne v tak velké míře. Obecně se dá říct, že díky společné historii, která není ještě tak dávná, i přestože od ní uplynulo již několik generací, převládá v lidech náboženská tolerance a smír. Jiná náboženství nejsou zakázána, a kdo chce, může je uctívat.

Nejvýraznějším náboženstvím mimo popisované božstvo, je víra ostrovního národa sídlícího na Písečných ostrovech a jim patřící provincie na Starém kontinentu – Bouřné pobřeží. Obyvatelé těchto dvou na ostatních království nezávislých území uctívají Pána přílivu.

Ateismus je velice vzácný; ani nevěřící však nejsou zákony nijak odsuzováni či perzekvováni. Mohou se ovšem setkat s jistým nepochopením ve svém okolí či snahou přivést je, coby ztracené duše, na stranu víry.

,

Pláč bezejmenné – 1. kapitola, 1. část

Zdroj:

Říkali jí mnohými jmény. To pravé ale neznal nikdo.

Byla to Bohyně umění. Tak proč měla důvod plakat?

 

Kapitola první: Sláva Irmonovi!

2. éra, rok 1215, leden

Slunce se pomalu sklánělo k horizontu. Nebylo ale vidět skrze neprostupná mračna, která ho zakrývala. Nikdo ze smrtelníků si jeho paprsky už nevybavuje. Ani nemůže. Nevysvitlo a nezahřálo svým teplem lidskou tvář od začátku druhého věku. Jediné, co po něm zůstalo, jsou pověsti.

Podvědomý strach. To je to, co světem prostupuje namísto milované Arsil, Hvězdy umění. Tak jí lidé říkávali – Hvězda umění. Dokázala prý v každém vzbudit jen to nejlepší.

Scházelo jen málo k tomu, aby po jejím věčném západu za šedou záclonu oblak postupně život tady na Alvi úplně zanikl. To ale Bohové Ziinu, nesmrtelní ochránci lidstva nedopustili. Svými kouzly a nadpřirozenými silami, jimiž panují, se postarali o to, aby příroda přestála i takovouto zásadní změnu.

Nebylo to lehké, ale i přesto země vzkvétá. Vesnice se rozrůstaly, byly obehnány hradbami a vznikala z nich velká města. Původní označení osada nesou už jen ze zvyklosti. To je i případ Bonatey, jedné z nejstarších usedlin tady na Alvi.

Její kamenné opevnění ční do velké výšky a je možné ho spatřit na kilometry daleko.

„Vidíš už něco?“ volá voják na svého kolegu majícího službu na hlídkové věži.

„Pořád nic. Mám pusu ne? Kdybych něco viděl, podám náčelníkovi zprávu sám,“ odpověděl mu s nepříjemným tónem v hlase.

„Giléus je už dost nervózní. A hádej, na kom si svou špatnou náladu vylejvá? Nebudeš tomu asi věřit, ale na mně. Tak si pospěš!“ naléhal ten mladší a lépe stavěný. Šel z něho respekt vynucený strachem, kterým pouštěl do svého okolí. Voják stojící na stráži si z něho ale překvapivě velkou hlavu nedělal. Měl na to právo, pravda byla na jeho straně.

„Jak si myslíš, že to asi můžu ovlivnit?“ ohradil se proti nesmyslnému příkazu a dál zaujatě hleděl do dálky konaje svou práci.

Druhý voják odešel naštvaně zpátky. Cítil se dotčeně. Jako osobní ochránce náčelníka se domníval, že je něco víc než ostatní řadoví vojáci. Byli to jen pěšáci. Ale on? On byl už přece někdo. Nebo si tak chtěl připadat aspoň navenek, protože náčelník s ním jednal stejně povýšeně jako s kýmkoliv jiným.

„Tak kde je ta zpráva?!“ utrhl se na svého strážného náčelník, jen co vstoupil do dveří.

„Dorazí určitě brzy, můj pane,“ snažil se voják odpovědět zdvořile, nicméně Giléovy se tato informace ani trochu nelíbila. Nikdo si ho nikdy nedovolil nechat čekat. Nebyl na to zvyklý, neuměl to. Byl přeci náčelníkem Bonatey, což hovořilo samo za vše.

„Hm,“ povzdechl Giléus a dlouze se zamyslel. Snažil se sám sebe uklidnit.
„Trpělivost,“ říkal si potichu sám sobě, „ano. Chce to především trpělivost. Ještě je tu hodně věcí, kterých je třeba dosáhnout. Teď se o ně přeci nenecháš připravit svou nedočkavostí.“

Ještě chvíli stál nehnutě a uklidňoval svou horkou mysl. Poté konečně vyřkl rozkaz svému strážnému, který evidentně nevěděl, co si o dlouhé odmlce svého pána myslet:

„Můžeš odejít, už tě nebudu potřebovat, Caleri.“

Voják se svému náčelníkovi zhluboka poklonil a pak se nenápadně vytratil z jeho ložnice tak, aby pána zbytečně nedráždil. Moc dobře věděl, že se někdy z ničeho nic utrhne a v záchvatu vzteku by byl schopen i zabít. Byl vděčný, že to teď pro něj dopadlo tak dobře a že si na něm náčelník za nepříznivé noviny nevybil zlost. Už si za dobu, co pro něj sloužil, zvykl na jeho nálady. Ani mu nepřišlo divné, že je tak nedočkavý. Bral to prostě jako další rozmar svého pána.

Avšak za Giléovým chováním bylo něco víc. Náčelník měl svůj plán. V tu chvíli ale nikdo kromě něho samotného netušil jaký.