Příspěvky

Jela Abasová – O troch bosých

Zdroj: http://kostymy.dealoci.cz/

Kiež by som mal topánky, prial si chlapec, čo šiel cestou-necestou.

Kráčal od úsvitu, navštívil strynú v susednej dedine. Otec ho tam poslal – po soľ. Zdržal sa však pridlho a teraz sa bál, že sa do večera nestihne vrátiť. Už sa zmrákalo a prvé domy jeho dediny boli ešte ďaleko.

Bol to pekný chlapec, ani nie desaťročný, pehavý až hrôza a ryšavý len o niečo menej. Košeľu, gate aj bosé nohy mal dôkladne umazané všetkým, čo chliev dal. V plátennej kapse prehodenej cez rameno si niesol kúsok chleba, tú soľ, jablko a dieru.

Šiel po ceste, ktorú obrúsili kolesá kupeckých karaván a kopytá ťažných zvierat, ona na oplátku obrusovala chlapcove bosé chodidlá. Musel zastaviť a sadnúť si na zváľaný míľnik pri ceste, aby si vytiahol z päty tŕň.

Keby tak mal topánky! Nemuseli by mať vybíjanú pracku ani elegantne zakrútenú špičku; len keby čosi ochránilo jeho bosé nohy od pažravej cesty. Nemal by večne skrvavené prsty, nemal by zodraté päty a opuchnuté chodidlá. Išiel by rýchlo, stihol by prísť domov, než sa zotmie, nedostal by od otca štipľavú výplatu…!

Ponorený do nikam nevedúceho rojčenia zočil, že k nemu kráča starec s nošou na pleciach. Prichádzal od chlapcovej dediny. Kde nemal vrásku, tam mal chlp, nohy mal bosé. Dobaťkal sa k míľniku a začal namáhavo skladať nošu z pokrútených pliec.

Chlapec s pomocou neotáľal. Príliš dobre poznal štipľavé facky určené šarvancom, čo si nevážia starších.

Keď bola noša zložená, starec sa s ochkaním posadil vedľa chlapca na zváľaný míľnik. Rozhostilo sa ticho. Chlapec sa díval na starcove nohy so špinou za nechtami. Z pravého palca mu rašili tri čierne chlpy, z ľavého päť.

„Čo tak zízaš?“ okríkol ho starec. „Čo si čakal pekelníka, sto hromov, keď mi tak nohy obzeráš? Čakáš azda, že sa zmenia v kopytá?!“

Nie, chlapec ho nepovažoval za čerta. Videl však, čo má starec oblečené – modrý kabátec s gombíkmi, kožušinovú čiapku, opasok s nádherne kovanou prackou, na ktorom visela kožená kapsa. Prečo tento očividne bohatý človek chodí bosý? Na to si chlapec nevedel odpovedať.

 

Rýchlo sa spriatelili. Chlapec porozprával starcovi o strynej a soli, ten mu zas na oplátku prezradil, že je remeselník a nesie svoj tovar na jarmok. Už sa skutočne rýchlo stmievalo, a tak starec navrhol, že prenocujú tu pod holým nebom a podelia sa o jedlo. Chlapec privolil. Aj tak mu neostávalo nič iné, teda ak netúžil ísť domov po tme. Stačilo len spomenúť si na všetky tie príšery, čo sa roja po nociach, na hejkalov a plešťákov, a hneď sa mu odnechcelo v noci putovať! Radšej pozbieral suché vetvičky, kým sa ešte úplne nezotmelo, a kŕmil nimi novonarodenú pahrebu.

Sotva noc zasiala prvé hviezdy, čo pred svitaním zožne svojím bledým kosákom, zjavil sa pri ich ohni ďalší pocestný – veľký plecnatý chlap. Zastal na pomedzí svetla a tieňa, slušne pozdravil a spýtal sa, či si môže prisadnúť. Chlapca vydesil jeho zjav a hlas ako trúba, no starec pokojne odvetil:

„Len si sadni, synak. Čo nám prinášaš?“

„Kus dobrej slaniny,“ odpovedal muž. „Čo mi vy môžete ponúknuť?“

„Mech vína,“ odvetil starý a chlapec pískol: „Jablko.“ Zošuchol sa zo zváľaného míľnika, aby urobil príchodziemu miesto.

Zblízka videl, že chlap má svetlú bradu a pramienky dlhých svetlých vlasov. Spod hustého obočia hľadeli ostré sivé oči. Opálenú kožu mal potetovanú a – ojojoj! Pehavý chlapec od strachu ešte viac opehavel. Za pásom mal muž dýku a sekerku, cez plece prevesený luk. Bol prostovlasý, oblečený vo varenej koži a ťahala sa za ním nezameniteľná vôňa lesa… zbojník! Otvoril kapsu, v ruke sa mu zjavil nôž, čosi krájal. Bosé nohy rozkošnícky vystieral k pahrebe.

Ryšavý chlapec celý zdrevenel, bál sa utiecť. Keby sa rozbehol, zbojník by ho iste chytil, nabodol na ražeň a uškvaril nad ohňom.

„Prilož ešte, kým vatra nevyhasne,“ vyzval ho zbojník. „A daj si s nami slaniny.“

Chlapec priložil do ohňa, ako najlepšie vedel, a zbojník podúchal do pahreby. Plamienky vyskočili dovysoka. Z rúk bosého zbojníka prijal chlapec kúsok slaniny. Hneď do nej zahryzol, ale takmer ju vypľul, lebo nikdy predtým mäso nejedol. Doma mávali väčšinou len jačmennú kašu s okruhom chleba, nanajvýš kúsok ryby, ak bola v dedine svadba. Mäso jedávali len bohatí sedliaci, čo zapriahali do pluhu voly alebo kone a zamestnávali paholkov a slúžky, čo im pomáhali s prácou. Chlapcova rodina nemala voly ani kone, len tri kozy a s prácou im pomáhal nanajvýš ak neviditeľný škriatok pomocníček, ktorému bolo treba každú nedeľu nechávať misku mlieka na pôjde.

„Pomaly, pomaly,“ učil ho zbojník, „tu máš chlieb, cibuľu a pekne si to posoľ.“

Chlapec zabudol na strach a jedol, kým bolo čo. Po večeri si po vzore zbojníka všetci traja vystreli nohy k ohňu.

Obaja muži, mladý i starý, čoskoro zapriadli rozhovor a podávali si mech s vínom, len chlapec mlčal. Myslel na to, akú bitku zajtra dostane od otca a že sa ráno musí pobrať čo najskôr na cestu.

Reč prišla i na živobytie a zbojník i starec priznali, že si nevodia zle. Chlapec sa konečne osmelil.

„A veľa kradnete, pán zbojník, či málo?“

Lesný muž sa zasmial jeho trúfalej otázke. „Ako kedy, synak. Tomu, čo má veľa, ukradnem veľa, tomu, čo má málo, málo. Veď naopak by to ani nešlo.“

„Ale biedu netriete, však?“

„Biedu? Chlapče môj, keby chcem, tak na dukátoch spávam.“

Chlapec premýšľal. Pozoroval tri páry bosých nôh natiahnutých k ohňu. Moji spoločníci sú bohatí, nemajú núdzu o groš, myslel si, nosia pekné šaty, jedia mäso a pijú víno. Ja jem chlieb a placky a zapíjam ich kozím mliekom. Oni spávajú na dukátoch a drevených posteliach, aké majú pán richtár, ja spávam len s otiepkou slamy pod hlavou. Vo všetkom sme inakší, ale nohy máme rovnaké – bosé.

Keď tieto úvahy rozpovedal svojim dvom spoločníkom, iba sa zasmiali.

„Chceš vedieť, prečo chodím bosý?“ opáčil zbojník a uhol si vína. „Nuž, počúvaj. Ja som totiž, aby si rozumel, zbojníkom odjakživa. Už keď som ako malý vyvádzal lapajstvá, hovoril môj otec: „To je ale zbojník!“ Neprešlo veľa času a ja som sa zbojníkom naozaj stal.

Nemusím azda hovoriť, ako sme zbojníčili – dobre to poznáš z príbehov. Lúpili sme, kradli, pili a v noci tancovali s vílami na rozsypanom hrachu.

Raz sme sa s kamarátmi rozhodli prepadnúť bohatý kočiar. Poschovávali sme sa v kríkoch pozdĺž cesty. Začuli sme už z diaľky klapot kopýt, hrkotanie kolies. Kapitán zavelil: Do útoku! a všetci sa vrhli ku koču. Ja som chcel tiež, ale čo! Zistil som, že moje topánky uviazli v blate, ale tak na pevno, potvory, že som ich nevedel vytiahnuť. Nechal som ich teda tam a ďalej som bežal bosý. Keby si len vedel, ako tá zem pichala! Začal som krivkať, potom skackať, zaostal som za kamarátmi a už som ich nedohonil.

Keď som sa konečne dostal na miesto, kde sme mali prepadnúť kočiar, zistil som, že na nás nastražili pascu: z kočiara povyskakovali drábi a mojich kamarátov pochytali. Spútaných ich už viedli dakam do áreštu. Nemohol som im pomôcť, tak som ich aspoň oplakal.

Keď slzy oschli, sadol som si a tuho som rozmýšľal. A zistil som, že ma moje nohy dobre viedli, keď ma zdržali v lese. A keď ma dobre viedli raz, iste mi aj nabudúce múdro poradia. Odvtedy chodím bosý. Nohy ma ešte nikdy nezradili. Či leziem po skalách, či kráčam po lese, či sa brodím potokom – vždy sa na svoje nohy môžem spoľahnúť. Ale musia byť bosé, lebo inakšie by nič necítili.“

Zbojník skončil a napil sa vína. Chlapec ruky založil za hlavu, chystal sa spať. Aký pekný príbeh, myslel si, aký je ten zbojník múdry! Kiež by som aj ja mal v prstoch taký kúzelný cit! Ale kdežeby, moje sú dobré iba na to, aby som nimi stúpal po blate v chlieviku.

„To je dobrý príbeh,“ ozval sa starec. „Mne, pravda, moje nohy život nezachránili, ale zato ma čosi naučili a zarobili mi pekné peniažky.

Môj otec bol švec, teda obuvník, a chcel pochopiteľne priučiť svojmu remeslu aj mňa. Vysvetľoval mi, ako vybrať dobrú kožu, ako ju namáčať, ako pritĺkať klince, ako hovädziu kosť narezať na gombíky (hoci to veľmi smrdí). Chcel ma naučiť vyrábať tichošľapky, škorne, čižmičky, črievice aj dreváky.

Ako chlapec som však bol veľmi lenivý. Otca som nepočúval, svoju prácu som si nerobil. Čo mi jedným uchom vlial, to zas rýchlo utieklo tým druhým. Aj mi dohováral, aj ma bil, nič nepomáhalo. Pobral mi všetky hračky a ja som sa na chvíľu aj usiloval, no napokon lenivosť zasa zvíťazila.

Raz som znovu lajdáčil, zničil som kus dobrej kože a otec sa veľmi nahneval. Strhol mi z nôh topánky a zamkol ich do skrine. Odteraz budeš chodiť bosý, povedal mi, a to do tej doby, kým sa nenaučíš poctivej práci a nevyhotovíš také topánky, za ktoré by som na teba mohol byť hrdý!

Spočiatku som neveľa dbal na otcove hrozby, iba som sa pre seba zasmial. Ale keď som chcel chodiť – ejha! Náhle každý krok bolel. Tu som stúpil na klinček, tu na kostený gombík. Vonku som stúpal na kamene alebo som zakopával o rohy domov.

Čoskoro som mal prsty celé boľavé. Prosil som otca, prosil som ho mnohokrát – ale nie! Bol neoblomný. Napokon mi neostala iná možnosť ako predsa sa zaučiť. Začal som otca počúvať a všímal som si ho pri práci – čo robí, ako robí. Onedlho som mu pomáhal zhotovovať topánky. Už som sa tešil, až konečne vyrobím jeden pár sám.

Neprešiel ani rok, keď môj otec pojal Smrť za manželku. Nebol čas smútiť. Musel som sa dajako živiť, nuž som dohotovoval otcove topánky a predával ich. Najprv neboli veľmi dobré a ja som za ne dostával len toľko, čo vystačilo na novú kožu a na chleba; postupne sa mi darilo viac a viac. O pár rokov bol zo mňa bohatý človek a mohol som pomýšľať na ženbu.“ Starec sa odmlčal, zapil príbeh vínom.

„Ale vy predsa chodíte bosý!“ nevydržal to chlapec. „Topánky ste vyrobili, tak prečo ste sa neobuli?!“

Starec sa pousmial. „Chcel som dodržať sľub,“ povedal, „a obuť sa až vtedy, keď vyrobím topánky, za ktoré by bol na mňa otec hrdý. Ale keď nadišla tá chvíľa, zistil som, že mi chodidlá za tie roky stvrdli ako konské kopytá. Škoda kvôli takým paznechtom drať nové čižmy!“

Aké zvláštne príbehy, premýšľal chlapec. Obaja chodia bosí a každý pre iné. Ktorý z nich má pravdu? Asi obaja!

S tým zaspal a dvaja muži si ponad jeho spiace telíčko ešte dlho podávali mech s vínom.

 

Keď svitlo ráno, žlté a jasné, obuvník chlapcom mocne zatriasol.

„Vstávaj! Nech ťa doma nebijú, že neskoro ideš.“ Chlapec vstal, zjedol studenú slaninu s kúskom cibule a chcel sa vydať na cestu. Starec ho zadržal. „Včera si ty ako jediný nepovedal – a predsa to práve teba najviac zaujímalo – prečo chodíš bosý.“

„Nuž preto, lebo musím, pane,“ odvetil v rozpakoch chlapec. „Nemám peniaze, žeby som si kúpil topánky.“

„Keď len to je dôvod,“ pokrčil starec ramenom. Otvoril nošu – a tam topánky! Od vrchu až po spodok. Len si vybrať! Chlapcovi až oči prechádzali. „Nehanbi sa, vyberaj!“ ponúkal ho starec a sám sa začal v nich prehrabovať. „Nesiem ich na jarmok, ale veď ty mi veľkú škodu neurobíš… Tieto ti budú!“

Vybral mu hnedé škorne bez ozdôb. Chlapec sa do nich nasúkal a obzeral sa sprava, zľava. Sám na seba sa nemohol vynadívať.

 

Cestou do dediny zastihol chlapca strašný dážď. Akoby koza poklala svojím krivým rohom nebesia a tie teraz ronili vedrá vody. Vo svojich nových topánkach sa chlapec kĺzal po rozmočenej ceste.

Trvalo mu dlho dostať sa domov. Topánky ho veľmi sužovali. Omínali ho, tlačili na prstoch, oškierali na pätách. Pri každom kroku v nich čvachtala voda. Chlapec sa hanbil. Cítil sa ako vodník-hastrman, čo nikdy nemôže byť suchý. Takto sa predsa nemôže vrátiť domov! Zobul si topánky a bol to nadovšetko blažený pocit.

Výplata od otca bolela viac, než očakával. Chlapec zjedol svoju misku kaše a ušiel do chlieva vyžalovať sa kozám. Zadok mal boľavý, nohy opuchnuté.

Niekto chodí bosý, lebo chce, ja chodím bosý, lebo musím, vravel si, ale ani topánky nie sú nič pre mňa! Odvtedy už chlapcovi toľko nevadilo, že chodí bosý. Topánky ukryl do chlieva, ale často sa na ne chodil pozerať, až kým mu ich nezožrali kozy.

 

 

Velice děkuji Jele za účast v soutěži. Doufám, že se vám její dílo líbilo a užili jste si ho stejně jako já i zbytek poroty.

A co mě k soutěži vůbec inspirovalo? Sen, ve kterém mi zadali napsat něco právě na téma Muž, který chodil bosý a vůbec mu to nevadilo. Už v něm mě zajímalo, co vytvoří ostatní. Sama jsem svůj nápad také zrealizovala a vznikla z něho audio povídka, kterou si pod odkazem můžete poslechnout.

 

Rozhovor s Věrou Mertlíkovou

Zdroj: morguefile.com

Ahoj 🙂 Hned na úvod bych ti chtěla pogratulovat. Tvé dílo pro mě bylo horkým favoritem na vítězství a opravdu se mi moc líbilo. Mohla bys prosím čtenářům blogu prozradit něco málo o sobě, abychom věděli, kdo tak skvělou povídku napsal?

Je mi už/teprve dvaačtyřicet a jsem typický venkovan ze Žlutavy, malé dědiny na Zlínsku. Patřím k příznivcům živé historie. V mém případě to zahrnuje šerm, tanec, jezdectví nebo třeba dobové vaření. Jsem i zasloužilý zahradník (letos mám snad poprvé květiny vyšší než plevel, ale jen o kousek….)

 

Jak dlouho se psaní věnuješ?

Trochu víc píšu poslední dva-tři roky – děti vyrostly a najednou zbývá čas na věci, které člověk dávno pustil k vodě.

 

Jak ses ke psaní dostala a co píšeš nejraději?

O Vánocích před dvěma lety jsem dostala Zlato Arkony a v knížce byla vyhlášena soutěž „Napiš si svého Rogana“. Mezi svátky bylo trochu času, a tak jsem to zkusila – bylo mi celkem jedno, jak to dopadne, chtěla jsem hlavně, aby Ďuro věděl, že na Moravě jsou lidi, kterým se jeho knížky a hrdinové líbí. Příběh pak vyšel ve Zlatu Arkony II.

Historická fantasy je přesně styl, který mi sedí. Člověk si navíc při psaní užije i spoustu zábavy – když třeba potřebuji hrdinu nechat bojovat, můžu si v domácím arzenálu vybrat repliku zbraně a vyzkoušet se zkušeným šermířem souboj na vlastní kůži.

 

Mít vše vyzkoušené se vždy hodí 🙂 Další věc, která by mě zajímala, je, proč ses rozhodla psát do soutěže na mém blogu?

Byla doba kolem Vánoc a mně pořád nešel z hlavy motiv Ježíška a tří králů. Navíc měla soutěž velice dobře zvolený termín – člověk má přece jen koncem prosince trochu víc času, aby se mohl pustit do psaní.

 

Asi žijeme v jiném světě, já nikdy koncem prosince nestíhám 😀 Každopádně k poslední otázce. Máš nějaké stránky či blog, kde by ostatní našli další tvá díla?

Tak daleko jsem se zatím nedostala. Něco malého by mi letos mohlo vyjít v Žoldnéřích fantazie a také ve sborníku letošní soutěže Napiš romaneto na památku Jakuba Arbesa.

 

Tomu říkám skromnost 🙂 Já na Věru “prásknu”, že to něco málo, co jí vyjde v Žoldnéřích fantazie, je povídka Deset, se kterou tuto soutěž vyhrála 🙂 Já sama ji už četla a mohu ji jen a jen doporučit 🙂

A doporučím vám nejen ji, ale také dílo, se kterým se Věra účastnila soutěže “Muž, který chodil bosý a vůbec mu to nevadilo”. Odkaz naleznete —zde—  Povídka rozhodně stojí za přečtení. Ostatně posuďte sami 🙂

 

 

Věra Mertlíková – Apokryf tříkrálový

Zdroj: http://www.petevasquez.com/productIllustrations.html

Dům stál osamocen na úpatí kopce. Sloužil jako přístřešek pro místní čtyřnohé formy života.

Zkoumaný objekt, pracovně nazvaný A2, netrpělivě přecházel před vstupním otvorem. Zevnitř se občas ozval přidušený výkřik.

„Neměli bychom něco udělat?“ otázal se mladší z Pozorovatelů, ukrytých ve stráni za velkým balvanem. „Myslím, že A1 není v pořádku a tohle místo si o sterilním prostředí může nechat jenom zdát.“

„Nezapomeň na zásadu nevměšování. Nesmíme do experimentu nijak zasáhnout,“ připomenul starší Pozorovatel. „Předpokládal jsem, že A2 eliminuje A1, jakmile zjistí, že nosí cizího potomka. To se však nestalo. Musíme být trpěliví. U některých druhů zabíjejí nežádoucí potomstvo až po narození.“

„A co když to nevyjde a A3 se narodí mrtvé? “

„Najdeme jiné objekty a experiment zopakujeme. Tahle planeta je nesmírně bohatá na suroviny. Jenomže podle intergalaktických zákonů ji nesmíme obsadit, pokud druh, který tady žije, je inteligentní a ctí základní etické principy.“

„Jo,“ zabručel mladší. „Takže tady budeme trčet, dokud neprokážeme, že těmhle primitivním tvorům ochrana slabých a bezmocných nic neříká.“

„Nebo nedokážeme pravý opak,“ řekl starší a zahleděl se na oblohu. Nad střechou domu probleskovala mezi mraky supernova. Po půlnoci se ozval křik nově narozeného tvora.  Objekty A1 i A2 však vůči němu neprojevily žádnou známku násilného chování. Pozorovatelé událost zaznamenali a vydali se k modulu, aby si alespoň na pár hodin odpočinuli. Čekal je další perný den.

*

„Zdál se mi sen,“ prohlásil toho rána Kašpar, když si zkřehlýma rukama z vousů vytřepával písek. „O králi z proroctví. Narodil se dnes v noci. Měli bychom jet do Betléma.“  Starý muž se protáhl a pokusil se narovnat ztuhlá záda. Zima v kraji kolem Jeruzaléma bývá mírná, ale na noc je lépe zůstat pod střechou.

„Hlouposti,“ namítl Melichar a s heknutím zvedl dřevěné nákladní sedlo. „Betlém je díra. Co tam chceš komu prodat? Jsem kupec s myrhou a kadidlem. Potřebuju peníze. Platím tvou cestu do alexandrijské knihovny, jídlo, velbloudy a tady Baltazara.“ Baltazar byl obrovský Nubijec. Měl několik oštěpů, vrstvený luk vyrobený ze dřeva a rohu antilopy, ebenově černou pleť a chodidla tvrdší než nejpevnější sandály. Najali jej jako průvodce a společníka. Osvědčil se jako obratný lovec, vytrvalý chodec a šikovný kuchař. A navíc dokázal zvládnout Miláčka.

Dnes to bylo stejné jako každé ráno. Karavanu tvořili dva jízdní osli a sedm velbloudů. Šest už mělo sedla s nákladem a páslo se na keřích kolem cesty.  Sedmý kolem sebe právě tloukl nohama, cenil zuby, chrochtal, funěl a plival po statném Baltazarovi nechutnou nazelenalou směs. Marně. Velikán jej chytil za krk, povalil vzpurné zvíře na zem a nasadil mu kolem nozder smyčku, aby nemohlo kousat. Melichar pohotově přiskočil s těžkým sedlem a hodil jej velbloudovi na záda. Miláček byl prevít, ale unesl dvakrát víc než ostatní. Proto dostal nejtěžší a nejcennější náklad – poctivě vydělané zlato.

„Zdá se mi o tom každou noc,“ nevzdával se Kašpar, který každodennímu rituálu přihlížel z bezpečné vzdálenosti. „Ta hvězda je poselství. Musíme jet do Betléma.“

„Fajn,“ mávl rukou Melichar. „Je to po cestě. Když král, tak král. Třeba se mi podaří mu něco střelit. Nevadí ti to, Baltazare?“

„Já děcka rád,“ usmál se Nubijec. „Mít jich doma sedmnáct. A pět manželek k tomu.“

„A já si myslel, že mám starosti,“ zabručel smířlivě Melichar. „Pojďte se najíst. Do Jeruzaléma není daleko.“

*

Ó Jeruzaléme, královno všech měst! Tvé bílé zdi září do daleka, sloupoví chrámů se tyčí až do nebes a tržiště, nádherná směs barev a vůní, je nejrušnější v celé zemi. Ke koupi je vše. Koberce i vzácné zbraně, vonné oleje, hedvábí, otroci – a informace.

Byl to jen jeden střípek z mnoha, ale králi Herodovi uvízl v paměti.

„Tři muži jedou na jih. Kupec dokázal přechytračit naše nejprohnanější obchodníky. Nubijec během dvou dní utahal všechny holky od Růžové kočičky. A moudrý učenec s vousy až po pás, který zná zákon lépe než všichni mudrci v Chrámu, se v Betlémě chystá poklonit novorozenému králi králů.“

Herodes nerad ponechával věci náhodě. Druhého dne vyrazil z Jeruzaléma oddíl třiceti mužů.

Jejich rozkazy byly jasné. Jet do Betléma, zabít tam všechny děti mužského pohlaví do dvou let – a tři čaroděje od Východu s nimi.

*

„Moc královsky to tu nevypadá,“ poznamenal Melichar, když zastavili u osamělé stodoly na úpatí kopce. „Možná ses zmýlil. Nechceš se přece jen vrátit?“

Kašpar slezl z osla a nahlédl dovnitř. V přítmí, na otepi staré slámy, seděla žena s tmavými vlasy a mírnou, čistou tváří. V náručí držela zavinuté dítě.

„Jsme tu z nějakého důvodu.,“ zamyslel se mudrc. „Jenom ještě nevím, z jakého.“

V té chvíli zvedl Baltazar hlavu. Na cestě se objevil hubený, uštvaný člověk v dlouhém hábitu. Dýchal přerývaně a sotva se držel na nohou. Bílí muži neumějí běhat, to ví každý.

„Musíme pryč!“ volal z posledních sil. „V Betlémě jsou vojáci. Chystají se pozabíjet všechny děti a hledají nás!“

Pak si všiml cizinců před stájí a zarazil se. Přišel pozdě.

Jenomže ti tři nevypadali na vrahy neviňátek. Starý muž s dlouhými vousy působil klidně a laskavě, kupec v nákladném oděvu vypadal jako dobrosrdečný chlapík a obrovský Nubijec se dokonce usmíval.

„Ty mi prodat svou ženu,“ řekl a bílé zuby se zaleskly jako perly. „Já silný. Ochránit ji.“

„Máš pět manželek, Baltazare,“ namítl věcně Melichar. „K čemu ti bude šestá?“

Jenomže než stačil Nubijec odpovědět, Kašpar zvedl hlavu a slavnostně prohlásil: „Už to mám! Bůh nás sem poslal, abychom jim pomohli!“

Baltazar zaváhal. Přejel očima rozzářeného Kašpara, vysíleného muže i ženu s novorozenětem. Bylo v ní něco, co nedokázal dost dobře popsat – síla, odevzdanost i čistá krása, která zářila v temném chlévě jako diamant. A v hlubokých tmavých očích zahlédl nevyslovenou prosbu o pomoc.

Rázem bylo vše jasné. Muž chrání ženy. To je zákon.

„Kašpar říkat pravda. Vy jít hned,“ obrátil se na udýchaného muže. „Vzít osla a jít. Melichar dát jídlo a zlato na cestu.“

„Pomátl ses? Nic nedat!“ sklouzl do jeho způsobu mluvy Melichar. „Na to rychle zapomeň!“

„Dát můj podíl,“ nedal se Nubijec.

Melichar znechuceně zavrtěl hlavou. „Jsi blázen, Baltazare.“ Pak odvázal jednomu z velbloudů od sedla truhličku s myrhou a kadidlem a podal ji překvapenému cizinci. „Tohle je moc fajnové zboží, chlape. Má cenu nejmíň dvě stě denárů. V brašnách je jídlo na týden a trocha zlata. Teď se seberte a zmizte hodně daleko! A my odsud taky vypadneme.“

„To nepůjde,“ zavrtěl hlavou Kašpar. „Musíme tu zůstat a zdržet pronásledovatele.“

„Jo,“ usmál se Baltazar. „Já je přivést sem. Předstírat, že dítě stále tady. Potřebovat… tohle!“ řekl a vzal tmavovlasé ženě z ruky hadřík, který nejspíš sloužil jako plenka. Zastrčil si jej za pás. „Sbohem, krásko,“ usmál se na mladou matku. „ Škoda – ty byla by mojí královnou.“

Opatrně jí pomohl vstát, vzal dítě do náručí a bezpečně oba usadil na oslím hřbetě. Pak podal hubenému muži otěže a postrčil ho směrem do pouště.

Josef pokrčil rameny a vykročil na cestu. V poslední době se už nedivil ničemu.

„Jste dva zatracení troubové!“ ulevil si Melichar, jakmile dvojice zmizela za zatáčkou. „Jak sem chceš ty vojáky dostat, Baltazare?“

„Maličkost,“ řekl Baltazar. „Já udělat návnadu.“

*

Vzal si jen luk a oštěp.  Lovec musí jít nalehko.

Běžel s lehkostí divokého geparda. Chodidly se skoro nedotýkal země. Na sobě měl jen bederní pás a byl bosý, ale nevadilo mu to. Takhle běhal po zemi, co se postavil na nohy. Hledal zaběhlé kozy, naháněl lovcům zvěř a pronásledoval vlastní kořist, když se stal bojovníkem.

Ano, Baltazar byl bojovník. Nejlepší ve vesnici. Nějak na to v poslední době pozapomněl.

Teď však věděl přesně, co dělat. Muž chrání ženy. A zabíjí nepřátele.

Už zdálky slyšel křik a dětský pláč. Z vesnické brány vyběhla nějaká žena. V náručí nesla sotva ročního chlapečka. Za ní se vyřítil jezdec s taseným mečem. Matka klopýtla a upadla, ale dítě nepustila. Muž zarazil koně, seskočil a rozpřáhl se k ráně.

Jenomže seknout už nestačil. Místo toho se zapotácel a nevěřícně zíral na hrot, který mu trčel z hrudi.

Baltazar k němu přiběhl, uchopil konec oštěpu a prudce jím trhl, aby zbraň dostal zpět. Pak rychle zvedl ležící ženu a ukázal na křoviny u cesty. Tam bude v bezpečí.

Branou proběhl jako vítr. Cizinců mohlo být kolem třiceti. Měli kožené zbroje a stejné kónické přilby jako členové pravidelného vojska. Několik jich prohledávalo domy. Ostatní hlídali na návsi skupinku matek s malými dětmi.

Obrovský Nubijec se zamračil. Muž nikdy nezabíjí děti.

Potěžkal oštěp, rozhlédl se a hodil po cizím bojovníkovi, který se právě snažil vyrazit zabarikádované dveře jednoho z domů. Zbraň jej připíchla ke dřevu jako motýla. Baltazar beze spěchu napjal luk, zamířil a vystřelil po dalším muži. Voják vlekl k houfu na návsi ženu s děckem v náručí. Ostrý šíp mu prostřelil stehno a donutil muže kořist pustit. Další tři střely v rychlém sledu zasáhly bojovníky tvořící kordón kolem vesničanů.

„Hej!“ zařval Baltazar z plna hrdla. Pak vytáhl plenku, zamával jí nad hlavou jako zástavou a znovu vykřikl: „To děcko mít já! Kdo ho chtít, muset mě chytit!“

Pochopili rychle. Rozběhli se ke skupince koní, které hlídali u brány dva muži.

Baltazar na nic nečekal a vyrazil. Věděl, že běží o život, ale nevadilo mu to. Cesta mu ubíhala pod bosýma nohama a on se cítil jako král.

*

Uplynuly dva dny. Herodovi muži obklíčili stodolu, že by ven neproklouzla ani myš. Několikrát se pokusili zaútočit a proniknout dovnitř, ale Baltazarovy šípy je dokázaly udržet v bezpečné vzdálenosti.

Byla to patová situace. Vojáků zůstala sotva polovina, avšak bylo jen otázkou času, kdy si nedostatek spánku vybere u obránců svou daň.

Na sklonku třetího dne to Melichar nevydržel.

„Já končím,“ prohlásil. „Budeme vyjednávat.“

„To není dobrý nápad,“ oponoval Kašpar. „Oni nás zabijí.“

„Chtít pomstít mrtvé,“ přidal se Baltazar. „Chtít naši krev.“

„Tak dost!“ rozzlobil se jindy mírný kupec. „Když jste chtěli jet do Betléma, jeli jsme. Když jste chtěli zachraňovat ty dva chudáky, zachraňovali jsme. A já teď zařídím, abychom to přežili!“

Odhodlaně vyšel ven, ulomil ze zimostrázu zelenou ratolest a vydal se vstříc nepřátelům.

Po chvíli se vrátil a oproti očekávání byl stále naživu.

„Domluvil jsem se s nimi. Dám jim své velbloudy s nákladem a rozejdeme se jako přátelé. Poslal je král Herodes. Měli v Betlémě pobít všechny malé chlapce a nás k tomu. To už nezvládnou – vesničané děti dávno schovali. Jejich velitel je proto ochoten nahlásit králi splnění úkolu, zapomenout na prolitou krev a rozdělit mezi muže mé zlato.“ Melichar se zatvářil, jako by kousal do šťovíku, a pokračoval: „Přísahal, že nás nezabijí, a já na oplátku slíbil, že se na pár let Jeruzalému vyhnu. Nemáme na výběr. Takhle aspoň zůstaneme naživu.“

*

Prohledali stodolu i okolí. Když se přesvědčili, že tady skutečně žádné dítě není, nechal si velitel Herodových mužů v pěkné destičkové zbroji předvést ukořistěné velbloudy.

Zvířata nesoucí kadidlo a myrhu si rozebrali vojáci. Velblouda se zlatem se však velitel rozhodl vést sám. Nasedl na koně, omotal si Miláčkův provaz kolem ruky a rozjel se vpřed.

A v té chvíli Melichar věděl, že je zle. Miláček zafuněl, trucovitě zaryl rozdvojená kopyta do země, nadechl se – a pokropil muže na koni ohavnou zelenohnědou břečkou.

Okamžik bylo ticho.

Pak udělal Baltazar osudovou chybu. Nahlas se rozesmál.

Plácal se do stehen a řehtal se na celé kolo, až mu tekly slzy z očí. Melichar se neudržel a začal se smát také. I stařičký Kašpar se uculoval jako měsíček. Jen velbloud neměl pro všeobecné veselí pochopení. Ještě jednou plivl po zmáčeném jezdci, a když jej rozhořčený muž chtěl udeřit, vysmekl se mu a tryskem prchal pryč.

Velitel svraštil obočí. „Vy se budete smát?“ promluvil nebezpečně klidným hlasem. „Však vás smích přejde. Spoutejte je!“

*

Mladší z Pozorovatelů dokončil poslední zápis a zhluboka si oddechl. Mise byla u konce.

„Nezapomeň přiložit ke zprávě všechny holozáznamy,“ poučoval jej starší. „Komise pro etiku bude mít radost. Obyvatelé téhle zapadlé planety obstáli. Přijali cizí dítě, nezavrhli matku a ochotně nasadili život při jejich ochraně.“

„Způsobili jsme jim potíže, mistře,“ konstatoval mladší Pozorovatel.

„Kdybychom tady začali těžit suroviny, bylo by to pro ně mnohem horší. Navíc neodešli s prázdnou. To dítě je neobyčejné. Změní jejich svět k lepšímu. Vrátíme se sem za jeden standardní rok. To je něco přes dva tisíce oběhů jejich planety kolem slunce. Sám uvidíš, jakého pokroku dosáhnou.“

„A… nemohli bychom, když už mám zprávu dopsanou, nějak pomoci těm třem u cesty?“

„Proč ne,“ pousmál se starší Pozorovatel. „Jen nezapomeň, že za chvíli odlétáme.“

*

Měl naspěch. Věděl, že místní dvounohá forma života vydrží bez vody jen čtyři dny. Cizinci viseli na stromech u cesty třetí den a byli na pokraji sil. Přivázali je za horní končetiny a vytáhli vzhůru tak, aby se dolními končetinami stěží dotýkali země.

Naštěstí už o sobě nevěděli. A tak zvolil Pozorovatel nejjednodušší cestu. Vytáhl laserový meč, jediným máchnutím odsekl provazy, opatrně zbavil mírně zapáchající dvounožce pout a každému dal malou podkožní injekci s povzbuzující látkou.

Když se vracel do základního tábora, narazil na primitivní čtyřnohou formu života s velkým hrbem na zádech. Rozhodl se ji zdokumentovat. Jenomže jakmile zvedl ruku s rekordérem, stvoření zafunělo a vychrlilo na mladého Pozorovatele záplavu hnusné zelenohnědé tekutiny.

Mladší Pozorovatel se zamračil. Pak opatrně natáhl k Miláčkovi ulepenou končetinu a nahlas řekl: „Ty už nechceš plivat po kolemjdoucích! Chceš jít domů – a zamyslet se nad sebou!“

*

„U vznešeného Zarathustry, mohli nám nechat aspoň boty!“

„Nebo nám mohli nechat šaty. V té sukýnce se cítím jako nahý.“ Melichar zavrtěl boky. V rákosové bederní roušce vypadal jako obtloustlá tanečnice z Růžové kočičky a Baltazar se neubránil úsměvu.

„Z tebe krásná žena, Melichar. Škoda, že ztratit vědomí. Já zvědavý být moc, kdo nás zachránit.“

„Viděl jsem zářícího anděla s plamenným mečem,“ řekl Kašpar a zasykl, jak došlápl na ostrý kámen. „Mocnou ranou přeťal naše pouta a pak – “

„O andělovi už nechci nic slyšet! Ještě si vymýšlej další pohádky, starý blázne,“ zavrčel Melichar. „Jako by nestačila ta o králi všech králů.“

„Zachránili jsme jej,“ pronesl vážně Kašpar. „Bez nás by ho zabili.“

„Jo. To děcko je asi takový král jako my tři. Král s holým zadkem a bez dináru v kapse. Vsadím boty, že až vyroste, bude chodit bos jako tady Baltazar a vůbec mu to nebude vadit!“

„Žádné boty nemít,“ konstatoval Nubijec. „Jak je chtít vsadit?“

„On je král,“ řekl zasněně Kašpar. „Ale jeho království není z tohoto světa. Učiní mnohé zázraky. Vidím před sebou zástupy lidí, kteří před ním sklánějí hlavu…“

„A já vidět Miláčka!“ vykřikl Baltazar. „Tamhle u těch keřů! My zachráněni!“

Tři přátelé se rozběhli k velbloudovi. Nechme je nyní jít. Budou se podivovat, že tvrdohlavý Miláček už neplive po lidech, blahořečit bohům za navrácení poctivě vydělaného zlata a radovat se, protože vykonali správnou věc. Nemusíme se o ně strachovat. Vždyť v knize knih se píše, že tři králové se při zpáteční cestě prozíravě vyhnuli Herodovu dvoru a vrátili se bezpečně do vlasti jinou cestou.

*

Minula půlnoc. Stanici metra na periferii osvětlovalo několik bledých zářivek. Na plastovém sedátku odpočíval štíhlý mladík s dlouhými vlasy a nepřítomným pohledem. Na tričku měl neznámou pětilistou rostlinu, v očích mír a v ruce napůl vykouřeného jointa.

Na opačném konci sedadel se usadil dvoumetrový chlápek s vyholenou hlavou, býčími plecemi a rukama jako dvě šunky. Měl maskáče, kanady, kolem pasu řetěz a u nohou baseballovou pálku s nápisem PRAVDA A LÁSKA VÍTĚZÍ NAD LŽÍ A NENÁVISTÍ.

Nevýrazný muž středního věku v saku a kravatě se od obou individuí držel dál. Vlak měl přijet za pět minut a on pevně věřil, že se do té doby nic nestane.

Mýlil se. Náhle se ozval výkřik. Po schodech do metra někdo sbíhal dolů.

Byla nejmíň v sedmém měsíci, měla volný oděv a šátek na hlavě.

Za dívkou běženo několik mužů. Dohonili ji na nástupišti. Jeden z nich ubožačku udeřil a další dva ji svrhli do kolejiště.

„Zostudila jsi naši rodinu!“ vykřikl nejstarší z útočníků. „Za to zemřeš!“

Obr vstal z plastového sedátka a zvedl pálku. Od rána měl chuť se pobít a teď měl konečně příležitost. Obyčejně se mlátil jen s anarchisty a Romy, ale těchhle pět přičmoudlíků si o pěknou ránu přímo říkalo.

Prvnímu podrazil baseballkou zezadu nohy a dorazil jej pořádnou peckou přes hruď. Druhý schytal loktem do žaludku a pálkou přes záda. Třetí vytáhl nůž a skončil se zlomenou rukou. Čtvrtého odpálil proti sloupu obloženému dlaždičkami a pátý při tom nešťastně upadl ústy přímo na betonový odpadkový koš.

Pak už nemusel dělat nic. Cizinci se zvedli a ukázněně opustili nástupiště. Zůstala po nich jen hrst vyražených zubů.

Muž v kravatě mezitím rychle vytáhl dívku z nebezpečného kolejiště. Dlouhovlasý mladík jí přehodil přes záda vytahaný svetr a opatrně usadil mladou matku na lavičku. Pak potáhl z cigarety a nabídl dívce. „Proč tě honí?“

„Čekám dítě,“ řekla tiše a vdechla voňavý kouř. „S nikým jsem nic neměla. Jenomže doma tomu nechtěli věřit. Oni žijí pořád jako ve středověku. Zabili by mě, víš?“ Povzdechla si a z očí jí vytryskly slzy. „Zdálo se mi o andělovi. Přišel ke mně a řekl, ať nemám strach. Porodím proroka. Moje dítě bude jako váš Ježíš.“

Mladík se usmál. „To je matroš, co? Mně se zase včera zdálo, že se narodí král, který smyje všechny křivdy a zlegalizuje gandžu.“

„Fajn, vypadnem odtud,“ řekl kravaťák a postrčil oba k přijíždějícímu vlaku. „Mám strýčka na imigračním. Zavolám mu a něco vymyslíme.“

Skin s pálkou v ruce je následoval. „Jdu s váma, kdyby se ti hajzlové vrátili. Škoda, že místo v Mohameda nevěří na vílu Zubničku. Vydělali by dnes pěknej balík.“

Mladší Pozorovatel, ukrytý za sloupem, spokojeně vypnul rekordér.

Pozemšťané to zvládnou znovu.

Ti tři nebyli dokonalí. Ale byli to králové. A ochrání krále. Narodí se chudý, bude chodit bos a vůbec mu to nebude vadit, ale bude s ním spojena veliká síla.

Schoval nahrávku a vydal se k modulu. Nerad si hrál na boha. Ale tenhle Zapadákov už fakt potřeboval spasitele.

 

Velice děkuji Věře za účast v soutěži. Doufám, že se vám její dílo líbilo podobně jako mně a ocenili jste jeho nápaditost.

A co mě k soutěži vůbec inspirovalo? Sen, ve kterém mi zadali napsat něco právě na téma Muž, který chodil bosý a vůbec mu to nevadilo. Už v něm mě zajímalo, co vytvoří ostatní. Sama jsem svůj nápad také zrealizovala a vznikla z něho audio povídka, kterou si pod odkazem můžete poslechnout.

 

Autor obrázku Roland Havran

Rozhovor s Jiřím Sivokem

Zdroj: morguefile.com

Ahoj 🙂 Předně bych ti moc ráda pogratulovala k výsledku v soutěži. Mohla bych tě požádat, abys na úvod čtenářům prozradil něco málo o sobě?

Je mi 27 let a mým rodným místem jsou České Budějovice (potažmo Nové Homole). Jsem členem Jihočeského klubu Obce spisovatelů, založil jsem HSF klub (literární sdružení pro mladé spisovatele píšící žánry horor, sci-fi, fantasy. Český rozhlas uvedl v roce 2010 audiodramatizaci mé povídky Úsek dopravních nehod. (Kdo chce poslechnout, může stáhnout —zde—)

 

Jak dlouho se psaní věnuješ?

Psaní se věnuji cca od 15 let.

 

Jak ses ke psaní dostal a co píšeš nejraději?

Dostal jsem se k psaní přes čtení Tolkiena a hraní Dr.D. Začal jsem si psát vlastní kopie Pána prstenů, což bylo dost příšerné a dnes se tomu směji :-D. Nejraději píšu Horory, ale často i sci-fi a fantasy.

 

Proč ses rozhodl psát do této soutěže?

Pokud mám dostatek povídek nebo mě zaujme dané téma, nenechám si ujít možnost vyzkoušet její konkurenceschopnost. Do této soutěže jsem použil starší povídku, kterou jsem pouze upravil a osekal o nejhorší klišé 😀

 

Recyklované povídky, to zná asi každý autor 🙂 Máš nějaké stránky či blog, kde by ostatní našli další tvá díla?

Můj blog: http://hsfklub.bloger.cz/ facebook: https://www.facebook.com/HsfKlub?ref=hl

Jinak publikuji recenze pro audiotéku nebo časopis xb-1 (http://audioteka.cz/mycelium-jantarove-oci,audiokniha.html a http://www.casopisxb1.cz/aktuality/karminovy-lev-recenze/ )

 

Páni, tak to jsi nás slušně zásobil čtivem 🙂 Děkuji za odkazy a také za povídku a poskytnutý rozhovor.

Pro vás ostatní, kdo jste ještě nečetli Jiřího povídku, určitě to napravte! Nějaká výše zmiňovaná klišé v ní sice zůstala, ale autor s nimi umí pracovat, takže dílo jako celek stojí za pozornost 🙂 Odkaz naleznete —zde— 🙂

Jiří Sivok – Věřím ve vůni jasmínu

Zdroj: http://andelske-obrazy.blog.cz/

 

Nešlo o lásku na první pohled. Nebylo to žádné vzplanutí neutichajícího hlasu lásky, jak by to napsal básník. Zamiloval jsem si na ní docela prosté věci. Jako třeba když vítr rozfoukal její vlasy a ty povlávaly jako řasy v moři. Nebo když postávala sama na zastávce autobusu. Kdokoliv jiný se tam tvářil zachmuřeně či klopil oči k zemi, ona jediná tam stála s neodolatelným úsměvem. Nenuceným, upřímným a krásným.

A ještě něco vám o Erice povím. Nikdy nelhala. Ani jednou jedinkrát. S Erikou neexistovala nejistota. Kdykoliv řekla Miluji tě, myslela tím Miluji tě. S každým mluvila na rovinu, a to se hodně lidem nezamlouvalo. Jenže ona byla taková. Přímá, bez kompromisní. Vzpomínám si na den, kdy jsem ji požádal o ruku. 30. března 2012. jaro se chovalo jako řádný absentér a nechalo zimu svými vlezlými prsty útočit na naše bundy. Šli jsme po naší obvyklé procházkové trase, kterou jsem já už toho dne jednou prošel.

„Co to je?“ přehrával jsem. „Vidíš, blýská se tam něco!“

Myslím, že moc dobře věděla, o co mi šlo. Ale nic neřekla. Kdyby promluvila, musela by lhát, aby mi nezkazila překvapení. A to bylo pro ni nepřijatelné.

„Ano,“ šeptla a pak další: „Ano, ano, ano.“ Dokud se všechna ano neztratila v dlouhém polibku lásky. Voněla jako jasmín. Klišé říkáte? No a co. Nechte staříka vzpomínat a uznejte, že některá klišé jsou nádherná. I na svatbě voněla jako jasmín. Pamatuji si tu vůni, jako by tu v těch sněhobílých šatech stála včera. Dokonce ji cítím i teď. Nejčastěji ráno, před probuzením. Bývám v polospánku a moje podvědomí mě upozorňuje, že se každým okamžikem vzbudím, a tehdy mě ta vůně obejme jako matka svou ratolest. Všude panuje ticho, ale já jsem si jistý, že kdybych se zaposlouchal, uslyším zvuk jejích nahých chodidel odlepujících se od linolea.

Když jsme tančily snad stý tanec, naklonila se k mému uchu a zašeptala, že nás ani smrt nás nerozdělí. Pohlédl jsem na ní pln euforie, lásky a alkoholu a políbil jí.

Nepřekáželo nám nic ve štěstí. Vlastně jsme měli nejspíš štěstěnu na naší straně. Našli jsme krásný byt v Českých Budějovicích na klidném místě. Nestál tolik, kolik jsem čekal, a tak bylo rozhodnuto. Panelový dům prošel rekonstrukcí v roce 2011, měli jsme tedy nová okna a všechno ostatní, co k tomu patří.

A ta koupelna! Páni, kolik hodin jsme se v ní naleželi, ať už každý zvlášť, nebo spolu. Náš byt se během pár týdnů změnil na náš domov a my byli v sedmém nebi.

Dva roky nato, jsme se pokusili o dítě. Hodně jsme o těhotenství mluvili, zda je na to pravý čas. Jednoho dne jsme se probudili a nemuseli jsme nic říkat. Prostě jsme poznali, že je pravý čas.

Nemuseli jsme se bát, že jsme všechno štěstí vyplýtvali na začátku našeho manželství. Oba jsme věděli, že to vyjde. Narodil se nám Filip. Chtěl jsem být u porodu, ale Erice se to nelíbilo. Vysvětlila mi, že porod je ženská záležitost a že mě tam nechce. Vlastně, jak o tom teď přemýšlím, uzavřela tuhle debatu větou: „Prostě tam nebudeš!“ Už jsem vám říkal, že Erika nikdy nelhala.

Nebyl jsem tam. Ne, že by mě to přešlo, ale prostě jsem v tu dobu byl pracovně mimo město. A voda jí praskla na preventivní prohlídce v nemocnici. Když mi zavolali její rodiče, nacházel jsem se dvě stě kilometrů od Eriky. Bylo to necelý měsíc před prvním termínem.

Čas plynul a my jsme naši vzájemnou lásku předávali Filipovi. Přibylo nám hodně starostí, ale také radostí. Vše šlo pořád skvěle. Každá idylka ale jednou končí. A já s hořkou pachutí v ústech musím připustit, že náš případ není výjimka.

Po Filipových čtrnáctých narozeninách se to stalo. Erika si hodně často stěžovala na mravenčení v prstech. Nevěnovala tomu moc pozornost, protože to brnění rychle odeznělo a neukázalo se třeba týden.

Myla zrovna nádobí po oslavě narozenin, kterou si Filip vynutil, a když se ohýbala, aby uklidila kastroly, vykřikla. Byl jsem v kuchyni, jak nejrychleji to šlo. Viděl jsem ji svíjet se na zemi a rukama se chytat za záda.

„Zastav to!“

 

* * *

 

RS, tak to doktor nazval. Nejprve jsem nepochopil, co nám doktor Král vysvětluje. Když ale namísto zkratky použil slova roztroušená skleróza, byl jsem chytřejší.

„Nejčastějšími příznaky je mravenčení a snížení citlivosti a poruchy koordinace pohybů nebo snížená pohyblivost. Dalšími příznaky mohou být poruchy vidění…“ mluvil a mně se zdálo, jako kdyby byl podomní prodavač, který se snaží vychválit svůj produkt do nebes.

„Je to jisté?“ přerušila ho Erika. Tvářila se jako vždy. Nenechala na sobě znát svou křehkost a zranitelnost.

„Bohužel, testy to potvrzují.“

„Co se s tím dá dělat?“ zeptal jsem se pro změnu já. Doktor se na mě obrátil, ale odpověděla Erika: „Na to léky nejsou, Honzo.“ Při vyslovení mého jména se jí hlas zlomil a ta její síla jako by vyprchávala. Vypadala tak unaveně.

„Ne tak docela,“ vzal si slovo doktor Král. „I když je RS nemoc zatím nevyléčitelná, lze ji minimálně v počátečních stádiích léky dobře kontrolovat.“

Naše pohádka touto událostí končila a pozvolna přecházela do hlubin hororu. Štěstěna se k nám obrátila zády. Pamatuji si, že už jsem neposlouchal, o čem se Erika s doktorem baví. Dobrovolně jsem skočil do pavučin deprese a nechal jsem toho černého pavouka jménem Co když kousat svými kusadly.

Co když Erika umře? Co když zůstanu sám? Co když zůstane Filip bez matky? Co když se tohle všechno stane?

Uvědomil jsem si včas, jak sobecky uvažuji. Samé já, já, já a kde je Erika? Rozhovor s doktorem postoupil dál a já s rukama mnoucíma si obličej poslouchal, jak se Erika ptá na Filipa.

„Je možnost, že náš syn…“ nedokončila větu, ale doktor se dovtípil.

„Pokud je v rodině člen s RS, jeho blízcí příbuzní nesou riziko asi tak jedna ku stu, že se u nich roztroušená skleróza vyvine. Dá se, ale říci, že genetická výbava není jediným faktorem ovlivňujícím rozvoj RS, tudíž nejde striktně o dědičnou nemoc.“

Pavouk v mé mysli znovu a znovu útočil. Jeho cílem byla citlivá místa. Co když onemocní Filip? Co když se stane právě tohle, Honzíku? Co když?

 

* * *

 

Někdo by mohl tvrdit, že z hororu pohádku neuděláš. Ale Erika byla mistryní v mnoha oborech. Doktor nám vysvětlil, že roztroušená skleróza, kterou trpěla Erika, patří do první skupiny, která se dá léky poměrně dobře regulovat. Regulovat, ne vyléčit. Také nám objasnil, co bylo příčinou onoho záchvatu po narozeninové oslavě Filipa.

Vzpomínky řežou jako hrany prasklé sklenice. A stále i po té hrozně dlouhé době si uvědomuji, jak moc mě tón doktorova hlasu znepokojoval. Byl to formálně vyrovnaný hlas, klidný a bez emocí.

„U osob s RS je to častý jev. Odborně jej nazýváme Lhermittův příznakjedná se o pocit elektrických výbojů v páteři, který je často vyvolaný předkloněním hlavy.“ Nepřipadalo mi možné, že tak obyčejný úkon jako dát hrnec do skříňky pod dřezem by mohl vyvolat něco takového.

Všechno se začalo vracet do starých kolejí. Filip o ničem nevěděl, ačkoli určitě tušil, že mu neříkáme vše. Je to chytrý kluk. Erika na sobě nedala nic znát. Občas jí upadla sklenka s vodou nebo zakopla, ale oba jsme se tvářili jakoby nic. Doufali jsme, že to takhle zůstane. Věřili jsme lékům a čekali, zda udrží zákeřnou nemoc na uzdě. Jediný, kdo se nespokojil s tímto stavem, byl můj osminohý přítel Co když. Ten mě probouzel ze spaní a snášel se z pavučiny bolesti nad mou hlavu.

Co když, Honzíku? Co když se to všechno stane?

 

* * *

 

Roky utíkaly dál a nezajímaly se o mne, ani o Eriku. Nezajímaly se o nikoho. Utíkaly jako krajina za oknem jedoucího auta. Moc se toho u nás nezměnilo, ale něco přece.

Erika odložila knihy od Bertrice Smallové, Barbary Erskinové a začala číst Thomase Harrise, Stephena Kinga a Raye Bradburyho. Zeptal jsem se jí, co že se jí takhle změnil vkus. No, a víte, co ona odpověděla?

„Ty příběhy jsou mnohem víc reálné. A lidé? Ti se tam zamýšlejí nad skutečnými problémy.“ Vzal jsem zrovna do rukou knihu, kterou četla. Jmenovala se Prokletí Salemu a autorem byl zmiňovaný Stephen King. Na obalu se jako morový sloup tyčila bledá žena s krvavýma očima. Shlížela na dva náhrobky a hořící kříž. Daleko za hroby na kopci stál starý dům.

Otevřel jsem knihu a z přebalu jsem četl stručný výtah z obsahu. Pamatuji si tohle:

Ben Mearse se vracel do města, které měl rád a kde, jak doufal, se zbaví svých nočních můr. Ale místo toho se vše změní. Do Salemu pronikne cizinec. Cizinec, s tajemstvím nebezpečnějším než sám ďábel.

„Vypadá to jako jeden z těch hororů z devadesátých let,“ uchechtl jsem se. „Co ti na cizinci, s tajemstvím nebezpečnějším než sám ďábel, přijde tak realistického?“

Neurazila se, ani nezačala láteřit, že tomu nerozumím. Vzala mi knihu z ruky a promluvila: „Stephen King sice pracuje s hororovými rekvizitami, ale taky se skutečnými lidmi. Přečti si něco od něj a pochopíš. “

„To by mě asi nebavilo. Já nevěřím na duchy, upíry a tajemné cizince.“

„Zvláštní, zrovna na jednoho cizince s nebezpečným tajemstvím už jsi narazil, a přesto na něj nevěříš?“ odpověděla chvatně a já jí skočil na špek jako ta nejhloupější myš.

„Nepovídej a kdypak?“

„No, když jsem onemocněla. RS je cizinec a to nebezpečné tajemství je smrt.“

Samozřejmě vznikla hádka. Nikdy jsme se moc nepřeli, ale tohle mě rozlítilo. Bušilo mi ve spáncích a celý jsem vzteky zčervenal. Měl jsem sto chutí ten brak posbírat a vyházet do popelnice. Nakonec jsme se usmířili. Nejhorší na tom bylo, že jsem věděl, že Erika má pravdu. Měla vždycky pravdu.

 

* * *

 

Je to hrozné, když se ohlédnu, jak jsme se měli a jak to nakonec skončilo. Někde jsem četl, že smrt je jako děvka, které musíme zaplatit. A někdy je ta cena sakra vysoká.

Erice bylo čtyřicet jedna, když ji srazilo to auto. Nejhorší na tom je, že to nebyla vina řidiče. Dokonce to nebyla vina ani její. Mohla za to roztroušená skleróza. Vtipné je, že i před tímhle nás doktor kdysi varoval.

Dávejte si pozor při přecházení silnice, paní Prouzová.  Mohlo by se vám stát, že sice uvidíte jedoucí auto, ale nedojde vám, co to znamená, takže v klidu vejdete na vozovku.“

Je to vůbec možné? ptal jsem se zdí nemocničního pokoje. Nešlo o žádná lehká zranění. Prodělala několik operací s výsledkem, který by doktoři u zdravého člověka označili za vynikající. Bohužel, cizinec s nebezpečným tajemstvím opět vystoupil na jeviště a tentokrát v plné síle. Navíc jsem se pohádal s Filipem. Už dávno nebyl malým hochem, ale dospělým mužským, který se cítil podvedený. Nikdy jsme s ním o tom nemluvili a teď to na mě dopadlo všechno naráz.

„Druhé stádium,“ nechal se slyšet jeden z doktorů. Léky tu už nejsou tak platné, to jsem věděl dobře. Nemoc jako by ovládla posádku lodi jménem Erika Prouzová a převzala velení. Lékaři v čele s Josefem Králem mě ujistili, že má žena už zůstane na lůžku. Ležela tam a já nad ní stál a čekal, až se vzbudí. Nechtěl jsem tomu věřit. Proč se to stalo nám? Jenže stejně tak se mohla ptát růže, proč ji někdo utrhl.

Proklínal jsem Boha, doktory, sebe a nejvíce pak toho cizince, který přišel, aby mi pomalým a krutým způsobem vzal mou lásku. Nejhorší na tom bylo, že můj temný společník Co když si změnil jméno. Jméno, kterým mě děsil. Stal se z něj Co až.

 

* * *

 

Pak už to šlo rychle. Poslední rok jejího života byl ukázkou toho, jak je čas neúprosný. Každý měsíc se vpisoval do tváře mé manželky. Začala hůř vidět i mluvit. Nejprve se jen zadrhávala, nakonec začala mluvit téměř nesrozumitelně. Ne, to není správné slovo, protože já jí stále rozuměl. Bylo to stejné, jako když byl Filip ještě hodně malý. Mumlal si pro sebe a my, jako rodiče, jsme mu jediní rozuměli. Vždy jsem seděl u postele a četl nahlas knihy, které měla tak ráda. Náš čtenářský kroužek začal tím, že se Erika snažila dočíst rozečtený sborník povídek Raye Bradburyho. Nakonec se čtení stalo naším útočištěm před realitou. Dost jsem si opravil názor na spisovatele, které Erika tolik hájila.

V té desítce knih, které jsem stihl přečíst své ženě předtím, než přišlo nevyhnutelné, jsem se seznámil s lidmi, jejichž pocity a bolesti jsem zažíval. Zdálo se mi až neuvěřitelné, jak někteří autoři vystihli mé vlastní běsy. Ano, v těchto knihách šlo o skutečné lidi, ne o pouhé knižní postavy. Najednou už mi nedělalo problémy věřit na démony, vlkodlaky nebo upíry.

Nebyl to snad upír, kdo zabíjí mou ženu? Upír převlečený za RS? Je jedno, jak tu nemoc nazvete. Tak jako tak vysávala z Eriky život. A jak vás upír jednou kousne, už není návratu.

 

* * *

 

Co až se zahryznul.

 

* * *

 

„Nepotřebujete s tím poradit?“ Mladá žena s hlasem, který překypoval pochopením.

„Ne, chtěla by, abych to udělal sám,“ řekl jsem tiše a v duchu jsem dodal: Protože já vím, jakou hudbu měla ráda.

Nikdy předtím jsem nepomyslel na to, co takový pohřeb obnáší. Připadalo mi to masochistické. Vybírat šaty, rozhodovat o obřadu a v neposlední řadě i o hudbě. Nakonec jsem zaškrtl v seznamu skladeb J. S. Bach – Preludium a fuga c moll. Vzpomněl jsem si, jak Erika bosky přecházela po koberci v obýváku a poslouchala vážnou hudbu, než se začetla do svých knih. Říkávala, že Bach ji nejlépe naladí na žánrovou literaturu. Je v nich žár a děs! Ano, takhle to řekla.

Žár a děs.

 

* * *

 

Proč to tu vlastně všechno píšu? Víte, nikdy jsem nevěřil na duchy, upíry a jiné příšery. Dokud jedno z těch monster nenapadlo mou lásku. To ona mě naučila věřit. Jen díky ní jsem byl schopen vyrovnat se se vším, co mi osud připravil.

Navíc, pamatujete na naši svatbu? Erika mi slíbila, že nás ani smrt nerozdělí. Pokud jste to přečetli a dávali pozor, tak jste o mé ženě věděli jednu věc. Ona nikdy nelhala. Jistě si myslíte, že starému sedmdesátiletému dědkovi nejspíš přeskočilo, ale to je mi jedno.

Víte, téměř každý den Erika vstávala dřív než já. Nikdy mě nevzbudila, protože, než odešla do práce, chodila po bytě bosa. Byla ženou, která milovala chlad na nahé pokožce. Vždy předtím, než se počala oblékat, mi věnovala jeden ze svých polibků. Probudil jsem se a v nose mě příjemně šimrala vůně jejího pleťového mléka. Byl to jasmín a já ho cítil i dlouho potom, co odešla.

Je to téměř třicet let od chvíle, kdy má žena zemřela, a já po ránu stále cítím jasmín. Slíbila, že mě bude milovat i po své vlastní smrti a taky to dělá. Každé ráno se ke mně skloní a políbí mě a na památku mi tu nechá vůni jasmínu.

Můžete tvrdit, že jsem blázen, ale já vím své. Já totiž věřím, že upíři existují. Věřím také, že jeden z nich zahubil mou manželku, a také věřím, že mě Erika každé ráno políbí.

Potom sundám své artritické nohy z postele a svýma holýma nohama vychutnám chlad linolea. Je to osvobozující, řekla by Erika. Vstanu a v kloubech mi zapraská. Nevnímám to. Věnuji se jen tomu vjemu.

Vůně jasmínu…

Věřím ve vůni jasmínu…
Velice děkuji Jiřímu za účast v soutěži. Doufám, že se vám jeho dílo líbilo podobně jako mně.

A co mě k soutěži vůbec inspirovalo? Sen, ve kterém mi zadali napsat něco právě na téma Muž, který chodil bosý a vůbec mu to nevadilo. Už v něm mě zajímalo, co vytvoří ostatní. Sama jsem svůj nápad také zrealizovala a vznikla z něho audio povídka, kterou si pod odkazem můžete poslechnout.

 

Autor obrázku Roland Havran

Rozhovor s Erikem Kováčem

Zdroj: morguefile.com

Ahoj, Eriku. Na začátek bych tě ráda požádala, jestli by ses čtenářům blogu nepředstavil trochu blíž. Kolik ti je, odkud jsi a co tě baví?

Mám 17 rokov, pochádzam z Považskej Bystrice zo Slovenska. V súčasnosti som študentom gymnázia. Napriek tomu, že čítam rád, čítam oveľa menej, ako by som mal i chcel. Skôr sa venujem písaniu, ktoré ma naozaj baví a napĺňa. Cítim i dúfam, že práve toto je moja životná cesta. Okrem toho zbožňujem hudbu, počúvam ju každý deň a neviem si bez nej predstaviť život. Kedysi som tancoval, rád odpočívam a prechádzam sa, zatiaľ čo nechám svojim myšlienkam voľný priechod. Milujem dážď, čo je poznať aj v niektorých mojich dielach.

 

Můžeš mi prozradit, jak dlouho se psaní věnuješ?

Od mojich 13. rokov, niekedy keď som bol malý šiestak na základnej škole. Takže dokopy asi nejaké tie 4 roky.

 

Jak ses ke psaní dostal a co píšeš nejraději?

Raz, keď som sa vrátil s babkou a dedkom z kostola k nim domov, pozeral som si takú veľkú obrázkovú bibliu. Niežeby som bol veľký kresťan alebo niečo podobné, len tam proste bola, tak som po nej siahol. Odrazu ma napadlo, že si napíšem nejaký príbeh. Bolo to zvláštne a nesmierne spontánne, nikdy predtým som nič podobné neurobil. Babka mi ochotne podala papier, podložil som si ho onou knihou a začal písať mimoriadne neoriginálny príbeh, ktorý v podstate vychádzal z Pána Prsteňov, ktorého som vždy miloval. Takže píšem zatiaľ hlavne fantasy, ale v budúcnosti by som chcel skúsiť aj iné žánre. Nech už Boh existuje, alebo nie, ďakujem komukoľvek za ten zásadný moment, ktorý mi zmenil život a ja som spoznal, čo ma skutočne baví. Desím sa predstavy, že by som nikdy v sebe neprebudil dušu umelca. Amen. 🙂

 

To je vážně pěkný příběh 🙂 Ráda bych se tě dále zeptala, proč ses rozhodl psát do soutěže mém blogu?

Nezdala sa mi príliš ťažká a téma bola zaujímavá. Povedal som si – prečo nie? Prekonal som sa a za jeden deň som to nejako poskladal. Keby som sa do toho pustil skôr, mohlo to byť oveľa lepšie. S literárnymi súťažami som začal až tento rok a toto bola moja vôbec prvá súťaž s poviedkou.

 

Poslední má otázka směřuje na to, kde bychom mohli najít nějaká tvá další díla. Máš nějaké stránky či blog?

Zatiaľ nič také nemám, ale do budúcna by som to mal zvážiť. Jedine, ak by ste si chceli prečítať poviedku zo súťaže Dumky Podvečerné 2015, kde sa mi pošťastilo skončiť ako tretí, čo beriem za svoj doposiaľ najväčší úspech. Poviedku si môžete prečítať na ich webe: https://storywritersinc2015.wordpress.com/2015/01/31/dumky-podvecerne-ked-srdce-zamrzne/

 
Ráda bych ti moc poděkovala jak za povídku, tak za poskytnutý rozhovor a malý náhled do tvého tvůrčího života.

Pro vás ostatní, kdo jste ještě nečetli Erikovu povídku, určitě to napravte! Odkaz na ni naleznete —zde— 🙂

 

Erik Kováč – Bosáč alebo príbeh pána Targona

Zdroj: http://www.deviantart.com/morelikethis/74114903

Slovenských účastníků v soutěži „Muž, který chodil bosý“ nebylo mnoho, i tak si ale v konkurenci českých autorů vedli více než dobře. Erik Kováč se umístil čtvrtý, pouhý půl bod od soupeřů na druhém a třetím místě. Jeho dílo v sobě skrývá vtip a je psané velice čtivým způsobem. Užijte si ho stejně jako já a další porotci ?

Obloha sa už dávno rozjasnila a na jej belasý podnos sa vyšplhal rozžeravený kotúč. Kdesi v diaľke sa ozývalo žblnkotanie priezračnej vody a vtáčí orchester. Pán Targon sedel na úzkej lavičke z bukového dreva a čosi nezrozumiteľné si mrmlal popod nos. Už dlhé roky žil sám a zavše nepôsobil, že by sa dožadoval nejakej spoločnosti. Život na okraji mesta mu zjavne stačil. Teda, aspoň sa tak tváril. Tak, ako každé ráno, vytiahol z hlbočizných vreciek na zamatovom kabáte krabičku tabaku. Zrovna si sporadicky vykladal nohy, keď mu slnko hladilo zvráskavenú tvár. Zhlboka sa nadýchol. Zbožňoval ten pocit. Možno to bol jeden z dôvodov, prečo v tak skorých hodinách vysedával pred svojím domom. Alebo sa chcel len posťažovať sám sebe, akí sú všetci jeho susedia hlúpi naničhodníci.

V celom meste o ňom kolovalo veľa nepekných klebiet a on to dobre vedel. Poznal aj tú strašnú prezývku, ktorú mu vymysleli Zarastení z Pivnej uličky. Tú rodinu nikdy nemal príliš rád. Boli to preňho iba obyčajní ožrani s rozumom kuracej polievky. Ak mohol, oblúkom som im vyhýbal.

Prebehol pohľadom vôkol seba a už sypal tabak do pripravenej fajky. Bola tenká a dlhá asi ako jeho ruka. Na prvý pohľad kvalitná práca. Kedysi dávno ju dostal od svojho otca. Netrpezlivo sa zahniezdil a začal vydychovať husté obláčiky všakovakých tvarov. Popritom si schuti pohmkával, akoby sa snažil pozliepať texty starých piesní. Preskakoval z jednej melódie do druhej a zavše by si nepriznal, že mu pamäť neslúži tak, ako kedysi.

Odrazu kdesi v diaľke započul blížiaci sa zvuk. Len čo zistil, že si aj niekto ďalší pohmkáva, naježil sa. Ako si dovoľuje nejaký cudzinec pospevovať na jeho pozemku? Toto je len a len jeho pokojné ráno a nikto mu ho neprekazí! Zvýšil hlas, akoby sa ho snažil prehlušiť. Kroky boli čoraz zreteľnejšie a pán Targon už nevládal udržiavať tempo.

„Dobré ráno,“ ozval sa veselý hlas po jeho pravici. Pán Targon zvraštil snehobiele obočie a nepokojne vydýchol z fajky. Chvíľu si nedôverčivo premeriaval mladého škriatka. Vtom sa ozval tlmený zvuk a obom do nosa udrel smrad.

„Ako komu, Ryon,“ neochotne odvetil. Vymenili si pohľady. „Ty si si prdol.“

„Ja? Nie, kdeže.“

„Ale áno, cítim to. U všetkých podojených kôz, to nejde necítiť. Doslova to dráždi zmysly, rovnako ako ten tvoj vrkoč, čo máš na hlave.“

„To je zargutt, symbol našej rodiny, pán Targon,“ pokorne odvetil. Snažil sa pôsobiť vyrovnane, hoci bola jeho česť pošliapaná.

„Mne je jedno, čo to je. Dôležitejšie je, že si si prdol. Ešte k tomu pred dvermi môjho domu. Ty chceš zadusiť moje drahé kvetinky? Veď sú také mladé!“

„Nie, to nie…“

„Chceš mi povedať, že nie sú mladé?“ Prerušil ho pán Targon celý rozrušený.

„To som nepovedal.“

„Nevedel som, že klamanie a plynatosť sú silné stránky škriatkov.“

„Ja neklamem, nikdy. Naozaj som to nebol ja.“

„Radšej mi ukáž, čo nesieš,“ zahundral, „kým ešte dýcham.“ Vzápätí mávol rukou a zhlboka nasal dym.

„Poď bližšie, hádam si nemyslíš, že starec ako ja sa bude naťahovať,“ precedil a pomyselne sa usmial. Pán Targon s obľubou zneužíval svoj vek, hoci bol mimoriadne čiperný. Vždy si rád z niekoho vystrelil. Schmatol list s červenou pečiatkou a vystrel ho pred seba. Žmúriac si nasadil malinké okuliare, ktoré mali podivný tvar sklíčiek a viseli mu na trblietavej retiazke na krku. Po chvíli zarazene vstal, pokrčil list a vrazil si ho do vrecka. Spod rúšky hustého dymu mu zaiskrili svetlozelené oči.

„To je neslýchané,“ nahnevane odfrkol a strčil si fajku do úst. Potom si upravil kabát smaragdovej farby a opierajúc sa o palicu podišiel na chodník, ktorý viedol k jeho domu. „Nechceš sa chvíľu zdržať?“

„Ale ja som prišiel len…“

„Nebudeme to riešiť vonku. Je tu priveľa očí.“ Ryon sa obzrel.

„Vtáky nevedia hovoriť, pán Targon.

„Neodvrávaj a poď,“ zvýšil hlas, „ak budeš poslúchať, možno ti dovolím si aj sadnúť na stoličku.“

Ryon si ho nechápavo prehliadol, ale nakoniec poslúchol. Hoci roznášal poštu už dva roky, pán Targon ho zakaždým prekvapil niečím novým. Vždy to bol čudák. Niekedy mal pocit, že žije vo vlastnom svete. Samota ľudí mení.

„Aj tak si prdol,“ zahundral takmer nečujne, akonáhle Ryon prešiel honosne zdobenými dverami. Dom, v ktorom sa práve nachádzali, nebol ani zďaleka tak široký, ako vysoký. V celom meste sa vypínal, akoby to bola veža. Ani sám pán Targon presne nevedel, koľko má poschodí. A možno to už zabudol. Sotva za sebou zabuchol dvere a už Ryon pojašene vybehol po točitých schodoch. Vždy chcel vedieť, čo sa ukrýva v tak veľkolepom dome. Mestom sa šírili klebety o bohatstve a túžba nazrieť dnu sa vznášala vzduchom. Pán Targon však neznášal návštevy a bez váhania zavrel dvere pred nosom každému škriatkovi, ktorý sa pred nimi zjavil. Ryon nechápal, prečo to práve jemu dovolil. Bol si viac, než istý, že má niečo za lubom, no takúto ponuku nemohol odmietnuť.

„Tadiaľto,“ ozval sa starý hlas nad ním. Ozlomkrky zdolal schody a zastavil pri dverách, kde stál pán Targon.

„Ako ste sa sem dostali tak rýchlo? Išiel som prvý a vás som nikde nevidel.“
„Je to môj dom, Ryon,“ usmial sa. „A moje veci. Beda ti, ak sa niečoho dotkneš.“ Následne vytiahol fajku, ktorá ešte stále nedohorela. Voviedol mladého škriatka do komnaty, ktorá bola oveľa väčšia, ako sa mohlo zdať.

„Sadni si,“ povedal mimoriadne pokojným hlasom. Nohy sa mu šúchali o príjemne hladkú kožušinu, ktorá sa tiahla po celej podlahe. Oproti stolu stál mohutný krb. Pán Targon siahol do hlbokých vreciek svojho kabáta. Vzápätí sa obzrel ponad pravé plece a nenápadne do krbu vhodil za hrsť podivného prachu. Takmer ho nebolo vidno. Odrazu sa krb rozhorel a miestnosť rozžiarilo oranžové svetlo. Sotva si Ryon uvedomil, čo sa deje a už oproti nemu sedel jeho hostiteľ.

„Ponúkni sa,“ posunul k nemu pletenú misu. Ryon si nedôverčivo prezrel čudesné veci v čokoláde, ktoré na neho pozerali. Len ťažko by ich nazval dajakými plodmi. Vzal jeden do ruky a neochotne doň zahryzol.

„To sú kamene,“ zmätene zo seba dostal.

„Ó, áno, prepáč, väčšinou nemám návštevu, ktorá má ešte zuby.“

„A kedy ste ju mali naposledy?“
„To chceš odo mňa priveľa, chlapče,“ vydýchol obláčik dymu a vyložil si bosé nohy na stôl. Ryon zdesene odvrátil zrak. Až teraz si uvedomil, aké majú škriatkovia veľké chodidlá. Tie pána Targona boli plesnivé, špinavé a páchli ako protéza Ryonovho pradeda. Už chápal, prečo všetci nosia tie dlhé, špicaté topánky. Starec sa rozosmial. Na chvíľu akosi zvážnel.

„Si taký istý, ako všetci ostatní.“

„Aký?“ Pozdvihol zrak na štrbavý úsmev pána Targona. Vôkol neho sa vznášal dym a istý odpor, ktorý doteraz skrýval. Kdesi vzadu popraskalo horiace drevo.

„Poslušný. Robíte čo vám prikázal starosta Mende. Pohŕdaš mnou len preto, že som sa vzoprel zákonom a nenosím tie hlúpe topánky. A kvôli tomu mám byť vykázaný z mesta?“ Rozhnevane hodil na stôl list, ktorý mu Ryon predtým priniesol. „Škriatok, ktorý nemá vlastnú hlavu, nežije. Vybral som si samotu a som rád!“ Zložil nohy a pohodlne sa usadil. Ryon chvíľu nenachádzal slová. Akoby mu zamrzli na perách a on rozmýšľal nad tým, čo povedal pán Targon.

„Ale kvôli tomu ste ma sem neprizvali, je tak?“

„Nie,“ odtiahol fajku. „Viem, že ma nazývate Bosáč a ulicami mesta a povráva, že som blázon. Povedz mi, chlapče, nechcel by si zažiť dobrodružstvo, po ktorom dosiahneš to, po čom v kútiku duše túži každý škriatok?“

„Čo je to, pán Targon?“ Napäto nastražil uši.

„Sloboda. To, že za tými múrmi leží bohatstvo je pravda. Nie však také, aké si všetci predstavujú. Sloboda, Ryon, je najväčšie bohatstvo. A ja ti ho pomôžem získať.“

„Prečo by ste to robili?“ Pán Targon dvakrát klepol prstom po liste, ktorý ešte stále ležal na stole.

„Ako si si určite všimol, tento starý blázon bol vykázaný z mesta. Ja pomôžem tebe a ty zase mne. Je to jednoduché, ako recept na kuraciu polievku.“
„Platí.“

„Výborne, výborne,“ mrmlal si popod nos pán Targon, keď nepokojne pobehoval sem a tam. „Ešte toto, áno, to sa zíde.“ Strčil si čosi do vačku.

„POČKAŤ!“ Zjačal a zastavil tak prudko, že mu malinké okuliare skoro vypadli. Tvár mu kypela hnevom, bol akýsi nesvoj. „Na to najdôležitejšie sme zabudli!“ V momente začal prehrabávať všetky veci v skriniach, truhlách, či hromadách harabúrd, ktoré sa váľali kdesi v rohu. Prehľadával dokonca aj také miestnosti, o ktorých Ryon ani len netušil. Priamo v stene za ním sa tvorili a presúvali ďalšie komnaty, odkiaľ pán Targon vyhadzoval veci.

„Mám to!“ Skríkol a uponáhľane vytiahol krabičku tabaku. Naraz mu spadol kameň zo srdca „Henten mi už došiel.“ Akonáhle si doplnil zásoby, zvyšok odložil do vrecka.

„Počkať,“ ozval sa tentokrát pokojnejší hlas pána Targona. Celú tvár i sklíčka mu zahalil oblak a kruhy dymu, ktoré vydychoval. „Na niečo som zabudol. Kde presne sa má konať dnešná oslava Zlatej päty?“

„Pivná ulička,“ zmätene odvetil Ryon. Pán Targon z jeho slov nebol vôbec nadšený. Dobre vedel, kto býva v Pivnej uličke. Kedysi dávno sa zaprisahal, že tam už nikdy nevkročí.

„Dobre,“ ťažko zo seba dostal a pre upokojenie si znova potiahol z fajky. Prehltol horkú slinu. „Budiš. Poď, čoskoro sa zotmie, už nesmieme stratiť ani chvíľu.“ Vzápätí sa zvrtol na päte a podišiel ku krbu. Ryon ho nasledoval.

„Pýtal si sa, ako som tam bol skôr než ty, keď si išiel po schodoch,“ uškrnul sa a hlboko zalovil do ľavého vačku kabáta. „Na každom poschodí je takýto krb. Chyť sa jej, no tak.“ Ukázal na palicu, o ktorú sa ešte stále opieral. Ryon bez váhania mlčky poslúchol a sledoval, čo sa bude diať. Pán Targon vrhol do ohňa hrsť žltého prachu, ktorý predtým vytiahol. Naraz sa plamene rozbúrili a sfarbili na jagavo fialovú. Do uší oboch škriatkov udrelo svišťanie. Pri odchode Ryon uvidel lesknúce sa tehly krbu a oheň, ktorý ich pohltil.

Vtom sa ocitli takmer na najvyššom poschodí domu. Vzduch tu bol o čosi chladnejší a dlhé sviece na stenách osvetľovali okolie.

„Už sme blízko,“ ukázal pán Targon na staré dvere, ktoré sa takmer strácali v tme na konci chodby pred nimi. Opäť siahol do jedného z vreciek zamatového kabátu. Tentoraz doň ponoril celú ruku. Ako keby nemalo žiadne dno. A možno tomu tak aj naozaj bolo. Len čo ju vytiahol, vsunul hrubý kľúč do dvier oproti. Cvak. Ozvalo sa prenikavé vŕzganie a mrazivý prievan im prebehol po tele. Uprostred tmavej miestnosti, ktorej steny boli postavené do tvaru šesťuholníka, sa vypínal kamenný stôl. Na ňom ležal džbán a šesť pohárov. Pán Targon vzal džbán a naplnil vodou dva poháre. Vzápätí jeden podal svojmu spoločníkovi a druhý si nechal.

„Keď ti poviem, vylej ho sem.“

„Na stôl?“ Nechápavo namietal Ryon.

„Áno. Jednoducho ma počúvni.“ Potom pán Targon začal čosi mrmlať. Ryon z toho nemal dobrý pocit. Začínal si myslieť, že škriatok vedľa neho je skutočný blázon. Z múrov vôkol neho cítil strach. Bol mu povedomý, akoby to bol ten jeho.

„Priprav sa,“ šepol pán Targon. „Teraz.“ Obaja vyliali poháre na to isté miesto. Chvíľu sa nič nedialo, no potom sa voda vsiakla do kameňa. Vytvoril sa akýsi portál, z ktorého šľahali purpurové plamene a na hladine praskali bubliny. Len čo sa Ryon zvedavo naklonil, pán Targon ho zastavil a vypustil ďalší obláčik dymu.

„Má s tým niečo spoločné tá fajka?“

„Nie, len som si chcel jednoducho potiahnuť, než pôjdeme,“ usmial sa a strčil ju do vrecka. Následne sa obaja vyšplhali na stôl a spoločne skočili do portálu. Celou miestnosťou sa rozniesol ostrý sykot a čarovný portál sa uzavrel. Ostal po ňom iba chladný kameň. Dokonca aj poháre sa vrátili sa svoje miesto.

„Nič nevidím,“ ťažko zo seba dostal Ryon. Jeho hlas znel akosi podráždene.

„Nepotrebuješ nič vidieť.“

„Ale vy mi sedíte na hlave, pán Targon.“

„Prepáč,“ odvetil a skôr, než zoskočil zo svojho spoločníka, uponáhľane si potiahol.

„Kde to sme?“

„V Pivnej uličke,“ napravil si kabát, „teda, ak som sa nepomýlil. To by bolo nemilé.“ Stáli v rohu ulice, ktorá sa tiahla ďaleko pred nimi. Po bokoch bledých múrov ležali sudy, bedne a rôzny tovar, predovšetkým pivo, ktorý predtým škriatkovia vykladali na vozy. Zem bola tvrdá, špinavá a vzduchom sa niesol pach očakávania.

„Kde sú všetci?“
„Zrejme sa Zlatá päta už začala. Oslava príchodu jesene je veľká vec, o tom niet pochýb.“ Pán Targon nasal vôňu svojho tabaku a pátravo sa rozhliadol. „Svoj domov poznám, ale v týchto končinách som nebol desiatky rokov. Musíš ma viesť.“

„Dobre,“ kývol hlavou.

„Ale Ryon,“ chytil ho za plece, „nemáme čas otáľať.“

„Nebojte sa, pán Targon. Som poštár, poznám všetky cesty.“ Nasadil dôležitý výraz. „Tadiaľto, poďte.“ Onedlho sa stratili za rohom. Ozlomkrky utekali tmavými ulicami mesta. Pot i strach im stekal po tvári a vlasy im viali v chladnom vetre. Ryon bol celý strapatý, no pán Targen už nemal toľko vlasov, aby mohol byť. Obloha bola zatiahnutá a vysoko na nej trónil mesiac. Obaja škriatkovia vedeli, že už nemajú veľa času do konca oslavy. Museli byť však obozretní, aby ich nik nezbadal. Pán Targon bežal z posledných síl, keď ho Ryon zastavil.

„Už sme tu.“

„Výborne, výborne,“ mrmlal starec a opierajúc o palicu lapal po dychu. Okolím sa ozýval hluk a výkriky škriatkov uprostred Pivnej uličky. Starosta Mende sa chystal na svoj prednes.

„Rýchlo, lebo bude neskoro,“ popohnal spoločníka pán Targon a spoločne sa krčiac predrali za drevené pódium.

„Aký je váš plán?“
„Plán?“

„Áno. Dôvod, prečo sme sem prišli. Vari ste zabudli?“
„Nie, nie, samozrejme, že nie,“ vydychoval. „Odlákam pozornosť a ty starostovi strhneš topánky. Bude to síce menšia potupa, akú si zaslúži, ale pobúri to ľudí a presne o to nám pôjde. Zvrhneme jeho moc a rešpekt pred všetkými ľuďmi. Aj tak ho nemajú príliš radi. Teda, aspoň myslím.“

„Ja? Prečo ja?“

„Si oveľa rýchlejší. Mňa naopak všetci neznášajú,“ potiahol si z fajky, „ale aj ja ich.“

„To nie je pravda, len vás majú za blázna a čudáka.“

„To neznie o moc lepšie.“

„Pán Targon, nie ste blázon. Iba vidíte veci z iného pohľadu a robíte si to, čo naozaj chcete. Žijete ako slobodný škriatok.“ Starec sa usmial. V skutočnosti bol viac dojatý, ako na sebe dal poznať.

„Po dnešku budeš aj ty, vy všetci.“

„Ak to nevyjde, starosta ma dá povesiť. A vás tiež.“

„Vyjde to. Musí. No tak, už bež. Ja odlákam pozornosť.“ Podali si ruky a pán Targon obišiel pódium. Pritiahol si kabát a náhlivými krokmi sa so sklonenou hlavou predral davom.

„Drahí občania. Dnes je skutočne výnimočný deň a ja som rád, že mám tú česť ho s vami osláviť. Zdvihnime teda poháre, drahí bratia a sestry, a privítajme spoločne nové ročné obdobie!“ Starostov hlas znel presvedčivo, no predsa sa medzi škriatkami našli aj takí, ktorí ním pohŕdali. Možno už dávno pochopili, že ich využíva. Mende schmatol honosne zdobený pohár a popod fúzy sa mu mihol potmehúdsky úsmev. Tmavé oči a dlhý nos ešte viac zdôrazňovali jeho dominantný postoj.

„Nech žije…“

„Ako sa opovažuješ,“ vykríkol pán Targon a všetky zraky padli naňho. „Ako sa opovažuješ správať k škriatkom, akoby ti patrili?“
„Ty? Čo tu ešte robíš? Bol si vykázaný z…“

„Áno,“ prerušil ho, „ale z mesta, ktoré bolo predtým čestným a váženým obchodným strediskom. Toto mesto ti nepatrí.“ Obrátil sa k ostatným. „Kto to kedy videl, aby škriatkovia, kedysi vznešená a slobodná rasa bola niečím obmedzená? Kto to kedy videl, aby nám starosta prikazoval, čo smieme nosiť a čo nie?“

„Nemáš právo ďalej hovoriť! Chyťte toho klamára!“ Vyštekol Mende. Odrazu sa prikradol Ryon a z celej sily mu strhol topánky. Starosta skríkol a vyľakane sa zrútil k zemi. „Čo si to…“

„Hovorím, zbavme sa toho podlého hada,“ vyhlásil pán Targon. „Buďte slobodní!“ Odrazu dav začal výskať. Všetci škriatkovia si vyzuli topánky a rozhnevane ich hodili po starostovi. Ten sa skľúčený váľal po zemi. Snažil sa ujsť, ale Ryon ho zastavil.

„Toto, drahí občania, je váš nový starosta,“ dodal pán Targen a palicou ukázal na svojho spoločníka. „Nech žije sloboda!“

Sotva si Ryon vyzul topánky a už všetci prítomní zborovo kričali jeho meno. Nikdy v živote nepocítil väčšiu úľavu, ako teraz. Chladný nočný vánok mu behal pomedzi prsty na nohách. Bol celkom bosý a vôbec mu to nevadilo. Bol to preňho úžasný pocit voľnosti. Pán Targon mal pravdu. Najväčším bohatstvom je sloboda.
Děkuji Erikovi za účast v soutěži. Doufám, že se vám jeho dílo líbilo a nelekli jste se jeho délky 🙂 Již brzy se můžete těšit na rozhovor s autorem příběhu a poté na povídky na prvních třech místech. Jdeme do finále!

A co mě k soutěži vůbec inspirovalo? Sen, ve kterém mi zadali napsat něco právě na téma Muž, který chodil bosý a vůbec mu to nevadilo. Už v něm mě zajímalo, co vytvoří ostatní. Sama jsem svůj nápad také zrealizovala a vznikla z něho audio povídka, kterou si pod odkazem můžete poslechnout.

 

Autor obrázku Roland Havran

Rozhovor s Adrianou Gombalovou

Zdroj: morguefile.com

Vítám tě u rozhovoru, Adriano. Mohla bys na úvod prozradit něco málo o sobě?

Jmenuji se Adriana, je mi 16 let a pocházím z Moravskoslezského kraje. Momentálně různě pendluji mezi městy, protože žiji opravdu aktivně 🙂

Ráda si čtu (preferuji fantasy a vzdělávací literaturu, vesměs ale nepohrdnu ničím kromě erotiky a červené knihovny), poslouchám hudbu (všechny žánry kromě country). Sportuji skoro každý den a jsem dva roky veganka. Ráda se vzdělávám ohledně zdraví a esoteriky, mým vysněným povoláním je homeopat. Hraju na housle a na kytaru, pokouším se i o bicí. Miluju čaje – nesladím, nekapu citron, prostě vychutnávám v surovém stavu. Momentálně studuji na jazykovém gymnáziu, za rok plánuji studovat na rok ve Francii. A zbožňuji cestování. Navštívila jsem již několik exotických i neexotických zemí a jsem vděčná za svou úžasnou rodinu, která mi tyto cesty umožnila.

 

Tak to jsi ještě hodně mladá autorka. Jak dlouho se psaní věnuješ?

Už od té doby, co jsem vlastně ani psát neuměla 😀 Pamatuji si, že jsem jako malá psala pokračování Pirátů z Karibiku – byly to jenom vlnovky, které nedávaly žádný smysl, ale já se svým dílem byla naprosto spokojená. Dělala jsem potom že knihu jakože předčítám a přitom si přeříkávala dopředu vymyšlený příběh. Psala jsem tehdy pokračování na téměř každý film nebo knihu, co jsem přečetla. Vytvářela jsem i vlastní příběhy, ale nikdy jsem je nedokončila, většinou jsem skončila u páté kapitoly. Většinou se jednalo o mé fantazie, které bych chtěla prožít. Dodnes mám ty sešity plné hrubek a stylistických chyb uschované a ráda se nad sebou pousměji 🙂

 

Piráti z Karibiku, tak to by se ti mohla líbit soutěž, která nyní na blogu proběhla – Piráti bez moře. Ale zpět k rozhovoru. Jak ses ke psaní dostala a co píšeš nejraději?

Už od mala miluju knihy a psaní knih. Vždycky jsem chtěla být spisovatelkou. Protože mi však rodiče vtloukali do hlavy, že mě to neuživí, chtěla jsem potom být právničkou, protože z toho jsou prý dobré peníze. Pak přišlo období rockové zpěvačky a veterinářky potom zase práva no a nakonec mě před pěti roky chytlo téma lidské zdraví a toho se dodnes držím.

 

Něčím podobným si asi prošlo mnoho z nás 🙂 Další věc, která by mě zajímala, je, proč ses rozhodla psát do soutěže na mém blogu?

Potřebovala jsem postrčit, abych něco vytvořila, protože jsem se dlouho věnovala pouze mé knize, kterou bohužel nikdo nechce vydat… A tak nějak jsem opomenula tvorbu kratších děl. Kniha samonákladem by byl krásný sen, ovšem předtím mi musí někdo darovat pár tisíc 😀

 

Myslím, že na vydání vlastní knihy máš v šestnácti letech ještě čas. Vyčkej, piš dál a ono to jednou jistě přijde 🙂 Na internetu získáš jistě dost čtenářů i bez knihy v ruce, což mě přivádí k poslední otázce. Máš nějaké stránky či blog, kde by ostatní našli další tvá díla?

Mám blog: http://all-is-magic.blog.cz/, kde se věnuji nejenom vlastní tvorbě, ale především zdraví, záhadám, esoterice, veganství… Zkrátka tomu, co mě zrovna obklopuje a k čemu se potřebuji vyjádřit. 

 

Děkuji nejen za odkaz, ale i za rozhovor. Určitě piš dál a zase někdy pošli něco do soutěže 😉

A pro vás, kdo jste si ještě nepřečetli Adrianinu povídku, odkaz na ni naleznete —zde— 🙂