Příspěvky

,

Odpočítávání

Zdroj: indigodeep.deviantart.com

Přivřela jsem víčka a spatřila před sebou velké hodiny. Ručičky ve velikosti dospělého člověka, římsky psané číslice. Zvuk zvonu odbíjející půlnoc.

Rozbušilo se mi srdce. Otevřela jsem znovu oči a podívala se na muže stojícího po mé levici. Ve tváři jsem měla napsáno: Je čas.

 

Rozběhl se bludištěm z vysokých antických sloupů a já se vydala za ním. Utíkali jsme směrem k východu z opuštěné honosné budovy, která se tyčila vysoko na kopci jako chrám zasvěcený bohům starého světa.

Po schodech dolů kol loučemi ozářených zdí. Pravidelný rytmus kroků. Jeden pohyb střídal druhý. Bok po boku.

Běželi jsme. Běželi jsme níž a níž po širokém schodišti. Stále dál až se ráz prostranství změnil a my se dostali ven.

V mysli mi znovu odbily velké hodiny. Spustilo se odpočítávání.

Deset…

Devět…

…pronesl do chladného vzduchu můj společník.

Pocítila jsem v sobě jeho poslání; úkol, který mu byl nějakou neviditelnou silou svěřen.

Doběhnout až na konec, než vyprší čas a dostane se k nule.

Jak snadně to znělo.

Osm.

Sedm.

Šest…

…kopec se zdál být nekonečný.

Pět.

Čtyři.

Tři…

…bušila nám srdce a ke mně z ničeho nic dolehlo jeho zoufalství. Najednou si uvědomil, že to nemůže stihnout. Začal zpomalovat pod tíhou beznaděje.

Dva…

…předběhla jsem ho a řekla číslo nahlas místo něj.

Cesta se dál svažovala. Chvílemi obyčejný kopec dolů, čas od času pár schodů, které jako by dělily naši pouť na menší úseky.

Zaslechla jsem zvuk lámajících se vln. Blížili jsme se k pobřeží.

Je-den a tři čtvr-tě…

…pronesla jsem s úsměvem na tváři a utíkala dál. Zpomalila jsem to odpočítávání, neříkala jsem čísla tak rychle za sebou jako on. Zmenšila jsem intervaly mezi nimi.

Je-den a půůůůl…

…zašeptala jsem. Slabiku po slabice zaznělo ono číslo. Tempo běhu však zůstalo stejné.

Jeden a čtvrt…

…předběhl mě. Zahnuli jsme prudce doleva a vydali se podél pobřeží po osvětlené cestě.

Žádná celá sedmdesát pět…

…začal odpočítávat znovu on.

Nula celá pět…

Nula celá dvacet pět…

…rozhlédl se kolem. Okolního světla ubývalo. Známky civilizace se vytrácely, jenže cesta stále pokračovala.

Znovu zpomalil, když mu došlo, že to stejně nemůže stihnout…

„NULA…“ řekla jsem mu, když jsem ho předběhla a zastavila se před ním.

„Nestihl jsem to,“ zapochyboval o sobě.

„To říká kdo? Když se rozhodnu tvrdit, že konec tvé cesty byl právě tady, tak jsi to stihl…“ nadnesla jsem, aby se nad tím zamyslel a pak jsem pokračovala: „Nelze doběhnout až do cíle, když si ten cíl nestanovíš. Je to něco nemožného. Vždy musíš vědět, kam utíkáš!“ usmála jsem se na něj a pak se ohlédla s úlevou zpátky na dlouhou rovinu, po které jsme přiběhli. Dívala jsem se do dálky na světla, co zářila teď už pěkný kus od nás, a na vysoko položený chrám na kopci.

Přistoupil ke mně a já se na něj otočila.

Nastala chvíle ticha. Ani jeden z nás nebyl zadýchaný. Jako by ono poznání mělo vliv i na tohle.

Ještě několik okamžiků jsme tam stáli naproti sobě a mlčky si hleděli do očí.

Moře utichlo. Přestalo běžet nejen odpočítávání, ale i čas.

„Ty jsi můj cíl,“ zašeptal a přivinul si mě na svou hruď.

,

Krev poslední naděje – 4. část

Zdroj:

Závěrečná část příběhu na pokračování. Jak moc se liší cíl od našich představ? Je to, co si přejeme, vždy to správné?

Byl jsem překvapený, protože něco takového jsem vážně nečekal.

Bůh života, že čerpá moc ze strachu ze smrti? Kdo tohle sakra vymyslel? Byl jsem ale pohotový a nenechal se tím nějak vykolejit. Pokud vážně on bere svou sílu takto, nemám problém s tím nabývat ji jako Bůh smrti z touhy po životě. Když už to má být paradox, tak ať je dotažen dokonce. Tak jsem to taky Alvanovi sdělil.
Na tento návrh už mi kývl. Šlo to až nečekaně dobře.

„Lidi, jako jste vy, tu potřebuji. Dokončit plné převzetí moci a odsunout staré náboženství stranou nebude rozhodně lehké. Musí se tomu však stát co nejdřív, protože jinak nebudeme schopni přijmout svou nesmrtelnost.“

Usmál jsem se, Krastus ale tak nadšeně nevypadal.

„Hlavu vzhůru,“ povzbuzoval nás, „dnes utváříme nové dějiny.“

 

Trvalo to přes dva roky. Krastus i já jsme přijali nová jména. Už nejsem Lyk, ale Term.

Stalo se hodně věcí. Tou poslední, co ale s konečnou platností obrátila potřebnou většinu lidí k nám, byl trest Anděla osudu za porušení pravidel. Má měřit všem stejně. Jenže se zamiloval a zachránil dívku svého srdce před smrtí.

Alvan chtěl zabít ji. On se ale pro ni obětoval a vyměnil svůj život za ten její. Za celou dobu v Ziinu jsem ho nepoznal tak, jako když jsem ho vedl na jeho poslední cestě do Lordofu. Ano, Krastut, nebo správně bych mu měl říkat už Sinix, měl pravdu. Báje o Andělech smrti nebyly smyšlené. Existovali a já jsem jako Bůh smrti byl jejich pánem.Mé oči získaly schopnost otevírat vír z limbu do Říše mrtvých Lordofu. V běžném světě jsem je musel mít neustále zakryté černou páskou, aby větrná modrošedá smršť nevtáhla do svého ukrutného tance i duše lidí, co ještě umřít nemají.

Nevěřili byste, jak vás změní dennodenně stát tváří v tvář bolesti a smutku spojenými s mým posláním. Nejvíc jsem si to ale uvědomil právě, až když jsem odváděl Tyngeda, jak se Anděl osudu jmenoval.

Mohl žít věčně, ale zahodil vše, co měl, jen kvůli Olor.

Láska.

Jaké to vlastně je milovat?

Neznal jsem to. Něco podobného mi nebylo dáno ještě nikdy pocítit. I tak jsem si ale nedokázal představit, že bych se snad někdy já sám dostal do situace, kdy se musíte rozhodnout, co je správné a co ne. Porušit zákony, které sami představujete, nebo obětovat část své duše tím, že ukončíte život někoho, kdo pro vás znamená víc než cokoliv jiného na světě.

Jenže jak zabránit něčemu takovému?

Dlouho jsem o tom přemýšlel.

Jediný způsob, jak vzdorovat proti něčemu, co je dáno, je vytvořit si nová pravidla. Svůj vlastní řád. Vytvořit pověst, která se bude šířit mezi lidmi a tím vejde v platnost stejně jako mnohé před ní.

Od okamžiku přijetí božské nesmrtelnosti mě dělilo už jen několik dnů. Jako kolektiv těch, co se chystají v tento stav vejít, jsme si odsouhlasili určité vnitřní zákony. Měl jsem poslední šanci udělat něco, než bude pozdě.

Bohové, jsou nadpřirozená stvoření, stojící nad lidmi – smrtelníky. Právě teď sám Alvan vaří lektvar, po jehož pozření na obřadu se stanu nezranitelným. Nikdy víc mi nebude moct ublížit žádná zbraň, protože nepronikne kůží. Vypiji odvar, který každé ráně znemožní krvácet.

„Co tu děláš Sinixi?“ vyrušil mě Krast z mého hloubání.

„Nemohl jsem si nevšimnout, že jsi poslední dny jako vyměněný.“

„Připravuju se na to, co nás čeká. A ty bys měl taky!“ nechtěl jsem o tom s nikým mluvit.

„Známe se moc dlouho na to, abych poznal, že se s tebou něco děje. No tak, vším jsme vždy procházeli spolu. Jsme jako bratři. Co je s tebou?“ naléhal a já podlehl.

„Není to takové, jaké jsem čekal. Víš, odešel jsem, abych ukázal otci, co dokážu. A to jsem udělal. Jenže s určitým odstupem, když se podívám za sebe, tak mám pocit, že to za to nestálo. Ztratil jsem víc, než získal. Denně se setkávám se smrtí. Najednou mi problémy, které máte vy ostatní kolem, připadají nepodstatné. Tady máš tu změnu.“

„Pamatuj na to, co říkal, Alvan. Musíme být silní. Jsme vyvolení. Jsme Bozi,“ snažil se mě povzbudit, ale ve mně to vyvolalo pravý opak.

Co je Alvan sakra zač, že mi radí, jak se mám cítit. Sám o tom nemá nejmenší ponětí.

„Jo, však já vím. Jsme Bozi, zříkáme se své lidské stránky. Přiťukneme si vesele lektvarem, co z nás udělá stvoření bez špetky citu. Stát stranou, chránit si moc, nesmět projevit svou slabost.“

„Ale no tak. Říkáš to, jako kdybys snad už někdy brečel,“ narážel na velice specifickou část dohody. Ta pravila, že jediné, čím můžeme znovu pozbýt svou nesmrtelnost a stát se pouze nestárnoucí bytostí, je pláč coby symbol lidskosti.

Jednotlivé přísady lektvaru tělo zpracovává různě. Ta látka, která zabraňuje ranám a krvácení, se pak dostává oběhem do slzných žláz, a proto může být vyplavena pouze v případě, že dotyčný Bůh začne brečet.

„To, že jsem k tomu ještě neměl důvod, neznamená…,“ nedokončil jsem tu větu. Stejně to bylo jedno. „Nech mě, prosím, o samotě.“

 

Krev a pláč. Dvě pro Bohy zapovězené tekutiny.

Vzal jsem nůž a řízl jsem se do dlaně. Snad to bolelo, ale já jsem v tu chvíli nic necítil. Nastavil jsem ránu nad malou skleněnou dózu a nechal jsem kapky do ní stékat. Nebylo jich moc, ale na to, co měly představovat, stačily.

Je 1. září roku prvého. Je nás dvanáct, dvanáct Bohů Ziinu. Dnes jsme přijali svou nesmrtelnost. Začíná druhá éra planety Alvi. Spousta věcí s novým začátkem odešla. Něco, co mělo zaniknout, ale přetrvalo. Lahvička s odkazem mého smrtelného já. Té neposkvrněné božské části mne, která se vzepřela příkazům druhých a byla ochotna bojovat. Ten, kdo ji vlastní, má právo na to ji se mnou vyměnit v limbu za svou duši.

Bylo, nebylo… Takhle vznikají pověsti. Tvoříme je my sami:

„Je-li ti život milý,
Dej na moc pradávné síly.
Získej sklo s obsahem vzácným,
Nechť je ti tento okamžik spásným.
Máš umřít? Nic se neděje.
Ber! Zde je má krev poslední naděje.“