Příspěvky

Pravidla světa mrtvých

Zdroj: pexels.com

Noorveus patří mezi Děti magie, přesto je jeho moc hodně omezená. Podaří se mu najít způsob, jak ovládnout své schopnosti a odvrátit hrozící válečný konflikt?

Fantasy povídka ze světa Nejmocnějších.

 

Miloval zrzky. Rezavý nádech vlasů nebo ohnivě rudá. Na odstínu nezáleželo. Důležitý byl odlesk barvy v slunečním svitu. To, jakým způsobem září na dálku. Na Písečných ostrovech moc takových žen nebylo. Světlá pleť zrzek neměla ráda rovníkové žhavé paprsky. Přesto zde jedna žila.

Ashaí vstoupila do místnosti. Noorveus seděl na zemi se zkříženýma nohama, černé vlasy měl stažené do malého culíku a meditoval. V první chvíli ani dívku nevnímal, jako kdyby byl zcela jinde. Teprve po několika dalších zpomalených úderech srdce ho z jiných sfér vrátila do pokoje její vůně. Vůně levandulí, které si přivezla ze své domoviny.

„Zase se pokoušíš navázat kontakt s dušemi mrtvých?“ zeptala se Ashaí, když viděla, jak tmavovlasý muž otevřel oči.

Noorveus přikývl. Vycítil z tónu jejího hlasu nepochopení. Oprávněné nepochopení. Zkoušel se podobným způsobem spojit se zesnulým otcem řadu let. Bezúspěšně. Z pohledu druhých se to zdálo jako plýtvání časem, on ale věřil, že se mu to jednoho dne podaří.

Štíhlá zrzka se zdržela dalších otázek. Vedli rozhovor na toto téma už nesčetněkrát. Vysvětlovala mu, že takto nikdy nedosáhne úspěchu: zaměřoval se na ovládnutí vlastní duše, ale přitom se chtěl spojit s jinými. Noorveus zase vždy namítl, že nemůže dostat pod kontrolu ostatní, dokud nezkrotí tu svou. Nebyla schopna ho přesvědčit, že se mýlí, že takto magie nefunguje. Otevírat znovu tu samou diskuzi nemělo smysl, přesto litovala, že na ni nedá a plýtvá časem i nadáním.

„Co bys chtěl dělat večer?“ odvedla řeč jinam a přisedla si k němu. Byla blízko, přesto se naklonila ještě blíž a začala mu masírovat záda. Cítila, jak je napjatý. Viděla, jak se jí každým dnem vzdaluje. Přála si to zvrátit, ale netušila jak.

Noorveus měl chvílemi pocit, že slyší tepání jejího srdce. Jako kdyby magií uměla ovládat i to a schválně údery zesílila, aby je zaslechl. Vůně levandulí mámila jeho smysly. Znovu se nořil do stavu meditace, tentokrát ji ale měla pod kontrolou Ashaí. On se mohl pouze oddávat slasti a opojení…

V poslední chvíli sebou trhl a vstal.

„Chci být sám,“ řekl a přešel do bezpečné vzdálenosti.

Ashaí k němu zvedla pohled a poté tiše přikývla. Zvedat hlas nebo dávat příkazy nemělo smysl. Nemohla udělat nic, čím by změnila jeho rozhodnutí.

Jižanský mladík si počkal, až jeho učitelka odejde. Jako její žák ji znal velice dobře. Používala své přednosti a manipulovala muži. Nehodlal se stát další její loutkou.

Miloval zrzky, ona byla ale výjimkou.

***

 

Často přemýšlel nad předurčeností osudu. Připadal si svázaný jako vězeň před popravou. Nemohl vůbec nic, jen přihlížet. Kde byla hranice toho, co ještě snese? Kde ležel bod zlomu?

Noorveův otec kdysi vládl nejmocnější říši, poté ho však připravili o moc vojenským převratem a jemu nezbylo než utéct do vyhnanství a začít nový život. Znovu se oženil, získal dobré postavení a po tchánově smrti převzal jeho obchody. I jako uprchlíkovi se mu dařilo lépe než většině ostatních lidí, nikdy však nepřestal snít o návratu na trůn. Nepovedlo se mu to, přesto věřil, že některý z potomků usedne zpět na místo, které mu právoplatně patří.

Čas je náš, říkával svému synovi. To, že se něco nepodaří dnes, neznamená, že jindy se to povést nemůže. Patří ti každý den až do konce věků. Každý den představuje novou příležitost.

Noorveus snil, že jednoho dne otci přání splní, sám ale vládnout nemohl. Magie, která mu kolovala v žilách, nebyla požehnáním, nýbrž prokletím. Někdo tak silný jako on nesměl mít světskou moc. Musel přijmout duchovní cestu a přenechat svou pozici mladšímu bratrovi. Valand měl ale docela jiné ambice.

Noorveus za Valandem přišel do jeho pracovny a položil na stůl přehled účtů. To, že nesměl vlastnit žádné jmění ani držet moc, neznamenalo, že mu je rodinný majetek cizí. Zajímal se a pomáhal bratrovi, jak jen mu to jeho postavení dovolilo. Sloužit Matce magii se dalo odkudkoliv.

Valand desky ani neotevřel, jen přikývl a čekal, že si bratr půjde po svém. Noorveus však jen tak odejít neplánoval.

„Všiml jsem si výdajů na zbrojení. Z jakého důvodu?“

„Z důvodu výbojů,“ odvětil klidně Valand, přestože nesnášel, jak bratr do všeho strká nos.

„Jsme obchodníci, ne válečníci.“

„Někdy je nejlepší způsob, jak něco získat, si to prostě vzít. Zaplatit žoldáky považuju za rozumnou investici. Oba víme, že pobřeží Morhinie je bohaté. Nehodlám čekat na to, až totéž napadne někoho jiného.“

„Otec by si tohle nepřál,“ namítl Noorveus. Copak má jeho odkaz navždy zmizet?

„Otec je mrtvý. Čas není jeho. Čas patří živým.“

Noorveus se zamračil. Vypustit něco takového z úst byla opovážlivost největších rozměrů. Věděl, že otec to vidí. Tak moc si přál se s ním spojit a zastavit tohle šílenství. Získat od něho požehnání k tomu, aby začal jednat a nemusel jen přihlížet. Bez jeho svolení si však zasáhnout netroufl. Zůstal uvězněný v jednom bodě.

Smyčka předurčenosti ho dusila stále víc.

***

 

V domě na Písečných ostrovech bylo nezvyklé ticho. Dny se nerušeně střídaly stejně jako vlny omílající zdejší pláže. Domnělý klid však pouze stupňoval skryté napětí.

Noorveus se rozhodl nepřihlížet dál v tichosti tomu, co se Valand chystá udělat. Musel zakročit a věděl, že tím překročil pomyslnou hranici. Nyní jen čekal, kdy se na to přijde a strhne se bouře. Bylo otázkou času, kdy bratr zjistí, co za jeho zády udělal. Spojení s otcem se mu stále navázat nepodařilo, a tak si musel poradit jinak: umírněně, ale přesto účinně.

Valand vstoupil do Noorveova pokoje bez zaklepání. Zuřil. Bouchl za sebou dveřmi a začal křičet. „Jak ses mohl opovážit! V tomhle domě jsem pánem já. Ne ty!“

„Vládce Morhinie už odepsal?“ zvedl Noorveus k bratrovi oči. Vypadal nevzrušeně. Právě meditoval.

„Neodepsal,“ vyprskl Valand. „Poslal sem svého syna i s ozbrojeným doprovodem.“

Takovou reakci nečekal ani sám Noorveus. Odpověď ho přiměla vstát a jít se podívat z okna na nedalekou pláž. Čekal, že se družina shromáždila tam, a nemýlil se. Někteří strážní v ruce drželi kopí a hlídali každý pohyb, jiní postávali u koní s mečem u pasu a byli připraveni okamžitě tasit.

Fakt, že sem vládce jedné z říší na jižním kontinentu poslal nejstaršího syna, hovořil za mnohé. Válka byla na spadnutí mnohem víc, než magií nadaný bratr tušil. Nezáleželo na tom, že byli pouhými obchodníky. Měli takovou moc, že se jich znepřátelená strana nepopiratelně bála.

„Co jsi mu napsal?“ naléhal Valand. „Co ode mě chce? Mír?“

Bylo na čase vyjít s pravdou ven. A Noorveus se ani nebránil.

„Nepřijel za tebou, nýbrž za mnou.“

To Valanda nadzdvihlo ještě víc. „Takže ty si nyní domlouváš schůzky s našimi nepřáteli sám?“

„Věřím, že existuje smírčí řešení. Válka není nevyhnutelná.“

Valand bratra chytil za předloktí a odtáhl ho od okna. Trpělivost mu dávno došla. Neměl chuť na hry. „Co jsi Halehdovi napsal?“ zopakoval otázku a zpříma mu pohlédl do očí. Nebál se ho. Bratr sice oplýval nadpřirozenými silami, vládl ohni, mohl však moc používat jen pro druhé, ne pro vlastní prospěch. Kdyby to udělal, potrestala by ho sama Matka magie, které sloužil. Věděl, že by její hněv neriskoval.

„Navrhl jsem mu sňatek s jeho jedinou dcerou. Spojení našich rodů. Ty jsi ženatý, ale já ne.“

Valand hlasitě vydechl, hněv ho však neopustil. Moc dobře to na něho bratříček nastražil. Chytil ho do sítě jako malou rybku. On byl ale žralok. Nehodlal si to nechat líbit.

 

Pokračování naleznete ve sbírce povídek Mladé čarodějky, kterou můžete podpořit na

Startovači.

A pokud byste chtěli ještě víc z mého světa, k dostání je i varianta Mladé čarodějky a Zpívající věže, kde najdete dalších 7 povídek z drsného fantasy světa Nejmocnějších 🙂

 

P. S. Nenechte se odradit obálkou. Nakladatelův záměr je odkázat na starou éru fantasy 🙂 Díla budou stát za to 😉

KOUPIT

, , ,

Zákon smečky

Zdroj: Roland Rawen Havran

To nejlepší z mého pera. Povídka publikovaná ve sborníku Mlok 2016.

 

Úděl panovníků

Brol

 

Úděl panovníka není nikdy lehký; leží mu na bedrech velká zodpovědnost a každý den prožívá ve strachu, kdo ho o trůn připraví. Nepřátelé, přátelé nebo až smrt? Pokud člověk něco takového nezažije, nedovede si to představit.

Sloužím u krále Horika skoro třicet let. Za tu dobu jsem po jeho boku zažil mnohé: od korunovace, přes královskou svatbu a narození starší dcery, až po smrt manželky při porodu druhé dcery. Po této osobní tragédii zůstal můj pán sám a všechnu svou pozornost věnoval starší dceři Laáve, která dostala jméno po ženě, kterou tolik miloval.

Mladší Kotrýnelu Horikus poslal ještě jako batole do kláštera v Hraniční říši. Bylo to nevinné dítě. Stále si živě pamatuji, jak jsem ji choval a ona mě tahala za prst těma svýma drobounkýma ručičkama. Bezstarostně si hrála a netušila, jak se na ni její otec dívá. Ten tehdy nesnesl pohled na dítě, které zabilo jeho velkou lásku. A přitom to nyní byla právě Kotrýnela, kdo mu stál po boku v nelehké politické situaci. Jakoby se snažila napravit hřích, za který ale ani v nejmenším nemohla.

Vrátili se společně z krvavého rituálu u příležitosti svátku deště. Kotrýnela mě s těžkým úsměvem pozdravila a odešla do patra, které jsme měli v hostinci pronajaté. Horikus odmítl bydlet v královském paláci zdejšího panovníka.

Opatrně jsem za svým pánem zašel. Podle toho, jak se na mě Kotrýnela podívala, mi bylo jasné, že není v dobré náladě.

„Postarej se, ať služebné zabalí naše věci. Ráno odjíždíme,“ přikázal. V tichosti jsem opustil místnost. Ulevilo se mi, že jsem mohl odejít a nemusel tam být s ním. Zajímalo mě, co se stalo, a věděl jsem, že od něj bych se to nedozvěděl.

Zaklepal jsem na dveře Kotrýnely.

„Smím dál?“

Její něžná ruka vzala za kliku a osobně mě vpustila dovnitř.

„Jsem ráda, že jsi přišel, Brole,“ řekla a její hlas zněl jako uklidňující, dlouhé tóny flétny. Divil jsem se, jak po tak náročném dni může povzbudit ona mne – věkem to byla sotva šestnáctiletá dívka, svým chováním však působila mnohem vyspěleji. Uměla se přenést přes vlastní problémy a být tu pro ostatní.

Zeptal jsem se, jaké to s otcem na slavnostech bylo, a ona mi ve stručnosti vylíčila události celého odpoledne.

„Není to dobré, Brole. Stupňuje se to. Je otázka času, kdy otec podnikne něco neuváženého. Už cestou sem povídal něco o tom, že jim příští rok ukáže. Království má spoustu jiných problémů. Přemnožil se hmyz, úroda bude menší. Nemůže si dovolit řešit směšné spory, i když chápu, nakolik je pro něj celá situace ponižující.“

Nic jsem na to neodpověděl a jen se zamyslel.

„Co tedy budeme dělat?“

„Nevím. Nevím, co myslel tím, že jim příští rok ukáže. Musíme počkat, až se uklidní.“ Posadila se unaveně do křesla a vyndala jehlici z vlasů, které podobně jako její snědá pokožka krásně kontrastovaly s bílými svátečními šaty, které měla na sobě.

Nalil jsem nám oběma víno a usedl naproti ní.

Kotrýnela se zamyšleně zahleděla do prázdna a začala si z rukou stahovat elegantní rukavice, které pro ni byly tak typické. Položila je na stůl a pravou rukou se natáhla pro pohár. Oko v její dlani otevřelo víčko a zkoumavě si mě prohlédlo. Bylo jako živé.

Po těle mi přeběhl mráz. Byl jsem na jeho pronikavý pohled zvyklý, i tak ve mně ale pokaždé vzbuzoval nejistotu a obavy.

„Tak na co si připijeme, Brole?“ usmála se na mě způsobem, který umí jen ona, a strach z toho, co skrývala pod bílou látkou rukavic, byl rázem pryč. Opět bylo podstatné jen to, co nás pojilo.

Úděl panovníka není nikdy lehký. Někteří neunesou velkou zodpovědnost, která jim leží na bedrech.

„Na dva skutečné vládce Deštného království.“

* * *

 

S ohledem na vydavatele knihy uveřejňuji pouze ukázku. Více najdete ve sborníku, nebo si o povídku můžete napsat soukromě na můj email – jitka@ladrova.cz 

Sborník Mlok 2016

Mlok 2016

Je libo něco dalšího ke čtení?

Žít fantasy

Zdroj: Jana Pechlátová

Projekt “Žít fantasy” je jeden z nápadů, ke kterým jsem dospěla při přemýšlení, jak žánr fantasy ještě víc přiblížit čtenářům. Stručně řečeno jde o pokus nacházet fantasy okamžiky každý den kolem sebe. Věřím, že fantasy nemusí být jen odlišný svět, může to být realita a záleží pouze na nás, jestli tomu tak bude. A tady je první střípek z reálné fantasy – focení s vlky 🙂

 

Myslím, že se najde jen opravdu málo fanoušků fantasy, kteří by neměli rádi vlky, a ani já nejsem výjimka. Ještě bližší vztah jsem si k této psovité šelmě vytvořila při psaní povídky Zákon smečky, která se umístila v soutěži Cena Karla Čapka a vyšla ve sborníku MLOK 2016. Příběh sice není přímo o vlcích, ale pracuje s hierarchií smečky a přirovnává k ní skupinu otroků cvičených pro boj v aréně.

 

Větření kořisti

Větření kořisti

 

Možnost fotit s vlky a stát se na chvíli “členem” jejich smečky jsem dostala jako dárek. Obecně jsem toho názoru, že dávání zážitků je jedna z nejlepších forem dárků. A když máte v rodině spisovatele, který každou takovou zkušenost zužitkuje pro psaní, platí to dvojnásob!

Atmosféra celého focení se skutečně vydařila a bylo vážně skvělé stát se alespoň na chvíli lovkyní a paní těchto ušlechtilých tvorů. (Díky, tati, za úžasné narozeniny 🙂 )

Vlčí paní

Vlčí paní

 

Když už jsem dostala jako dárek zrovna tento zážitek, chtěla jsem, aby se výsledné fotky nesly právě v duchu povídky, kterou jsem napsala; spojit příjemné s užitečným. Drtivou většinu mého příběhu tvoří základní pud: touha přežít. A totéž jsem chtěla, aby vyzařovalo i z fotek – živočišnost, bojovnost, odhodlanost.

Lovkyně

Lovkyně

 

Pokud byste také chtěli zažít fantasy na vlastní kůži a okusit, jaké to je stát se na chvíli členem smečky, mohu vám vřele doporučit fotografku Janu Pechlátovou, která stojí za zachycením těchto úžasných okamžiků 🙂

Naslouchej mi

Naslouchej mi

 

Zajímá vás víc? Další fotky zveřejním již brzy! Sledujte mě na Facebooku 😉

Fantasy svět může být reálný.

 

Výsledky soutěže Zpívající věže – Struny osudu

Zdroj: Vlastní zpracování

soutez

No a jelikož mám ráda nejen písmenka, ale i čísla, tak přidávám pár statistik!

  1. Do soutěže přišlo celkem 18 povídek od 17 autorů.
  2. Soutěž tentokrát hodnotil rekordní počet porotců – bylo nás celkem sedm.
  3. Nejmladší účastnici bylo 16 let. (A nejstarší se neříká 😀 )
  4. Kromě osmnácti soutěžních povídek jsme měli i 2 porotcovské.
  5. Porotci celkem přečetli 275 normostran textu – v průměru tedy měla jedna povídka zhruba 13 stran 🙂

 

Velká gratulace všem výhercům! Kompletní výsledky budou rozeslány soutěžícím emailem.

 

Na závěr bych ráda poděkovala jak porotcům, že do toho šli se mnou, tak účastníkům. Již nyní se těším na další ročník soutěže! A koho by předběžně zajímalo nové téma, tak už ho mám připravené – příště se podíváme na zoubek Lovcům lidí!

 

, , ,

Magie inkoustu a pera

Zdroj: freeimages.com

Merkur, Venuše, Země, Mars,… přeříkávám si neustále za sebou jména planet.

Merkur,… znovu a znovu opakuju jejich názvy. Snažím se zaměstnat svou mysl, abych z ní vyhnal to, co mi brání usnout. Jenže bezúspěšně. Musím na ni neustále myslet.

Vstanu z postele a pohlédnu z okna.

Luna se roztesknila, nářky serafínů, zašeptám měsíci na obloze. Obklopuje ho spousta zářivých slz nesoucích hořkou pachuť viny. Každá z nich mi připomíná ji a to, jak jsem jí ublížil.

Přejdu ke stolu a rozsvítím světlo. Bezradně se rozhlédnu kolem sebe a nakonec ustrnu zrakem na ledabyle položené knize na poličce.

To kvůli ní se tohle vše stalo

 

***

 

Kráčel jsem si tehdy s úsměvem na tváři po slunné stráni poseté vinnou révou. Vyšel jsem vstříc novému. Šťastný, svobodný, jenže taky bláznovsky pošetilý. Vůbec jsem nebyl připravený na to, co má přijít. Neuvědomoval jsem si možné následky svého rozhodnutí. Přenesl jsem se do jiné doby a jiného světa, ale to vše mi bylo jedno. Má touha byla silnější než já.

Došel jsem ke stavení mezi řadami révy táhnoucími se po vrstevnicích po celém kopci. Zaťukal jsem na dveře.

„Á, pomocník. Výborně!“ vykoukl na mě zpoza nich opálený muž ve středních letech. „Jdeš pozdě, hochu.“

Usmál jsem se. „Nebyl jsem domluvený, že dorazím.“

„To vůbec nevadí. Každá pomocná ruka se mi teď před vinobraním hodí,“ pozval mě dál a hned mě zaúkoloval, aniž by se obtěžoval zajímat se, jestli vůbec o práci stojím.

Neprotestoval jsem. Beztak jsem měl v plánu zdržet se a novým zkušenostem jsem se nikdy nebránil. Naopak. Jako umělec jsem je dokonce vždy vřele vítal. Byl to pro mě další zdroj inspirace.

„Jacqueline,“ vykoukl muž z okna, když mi vše podstatné vysvětlil. „Pojď sem!“ zakřičel mohutným hlasem na dívku venku.

Jacqueline, poskočilo mi srdce. Stačilo mi jen slyšet její jméno a už tehdy jsem si byl jistý, že se nikdy nebudu chtít vrátit zpátky do své doby. Bylo to jako volání osudu. Hlas vyšší moci, který mi rezonoval v hlavě a přehlušil to, co mi našeptával rozum.

„Zdravím,“ vešla do místnosti dívka s tváří múzy. „Potřeboval jste něco, tatínku?“

„Máme novou pomocnou ruku. Zasvětíš tady,…“

„Paula,“ doplnil jsem za něj své jméno přeložené do francouzštiny. Za normálních okolností jsem z tohoto půvabného jazyka znal jen pár frází. V tomto světě to ale nevadilo. Rozuměl jsem všemu.

„…zasvětíš tady Paula do sběru hroznů.“

„Jak si přejete, tatínku,“ odpověděla a následně mě odvedla ven, kde mi ukázala vše potřebné.

Začali jsme společně sbírat víno a povídat si. Teplo, slunce a nebeská vůně. Hrozny přibývaly v ošatkách.

„…takže, tohle všechno tady patří tvému otci?“ zeptal jsem se, i když jsem odpověď znal. Nechtěl jsem, aby řeč stála.

„Ano. Vinařství patří naší rodině už víc jak sto let. Dostali jsme toto území po Velké revoluci, kdy byla veškerá půda sebrána církvi a šlechtě a dána do rukou obyčejného lidu.“

„Sto let, no, to už je nějaká doba,“ vydechl jsem a na moment jsem se zahleděl po krajině. Slunce se už klonilo pomalu k západu a ozařovalo jižní stráň žlutooranžovými paprsky. Stíny na zemi se rychle prodlužovaly.

„Pro dnešek budeme končit,“ přerušila mě z mého rozjímání.

„Co tu děláváte po večerech?“

„Jak kdo. Já si vždy naliji sklenku vína z minulého roku, zapálím si svíčku a čtu si,“ úplně jí při těch slovech zazářily oči. Bylo z ní cítit, jak moc to miluje.

„A co čteš nejraději?“

„Prokleté básníky,“ pronesla tajemně.

„Ze všeho nejvíc se mi líbí Stéphane Mallarmé.“

„Luna se roztesknila, nářky serafínů,…“ začal jsem recitovat jeho báseň, kterou jsem se kdysi dávno učil ve škole.

„Zjevení,“ zašeptala do chladnoucího vzduchu název mnou recitovaného díla. „Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by ji znal taky, natož aby ji uměl.“

Nepatrně jsem se usmál. Těšilo mě, že jsem jí tím udělal takovou radost, ale…

 

***

 

…když se za tím vším teď ohlížím zpětně, uvědomuju si, že již v tuto chvíli se ve mně zrodily pochybnosti. Usadilo se ve mně malé semínko výčitek svědomí, které postupem času klíčilo a rostlo. Bylo to tak krásné, ale zároveň taky hrozně nespravedlivé. Pocházel jsem z jiného světa a díky tomu jsem ji znal víc, než jen mohla tušit. Nebylo správné zneužít to, co o ní vím. Po bitvě je každý generál. Tehdy jsem to zkrátka prožíval jinak.

 

***

 

Seděli jsme s Jacqueline u stolu. Vyprávěla mi o víně a o památkách v Bordeaux. Usmíval jsem se a přikyvoval. Nevnímal jsem moc, co říká, jen jsem poslouchal její nebesky znějící hlas.

„Co vlastně děláš ty?“ zeptala se najednou a vytrhla mě tak z mého snění.

„Cože?“ zmateně jsem se na ni podíval. Tím, že jsem se soustředil na jiné věci, mi úplně unikla souvislost, jak se od pamětihodností přenesla ke mně.

„O sobě jsem mluvila ažaž. Chci vědět něco víc o tobě.“

Usmál jsem se. „Jistě… no, já píšu. Jsem spisovatel.“

„Tak proto znáš prokleté básníky!“ rozzářily se jí oči stejně jako předtím na stráni. „Co píšeš?“

„Prózu, román z vinařského prostředí.“

„Takže tu jsi, abys získal inspiraci?“

„Z části. Ale… těžko se to popisuje. Hlavně asi chci poznat blíž své postavy.“

„Zkusit si, jak doopravdy žijí,“ doplnila místo mě. „Myslím, že chápu, co tím chceš říct.“

Odmlčeli jsme se. V tichosti jsme se koukali jeden na druhého. Oba jsme přemýšleli. Četl jsem její myšlenky; cítil jsem je ve své hlavě. Nezamiluj se! Hlavně se nezamiluj, říkala si sama pro sebe. Víš přeci, že máš být provdána za jiného. Jen by sis tím ublížila.

Litoval jsem toho, co jsem jí svou přítomností způsobil, ale zároveň jsem byl rád. Vlastně jsem sem přišel hlavně proto, abych získal její srdce pro sebe. Už dlouho jsem ji miloval. Chtěl jsem ji. Přál jsem si uchránit ji před neblahým osudem, který ji čekal.

Lidské příběhy nebyli, nejsou a nikdy nebudou pohádkami, které nám vyprávěli už jako malým dětem. Jenže já chtěl, aby tenhle skončil šťastně. Naivně jsem si myslel, že to dokážu změnit. Neměl jsem tenkrát tušení, že to svým zásahem udělám celé ještě horší. Děj mé knihy se vymkl kontrole.

„Doprovodil bys mě do mého pokoje?“ přerušila to ticho. „Chtěla bych ti ukázat knihy, které tu mám. Zajímalo by mě, co bys na ně řekl.“

„Mile rád,“ vstal jsem a přešel k ní, abych jí pomohl odsunout těžkou židli. Kavalírsky jsem jí nabídl rámě a odvedl ji před dveře její komůrky. Najednou jsem si nebyl jistý, jestli se hodí, abych k ní šel takhle pozdě večer. Měl jsem na paměti, že je to přeci jen jiná doba, než na jakou jsem byl běžně zvyklý. Nechtěl jsem nic pokazit.

„Nebude nikomu vadit, že jsem u tebe v tuhle hodinu?“ zeptal jsem se, abych se ujistil.

„Otec je posedlý vínem. Teď už spí, aby mohl brzy ráno vstát a začít pracovat. Nemusíš mít strach,“ vzala mě za ruku a převedla přes práh. „To jsou ony,“ ukázala na polici s pečlivě vyrovnanými knihami. Nebylo jich moc, ale i tak měla Jacqueline vepsáno v tváři, jak moc je na ně pyšná.

„Úžasné,“ začal jsem přejíždět očima po titulech. Několik románů od klasiků a zbytek sbírky poezie od prokletých básníků.

„Nezeptáš se ani, jak jsem k tak vzácným knihám přišla?“ zaraženě se na mě podívala. Nejspíš čekala jinou reakci, protože tady na venkově byly jiné knihy než Bible velkou raritou. Jenže to mi došlo až zpětně. V ten moment jsem prostě bez váhání odpověděl na položenou otázku.

„Poslala ti je tvá kamarádka z Paříže.“

„Jak to víš?“ pozastavila se nad tím. „Já-, já jsem ti to přeci neříkala…“

To je pravda. Jak to vím? zeptal jsem se sám sebe. Kdybych byl tím, za koho jsem se vydával, o něčem takovém bych nemohl mít ani tušení. Zapomněl jsem dávat si pozor na jazyk.

„To tvá kamarádka…“ zalhal jsem. Bylo to první, co mě v ten okamžik napadlo. „Ona mi to řekla. Potkal jsem ji v Paříži. Hodně o tobě v souvislosti s literaturou vyprávěla. I proto jsem se rozhodl jít až sem do Bordeaux. Chtěl jsem tě poznat osobně, Jacqueline.“

„To je asi to nejhezčí, co mi kdy kdo řekl,“ poděkovala mi úsměvem.

Neuspěchej to, problesklo mi hlavou. I tak jsem se ale neovládl. Udělal jsem krok k ní a políbil ji. Znala mě sice sotva den, ale některé věci ví člověk zkrátka hned. Cítil jsem, že to přes všechna ne a překážky chce stejně jako já. Náhlé vzplanutí. Zakázaná láska. Vášeň a nebezpečí v jednom. Romeo a Julie francouzských vinic.

 

***

 

Oba jsme si byli podobní. Oba jsme si malovali naše vzdušné zámky a lítali vysoko v oblacích. A tak čas ubíhal. Jeden den za druhým, až bylo všechno víno sklizeno a přišlo vinobraní.

„Na letošní víno,“ přiťukli jsme si s Jacqueline. Jako by ale tohle sladké opojení našich smyslů mělo být předzvěstí hořké budoucnosti; jako by ono lehké cinknutí skleniček vyvolalo tlakovou vlnu, která nesla zkázu do všech stran.

Já to ale v tu chvíli neviděl, a to i když jsem moc dobře věděl, co má přijít. Přenesl jsem se do tohoto světa s tím, že vím, co se má stát. V její přítomnosti jsem na to ale zapomínal. Užíval jsem si každý okamžik s ní. Vše plynulo tak dokonale. Kdo by se zabýval zítřkem, když dnešek byl perfektní?

Jedna sklenka vína, druhá. Další a další… přestal jsem je počítat.

Večer ubíhal.

Krajinou se roznesl hlas zvonu chrámu Saint-André.

Půlnoc.

Vyběhli jsme spolu ven.

Na obloze zářily hvězdy a nad kopcem vycházel měsíc.

„Luna se roztesknila, nářky serafínů…“ zašeptala první verš Zjevení a pak pokračovala dál.

„…když náhle s večerem jsi vyšla na ulici,“ ujal jsem se v půlce básně slova namísto ní. „Byl to tvůj úsměv a západ slunce nad tvou kšticí, že řekl jsem: Toť víla! Ten oslnivý jas. To sen, jenž v chladných nocích dítěte se třás´. Sen o dívce, jež tenkrát v noci nedospělé, sázela kytky jak hvězdy provoněné.“

„Dnešní noc už ale dospělá je,“ pronesla tajemně. „Stejně jako já,“ začala si rozepínat blůzku.

Chytl jsem ji za ruce a zastavil ji.

„Nechceš to udělat. Jsme oba opilí.“

„Čeho se bojíš?“

„Že toho budeš ráno, až vyjde slunce, litovat.“

Zakroutila hlavou. „Nebudu. Paule,…“

„Jacqueline.“

„Ne, teď mě prosím nepřerušuj. Včera za mnou byl otec, Paule. Na začátku jara si mám brát syna vinaře, který vlastní vinici na vedlejší stráni. Možná bych nebýt alkoholu neměla odvahu udělat to, co doopravdy chci. To ale nemění nic na tom, že jsem si jednou věcí jistá i bez vína. Litovat nebudu.“

„Ublíží ti to, Jacqueline,“ snažil jsem se ji najednou, navzdory všem mým touhám, odradit. Nerozuměl jsem sám sobě. Vždyť tohle jsem si přál od první chvíle, co jsem ji před sebou spatřil.

„Copak to nechápeš?“ podívala se mi smutně do očí, jako bych ji zklamal tím, co jsem řekl. „Jsi přeci spisovatel. Vyprávíš o lásce lidí. Prožíváš jejich příběhy a předáváš je dál,“ odmlčela se a pak se usmála. „Když jsem s tebou, připadám si jako v nějakém románu. Jako hrdinka tvé knihy, která se nebojí trpět, protože ví, že ta bolest za to stojí.“

Nepotřeboval jsem slyšet víc. Chápal jsem ji. Začal jsem ji líbat. Na rty, na krk a pak všude po těle.

Obyčejná pozdně letní noc se proměnila v nezapomenutelnou. Oba jsme si splnili svůj sen.

 

***

 

Stalo se to už před dlouhou dobou, ale stále si velice živě vzpomínám na to, jak jsem se cítil.

Ulehl jsem do postele vedle ní.

Položila si hlavu na mou hruď a se šťastným úsměvem zavřela oči. Celá zářila a spokojeně vydechovala.

Celou noc jsem nezamhouřil oka. Tentokrát jsem si ale nepřeříkával názvy planet, jak to mám ve zvyku, když se mi nedaří spočinout. Tentokrát jsem usnout nechtěl. Zakázal jsem si to a v duchu jsem si přál, aby nikdy nevyšlo slunce, protože jsem věděl, že až se tak stane, vše bude jinak. Že výčitky svědomí se dostaví. Ne její, ale moje.

Všechno, co ke mně cítila, bylo založeno na lži. Jenže jak jí to říct po tom všem?

Uvědomoval jsem si moc dobře, že bych měl, ale netušil jsem jak. Někde hluboko uvnitř jsem věděl, že by to nepochopila. Znal jsem ji v tomhle lépe než ona sama sebe.

Začal jsem se smiřovat s tím, že ji před jejím osudem nezachráním. Tu noc mi došlo, že cokoliv jiného, než co mělo přijít, by bylo ještě horší.

Nesmí se dozvědět, že jsem jí lhal, říkal jsem si. Zničilo by ji to. Takhle se na jaře rozloučíme a každému nám zůstanou krásné vzpomínky na celý život. Vzpomínky, které nám nikdo a nic nevezme.

 

***

 

Zůstal jsem s ní, jako kdyby bylo vše, jak má být.

Přešel raný podzim. Přešel i den Beaujolais, který, i když je spjat s jinou vinařskou oblastí, se slaví po celé Francii. Nastal advent a začal se přibližovat konec roku a oslavy přelomu století.

 

„Deset, devět, osm, sedm,“ odpočítávali jsme spolu, „tři, dva, jedna…“

„Šťastný nový rok devatenáct set, Paule,“ políbila mě a přiťukli jsme si. Uvnitř věděla, že jsou to jen laciná slova, že se vše od základů změní a šťastná nebude. Přesto to ale řekla. Jako by tím chtěla utěšit sebe i mě. Nepomohlo to. V očích se jí zaleskly slzy.

Cítil jsem se svázaný.

„Jacqueline,“ objal jsem ji.

„Kéž by existovalo nějaké kouzlo, které by všechno zvrátilo,“ pronesla smutným hlasem.

„Jedno existuje,“ chtěl jsem ji utěšit, ale ve své podstatě jsem nelhal. Pouze to nebylo to kouzlo, které si asi představovala.

„Jaké?“

„Magie inkoustu a pera.“

„Magie inkoustu a pera?“

„Je to něco, co mě naučil můj otec. Vždy mi říkával, že pokud se mi cokoliv nelíbí, je jen na mně a na mé fantazii, abych to změnil. Tvrdil mi, že jako budoucí spisovatel mohu vše. Stačí jen přepsat osud. Vymyslet si ho, jak já budu chtít.“

„Jak bys přepsal ten náš?“ podívala se na mě s nadějí.

„Kdybych byl svou postavou, vzal bych tě teď hned za ruku a utekli bychom spolu. Daleko od toho, co nás čeká tady.“

„Tak se jimi staňme, Paule.“

„Nemohu,“ zbaběle jsem zakroutil hlavou. Věděl jsem, že s ní nemohu jen tak odejít. Slíbil jsem sám sobě, že to skončí, až se provdá. Takhle bych svůj slib nedodržel a pravda by dříve či později vyšla na povrch.

„Proč?“

„Protože jsem spisovatel. Vždy bych měl stát stranou příběhu. Jakmile bych se do něj začal plést, nedopadlo by to dobře.“

„To přeci nemůžeš vědět, dokud to nezkusíš!“

„A co když jsem to už zkusil a nevyšlo to? Co když je to něco, čeho strašně moc lituju?“

Sklonila hlavu.

„Promiň. Netušila jsem, že…“ ani to nedořekla. Ostýchala se to vyslovit. Musela si z toho vyvodit, že není první, kterou jsem tak hrozně moc miloval. Nebylo to ale, jak si myslela.

Nedokázal jsem jí na to nic říct. Nevěděl jsem, jak se bránit, aniž bych neprozradil víc, než si mohu dovolit.

Vzala do ruky kabát a oblékla si ho.

V tichosti jsem ji pozoroval.

Možná čekala, že ji zastavím, ale já to neudělal. Jen jsem tam stál a mlčel jsem ve strachu, abych neřekl něco, co by nešlo vzít zpátky. Pořád jsem měl na paměti, že před ní musím uchránit své tajemství. A to i za cenu, že teď odejde a už ji nikdy neuvidím.

„Tohle je život, Paule. Ne kniha,“ obrátila se na mě ještě ve dveřích. „Musíš najít odvahu a žít ho naplno, aby ses po právu mohl nazývat jeho autorem. Každý z nás je spisovatel, co píše svůj vlastní příběh. To je celá magie, o které tvůj otec mluvil. Jenže ty nejsi schopen proměnit slova v činy.“

Hleděl jsem se na ni a v duchu se jí omlouval. Kéž bych jí mohl říct pravdu. Přál jsem si moct jí to vysvětlit, aniž by to znamenalo, že mě bude z hloubi duše nenávidět.

Dveře se zabouchly.

Odešla.

Zůstal jsem sám v malé místnosti, kterou jsem si pronajal za peníze vydělané u jejího otce. Byl jsem rozpolcený. Stál jsem někde mezi realitou, ze které jsem přišel, a krásným snem, který postupně přecházel v noční můru.

Něco mi říkalo, že bych měl odejít. Jenže já jsem to nedokázal. Nedovedl jsem si ani představit, že bych najednou nebyl v její blízkosti.

Přitiskl jsem si k sobě polštář, na kterém ležela, a nasál její vůni. Heřmánek. Byl pro ni tak charakteristický. Vždy jím voněla již na dálku.

Už jen kvůli tomu, že bych ji nikdy znovu neucítil, jsem zkrátka nemohl odejít. Zůstal jsem a bojím se, že bych zůstal znovu, i když teď vím, co se stalo pak…

 

***

 

…podívám se na knihu. Už neleží na poličce, ale na stole přede mnou.

Vždy mě lákala a přitahovala svým obsahem; vábila mě hrůznou krásou, která člověka děsí, ale i přesto k sobě poutá jeho pozornost. Může za všechno, co se stalo, i když je to její autor, kdo nese tíhu viny – já.

 

***

 

Vrazila bez zaklepání do mého pokoje. Z očí jí čišelo rozhořčení smíchané s žalem podvedeného člověka.

„Kdo jsi?“ vyjekla na mě.

„Cože?“

„Kdo u všech čertů jsi?“ zopakovala otázku.

„Já… nechápu,“ netušil jsem, co se stalo. Nebo možná tušil, ale nechtěl jsem si to přiznat.

Nic neřekla, jen mi dala do ruky dopis. Byl od její kamarádky z Paříže.

Začal jsem číst.

…nevím, co ti ten člověk řekl, ale já jsem se s ním, přísahám Bohu, nikdy nesetkala… nemusel jsem ve čtení pokračovat dál. Všechno mi bylo rázem jasné.

V duchu jsem si nadával. Mělo mi dojít, že své kamarádce o nás napíše. Vždycky se jí svěřovala s každou maličkostí. Jak jsem si jen mohl myslet, že by něco tak zásadního vynechala?

„Mrzí mě, že jsem ti lhal,“ odtrhl jsem svůj zrak od papíru a provinile se na ni podíval. „Nevěděl jsem, co ti říct, když ses mě zeptala, jak vím, odkud bereš knihy.“

„Pravdu?“ řekla už klidným hlasem. Vztek nahradila pouhá lítost; žalostný pocit ze zrady milované osoby. Měla slzy na krajíčku.

„Neunesla bys ji.“

„To přeci nemůžeš vědět, Paule. Známe se ani ne půl roku. To ti není hanba vypustit něco takového z úst?“

„Co když to doopravdy vím?“

„Tak mi to dokaž. Teď a tady. Řekni mi to! Vzmuž se a pověz mi pravdu.“

„Ne…“ vzpíral jsem se.

Přistoupila ke mně a láskyplně mě pohladila po tváři. Jako kdyby mi tím chtěla dokázat, že mi odpustí, když k ní budu upřímný.

„Nic nemůže být horšího než lež, Paule.“

Věděl jsem, že může. Ještě chvíli jsem se na ni mlčky díval a odhodlával se říct něco tak hrozného nahlas.

„Nejsi reálná… Nic z toho, co je kolem, není…“

Nechápavě se na mě podívala. „Jak není? Cože?“

Musela si myslet, že si s ní akorát dál hraju. Cítil jsem se hrozně. Srdce mi hlasitě tlouklo. V hrdle mi vázlo každé jedno slovo.

„Vše, co tu je, jsem stvořil. Je to svět mé knihy. Psal jsem tvůj příběh a zamiloval se do tebe. Chtěl jsem tě poznat blíž. Přenesl jsem se sem, abych s tebou mohl být.“

Pokusila se o úsměv. „To má být nějaký žert?“

„Ne. Někde hluboko v srdci to víš. Sama jsi to ostatně řekla.“

„Co jsem řekla?“

„Že si se mnou připadáš jako v nějakém románu. Jako kdybys byla hrdinkou mé knihy. Podvědomě jsi to věděla celou dobu.“

„To je přeci nesmysl. Já – já jsem reálná. Existuju…“ stále tomu nechtěla věřit. Ani jsem se jí nedivil.

„Tak tedy jinak… není ti divné, že ve skutečnosti mluvíme česky a ne francouzsky?“

„Co to povídáš?“

„Neumím francouzsky nic než pozdravit a poděkovat, Jacqueline. A přesto si rozumíme.“

„Umíš francouzsky,“ namítla. V jejích uších jsme tak doopravdy mluvily. Nevěděl jsem, jak jí to dokázat. Jak najít něco, díky čemu by mi uvěřila.

Znovu jsem se podíval na dopis v ruce.

Po tváři mi stekla slza.

„Jacqueline, jak se jmenuje tvá nejlepší kamarádka?“

„Co ta s tím má společného?“ vyhnula se odpovědi, aniž by jí došlo proč.

„Nic a všechno. Jen mi pověz její jméno.“

„Paule!“ řekla a z jejího hlasu bylo cítit, že nemá náladu na hry. Já ale věděl moc dobře, proč se na to ptám.

„Nemusíš to ani říkat nahlas. Stačí jen, když na to odpovíš sama sobě. Jak se jmenuje?“

„Dobrá, jak chceš,“ přistoupila na má pravidla.

Zamyslela se.

Pozoroval jsem, jak se mění výraz v její tváři.

Podal jsem jí dopis od kamarádky. S hrůzou na něj pohlédla.

Chyběl na něm podpis.

„To nemůže být pravda,“ začala plakat.

„Neznáš její jméno, protože ho neznám ani já. Neexistuje, protože jsem ho nevymyslel,“ natáhl jsem ruku k ní, abych jí otřel slzu z tváře.

Ucukla.

Nestála o můj dotek.

Mé nejhorší obavy se naplnily.

 

***

 

Sedím nad svou knihou a stále přemýšlím, jak bych mohl alespoň částečně napravit škody, které jsem svou mladickou nerozvážností napáchal. Něco takového si Jacqueline nezasloužila.

Magie inkoustu a pera… řeknu nahlas sám pro sebe. Jako by ale ta slova měla vážně nějakou kouzelnou moc.

Vytrhnu poslední stránky knihy a začnu na prázdnou předsádku vpisovat nový konec. Šťastný. Takový, který jsem jí chtěl dát od samého začátku. Najednou mi nesejde na tom, že já sám v něm nijak nefiguruju. Hlavní je ona.

Měl jsem v rukou strhující příběh a dělám z něj obyčejný brak. Kdyby mi někdo tvrdil, že tohle jednou udělám, nikdy bych mu nevěřil.

Zkazit pointu, zakopat celé vyvrcholení díla. To je něco, co by dobrý spisovatel v životě nedopustil. Jenže dobrý spisovatel by se také v žádném případě nezapletl se svou vlastní postavou. Jeho emoce kazí výslednou podobu knihy. Autor má za úkol jen jediné: zůstat za každou cenu vždy nestranný, aby mohl příběh co nejlépe vylíčit.

Já to nedokázal. Malou útěchou mi je pouze mé poučení pro příště.

Prvně jsem však musel zapomenout.

 

****

 

Trvalo to nějakou dobu, ale podařilo se mi vrátit se zpět do normálního života.

Bavím se opět se starými přáteli, které jsem kvůli psaní zanedbával, nastoupil jsem znovu na vysokou, místo oblíbeného francouzského vína piju čaj.

Zpočátku se čas nemilosrdně vleče, ale s každým dalším uplynulým dnem je to lepší.

Přejde jaro.

Pomine léto.

Jsem na cestě vpřed. Konečně jsem se ve svém životě pohnul z místa a zase mám pocit, že doopravdy žiju.

Jdu.

Kráčím spoře osvětlenou periférií města a poslouchám první letošní sníh, jak mi jemně křupe pod nohama. Tento rok napadl opravdu brzy. Nemám ho právě dvakrát v lásce, ale dnes mi kupodivu nevadí. Naopak. Vychutnávám si atmosféru dušičkového večera. Pod bílou peřinou z prašanu vypadá i tak nehostinné místo jako je starý opuštěný hřbitov o něco přívětivěji.

Beru za kliku železné brány. Noční krajinou se rozezní kovový nářek nepromazaných pantů.

Projede mnou podivná zima.

Strašidelné.

Připadám si jako v nějakém hororovém příběhu. Jako by mi najednou něco naznačovalo, abych nepokračoval dál.

Na malý okamžik se mě zhostí dávná vzpomínka. Záblesk minulosti, který mi připomene, že jsem se sem odjakživa bál chodit. Jenže dnes už nejsem malý kluk…

Neuposlechnu svůj vnitřní hlas a vydám se mezi polorozpadlé náhrobní kameny. Svítí tu jen málo světel. Většina z těch, co tu odpočívají, nemají nikoho, kdo by jim zapálil svíčku. Jejich blízcí už spí věčným spánkem taktéž, ale jinde. Nepohřbívá se tu od konce první světové války, kdy malý hřbitov přestal svou rozlohou stačit. To jen pro tátu jsem zařídil výjimku, aby tu mohl být pochován. Vždy si přál být pohřben vedle svého praprapradědy, kterého si brával za svůj velký vzor. Oba to byli velcí bohémové. I kvůli nim jsem se rozhodl zasadit děj své knihy právě do Francie na přelomu minulého století.

Dojdu ke hrobu. Očistím ho od napadaných větviček a vyndám z kapsy svíčku, abych ji zapálil. Položím ji na kamennou desku a zahledím se do jejího světla.

Vosk se začíná pomalu rozpouštět.

Plamen divoce tančí a vrhá odlesky na náhrobní kámen.

Bohumil Tovaryšek, *1853 – †1915, přečtu jméno praprapradědy. Otcovo ale na náhrobku chybí.

Je mi to divné. Není to tak dlouho, co umřel, ale i tak mi přijde zvláštní, že ho tam ještě nedali. Museli nejspíš zapomenout, když je pohřbený tady a ne na novém hřbitově.

Budu to muset hned v pondělí zařídit a trochu je popohnat, pomyslím si a s klidem se zahledím znovu do plamene. Vzpomínám na všechno dobré, co jsem s tátou zažil.

Magie inkoustu a pera, zazní mi v hlavě ta čtyři kouzelná slova. To on mi je poprvé řekl. To díky němu jsem začal psát. Zhluboka se nadechnu a usměju se.

Magie inkoustu a pera… opakuju si v mysli a zatím přemýšlím o formalitách spojených se zařízením nápisu na hrob. Není to laciná záležitost. Každé zlaté písmeno se platí zvlášť. Kolik jich vlastně bude potřeba?

Můj úsměv na rtech ztuhne.

Jak se jmenoval můj otec?

 

 

Líbila se vám povídka? Podělte se o svůj názor a zanechte mi svůj komentář 🙂

Zákon smyčky – soutěž

Zdroj: http://radittz.deviantart.com/

Pro ty, kteří rádi píší v období zimy, tu mám další soutěž, kterou pracovním názvem označuji jako vánočně-valentýnskou podle data vyhlášení a termínu uzávěrky ?

V poslední době pracuji na románu a jsem docela vytížená. V únoru ho ale budu odevzdávat a ráda bych si od něj odpočinula při čtení. A co číst lepšího než vaše práce, že? :)

Tentokrát bude téma soutěže náročnější, protože se výzev určitě nebojíte. Téma je shodné s názvem článku – Zákon smyčky.

 

A jaké jsou podmínky účasti?

  • Dodržení tématu: Zákon smyčky
  • Útvar: Povídka
  • Rozsah: minimálně 18 000 znaků, maximálně  54 000 znaků (znaky se počítají včetně mezer)
  • Žánr: fantasy, scifi
  • Počet prací na autora: není omezen
  • Jazyk: čeština nebo slovenština
  • Doporučené formátování: písmo Times New Roman 12, řádkování 1,5 (není ovšem povinné)
  • Soutěžní text posílejte ve formátu .doc, .docx nebo .rtf
  • Soutěž není anonymní a může jít o dílo již dříve publikované (pokud si výsledek svého snažení chcete umístit na blog, můžete)
  • Pořadatelé si vyhrazují právo poslané příspěvky zveřejnit na stránkách blog.ladrova.cz včetně jména (či přezdívky) autora
  • Vyhlášení: 24. 12. 2015
  • Uzávěrka: 14.2. 2016 (Valentýn) ve 23:59

 

Povídky posílejte elektronicky na email: jitka@ladrova.cz. Do předmětu uveďte název soutěže Zákon smyčky.

Součástí hodnocení bude písemná zpětná vazba.

 

A o co se hraje tentokrát?

Pokud čtete blog pravidelně, víte, že mým oblíbeným nakladatelstvím jsou Straky na vrbě, které podporují české autory fantastiky. Výhry proto budou opět z jejich nabídky.

 

1. místo – výběr libovolné knihy do 500 Kč (případně knih, pokud zvolíte nějaké levnější)

2. místo – výběr libovolné knihy do 400 Kč

3. místo – výběr libovolné knihy do 300 Kč

Aktuální nabídku nakladatelství si můžete prohlédnout na stránkách straky.cz 🙂

 

Straky-na-vrbě-logo-300x153

Psaní zdar a zimě také!

Těším se na vaše povídky 😉

,

Vyhlášení soutěže Zpívající věže

Zdroj:

Minulý týden jsem uveřejnila legendu z mého světa o Zpívajícíh věžích. Moc mile mě překvapily pozitivní ohlasy, takže jako odměnu za váš zájem přicházím s další soutěží. A téma nebude žádné jiné než právě Zpívající věže!

Sama píši do různých literárních soutěží a jejich název je často to, co mě upoutá a přiměje přijít s nápady, na které bych jinak nepřišla. Proto jsem toho názoru, že název literární soutěže by měl být takový, aby sám o sobě vzbuzoval silný dojem a roztančil v každém ty nejbujnější fantasie.

I proto jsem zvolila jako další téma soutěže právě Zpívající věže.

 

Podmínky soutěže

  • Útvar: Povídka inspirovaná pověstí o Zpívajících věžích
    • Podmínkou soutěže je, že povídka bude obsahově spadat do světa, ze kterého Zpívající věže pocházejí
    • Není nutné znát reálie – lze psát obecně o pobřežních vesnicích, rybářích, správcích a strážcích Zpívajícíh věží (cokoliv vás napadne v souvislosti s pověstí)
    • Pokud jste ovšem četli na blogu už jiné povídky a příběhy z mého světa a chtěli byste něco z toho do povídky zařadit, můžete to využít. Je to jen na vás 😉
    • Doporučuji sledovat facebookové stránky, kde budou zveřejňovány doplňkové materiály, které vám při psaní mohou pomoci (mapy, informace o náboženství a politice, časté dotazy apod.)
  • Rozsah: maximálně 45 000 znaků včetně mezer
  • Žánr: fantasy
  • Počet prací na autora: není omezen
  • Jazyk: čeština nebo slovenština
  • Doporučené formátování: písmo Times New Roman 12, řádkování 1,5 (není ovšem povinné)
  • Soutěžní text posílejte ve formátu .doc, .docx nebo .rtf na e-mail jitka@ladrova.cz a do předmětu uveďte Zpívající věže
  • Soutěž není anonymní a může jít o dílo již dříve publikované (pokud si výsledek svého snažení chcete umístit na blog, můžete)
  • Pořadatelé si vyhrazují právo poslané příspěvky zveřejnit na stránkách blog.ladrova.cz včetně jména (či přezdívky) autora
  • Uzávěrka:  pátek 31.7. 2015 ve 23:59

 

Co vám opět nabízím ze své strany kromě výher, je slovní hodnocení!

 

Ceny aneb To, co každého zajímá nejvíc 🙂

Po zkušenostech z minulé soutěže a peklem s rozesíláním knižních odměn, tentokrát volím praktičtější variantu – finanční ohodnocení pro vítěze, přičemž v případě výhry slovenských účastníků bude částka přepočtena dle aktuálního kurzu.

1. místo – finanční odměna 1000 Kč

2. a 3. místo – finanční odměna 500 Kč

Tím to ale nekončí!

Pokud se neumístíte na prvních třech místech, i tak máte možnost odměnu získat. Jak je uvedeno v podmínkách soutěže, vyhrazuji si právo na publikaci děl na těchto stránkách. V případě, že vaši povídku vyberu ke zveřejnění na stránkách blog.ladrova.cz, obdržíte nově autorský honorář ve výši 200 Kč (neplatí pro výherce, kteří obdrží stanovenou odměnu dle svého umístnění).

zpivajici-veze-dve

Nechť vám Zpívající věže zapějí do noty fantasie!

Hodně štěstí a budu se těšit na vaše povídky a případné dotazy 🙂

Jíťa =o)

, ,

Fantasy svět? Žádný problém!

Zdroj: jez92.deviantart.com/

Někdo by si možná řekl, že vymyslet si svůj vlastní svět není nic těžkého. Vždyť tam, kde je vše dílem autorovy fantasie, nemůže být přeci něco špatně. Jenže to je OMYL. Vystavět fantasy svět bez určitých znalostí je, jako kdybyste se snažili postavit dům a nevěděli, jak vlastně mají vypadat základy.

Pokud jste na hodinách zeměpisu, dějepisu, biologie a jiných předmětů zaháleli a říkali jste si: To stejně nikdy nevyužiju, pravděpodobně jste netušili, že jednou budete psát, nebo jste si neuměli představit, co vše to vlastně doopravdy obnáší.

Nebojte se, nic vám nevyčítám. Nebyla jsem jiná a teď toho hořce lituju a doháním, jak se dá, to, co jsem ve škole tak úspěšně zaspala. Je to velká dřina, ale dá se to.

Pořád nevidíte, v čem je to vlastně tak moc důležité?

Fantasy svět, i když je vymyšlený, stále musí působit věrohodně, aby se v něm čtenář neztrácel nebo aby vás brzy nepřechytračil (stejně se tak stane, rejpalů je všude plno :D, ale proč jim to usnadňovat, že?).

Dějepis

1346 – bitva u Kresčaku. Tohle je příklad jednoho z roků, na kterém náš dějepisář trval, že ho musíme umět. V životě jsem to ale nijak nepoužila.
Když píšete, není důležité, kdy se daná historická událost stala, nebo její název – vždyť beztak dostane nové jméno, to, které jí sami dáte. To, co si potřebujete odnést, jsou souvislosti. Proč se vlastně bitva odehrála, co to pak znamenalo pro náš stát? Protože věřte, že pokud se ve vašem fantasy světě přihodí něco podobného, bude to mít rovněž velice podobné následky, jaké to mělo ve skutečnosti v historii. Můžete se to snažit vymyslet po svém, jenže… Nechci vás podceňovat, ale pokud nejste žádný vojenský generál, tak vám už dopředu mohu říct, že s tím budete mít velký problém.

Zeměpis

Kde je které hlavní město, určitě také nebudete muset nutně vědět. Ale přesto zeměpis potřebovat budete, a to hlavně ten, který je spojený s fyzikou (také jste ji na střední tak nesnášeli?). Nemusíte mít ale strach. Spíš než složité vzorečky budete potřebovat znát obecné principy. Teplý vzduch stoupá nahoru a na jeho místo se tak snaží dostat ten studený. Vznikají pasáty a jiné stálé větry, které ovlivňují podnebí. Při tvorbě světa si prostě nemůžete dovolit strčit poušť někam, kde by logicky muselo často pršet.
Totéž platí i o mořských proudech. Nemůžete říct: Tak a tady ten stát bude živ z mořeplavby, když je umístěn tak, že hlavní obchodní tepna by byla proti přírodnímu proudu. Tak to prostě dřív nefungovalo (zase je tu potřeba trocha toho dějepisu). Námořnictví v době, kdy ještě neexistovaly motory, zkrátka nebylo totéž, co dnes.

Biologie

Říše rostlin a živočichů. Pro lidi, kteří jsou stejně jako já rádi, že od sebe rozeznají kočku a psa, je tohle doslova peklo. Snad každému dojde, že asi nemůže do džungle vrazit polární lišku, ale i tak je potřeba dávat na některé věci pozor!
Dovolím si být konkrétní a dát vám příklad z mé vlastní zkušenosti. Psala jsem o útěku džunglí a napadení tygrem. Původní záměr byl takový, že měl zaútočit v noci a hlavní hrdina se ho snažil nalákat, aby se na něj vrhnul z toho směru, ze kterého to pro něj bylo nejvýhodnější, tudíž zepředu. No a to už byl problém a nebýt toho, že jsem si půjčila chytré knihy a měla k nim navíc ještě chytřejší přátele, už bych byla nenávratně ztracena.
Tygr útočí zásadně skokem zezadu na krk své oběti, které prokousne hrdlo. Navíc se nevydává na lov v noci, ale nejraději má večerní a ranní šero. Taková jsou fakta. Že to málokdo ví a skoro nikdo se v tom nevyzná? Ano. Přesto však každý svět dělají realistický právě drobné detaily. To, kvůli čemu pak doopravdy věříte, že nějaké takové místo existuje.
Další úskalí biologie je to, že některé pojmy z ní nám jsou naopak známé až moc a v době, v níž se většina fantasy odehrává, něco takového prostě vědět ještě nemohli. Takže koukejte rychle zapomenout na výrazy jako je třeba testosteron nebo adrenalin. Vypustit něco takového z úst, tak na vás ve středověku koukají jako na někoho, kdo právě spadl někde ze stromu a ošklivě se praštil do hlavy.
Svůj důvod, proč dávám jako příklad právě adrenalin, jistě mám. Vám, co nervové synapse (když už jsme u té biologie, že 😀 ) fungují trochu rychleji než ostatním, došlo, že tento příklad mám opět ze své vlastní praxe.
Text, ve kterém jsem to použila, už četlo hodně lidí. Dokonce jsem ho i s touto chybou odeslala do soutěže, i když jsem o ní věděla. Lenost vymýšlet tomu synonymum vyhrála. V soutěži zatím nevím, jak si povídka stojí, nicméně nikdo z těch, kterým jsem to dávala k nahlédnutí a ke kritice, si toho ještě nevšiml. Jednoho čtenáře jsem na to dokonce upozornila a jeho reakce zněla: Vidíš, kdybys to neřekla, tak to normálně přejdu.
Přesto však to beru jako něco, co do fantasy nepatří a čemu by se mělo v rámci možností vyhýbat. Z malých chyb pak vznikají velké a, co si budeme povídat, čtenář je tvor chytrý.

Tak to by byly mé praktické postřehy a zkušenosti. Jaké jsou ty vaše? Setkáváte se s podobnými problémy? Jak tvoříte své světy? Nebo patříte mezi ty rejpaly, kteří takovéhle věci hledají a rádi si na autorech sem tam smlsnete?