Příspěvky

, ,

Autorské čtení

Zdroj:

S malým zpožděním (čti měsíc a kus) přináším shrnutí akce, kterou jsem v rámci činnosti blogu pořádala – autorského čtení českých spisovatelů Jiřího W. Procházky, Jana Kotouče a Julie Novákové.

Musím se přiznat, že já sama jako autor a člověk aspirující na to stát se jednou spisovatelem autorská čtení miluju. Baví mě oživovat svá díla přímo před lidmi a pozorovat bezprostřední reakce na mou tvorbu. Tentokrát jsem se ale rozhodla podobnou sešlost uspořádat pro lidi, kteří toho na svém spisovatelském kontě mají o dost více než já.

 

Hosté autorského čtení aneb Jak se plní sny

Představte si, že jste začínající spisovatel a chcete uspořádat akci typu autorské čtení známých českých autorů fantastiky. Dost odvážné předsevzetí. Troufalé. Někdo by mohl dokonce říct i drzé. Vždyť kolik jste toho dosáhli vy sami? Vlastně nic. A být to jen na mně, tak se nic takového také neuskuteční.

Naštěstí mám ale kolem sebe lidi, kteří umí dobře hecovat. Takže se začalo s plánováním. Zaprvé výběr hostů.

Předběžný souhlas s nápadem něco takového uspořádat jsem získala od spisovatele Jiřího Walkera Procházky a také od Jana Kotouče. S nimi začal závod na dlouhou trať – domlouvání termínu. Aneb zkuste se dohodnout s někým, kdo má tak nabitý program.

Nakonec se to přeci jen podařilo. Navíc se již domluvený termín hodil i spisovatelce Julii Novákové, která svou přítomností obohatila mužské duo.

 

Čtení u šálku čaje

Slovo dalo slovo a čtvrtý květnový čtvrtek se všichni spisovatelští hosté i jejich posluchači sešli v útulné čajovně poblíž pražské Letné.

Kdo mě zná, zná také způsob mé organizace. Plánovala jsem dorazit s předstihem, všechny přivítat atd. No… přijela jsem lidově řečeno za pět minut dvanáct jako skoro poslední, takže ostatní spíš vítali mě. Také jsem byla dost nervózní, protože něco podobného jsem kromě svých malých autorských čtení v úzkém kruhu přátel nikdy nepořádala. Nicméně spolu se začínající konverzací tento neklid brzy odpadl a začala jsem se bavit stejně jako všichni ostatní.

Po krátkém přivítání a představení spisovatelských hostů začalo první předčítání. První se knihy, respektive čtečky, ujala Julie Nováková se svým scifi románem. Honza Kotouč, který ji následoval, si vybral ukázku z připravované knihy ze série JFK. Tato série byla později rovněž předmětem diskuze, neboť agent Kovář a jeho příběhy byl takovým pojítkem všech tří hostů. Jirka Procházka, který tuto knižní řadu před několika lety spolu s Miroslavem Žambochem založil, četl ukázku ze sbírky svých povídek Druhý krok nikam.

 

Diskuze a rozjímání nad díly

Jak jsem již naznačila, posezení s autory se po jejich předčítání neslo v duchu volné debaty a pozastavením se nad díly a psaním obecně. Prostoru pro dotazy bylo dost a motivace také, neboť kdo se aktivně zapojil, mohl si za odměnu odnést podepsané dílo od Jirky a Honzy (tímto se ještě jednou omlouvám Julče, že jsem na poslední chvíli nebyla schopna její knihu pro tuto „minisoutěž“ také zajistit – byla jsem ve třech knihkupectvích a nikde nebyla k sehnání).

Ať už s podepsanou knihou v ruce, nebo bez ní, všichni jsme nakonec opouštěli čajovnu s úsměvem na tváři. To mě coby „organizátorku/neorganizátorku“ velice potěšilo a dodalo odhodlání uspořádat další autorské čtení zase s dalšími osobnostmi české fantastiky. Už teď se na to těším, v hlavě mám dokonce i pár jmen těch, které bych ráda oslovila, ale nerada bych předbíhala…

 

, ,

Festival fantasie

Zdroj: festivalfantazie.cz/

Abych pravdu řekla, nebylo jich mnoho. Bohatě by mi na to vystačily prsty jedné ruky, a to přesně dva.  Ne že by nebylo o co stát, ale možnost, která se mi vyskytla, byla lepší, než v co jsem mohla doufat.

Do Chotěboře jsem dorazila vlakem v půl jedné odpoledne. Ta cesta byla úděsná. To vedro ve vlaku bylo nesnesitelné a po vystoupení z něho jsem se setkala s nepříjemným faktem, a sice že akce nebyla nijak značená. Pro člověka, který se účastní poprvé a město nezná, to bylo nepříjemné zjištění.

Proto jsem se rozhodla řídit heslem: Když nevíš, ptej se milých důchodců. Vím, že s nimi velká většina mladých lidí nemá dobré zkušenosti (zvláště z dopravních prostředků 🙂 ), ale mně přijde, že jsou rádi, že se jich někdo na něco zeptá a vždy mile odpoví a pomohou.

S jejich pomocí jsem se tedy dostala úspěšně až na místo, kde jsem se poctivě zaregistrovala (i když to, jak jsem později zjistila, nikdo nekontroloval), a pak jsem šla rovnou na přednášku Honzy Kotouče, která byla hlavní položkou v mém plánu.

Hodina vyhrazená pro jeho novou knihu „Volání do zbraně“ se nesla v česko-anglickém duchu, neboť mezi posluchači byl i David Weber, americký sci-fi spisovatel. Atmosféra byla uvolněná a řeč se nakonec stočila k „veselým historkám z natáčení“ a projektu tzv. červených triček.

Po skončení jsem měla tu čest přesunout se spolu s Johnakem (jak zní Honzova přezdívka) a panem Weberem do VIP salonku. Připadala jsem jako v nebi, něco takového jsem ani v nejmenším nečekala.  I když sama jeho tvorbu moc neznám, protože k velkým fandům scifi nepatřím, tak musím říct, že mě David Weber velice svými názory a postoji zaujal.

Skupinka, čítající ze začátku mě a Johnaka, se postupně rozšiřovala a ke konci rozhovoru nás bylo už asi osm. Aniž bych si všimla, tak tímto způsobem utekly tři hodiny, a nastal čas přesunu do velkého přednáškového sálu, kde měl pan Weber odpovídat na otázky svých fanoušků a širokého publika. K tomu všemu se přidala i jeho milovaná žena Sharon, která ho pravidelně na nejrůznější cony doprovází.

Dotazy byly různorodé. Od jeho knih, hrdinů a světů přes otázky na jeho soukromí a rodinný život.  Některé odpovědi si dokonce od posluchačů odnesly okamžitý potlesk, ať už proto, že pobavily, či dojaly svou upřímností.

Vzhledem k tomu, že mi cesta tam opravdu neudělala dobře, rozhodla jsem se po této přednášce odjet zpátky, i když se mi vůbec nechtělo. Nicméně i to, jak se ukázalo, mělo nakonec svá pro, protože jsem se na nádraží seznámila s dalšími fanoušky fantasy a skvěle se s nimi cestou domů pobavila.

Děkuji všem za super zážitky. Příště si určitě na Festival fantasie udělám víc času. Opravdu to stojí za to a bylo to dobrá zkušenost.

,

Rozhovor s Janem Kotoučem

Zdroj: morguefile.com

Jak se dělají v dnešní době rozhovory? To se tak domluvíte se spisovatelem na přijatelném termínu a pak se sejdete (namísto nějaké útulné kavárny) na chatu na facebooku.
Takto jsem se pro dnešek dohodla s nadějným autorem scifi knih Honzou Kotoučem, abych ho vyzpovídala a dozvěděla se víc nejen o něm, ale také o jeho nejnovější knize, která již v dohledné době spatří pulty našich knihkupectví.

Ahoj, Honzo!

Ahoj, Jitko, díky za pozvání.

Pročítala jsem si tvé stránky a musím ti pochválit, jak vtipně a osobitě jsi pro čtenáře popsal svůj život. Můžeš nám na úvod prozradit něco, co jsi tam třeba neuvedl, nebo zdůraznit něco, co by lidé, kteří to třeba nečetli, měli o tobě vědět?

No, jak jsi už řekla, jmenuji se Jan Kotouč. Předpokládám, že hodně čtenářů tohoto rozhovoru moje stránky nenavštívilo, takže bych o sobě něco měl říct. Narodil jsem se v Praze, kde jsem i začal studovat, což je činnost, která mi vydržela až dodneška. Vždycky jsem měl rád sci-fi a fantastiku obecně, byl jsem zažraným fanouškem Star Wars – kterým asi ještě jsem – a moje první literární tvorba byla psaním fanfikcí právě z tohoto světa. Ze Star Wars jsem pak trochu plynule přesedlal na tvorbu vlastních literárních světů, ze kterých píšu svou současnou tvorbu.

Hodně začínajících autorů pracně shání nakladatele pro svou prvotinu. Přečetla jsem si, že ty ses k vydání své první knihy dostal poněkud jinak. Možná bys mohl pro jakousi inspiraci zmínit čtenářům i tuhle zajímavost.

Myslím, že odborný termín pro to, jak jsem se dostal na trh, je “z prdele klika”. Na konci roku 2006 mě tak nějak přestalo bavit psát větší věci ze světa Star Wars a zjistil jsem, že si ve volných chvílích víc a víc promýšlím střípky k vlastnímu světu. Tak jsem si začal psát poznámky, historii světa, popisy technologií, chronologii, detaily některých postav, politické uspořádání a taky pár námětů na příběhy. Jeden z těch příběhů jsem potom začal psát v květnu 2007. Byl to příběh, ze kterého se stala novela Příliš blízké setkání.

Dopsal jsem ji začátkem září 2007 a na návrh kamarádky ji poslal do literární soutěže Cena Karla Čapka. Nic jsem si od toho nesliboval, ale měl jsem za to, že za zkouško to stojí. Nic jsem tedy moc neřešil a začal jsem si psát další příběh. No a po půl roce mi napsala administrátorka soutěže, že moje novela se umístila na prvním místě ve své kategorii a bude otištěna ve sborníku Mlok 2008.

Z toho jsem byl samozřejmě nadšený, ale tak nějak jsem to dál moc neřešil. Větší šok přišel až o pár dnů později, kdy mi administrátorka napsala znovu s tím, že “pan Egon Čierny z nakladatelství Poutník byl v porotě CKČ, moje práce ho zaujala a chce se mnou mluvit.” Egon Čierny mi za pár dnů opravdu napsal, že “byl zaujat mou prací a chce se zeptat, jestli bych neměl zájem o spolupráci.” Překvapivě jsem řekl, že ano a ten večer jsem se poprvé v životě opil. Ne že bych oslavoval, ale byl jsem tak rozrušený, že jsem nemohl usnout a příští den ráno jsem měl zkoušku, takže jsem potřeboval něco, aby mi to pomohlo spát 🙂

S Egonem jsme se sešli, ptal se mě, jestli bych nechtěl třeba Příliš blízké setkání roztáhnout na román a já řekl, že zrovna mám napsanou polovinu románu ze stejného světa. Egon mi řekl, ať mu to pošlu, že se na to podívá a potom mi řekl, ať to dopíšu, že se mu to líbí. Po několika připomínkách a vyžádaných úpravách, které provázejí vydání asi každé knihy (a obzvlášť prvotiny) padlo rozhodnutí, že román chce opravdu vydat. To bylo Pokračování diplomacie (vyšlo v červnu 2009, moje oficiální prvotina).

Vyhrát jednu z kategorií Ceny Karla Čapka je opravdu velký úspěch. Čím si myslíš, žes je tenkrát zaujal, nebo raději trochu všeobecněji, v čem si myslíš, že se tvá tvorba odlišuje? Proč se tvé již vyšlé knihy v tom velkém množství jim podobných tak dobře prodávají?

No, čím jsem zaujal v Čapkovi a co můj román odlišuje (jestli vůbec něco) jsou dvě odlišné věci. U Čapka jde hodně na to, jak to zrovna cítí porotce. Většina z nich, se kterými jsem mluvil, mi řekla něco úplně jiného (včetně toho, že jsem znásilnil všechnu dobrou literaturu, kterou moje práce svou přítomností v soutěži pohřbila a že jsem debil apod. 🙂 ).
Co se prodejů týče, tak co vím od nakladatele, tak jsou sice úctyhodné, ale nemám dojem, že bych měl nějaké “úžasné kouzlo”. Možná prodejnost trochu tkví i v tom, že čtenáři mají poslední dobou zase v oblibě military sci-fi a space operu a toho na českém trhu moc není. Pokud se nemýlím, tak jsme v ČR snad jen tři autoři, co se zaměřují na military sci-fi. Je tu bez debat nejprodávanější a nejlepší česky military SF autor Robert Fabian, potom myslím Tomáš Bartoš se svými Žoldnéry, ale další si z hlavy nevybavuju (což neznamená, že neexistují). A americké military SF se obecně prodávají dobře, takže čtenáři mohou chtít zkusit něco od domácího autora. To je jen moje teorie, která nemusí být pravdivá, ale zeptala jsi se  🙂 Ovšem rozhodně to není tak, že bych si sedl a řekl si “čeho je na trhu málo? Co bych mohl využít?” Tak to nefunguje. Prostě jsem si začal psát něco, co mě bavilo psát (z žánru, který mě baví číst) a měl jsem štěstí, že se nakladatel domníval, že by se to mohlo líbit i někomu jinému.

V úvodu jsem naznačila, že ti v nejbližší době vyjde další kniha. Mohl bys nám ji trochu přiblížit? Na co se můžeme tentokrát těšit?

Román se jmenuje Volání do zbraně a volně navazuje na všechny předchozí knížky z mého světa sektoru Hirano. Po potyčce vzniklé z nedorozumění v Pokračování diplomacie a lokálním konfliktu v Tristanské občanské válce se tentokrát celý sektor žene do války. Admirál Tyler, který byl po svých činech v Tristanu odvolán ze služby, se na domovské planetě zaplete do špionážní hry zatímco jiní hrdinové z předšlích knih letí na hlídku podpořit spojeneckou planetu Tarnów. Knihu otevírám svým oblíbeným citátem, který je připisován britkému ministrovi zahraničí siru Edwardu Greyovi v předvečer 1. světové války – „Po celé Evropě zhasínají světla. Za našeho života se už nerozsvítí.“ Je to metafora, co symbolizuje konec jedné éry. Přesně takový dojem jsem měl ve Volání do zbraně. Začínáme v křehkém příměří a hrozba války je pro lidi jen něco, co slyší v televizi. A potom se to rozhoří. Ať už to dopadne jakkoliv, nic už nebude stejné.
A abych dostál své pověsti cynického hajzlíka, tak do toho občas utrousím nějaký svůj laciný vtípek.

Kniha, to je běh na dlouhou trať. Jak dlouho jsi na “Volání do zbraně” pracoval? A jak se ti daří skloubit normální život a psaní dohromady?

Na Volání do Zbraně jsem pracoval téměř přesně rok. Stejně jako na předchozím románu. Nijak extrémně rychlý tedy asi nejsem. Rozhodně si tak nepřipadám. Skloubit psaní s normálním životem je těžké, zvlášť když jsem nedávno začal ještě v nové práci a k tomu ještě dálkově studuji. Ale snažím se si vytvořit jistý řád pro psaní. I když se psaním nemůžu živit, chci k němu přistupovat profesionálně a psát pravidelně. Taky jsem si vypěstoval schopnost psát i když se mi nechce a většinou funguje (ne vždycky 🙂 ). Pomáhá i deadline. Jsem asi jediný autor, který nakladatele prosil, aby mu dal deadline a nakonec mi vyhověl, takže román, který teď píšu, už má oficiální deadline. A už dnes oficiálně vím, že nestíhám, ale snažím se 🙂

Uklidním tě, určitě nejsi jediný, komu deadline pomáhá.. Já (a myslím, že i další lidé, co si tento rozhovor přečtou) tě v tom zajisté samotného nenecháme. No to byla malá odbočka, ale zpátky ke knížce. Samotným napsáním práce autora zdaleka nekončí. Ty se aktivně zapojuješ do nejrůznějších akcí a přednášíš na nich. Mohl bys nám prozradit něco víc o tomhle?

Psaním určitě práce nekončí, jenom začíná ta nudnější část zvaná korektury. Na knihu čekají beta čtenáři, redaktor, korektorka, potom autor musí do knihy zavést jejich připomínky a poslat do znovu na připomínkování a tak to jede, dokud autor nebude připraven udělat cokoliv, jen aby to už měl z krku 🙂
Ale ty ses ptala i na akce, což je pro mě trochu samostatná věc. Na cony – srazy fanoušků – jezdím od svých patnácti let, ještě než jsem se stal vydaným autorem a i přednášení jsem se věnoval i předtím. Přednášel jsem o věcech ze světa Star Wars, Star Treku, i o historických věcech. S přáteli jsme také založili fanklub HMS Phantom (www.hmsphantom.cz), což je združení fanoušků tvorby Davida Webera, jehož romány asi nejvíce ovlivnily moje vlastní psaní. S lidmy z Phantoma vedeme programové linie na conech zaměřené na Davidovy romány a když všechno klapne, tak Davida Webera osobně přivítáme na letním Festivalu fantazie v Chotěboři (www.festivalfantazie.cz), kde budeme více než týden jeho hostiteli.

Páni, tak to je opravdu bomba. A mimo to, plánuješ i nějaké soukromé akce? Mám teď konkrétně na mysli autorská čtení spojená s možností získat podepsaný výtisk tvé nové knihy, až vyjde?

No, určitě bude křest, až kniha vyjde. Kdy a kde určitě upřesním na facebooku i na mých stránkách. Tam podepisuju, předčítám i říkám “veselé historky z natáčení”. Jinak ryze soukromé akce jsem moc nedělal, ale dlouho plánujeme, že něco podnikneme v Brně ve spolupráci s knihkupectvím Arrakis. Jinak většinou na conech mám nějaké čistě svoje přednášky o světě sektoru Hirano, o nových knihách nebo se účastním besed spolu s dalšími autory. Takové akce zahrnují již zmíněný Festival fantazie, Starcon, Storycon, Advík, PragoFFest nebo Starcon. Mezi fanoušky jsem hodně aktivní, takže mě většinou není problém na nějaké akci přepadnout.  Letos i přemýšlím, že se poprvé podívám na Istrocon – Comics Salón v Bratislavě, ale ještě nevím, jestli mi to ten víkend (začátek září) vyjde.

No myslím, že to bylo doslova vyčerpávající. Máš ještě něco, Honzo, co bys chtěl říct závěrem, než se společně rozloučíme?

No, jsem rád, že jsme si tu mohli popovídat a doufám, že jsem tebe – a případné čtenáře – svými plky zas tak moc nenudil 🙂

Jsem si jistá, že ne. Já ti moc děkuji a budu se těšit na další rozhovor s tebou. Příště doufejme v nějaké té kavárně 🙂

Užitečné odkazy:
Honzova osobní stránka – http://www.jan-kotouc.cz/
Další rozhovory s autory sci-fi a fantasy – http://spisovatele.blog.cz/