Příspěvky

, ,

Podivný revizor

Zdroj: past1978.deviantart.com

Koleje. Odmalička mě fascinovaly. Pravidelnost. Kontinuita. Ten pohled na to, jak ubíhají, se mi asi nikdy neokouká. Uklidňuje mě to.

Stojím opřená u zadního okýnka tramvaje a jen pozoruji, jak mi železné kolejnice mizí v dáli a znovu se objevují pode mnou. Jako kdyby je někdo těsně před vozem stavěl a pak zase rozkládal.

„Kontrola jízdenek,“ vytrhne mě z mého světa mužský hlas.

Otočím se.

„Jistě,“ nepatrně se ušklíbnu. Revizor. Mladý a pohledný. Samý sval. Nevypadá moc jako člověk od dopravního podniku, pomyslím si sama pro sebe a začnu prohrabovat kabelku.

Jeden foch, druhý. Nic. Zadní kapsa. Také nic. „Někde tu určitě bude,“ řeknu poněkud nejistě. Cítím na své kůži jeho nedočkavý a hamižný pohled. Je jako lovec, který zažene zvíře do kouta a pak si s ním vítězoslavně pohrává. Vyžívá se ve své moci.

Ještě chvíli se snažím odvrátit nevyhnutelné, ale pak to vzdám.

„Nejspíš jsem ho musela někde ztratit,“ sklopím nevinně oči a začnu se červenat. Je to až nečekaně vzrušující pocit. Vždy jsem byla z těch, co striktně dodržují pravidla, jenže teď? Srdce mi pulzuje napětím. Probouzí se ve mně něco, co jsem doposud neznala. Nějaké části mě se líbí být zlobivá holka. „Nemohli bychom se nějak domluvit?“ vyrukuju s flirtováním.

„Tohle na mě neplatí, slečinko,“ odvětí přísně, ale neubrání se nepatrnému úsměvu.

„Co kdybyste mě to nechal aspoň vyzkoušet?“

„Budu hádat, díky hezký tvářičce vám asi leccos u chlapů prochází, nemám pravdu?“

„Přísahám, že to zkouším prvně,“ kousnu se lehce do rtů a pak se usměju.

Nic mi na to už neřekne. Pouze vyndá bloček s propiskou a vypíše mi pokutu. „Příště si dávejte lepší pozor, kam si schováváte lístky,“ předá mi papírek a na nejbližší zastávce vystoupí, aniž by zkontroloval kohokoliv jiného ve voze.

„Co to bylo za revizora?“ podiví se paní, která stála kousek ode mě a celé to bedlivě pozorovala.

„Nemám zdání,“ pokrčím rameny. Nijak to nerozvádím, jen se otočím zpátky k okýnku. Kdyby tak ta žena tušila… pomyslím si. Podívám se na pokutu a pak ji schovám do kabelky.

Znovu se zahledím na ubíhající koleje a v duchu si opakuju slova, co byla na lístku napsaná. Držitel je povinen vystaviteli udělat taneční vystoupení se striptýzem, směju se a kroutím tiše hlavou nad tím, co vše je přítel schopen vymyslet, abychom si okořenili náš vztah.

Jak on to dělá, že ho tak hrozně moc miluju? pomyslím si a úplně se ztratím ve svých myšlenkách, ze kterých mě probouzí až podivné deja vu.

„Připravte si prosím své cestovní doklady, kontrola jízdenek!“ ozve se od muže, co právě přistoupil.

A kruciš, probleskne mi hlavou.

O pár minut později stojím venku před tramvají a dívám se, jak odjíždí dál beze mě. Na tváři mám úsměv a v ruce lísteček s pravou pokutou. To nás ta hra přišla pěkně draho.

,

Morituri te salutant

Zdroj: cuellar.deviantart.com

Krátká povídka z dob gladiátorů napsaná pro literární workshop Míly Lince.

Byli cvičeni pro slavnou smrt v aréně. Gladiátoři. Jen malá hrstka z těch,

co tu teď sedí a čeká na svou velkou chvíli, se jimi ale doopravdy stane.

Noc před prvním velkým soubojem. Mříže a mezi nimi ticho. Napětí. Znám ho

moc dobře. Nejsem poprvé svědkem tohoto okamžiku.

Synové písku a krve. I ti nejstatečnější mají někdy strach. Hrdě si to nepřiznají.

Já do nich ale vidím. Jsem jejich doctores, prošli mýma rukama. Dřel jsem je

a připravoval, aby nedali svou kůži za žádnou cenu lacino.

„Ke komu se modlíš?“ prolomí jeden z mých mužů to úzkostlivé mlčení.

„K našemu Spasiteli.“

„Kdo to má jako být?“

„Dítě, které je živoucím obrazem Boha. Narozené neposkvrněné ženě. Zachrání

náš lid,“ podívá se na něj přes mříže své cely s neobvyklou pokorou v tváři.

„Vážně si myslíš, že tě před smrtí v aréně zachrání nějaké mimino v

plenkách, jehož matka ani neměla tu čest přiznat svému muži, že šukala s

jiným a porodila parchanta?“

„Neměl bys mu brát jeho víru, Gale,“ vložím se do toho. „Možná pocházíte z

jiných krajů, ale pojí vás víc, než si myslíš. Oba potřebujete mít něco, co

vám pomůže, až budete vcházet do arény a obracet svůj zrak k caesarovi,

abyste ho pozdravili a pak čelili nevyhnutelnému.“

„Ave, Caesar, morituri te salutant,“ pronesou oba šeptem jako bratři. Jako

správní gladiátoři z jednoho ludu. Každý z nás zná ta slova velice dobře:

Sláva, caesare, jdoucí na smrt tě zdraví.