Příspěvky

,

Přežít – čtvrtá část

Zdroj: ferme1.deviantart.com

Zpoza dveří vchází do chodby drobná postava v černé kápi.

Brol ihned, jak ji zří, pokleká k zemi.

„Jak ti mohu posloužit v tuto pozdní hodinu, má paní?“

„Odemkni mříže a vpusť mě do žaláře.“

Mluví mezi sebou ginejlinsky, ale už jim jsem bez větších problémů schopen rozumět každé slovo. Pozorně naslouchám. Ten sametový hlas smíchaný se smrtelným jedem. Poznávám ho. Je to Nefeí.

„Víte, že bych neměl. Kdyby se to dozvěděl náš král, tak…“

Přeruší ho.

„Ten se to nikdy nedozví. Pusť mě, dones nám vědro s vodou, co strážní, kteří mě doprovázeli, nechali stát za dveřmi, a pak nás nech o samotě.“

Brol na ni pohlíží dost nedůvěřivě. Jsou to zřejmě dost neobvyklé rozkazy.

K čemu voda? napadá mě první. Vůbec nevím proč zrovna tohle, když bych mohl mít spoustu daleko podstatnějších otázek.

„Klidně mě k němu zamkni, jestli mi snad nevěříš, ale žádám tě, otevři mi tu celu.“

Brol už nic neříká. Nefeí si stojí pevně za svým. Udělá, co mu tak neúprosně nařídila. Donese vědro, kolem jehož okraje se tetelí vodní pára a směrem nahoru se neviditelně vytrácí. Postaví ho na zem a odemkne mé vězení. Nefeí ke mně vchází, přičemž Brol pouze staví vodu dovnitř a pak hned znovu zamyká a odchází, jak mu přikázala.

Z ničeho nic se tak znovu ocitáme v těsné blízkosti. Je to tak nečekané. Cítím, jak se mi zrychluje tep, stejně jako onoho dne v džungli. Tentokrát ale už nemám ani zdaleka tak velký strach jako minule.

Vím, že nepřišla, aby mi ublížila. Snad tu je, abych jí odpověděl na něco, co jí Brol neřekl. Možná kvůli něčemu úplně jinému. Nemám ponětí, ale tuším, že mi to sama brzy prozradí.

„Je tu něco, co ti od minula dlužím,“ pronese tajemně.

„Nenechala jsi mě zabít svými sestrami. Není tu nic, co bys mi snad měla vracet,“ zdvořile odvětím.

Není to ta samá maendera jako v obětní zahradě. Mám najednou pocit, že znám dívku stojící u mě daleko lépe, i když pouze z Brolových vyprávění a ne od ní samotné.

Nebo snad ne? vyráží mi dech, tím co dělá hned vzápětí.

Sundává si dlouhou kápi a drže ji na konečku prstu pouští ji velice efektně a smyslně na zem.

„Stále mám tvou košili, kterou jsi mi půjčil,“ usmívá se na mě.

Kroutím údivem hlavou a musím se taky smát. Má ji na sobě. Jen ji a nic jiného.

Udělám krok k ní a začnu postupně rozepínat knoflíčky. Je jí volná. Klidně bych jí mohl ten bílý kus ručně tkaného oděvu lehce podhrnout u ramen a sklouzl by z ní sám. Mám ale pocit, že bych tím vše pokazil. Tohle není okamžik plný vášně a napětí jako napoprvé v džungli. Ne. Tohle je čirý doušek romantiky.

Mám na paměti, co mi o ní říkal Brol. Nejspíš to muselo vykouzlit nějaké jiné její já. Takové, které on neznal. Tak křehká duše přeci nemůže být bez citů.

Přistrčí si k sobě vědro s vodou a svlékne mě do naha. Smočí houbu a něžně mi ji přiloží na hruď.

Doteky horkých kapek jsou po těch necelých čtyřech týdnech bez mytí jako extáze.

„Možná se o nás v tvé zemi říká, že jsme divoši, ale král si potrpí na čistotu a upravený zevnějšek. Když před něj zítra nepředvedou špinavého a nepěkně vypadajícího člověka, tak to na něj třeba udělá dojem a ušetří tvůj život.“

„Budeš u toho soudu svědčit?“ zajímám se.

„Ne, sestry rozhodly, že život otroka nestojí za to, abych se obtěžovala dostavit. Tak to odpoledne řekly královým sluhům, když to přišli zjistit.“

„To takhle za tebe vždycky rozhodují?“

„Zachovávají odpovídající dekorum. Nelíbí se mi to, ale každý z nás máme nějaké místo. Tohle je to moje,“ podívá se na mě výrazem zbloudilé duše. Nakloní se ke mně a do ucha mi ještě pošeptá:

„Ale že jsem teď tu, to nevědí. Nedovolily by to.“

Přitiskne se ke mně, a když pocítí, co to se mnou v mých nejintimnějších partiích dělá, přivine se ještě o to blíž.

Chci ji políbit.

„Ještě ne,“ špitne tichým hláskem a vytáhne proti mně nůž, jako jsem to udělal já proti ní. Usměje se na mě. „Ještě jsem neskončila s tvou proměnou zpátky v civilizovaného člověka.“

Bere z vědra rozmočené mýdlo, namydlí mi tváře a přiloží mi ostrý kus oceli k tváři.

„Zrcadlo s sebou nemám. Budeš mi muset věřit, že tě nepořežu.“

Ještě nikdy jsem se neholil jinak než sám. Někteří muži chodili k mistru holiči, ale obnažená dívka s nožem o hodně nebezpečněji vypadajícím než normální břitva? Myslím, že i ti nejotrlejší by v mé situaci lehce znervózněli.

Neubráním se pohledu níž než na zbraň, jíž mi šermuje kolem hlavy. Nemohu se dočkat chvíle, kdy dokončí, co započala, a přejdeme k tomu, co v tak příhodnou dobu utnula. „Jsi připraven,“ prohlásí po chvíli a konečně pohladí mé rty těmi svými.

Vím, že to myslela jinak, ale jsem víc než připraven. Jsem vzrušený tak jako snad nikdy před tím. Chci bez žádného dalšího otálení přejít na věc, Nefeí mě však znovu zastavuje.

„Minule jsi mi odhalil své fantazie. Dnes bych ti ráda ukázala, o čem sním já…“


Čekal jsem nejrůznější věci po tom, co mi řekla. Ale ani v nejmenším to, co se skutečně stalo. Nebyla to žádná divoká kočka lačnící po mé krvi. Ne. Proměnila se do tělem i duší oddané ženy, jež splnila všechny skryté touhy, které muž vůbec může mít.

„Nechápu to,“ vydechnu.

Neležíme pouze vedle sebe jako v zahradě. Tentokrát je přitisknutá těsně ke mně jako nějaké bezbranné zvíře snažící se najít v mém náručí bezpečný úkryt před predátorem, který jej pronásleduje.

„Co nechápeš?“ pohlédne na mě.

„Tebe. Přál bych si alespoň trochu se v tobě vyznat. Jenže…máš tolik tváří. Něco v tvé přítomnosti cítím, Brol mi to ale následně tím, co říká, vyvrací. Nevím, co si mám myslet.“

„Co ti o mně pověděl?“

„Že nemůžeš nic cítit. Že ze všech maender jsi ty ta nejkrvelačnější…já ale…není přeci možné, abys nic necítila. Když jsem s tebou, mám pocit, jako kdybych byl s normální dívkou. Jsi tak něžná, a…nevím. Mám v tom zmatek.“

„Je to tím, že se o to snažím. Brol ti ale řekl pravdu. Těžko se to vysvětluje. Víš, četla jsem hodně knih. V tolika z nich je psáno o lásce, o souznění duší a těl. O tom, jaké to je někoho doopravdy milovat. Patřit mu a přitom cítit bezednou svobodu,“ zarazí se. Jako kdyby váhala, jestli má pokračovat nebo ne. „Neznám to. Je to něco, co asi nejde jen tak vysvětlit, když nevíš, jaké to je nic necítit. Ale… zkrátka jediné, co kolem sebe vidím, je chtíč a nemilosrdné ukájení pudů končící vždy stejně – smrtí.

Díky tomu, že nemáme city, tak nemáme ani žádné zábrany. Kdybychom je měly, tak brzy vymřeme. Buď bychom umřely hlady, nebo se zbláznily z toho, jaké oběti naše přežití stojí.“

„Rozumím, chrání vás to. Ale ty jednáš… prostě jinak.“

„Nemohu to cítit, ale chtěla jsem to zažít. Vědět jaké to je, abych si to alespoň mohla představit, když už to nejde jinak. Ani nevíš, jak moc si toho vážím, že jsem to díky tobě poznala. Byl sis dobře vědom, s kým máš tu čest, a přesto ses na mě nekoukal přes prsty, jako bych byla nějaké monstrum, za které nás všichni lidé mají. Asi to bude znít divně, ale něco ve mně si přeje být milována,“ pohlédne na mě a pak lehce přivře víčka.

Hlasitě vydechne.

„Já vím, je to sobecké a nefér, protože ač bych třeba chtěla, nikdy to nebudu schopna opětovat, ale takové už naše sny a touhy bývají. Vzdálené. Nereálné.“

„Mělo by to nějakou šanci? Myslím ty a já? Spolu. Poprosil jsem Brola, aby si mě vzal k sobě do výcviku. Když to král odsouhlasí, tak…“

„Tak umřeš v krvi pro pobavení lidí. U všech démonů, jaks o něco takového mohl požádat?“

„Nevidím v tom zase takový rozdíl. Nefeí, jsem mrtvý tak jako tak. A jestli budu moct žít o něco déle s nadějí, že mě zase někdy potěšíš svou návštěvou, tak se mi to zdá jako dobrá nabídka, kterou velice rád přijmu.“

„Promiň,“ pošeptá.

Vím, že to nemyslela špatně.

„Neodpověděla jsi,“ vracím ji zpátky k otázce.

„Já vím. Neodpověděla jsem ti, protože nemohu. Jen ty sám tomu můžeš tu šanci dát. Ne já. Je ale dost možné, že to ani nebudeš moct zjistit. Byla-li by ti udělena milost, odešel bys zpátky domů a už bychom se nikdy víc neviděli. Problém vyřešen, otázky smeteny ze stolu…“

Vrátit se domů. Zní to krásně. Ale jen na chvíli. Hned vzápětí mi dochází, že není kam. Žádné místo, které bych mohl nazývat domovem, už neexistuje. Nejblíže mu mají tyhle tři zdi a věčně zamčené mříže.

Ale to je jedno, nemá cenu o tom uvažovat. „Víš dobře, že to se nestane,“ namítám namísto toho, co se mi honí hlavou.

„Modlím se ke svým předkům, aby ano. Nepodceňuj jejich moc. Vědí stejně tak jako já, že by sis to zasloužil. Jsi dobrý muž.“

Odmlčím se. Na poklony nejsem zvyklý. Nevím co říct.

„Brzy bude svítat, Nefeí,“ měním raději téma.

„Já vím. Mohla bych tě, ještě než odejdu, poprosit o jednu věc?“

„Nechť je tvé přání předem splněno, má paní,“ odpovědím jí jako její věrný služebník.

„Pověz mi své jméno, tajemný cizinče.“

„Brol ti ho nepověděl?“ jsem překvapen.

„Neptala jsem se ho. Chtěla jsem ho slyšet od tebe.“

Vstanu, natáhnu si kalhoty a zvednu ze země dlouhou kápi, ve které přišla. Nefeí se v tichosti postaví také. Přehodím jí oděv přes ramena a zapnu u krku.

„Jmenuji se Welgred,“ pošeptám jí a zabouchám na mříže na Brola. Jistě už musí být nervózní, protože se velice rychle blíží doba střídání stráží.

Jeho výraz, když sešel do podzemních prostor, mou domněnku potvrzuje. Bez jakéhokoliv otálení odemkne, bere vědro opět do ruky, nechává Nefeí vyjít a znovu otáčí klíčem, aby zase zamknul.

„Děkuji ti, Brole. Jsem tvým velkým dlužníkem,“ řekne mu.

Chytím ji ještě zpoza mříže za ruku a přitáhnu si ji k sobě. Je mi jedno, že to Brol vidí.

„Jsem rád, že jsi přišla,“ skloním se k ní a políbím ji na rozloučenou.

Brol ji doprovází ven. Nestihnu se ani pořádně nadechnout a uvědomit si, co se vlastně stalo, a už se vrací.

„Zbláznil ses? Ty ses dočista pomátl, Welgrede. Co si sakra myslíš?“ hubuje mě z plných plic.

„Nevím, Brole. Sám nevím. Jen je těžké se tomu ubránit. Nikdy jsem ještě k žádné dívce neměl tak blízko.“

„Probuď se. Je to maendera. Nesmíš na ni myslet jako na dívku. Je to polodémon.“

„Jistě, hladová stvůra, která zabíjí muže pro jejich krev. Měl jsem její nůž těsně u krku a podívejte se, i přes to ještě stále žiju.“

„Propašovala do vězení zbraň?“ zhrozí se.

„Ano, jak si myslíte, že by mě jinak oholila?“

Je vidět, že až teď si uvědomuje, že mám hladkou tvář bez vousů. Před tím si toho asi přes své rozhořčení nevšiml, i když to bilo do očí.

„Chceš říct, že sem přišla jen proto, aby tě oholila a umyla?“

Přikývnu.

„Taky mi ještě vrátila košili, již jsem jí v obětní zahradě půjčil,“ ukážu mu ji a rovnou si ji i oblékám. Je krásně bílá, čistá, ne jako když jsem jí ji dával. Voní po ní.

Konečně se trochu uklidní.

„Musím uznat, že Nefeí svou práci odvedla dokonale. Vůbec nevypadáš jako vězeň čekající skoro měsíc na soud. Král to jistě…“

„…ocení,“ dořeknu spolu s ním. „Přesně to mi řekla i ona.“

„Cítíš k ní víc, že ano?“ zeptá se, ale to už zase zaskřípají dveře a přichází strážný na jeho vystřídání.

Pozdraví se mezi sebou a Brol se ještě na mě otočí.

„Tak se uvidíme v deset hodin u soudu.“

Lehce přivřu oči a přikývnu. Ano, uvidíme, říkám si u toho v duchu.

Jsem předvlečen před panovníka. Brol už stojí po jeho boku.

„Chci to mít rychle z krku,“ povídá a Brol to překládá, i když ví, že jsem králi rozuměl též. Oba jsme připraveni na vyřčení smrtelného ortele a Brol má už na jazyku prosbu o mé převedení k rekrutům.

„Po tom, co mi bylo řečeno, jsem se rozhodl udělit ti milost. Dostaneš odměnu za záchranu Nefeí v takové výši, aby ti vystačila na cestu do tvé vlasti,“ šokuje nás ale panovník.

Brol ustrne, aniž by se mi snažil rozsudek přeložit.

„Vaše milosti,“ spustím tak nějak automaticky ginejlinsky, „já nemám kam jít. Vrátit se do Středohorského království tak je na mě hned vzápětí vypsaná odměna. Vlastně jsem Vás chtěl prostřednictvím tady Brola požádat, jestli bych nemohl nastoupit jako rekrut k němu do výcviku. Se zbraní mám už zkušenosti…“

„Aby ne, když jsi v té obětní zahradě spolu s tím, co utekl, zabil tolik maender,“ skočí mi do řeči. Má poněkud zkreslené informace, ale nedovolím si ho opravovat.

Brol tomu celému jen nečinně přihlíží a nechápe mé počínání.

„Brole?“ otočí se na něj král, „Vezmeš si tohoto bojovníka tedy pod sebe?“

„Souhlasí-li s tím Vaše výsost, tak se jeho výcviku zajisté ujmu,“ říká, ale je na něm vidět, že se mu to z hloubi duše příčí. Už s tím ale nic nenadělá. O mé budoucnosti je tak rozhodnuto.

Stojím na slunném čtvercovém nádvoří obklopen takovými jako já. Jsem v řadě otroků, kteří byli vybráni k výcviku. Za několik málo okamžiků nás čeká zkouška, abychom ukázali, co umíme a co v nás je.

Ač se to snad může v mnohém podobat atmosféře, jež panovala prvně, kdy jsem tu stál, tak to s ní má jen pramálo společného. Nic není stejné.

Když jsem tehdy vstupoval za dveře, neměl jsem jimi už nikdy vyjít ven. Žádná šance neexistovala, ale i přesto tu nyní stojím. Stojím tu s nadějí, že konečně budu moct dokázat, co ve mně skutečně je. Zatím jsem to totiž ukázat nemohl.

Rád bych prohlásil, že jsem obstál u zkoušky na život a na smrt. Jenže to bych lhal. Byla to jedna z věcí, o kterých jsem ve vězení hodně přemýšlel. Co stálo za tím, že jsem unikl ze spárů, jež mě stahovaly kamsi do temnot?

Někdo by to možná nazval osudem. Já to ale nazval jinak. Náhoda. Od okamžiku, kdy jsem vkročil do těch dveří až po soud u krále, to byla jen jedna velká náhoda. Stačilo tak málo a vše mohlo být jinak. Navíc nic z té urputné smršti jsem nemohl nijak ovlivnit.

Jak málo rozhoduje o našich dalších krocích. Je těžké se s tím vnitřně vypořádat. Hodně mě to změnilo. Všechno staré zmizelo v nenávratnu. Dalo mi to ale pochopit a hlavně pocítit něco, co se poštěstí jen málokomu. Poznal, co je opravdový život. Tady. Na pokraji smrti.

,

Pláč bezejmenné – 1. kapitola (komplet)

Zdroj: vlastní foto

Říkali jí mnohými jmény. To pravé ale neznal nikdo.

Byla to Bohyně umění. Tak proč měla důvod plakat?

 

Kapitola první: Sláva Irmonovi!

2. éra, rok 1215, leden

Slunce se pomalu sklánělo k horizontu. Nebylo ale vidět skrze neprostupná mračna, která ho zakrývala. Nikdo ze smrtelníků si jeho paprsky už nevybavuje. Ani nemůže. Nevysvitlo a nezahřálo svým teplem lidskou tvář od začátku druhého věku. Jediné, co po něm zůstalo, jsou pověsti.

Podvědomý strach. To je to, co světem prostupuje namísto milované Arsil, Hvězdy umění. Tak jí lidé říkávali – Hvězda umění. Dokázala prý v každém vzbudit jen to nejlepší.

Scházelo jen málo k tomu, aby po jejím věčném západu za šedou záclonu oblak postupně život tady na Alvi úplně zanikl. To ale Bohové Ziinu, nesmrtelní ochránci lidstva nedopustili. Svými kouzly a nadpřirozenými silami, jimiž panují, se postarali o to, aby příroda přestála i takovouto zásadní změnu.

Nebylo to lehké, ale i přesto země vzkvétá. Vesnice se rozrůstaly, byly obehnány hradbami a vznikala z nich velká města. Původní označení osada nesou už jen ze zvyklosti. To je i případ Bonatey, jedné z nejstarších usedlin tady na Alvi.

Její kamenné opevnění ční do velké výšky a je možné ho spatřit na kilometry daleko.

„Vidíš už něco?“ volá voják na svého kolegu majícího službu na hlídkové věži.

„Pořád nic. Mám pusu ne? Kdybych něco viděl, podám náčelníkovi zprávu sám,“ odpověděl mu s nepříjemným tónem v hlase.

„Giléus je už dost nervózní. A hádej, na kom si svou špatnou náladu vylejvá? Nebudeš tomu asi věřit, ale na mně. Tak si pospěš!“ naléhal ten mladší a lépe stavěný. Šel z něho respekt vynucený strachem, kterým pouštěl do svého okolí. Voják stojící na stráži si z něho ale překvapivě velkou hlavu nedělal. Měl na to právo, pravda byla na jeho straně.

„Jak si myslíš, že to asi můžu ovlivnit?“ ohradil se proti nesmyslnému příkazu a dál zaujatě hleděl do dálky konaje svou práci.

Druhý voják odešel naštvaně zpátky. Cítil se dotčeně. Jako osobní ochránce náčelníka se domníval, že je něco víc než ostatní řadoví vojáci. Byli to jen pěšáci. Ale on? On byl už přece někdo. Nebo si tak chtěl připadat aspoň navenek, protože náčelník s ním jednal stejně povýšeně jako s kýmkoliv jiným.

„Tak kde je ta zpráva?!“ utrhl se na svého strážného náčelník, jen co vstoupil do dveří.

„Dorazí určitě brzy, můj pane,“ snažil se voják odpovědět zdvořile, nicméně Giléovy se tato informace ani trochu nelíbila. Nikdo si ho nikdy nedovolil nechat čekat. Nebyl na to zvyklý, neuměl to. Byl přeci náčelníkem Bonatey, což hovořilo samo za vše.

„Hm,“ povzdechl Giléus a dlouze se zamyslel. Snažil se sám sebe uklidnit.
„Trpělivost,“ říkal si potichu sám sobě, „ano. Chce to především trpělivost. Ještě je tu hodně věcí, kterých je třeba dosáhnout. Teď se o ně přeci nenecháš připravit svou nedočkavostí.“

Ještě chvíli stál nehnutě a uklidňoval svou horkou mysl. Poté konečně vyřkl rozkaz svému strážnému, který evidentně nevěděl, co si o dlouhé odmlce svého pána myslet:

„Můžeš odejít, už tě nebudu potřebovat, Caleri.“

Voják se svému náčelníkovi zhluboka poklonil a pak se nenápadně vytratil z jeho ložnice tak, aby pána zbytečně nedráždil. Moc dobře věděl, že se někdy z ničeho nic utrhne a v záchvatu vzteku by byl schopen i zabít. Byl vděčný, že to teď pro něj dopadlo tak dobře a že si na něm náčelník za nepříznivé noviny nevybil zlost. Už si za dobu, co pro něj sloužil, zvykl na jeho nálady. Ani mu nepřišlo divné, že je tak nedočkavý. Bral to prostě jako další rozmar svého pána.

Avšak za Giléovým chováním bylo něco víc. Náčelník měl svůj plán. V tu chvíli ale nikdo kromě něho samotného netušil jaký.

Potom, co ho jeho sluha zanechal v komnatách samotného, nedalo mu to a začal znovu nad sebou přemýšlet. Nad svými činy a úspěchy. Byla to dlouhá cesta, kterou ušel až sem. Dokázal mnohé navzdory tomu, že nikdo nevěřil, že by toho byl schopen.

„Tatínku,“ zvolal nadšeně chlapec a běžel za mužem stojícím u velkého stolu se zmenšeninou celé osady.

Ten byl ale zrovna zcela zaměstnán přípravou vojenských strategií, které by se daly použít, kdyby vesnici napadla nepřátelská vojska.

„Tatínku,“ oslovil ho znovu jeho synek, „koukni, co za knížku jsem právě dočetl,“ chlubil se mu a očekával, že z něho bude mít otec radost.

„Kdyby ses raději místo čtení hloupostí cvičil v umění boje s mečem,“ řekl chlapci a poté se obrátil na ženu stojící ve dveřích, jež přišla společně s chlapcem: „Takhle ty ho vychováváš?“

Na chvíli se odmlčel. Žena mezitím přešla k synovi a snažila se ho utišit, protože začal plakat. Věděla, že pokud se jí to nepodaří, bude se její muž rozčilovat ještě víc.

„To ho neumíš ani uklidnit?“ začal na ni křičet a surově ji uhodil.

Rozrazil ji ret.

Syn stál kousíček od ní, div, že náčelníkova tvrdá rána nepadla i na něj. Velice se polekal. Chtělo se mu brečet ještě víc, ale netroufl si. Zadržel to v sobě.

„Jdi, synáčku,“ vyzvala ho matka a on rychle odcupital pryč.

Giléus měl obraz toho okamžiku v živé paměti. Byla to jeho první vzpomínka vůbec. Mohlo mu být tak pět, ale i přesto si i nyní vybavil každičký detail toho osudového dne.

Neodešel úplně, jak ho matka žádala. Schoval se v předpokoji komnaty, kde obvykle stávala náčelníkova stráž. Teď tam ale byl sám a vyslechl i zbytek rozhovoru, který mezi sebou rodiče měli.

„Co si o sobě vůbec myslíš?“ utrhl se manžel na svou ženu, která tiše vzlykala a třásla se. Nezmohla se na žádnou odpověď. Náčelník ostatně ani žádnou nečekal a ihned pokračoval: „Co ode mě vlastně chceš? Takhle se mi odvděčuješ za to, že jsem tě pojal za svou ženu, za to, že se mnou můžeš každý večer ulehat v mojí přepychové lóži, že se mnou sdílíš stůl, na kterém máš denně jídla, o kterých by si obyčejní lidé mohli nechat jen zdát?“

„Dělám, co je v mých silách, můj pane,“ špitla tenkým hláskem a rukama si zakryla obličej. Očekávala, že ji její muž znovu uhodí.

Také tak učinil. Byla slyšet rána, jak s ženou praštil o zeď. Ta se pak sesypala k zemi a ležela mu bezbranně u nohou.

„Jsem náčelník jedné z nejváženějších osad. Jediným tvým úkolem je vychovat mi řádného nástupce, jenž jednoho dne bude schopen mou funkci po mně převzít. Ty z něj ale děláš holku. Necháváš ho vysedávat nad knížkami, místo aby se učil dovednostem pravého muže. Vše, co potřebuji, abych si udělal sám. Neschopnější ženu jsem opravdu ještě neviděl,“ řekl jí pohrdavě a dlouze na ni pohlédl, jak se na podlaze třese.

„Anebo víš co?“ obrátil se na ni ještě jednou, „už mi to je jedno. Dělej si s Giléem, co chceš. Učiním svým nástupcem Fródia. Je sice nemanželský harant, ale aspoň ví, jak se drží meč v ruce.“

Tahle jeho slova zabolela ženu ještě víc, než rány, které jí násilný manžel způsobil na těle. Trestal ji tím za to, že mu kdysi dlouhou dobu nebyla schopná syna porodit. Tehdy místo jejího lóže navštěvoval raději jiné ženy. S jednou z nich počal syna jménem Fródius. Poté si jako jeho choť musela vyslechnout další jeho výčitky. Neustále jí předhazoval, že je to jen její chyba, že nemůže otěhotnět a že je jako žena k ničemu.

Pak se stal zázrak a ona po necelých třech letech přišla do jiného stavu. Denně se modlila, aby porodila zdravého syna. Když se tak stalo, náčelník se na nějakou dobu uklidnil. Bohužel, jak se ale časem ukázalo, nebyl schopný ocenit to, jak jeho následníka vychovává. Místo, aby ji pochválil, že ho naučila číst ještě, než začal chodit do školy, vyčítal jí, že ho nevede k tomu, co považuje on sám za to nejdůležitější.

„To nemůžeš udělat, Fródia ne,“ bránila s vypětím posledních sil svého chlapce.

„Já můžu vše,“ řekl jí. Povýšeně na ni pohlédl a pak se vrátil zpátky ke stolu se zmenšeninou osady. Nechal ji tam ležet bez pomoci, bez zájmu.

Giléus stál stále za stěnou. Plakal, ale nevydal ze sebe ani hlásku.

Děti přirozeně takové traumatické zážitky vytěsní. Ale on si to pamatoval moc dobře. Bylo to totiž naposled, co viděl svou matku. Nebylo jednoduché bez ní vyrůstat, zvlášť když mu jeho otec od té doby nevěnoval žádnou svou pozornost. Staral se jen o Fródia. Giléus nevěděl, co se s matkou stalo, pouze tušil. Neuměl si to moc vysvětlit, proto na ni byl dokonce mnohokrát naštvaný za to, že ho opustila.

„Nechala mě samotného,“ říkal si nejednou sám pro sebe, když potřeboval zastání a od nikoho se ho nedočkal.

Přesto však nezapomněl na to, co ho naučila. Meč nechal i nadále ležet a nesnažil se svému otci zavděčit. Knihy mu dávaly pocit útěchy, již se mu nikde jinde nedostávalo.Našel v nich ale daleko více, než původně hledal.
„Náčelník umřel,“ neslo se vesnicí.

Bylo to náhlé. Nikdo to nečekal. Večer ulehl a ráno se už neprobral. Mohlo se jen hádat, co se mu vlastně stalo.

Celá osada byla na nohou. Muselo se zabránit útokům, které najednou Bonatee bez vůdce hrozily. Na nic se proto nečekalo a přípravy na dosazení nového náčelníka ihned započaly.

Netrvalo to ani den. Lidé tu byli pohotoví a nechtěli riskovat žádné nebezpečí. Ještě toho večera bylo vše nachystané ke slavnostnímu složení slibu. Při té příležitosti se sešli nejvýznamnější muži vesnice, před nimiž měl Frodius svou přísahu složit.

„Fródie,“ oslovil ho otcův poradce a druhý nejmocnější člověk osady, „slibuješ tu slavnostně přede všemi, že budeš řádně zastávat úřad svého otce a konat tak v nejlepším zájmu Bonatey?“

Než Fródius však stihl odpovědět své „Ano, slibuji,“ rozlehl se sálem hlas mladičkého Giléa. Přicházel ode dveří, které po tom, co do nich vrazil, zůstaly dokořán. V ruce pevně držel knihu, na jejíž vazbě se silně projevil vliv času.

„Být vámi, nedělal bych to,“ řekl velice klidně, avšak více než důrazně.

Došel k poradci vedoucímu obřad, ukázal mu titul knihy, kterou přinesl. Poté ji položil na stolek, kde měl Fródius svým podpisem ztvrdit svou přísahu, a otevřel ji na příslušné straně. Poradce začal v knize pročítat řádky, na něž mu Giléus ukázal. On sám se mezitím obrátil k lidu:

„Otec, i když byl nejlepším náčelníkem, jakého kdy Bonatea měla, udělal chybu. Já jsem za ni už pykal. Nedovolím však, abyste za to stejně zaplatili i vy. V tomto politickém spise z počátku druhé éry Alvi se píše, že funkce náčelníka se dědí z otce na syna, a to zplozeným v manželské lóži. Výtisk této knihy pochází z Areje, od samotných Bohů naší planety,“ dořekl a pohlédl k poradci, který právě dočetl slova spisu, která přesně potvrzovala to, co Giléus mužům pověděl. Tomu nezbývalo než mu dát za pravdu a prohlásit:

„Ctění muži a občané osady Bonatey. Málem jsme se dopustili obrovského omylu, jenž by bez pochyby vedl k rozhněvání našich Bohů. Giléus nás před tímto osudem zachránil. To jemu právem náleží úřad jeho otce.“

„To nemůžete,“ ohradil se Fródius, „je to ještě dítě. V první bitvě ho zabijí a Bonatea tak přijde o pokrevní linii náčelnického rodu úplně.“

Giléus se ale jeho slovy nenechal zastrašit a ostře mu oponoval:

„Přednosti vůdce nejsou v boji samotném, ale v jeho rozkazech. S mečem bys mě beze všeho porazil, ale jak všichni dobře víme, to není vše. Náčelník má vést vojsko. Nemusí se s ním nutně bít proti nepříteli na bojišti sám. Od toho má své lidi. Muže, které si do těchto funkcí volí. A v tomto se mi nemůžeš rovnat ani v nejmenším. V moudrých knihách jsem se naučil umění diplomacie a dají-li Bohové své požehnání, nebudeme díky tomu muset bojovat už nikdy.“

Giléus to říkal Fródiovi, ale jeho slova zapůsobila více než na něj spíš na muže v sále. Nemuset už bojovat a umírat? Žít v míru? To se jim zamlouvalo.

Tuto bitvu se tak podařilo Giléovi vyhrát. Stal se novým náčelníkem. Otcovi bývalí poradci z toho měli původně radost. Mysleli si, že jejich nový vůdce vzhledem k jeho mládí nebude tak silný. Viděli v tom šanci sami pro sebe, jak si upevnit své pozice a stát se ještě mocnějšími. To se ale spletli.

Giléus jim v tomto ohledu do noty příliš nehrál. Netrvalo to dlouho a začal s velkými reformami. Dlouho zvažoval, jak je provést nejlépe. Měl jasný cíl. Věděl však, že kdyby se ho rozhodl prosadit svou mocí, tak si nadělá tolik nepřátel, že své postavení nebude sto obhájit.

Aby náčelník přivedl Bonateu až tam, kde je dnes, potřeboval peníze, které měli nejvlivnější muži vesnice nashromážděné. Peníze, které jim jen tak ležely na bezpečně ukrytých místech a jež vlastně ve skutečnosti ani nepotřebovali. Ty mocné cinkající kovové slitky, jež by někde jinde našly své uplatnění. Jak se k nim dostat, aniž by si je nepostavil proti sobě?

Velké věci dělají detaily. Mít skvělý plán, který ale nelze reálně provést, mu bylo na nic, dokud nenašel odpověď právě na zmíněnou otázku.

Vzal všechny peníze svého otce. Na pokladnici města se sáhnout neodvážil. Investice. Věc, o které četl v knihách chytrých filosofů. Vše to byly jen teorie, i když s velmi dobrým základem. Stavět na nich ale s něčím, co nepatřilo jemu, si netroufl.

Chtěl dodržet svá slova, že povede Bonateu v míru. To ale znamenalo zamezit neustálým útokům na osadu. Jediný způsob, jak toho dosáhnout, bylo vytvořit silnou armádu. Tak velkou, aby zastrašila kohokoliv, kdo by snad jen pomyslel na výboje směrem k nejsevernějšímu cípu poloostrova.

Zajistit takové vojsko ale stojí spoustu peněz. I když Bonatee plynuly nemalé finanční prostředky z lodního obchodu, nemohl si dovolit je všechny přesunout na výdaje armády. Potřeboval proto stálý a pravidelný zdroj peněz, jakým byly právě výnosy z investic.

Odkoupil z majetku osady pozemky těsně za hradbami města. Nikdo jiný o ně nestál, a ty proto chátraly.
Věnoval je lidem, kteří neměli žádný domov. Měl jen jedinou podmínku – o půdu se budou starat. Co potřebují k životu, si ponechají a zbytek mu odvedou za to jeho pomoc.

Bylo to velice riskantní, ale brzy to začalo plnit svůj účel. Když ostatní viděli, jak Giléus bohatne, přidávali se k němu a investovali stejně jako on.

Kdyby jim řekl: „Neshromažďujte peníze, ale věnujte je těm, co nic nemají,“ asi by se velké slávy nedočkal. Takhle ale docílil toho, že získal velkou oblibu nejen u těch chudých, ale i u bohatých. Tohle bylo tajemství jeho úspěchu.

Takto si mohl dovolit téměř zdvojnásobit počet vojáků a věnovat jim náležitý výcvik. Bonatea se díky jeho vládě velice rychle rozrůstala. To s sebou neslo nutnost udržet mezi lidmi pořádek, který tu většina nově příchozích hledala. Bylo třeba nechat vstoupit v platnost řadu zákonů. Ty vedly k jistému omezení lidí, přesto však se objevovaly stále další rodiny, které jistá práva a svobody za klid a mír rády vyměnily. Bonatea jim dávala pocit jistoty a ochrany.

Jak čas běžel, Giléa si oblíbili dokonce i samotní Bohové. Ten dohlížel ze své funkce na to, aby jim lidé pravidelně obětovávali zvěř, zemědělské plodiny a další jiné předměty, co šikovní řemeslníci vyrobili.

Po určité době už ani nebylo nutné, aby náčelník musel uplatňovat své diplomatické dovednosti. Sice bylo hodně jiných náčelníků, kteří prahli a stále prahnou po tom, aby Bonatee ukradli její prvenství. Nikdo si ale proti nim do války vytáhnout neodváží.

Giléus si nemohl na nic stěžovat. Po Bozích byl on tím nejmocnějším mužem planety. To se jen tak někomu nepoštěstí. Jemu ale jako by to pořád nebylo dost. Vždy chtěl od sebe víc než ostatní. To také stálo za jeho grandiózním úspěchem ve funkci náčelníka.

Existují ale určité hranice. On však měl pocit, že pro něj neplatí. Rád je boural a dokazoval sobě i ostatním kolem, čeho všeho lze snahou a pílí dosáhnout. Někdy však ve své slepé touze zapomínal, co ho to stojí. Jako by mu bylo jedno, že za sebou zanechává trosky a neopravitelné sutiny. Neviděl nic okolo sebe. Limity se staly nekonečnými.

 

„Pane,“ vytrhl ho z jeho rozjímání znovu strážný, kterého předtím poslal pryč, „ten dračulák už dorazil.“

 Za ním stál muž s rukavicí, který se ve vesnici staral o zvířata. Na ruce mu seděl kříženec malého draka a dravce. Jeho červenozlaté šupiny jako by zářily. Nebyl moc velký, ale působil vznešeně. Na jedné noze měl kroužek Bohů z Areje a na té druhé měl připevněný svitek pergamenu s jejich pečetním znakem.

Náčelník k němu přišel a zprávu mu z nohy sundal. Na všechno měl své lidi, ale zpráva, co dračulák přinášel, byla natolik důležitá, že každý z jeho sluhů věděl, že si nesmí dovolit na ni ani sáhnout. Věci tak delikátního charakteru Giléus zásadně dělal sám. Poté, co srolovaný pergamen držel v ruce, poslal oba poddané zase pryč:

„Jděte, a nikoho mi sem teď nepouštějte, dokud k tomu nedám příkaz!“

Giléus tušil, co bude na listu od Bohů, ale nemohl si být jistý. A právě ta nejistota ho přiváděla k šílenství. Nyní se ale konečně mohl sám na vlastní oči přesvědčit.

***

Náčelník nikdy nedělal ukvapená rozhodnutí. Zpráva se k němu dostala pozdě v noci. Celý její zbytek strávil nejmožnějšími spekulacemi a hned ráno pak nechal svolat na další večer schůzi osady, které se měli účastnit všichni muži odpovídajícího postavení starší dvaceti let.

„Klid!“ zahřměl davem shromážděným v největším sále osady hlas náčelníkova pobočníka, „Váš pán, mocný Giléus přichází.“

Všichni muži do jednoho ihned ztichli, postavili se a pozorně sledovali příchod svého náčelníka. Když došel a pohodlně se usadil na své místo, všichni se mu poklonili a poté se posadili také. Schůze mohla začít.

„Každý z vás ví, proč jsme dnes tady. Dlouhý čas jsme na tento den čekali a teď konečně nastal,“ pronesl Giléus svá první slova. Jako řečník byl výborný, uměl to s davem. Muži dychtivě naslouchali každému jeho slovu.

„Proroctví!“ zvolal.

„Proroctví!“ zopakoval s jásotem celý sál po něm.

Náčelník se na chvíli odmlčel a pak pokračoval:

„V dopise psaným samotným Alvanem jsem byl ujištěn, že jako největší a nejmocnější osada jsme první, kdo toto poselství od nich obdržel. Budeme tak mít oproti jiným vesnicím jedinečnou výhodu!“

Dav jen užasl. Alvan. Alvan, nejvyšší z Bohů Areje. Bůh samotné planety Alvi udělil jejich vesnici takovou čest a povýšil ji nad všechny ostatní.

Šepot, který tato náčelníkova věta vyvolala, po chvíli zeslábnul a Giléus tak mohl pokračovat ve své řeči. Mluvil pomalu, uváženě, dával sálu prostor pro reakci na svá slova. Moc dobře věděl, jak s lidmi pracovat.

„Poslouchejte nyní svého náčelníka! Až vám přečtu proroctví samotné, musíme být jednotní. Kdybychom nebyli, tak naše osada o svou výhodu náskoku před ostatními přijde. To přeci nikdo z nás nechce. Nebo ano?“

„Ne! To nechceme!“ ozval se znovu dav.

Náčelník se usmál. Přesně to chtěl od mužů slyšet. Dostal je tam, kam potřeboval. Vytáhl tedy list pergamenu a rozvinul jej. Aby proroctví náležitě podtrhl, tak se těsně předtím, než začal číst, ještě postavil. Hluboký, důkladně promyšlený nádech …

„Lide Alvi, My, Bohové Ziinu, vám věštíme člověka, který bude hoden usednout po našem boku. Dokáže to, co nikdo jiný. Překoná tajnou, nebezpečnou a strastiplnou cestu, na jejímž konci se mu naskytne ten všemi kýžený pohled na Ziin, náš chrám. Jeho průvodcem nechť je mu naše Hvězda umění Arsil. Bude-li se držet jejího mocného světla, dojde až ke svému cíli a změní tím osudy nás všech.“

Naplnit proroctví. Úkol, který se možná na první pohled nezdál být nikterak složitý. Opak byl ale pravdou.

Z davu byly znát četné rozpaky. Náčelník to ale tušil a měl svou následující řeč připravenou právě pro tento okamžik.

„Vím, není to lehký úkol, ale my se nevzdáme. Jak jsme se již dohodli, zůstaneme jednotní. Proto je třeba, aby byl za naši osadu na tuto nebezpečnou výpravu vyslán pouze jeden jediný muž. Bylo to těžké rozhodování, ale nakonec jsem dospěl k názoru, že za nás za všechny vyrazí Irmon, můj syn a nástupce. Je to mladý, odvážný muž, který má celou svou budoucnost před sebou. Nebojí se riskovat. Ovládá umění boje s mečem.

Hodně jsem váhal. Chtěl jsem jen jednu věc. A to, aby má volba byla opravdu tou nejlepší pro Bonateu. Pevně věřím, že se skutečně ukáže správnou. Jsem si jist, že ho i vy podpoříte a dáte mu své požehnání tak jako já.“

Náčelník domluvil. Davem se ozývalo jednohlasné:

„Irmon! Irmon! Irmon!“

Giléus mohl být se svým proslovem spokojený. Podařilo se mu přesvědčit lid pro jeho věc. Měl absolutní moc, jejich souhlas nepotřeboval. Ale každé jeho rozhodnutí, které mělo podporu poddaných, bylo o to silnější. Dělalo ho to o to mocnějším vládcem.

Dav i nadále provolával Irmonovo jméno. Ten stál ale kupodivu tiše v rohu a vůbec si sílu daného okamžiku neužíval. Pořád myslel na rozhovor, který měl se svým otcem, než tento projev uskutečnil.

„Pane?“ ozval se tichý, leč zřetelný hlas náčelníkova pobočníka.

„Ano, Jerabe?“ oslovil ho Giléus.

„Váš syn je tu, jak jste si přál,“ oznámil mu.

„Uveďte ho,“ pokynul náčelník a pohlédl na sebe do zrcadla, aby v něm zkontroloval vážnost svého výrazu.

„Můžete jít dovnitř,“ oznámil Irmonovi pobočník. Syn vešel do komnaty svého otce, zatímco náčelníkův sluha se šel ujistit, jestli přípravy sálu na slavnostní projev pokračují podle plánu.

„Otče,“ uklonil se Irmon muži ve zdobeném rouchu.

„Pojď ke mně blíž, synu,“ promluvil na chlapce stojícího s největší úctou před ním a hned, co tak Irmon učinil, pokračoval:

„Včera pozdě v noci konečně přišel pergamen s poselstvím Bohů. Celou noc jsem nespal a vymýšlel plán co učinit, abychom z toho mohli vytěžit co nejvíc. Jen ve stručnosti, abys byl v obraze, píše se tam, že Bohové hledají člověka hodného jich samotných, který se stane třináctým Bohem. Nemusím ti vysvětlovat, jak je důležité, aby to byl někdo právě z naší osady. Znamenalo by to další výsady pro Bonateu. Bylo by to něco jako završení mé práce pro vesnici.

Nemyslím si, že je to třeba říkat nahlas, přesto si ale přeji, abys to z mých úst slyšel. Právě proto, že je ten úkol tak moc důležitý, tak jím chci pověřit někoho, kdo je tomu skutečně hoden. Chci, aby ses za naši osadu vydal chrám Bohů hledat ty.“

„Byl bych nesmírně poctěn, otče, ale nemyslím si, že bych zrovna já byl pro to tím nejlepším. Pořád mi říkáš, jak jsem mladý a nezkušený. Vyprávíš mi příběhy o sobě, co všechno jsi měl v mém věku už za sebou. Určitě by se ve vesnici našel někdo vhodnější, kdo třeba na nějaké podobné výpravě byl.“

„Myslím, že se toho vůbec bát nemusíš. Měl jsem dost času si to promyslet. To i další možnosti. Tahle mi pořád přijde jako ta ze všech nejreálnější a nejlépe proveditelná. Jako můj syn máš na to ostatně i nárok. Navíc hledá se někdo „vyvolený“. A u někoho takového zkušenosti ani věk roli nehrají. Naopak se domnívám, že někdo mladý, s novými názory a kuráží, má větší šanci obstát než někdo svázaný naučenými a vštěpovanými hodnotami.“

Svázaný hodnotami? Irmonovi se tato slova moc nezamlouvala, nedovolil si však vzdorovat. Mezitím, co otec stále dokola omílal, jak je to důležitý úkol a jak moc si přeje, aby se ho zúčastnil právě on, přemýšlel v duchu dál nad tím zvláštním spojením.

Hodnoty jsou přece něco, co člověka tvoří v každém věku. Jak by ho mohly svazovat? Naopak, je to něco, co mu umožňuje se dál vyvíjet.

Život je jako dům. Hodnoty jsou jeho základy. Teprve pokud jsou skutečně pevné, pokud v nich máme jasno, tak na nich můžeme stavět něco dalšího.

Neustále si tuto myšlenku přehrával v hlavě. Už neměl nejmenší tušení, o čem otec mluví.

„… proto by bylo nejlepší, kdybys ještě před odchodem složil slib věčné lásky se…“ zaslechl najednou Irmon od svého otce. Ani ho to nenechal doříct a vyděšeně mu skočil do řeči:

„Slib věčné lásky? Ale já…“

„Neskákej mi do řeči,“ oplatil mu jeho nevychovanost náčelník a začal znovu svou poslední větou, aby ji tentokrát mohl doříct: „Proto by bylo nejlepší, kdybys ještě před odchodem složil slib věčné lásky se Saril.“

Když Giléus dořekl jméno dívky, tak byl Irmon vyděšený ještě víc. Byl s ní zaslíben už od patnáctých narozenin, jak jinak než na rozkaz svého otce, ale stále doufal, že s ní nikdy nakonec slibem věčné lásky oddán nebude.

„Nechápu, proč si to přeješ právě teď? Jak to s tím vůbec souvisí?“ snažil se syn nějak takticky vycouvat.

„Chci, aby tě doprovázela na cestě. Bude to psychicky náročná výprava. Emocionální vypětí. Stres. Kvůli tomu si myslím, že by bylo více než vhodné, aby tě někdo doprovázel. Kamarád, nebo prostě řečeno jakýkoliv jiný muž, je vyloučen. Mohlo by totiž dojít k tomu, že by vyvstal spor, který z vás je skutečně tím vyvoleným. Ale když s tebou pošlu dívku, ještě ke všemu tvou ženu, tak nikdo nebude moc říct ani slovo. Je to ideální řešení,“ podal mu otec vysvětlení.

„Navíc,“ pokračoval z ničeho nic dál, než se mu na to syn zmohl cokoliv říct: „je to lidová slavnost, tudíž perfektní příležitost, jak zpečetit tebe jako Bonateou vyvoleného. Chlapec se stává mužem a je následně vyslán na svou životní pouť se svou manželkou. Výborné. Toho se lidé chytnou. Bude se jim to náramně líbit.“

Giléus měl pravdu. Líbilo. Po tom, co dav dojásal po proslovu Irmonovo jméno, tak tuto radostnou novinu oficiálně oznámil. Všichni muži začali jako jeden provolávat jeho jméno znovu:

„Irmon! Irmon! Sláva Irmonovi!“

 

 

,

Pláč bezejmenné – 1. kapitola, 2. část

Zdroj:

Potom, co ho jeho sluha zanechal v komnatách samotného, nedalo mu to a začal znovu nad sebou přemýšlet. Nad svými činy a úspěchy. Byla to dlouhá cesta, kterou ušel až sem. Dokázal mnohé navzdory tomu, že nikdo nevěřil, že by toho byl schopen.

 

„Tatínku,“ zvolal nadšeně chlapec a běžel za mužem stojícím u velkého stolu se zmenšeninou celé osady.

Ten byl ale zrovna zcela zaměstnán přípravou vojenských strategií, které by se daly použít, kdyby vesnici napadla nepřátelská vojska.

„Tatínku,“ oslovil ho znovu jeho synek, „koukni, co za knížku jsem právě dočetl,“ chlubil se mu a očekával, že z něho bude mít otec radost.

„Kdyby ses raději místo čtení hloupostí cvičil v umění boje s mečem,“ řekl chlapci a poté se obrátil na ženu stojící ve dveřích, jež přišla společně s chlapcem: „Takhle ty ho vychováváš?“

Na chvíli se odmlčel. Žena mezitím přešla k synovi a snažila se ho utišit, protože začal plakat. Věděla, že pokud se jí to nepodaří, bude se její muž rozčilovat ještě víc.

„To ho neumíš ani uklidnit?“ začal na ni křičet a surově ji uhodil.

Rozrazil ji ret.

Syn stál kousíček od ní, div, že náčelníkova tvrdá rána nepadla i na něj. Velice se polekal. Chtělo se mu brečet ještě víc, ale netroufl si. Zadržel to v sobě.

„Jdi, synáčku,“ vyzvala ho matka a on rychle odcupital pryč.

 

Giléus měl obraz toho okamžiku v živé paměti. Byla to jeho první vzpomínka vůbec. Mohlo mu být tak pět, ale i přesto si i nyní vybavil každičký detail toho osudového dne.

Neodešel úplně, jak ho matka žádala. Schoval se v předpokoji komnaty, kde obvykle stávala náčelníkova stráž. Teď tam ale byl sám a vyslechl i zbytek rozhovoru, který mezi sebou rodiče měli.

 

„Co si o sobě vůbec myslíš?“ utrhl se manžel na svou ženu, která tiše vzlykala a třásla se. Nezmohla se na žádnou odpověď. Náčelník ostatně ani žádnou nečekal a ihned pokračoval: „Co ode mě vlastně chceš? Takhle se mi odvděčuješ za to, že jsem tě pojal za svou ženu, za to, že se mnou můžeš každý večer ulehat v mojí přepychové lóži, že se mnou sdílíš stůl, na kterém máš denně jídla, o kterých by si obyčejní lidé mohli nechat jen zdát?“

„Dělám, co je v mých silách, můj pane,“ špitla tenkým hláskem a rukama si zakryla obličej. Očekávala, že ji její muž znovu uhodí.

Také tak učinil. Byla slyšet rána, jak s ženou praštil o zeď. Ta se pak sesypala k zemi a ležela mu bezbranně u nohou.

„Jsem náčelník jedné z nejváženějších osad. Jediným tvým úkolem je vychovat mi řádného nástupce, jenž jednoho dne bude schopen mou funkci po mně převzít. Ty z něj ale děláš holku. Necháváš ho vysedávat nad knížkami, místo aby se učil dovednostem pravého muže. Vše, co potřebuji, abych si udělal sám. Neschopnější ženu jsem opravdu ještě neviděl,“ řekl jí pohrdavě a dlouze na ni pohlédl, jak se na podlaze třese.

„Anebo víš co?“ obrátil se na ni ještě jednou, „už mi to je jedno. Dělej si s Giléem, co chceš. Učiním svým nástupcem Fródia. Je sice nemanželský harant, ale aspoň ví, jak se drží meč v ruce.“

Tahle jeho slova zabolela ženu ještě víc, než rány, které jí násilný manžel způsobil na těle. Trestal ji tím za to, že mu kdysi dlouhou dobu nebyla schopná syna porodit. Tehdy místo jejího lóže navštěvoval raději jiné ženy. S jednou z nich počal syna jménem Fródius. Poté si jako jeho choť musela vyslechnout další jeho výčitky. Neustále jí předhazoval, že je to jen její chyba, že nemůže otěhotnět a že je jako žena k ničemu.

Pak se stal zázrak a ona po necelých třech letech přišla do jiného stavu. Denně se modlila, aby porodila zdravého syna. Když se tak stalo, náčelník se na nějakou dobu uklidnil. Bohužel, jak se ale časem ukázalo, nebyl schopný ocenit to, jak jeho následníka vychovává. Místo, aby ji pochválil, že ho naučila číst ještě, než začal chodit do školy, vyčítal jí, že ho nevede k tomu, co považuje on sám za to nejdůležitější.

„To nemůžeš udělat, Fródia ne,“ bránila s vypětím posledních sil svého chlapce.

„Já můžu vše,“ řekl jí. Povýšeně na ni pohlédl a pak se vrátil zpátky ke stolu se zmenšeninou osady. Nechal ji tam ležet bez pomoci, bez zájmu.

 

,

Pláč bezejmenné – 1. kapitola, 1. část

Zdroj:

Říkali jí mnohými jmény. To pravé ale neznal nikdo.

Byla to Bohyně umění. Tak proč měla důvod plakat?

 

Kapitola první: Sláva Irmonovi!

2. éra, rok 1215, leden

Slunce se pomalu sklánělo k horizontu. Nebylo ale vidět skrze neprostupná mračna, která ho zakrývala. Nikdo ze smrtelníků si jeho paprsky už nevybavuje. Ani nemůže. Nevysvitlo a nezahřálo svým teplem lidskou tvář od začátku druhého věku. Jediné, co po něm zůstalo, jsou pověsti.

Podvědomý strach. To je to, co světem prostupuje namísto milované Arsil, Hvězdy umění. Tak jí lidé říkávali – Hvězda umění. Dokázala prý v každém vzbudit jen to nejlepší.

Scházelo jen málo k tomu, aby po jejím věčném západu za šedou záclonu oblak postupně život tady na Alvi úplně zanikl. To ale Bohové Ziinu, nesmrtelní ochránci lidstva nedopustili. Svými kouzly a nadpřirozenými silami, jimiž panují, se postarali o to, aby příroda přestála i takovouto zásadní změnu.

Nebylo to lehké, ale i přesto země vzkvétá. Vesnice se rozrůstaly, byly obehnány hradbami a vznikala z nich velká města. Původní označení osada nesou už jen ze zvyklosti. To je i případ Bonatey, jedné z nejstarších usedlin tady na Alvi.

Její kamenné opevnění ční do velké výšky a je možné ho spatřit na kilometry daleko.

„Vidíš už něco?“ volá voják na svého kolegu majícího službu na hlídkové věži.

„Pořád nic. Mám pusu ne? Kdybych něco viděl, podám náčelníkovi zprávu sám,“ odpověděl mu s nepříjemným tónem v hlase.

„Giléus je už dost nervózní. A hádej, na kom si svou špatnou náladu vylejvá? Nebudeš tomu asi věřit, ale na mně. Tak si pospěš!“ naléhal ten mladší a lépe stavěný. Šel z něho respekt vynucený strachem, kterým pouštěl do svého okolí. Voják stojící na stráži si z něho ale překvapivě velkou hlavu nedělal. Měl na to právo, pravda byla na jeho straně.

„Jak si myslíš, že to asi můžu ovlivnit?“ ohradil se proti nesmyslnému příkazu a dál zaujatě hleděl do dálky konaje svou práci.

Druhý voják odešel naštvaně zpátky. Cítil se dotčeně. Jako osobní ochránce náčelníka se domníval, že je něco víc než ostatní řadoví vojáci. Byli to jen pěšáci. Ale on? On byl už přece někdo. Nebo si tak chtěl připadat aspoň navenek, protože náčelník s ním jednal stejně povýšeně jako s kýmkoliv jiným.

„Tak kde je ta zpráva?!“ utrhl se na svého strážného náčelník, jen co vstoupil do dveří.

„Dorazí určitě brzy, můj pane,“ snažil se voják odpovědět zdvořile, nicméně Giléovy se tato informace ani trochu nelíbila. Nikdo si ho nikdy nedovolil nechat čekat. Nebyl na to zvyklý, neuměl to. Byl přeci náčelníkem Bonatey, což hovořilo samo za vše.

„Hm,“ povzdechl Giléus a dlouze se zamyslel. Snažil se sám sebe uklidnit.
„Trpělivost,“ říkal si potichu sám sobě, „ano. Chce to především trpělivost. Ještě je tu hodně věcí, kterých je třeba dosáhnout. Teď se o ně přeci nenecháš připravit svou nedočkavostí.“

Ještě chvíli stál nehnutě a uklidňoval svou horkou mysl. Poté konečně vyřkl rozkaz svému strážnému, který evidentně nevěděl, co si o dlouhé odmlce svého pána myslet:

„Můžeš odejít, už tě nebudu potřebovat, Caleri.“

Voják se svému náčelníkovi zhluboka poklonil a pak se nenápadně vytratil z jeho ložnice tak, aby pána zbytečně nedráždil. Moc dobře věděl, že se někdy z ničeho nic utrhne a v záchvatu vzteku by byl schopen i zabít. Byl vděčný, že to teď pro něj dopadlo tak dobře a že si na něm náčelník za nepříznivé noviny nevybil zlost. Už si za dobu, co pro něj sloužil, zvykl na jeho nálady. Ani mu nepřišlo divné, že je tak nedočkavý. Bral to prostě jako další rozmar svého pána.

Avšak za Giléovým chováním bylo něco víc. Náčelník měl svůj plán. V tu chvíli ale nikdo kromě něho samotného netušil jaký.

,

Krev poslední naděje – 4. část

Zdroj:

Závěrečná část příběhu na pokračování. Jak moc se liší cíl od našich představ? Je to, co si přejeme, vždy to správné?

Byl jsem překvapený, protože něco takového jsem vážně nečekal.

Bůh života, že čerpá moc ze strachu ze smrti? Kdo tohle sakra vymyslel? Byl jsem ale pohotový a nenechal se tím nějak vykolejit. Pokud vážně on bere svou sílu takto, nemám problém s tím nabývat ji jako Bůh smrti z touhy po životě. Když už to má být paradox, tak ať je dotažen dokonce. Tak jsem to taky Alvanovi sdělil.
Na tento návrh už mi kývl. Šlo to až nečekaně dobře.

„Lidi, jako jste vy, tu potřebuji. Dokončit plné převzetí moci a odsunout staré náboženství stranou nebude rozhodně lehké. Musí se tomu však stát co nejdřív, protože jinak nebudeme schopni přijmout svou nesmrtelnost.“

Usmál jsem se, Krastus ale tak nadšeně nevypadal.

„Hlavu vzhůru,“ povzbuzoval nás, „dnes utváříme nové dějiny.“

 

Trvalo to přes dva roky. Krastus i já jsme přijali nová jména. Už nejsem Lyk, ale Term.

Stalo se hodně věcí. Tou poslední, co ale s konečnou platností obrátila potřebnou většinu lidí k nám, byl trest Anděla osudu za porušení pravidel. Má měřit všem stejně. Jenže se zamiloval a zachránil dívku svého srdce před smrtí.

Alvan chtěl zabít ji. On se ale pro ni obětoval a vyměnil svůj život za ten její. Za celou dobu v Ziinu jsem ho nepoznal tak, jako když jsem ho vedl na jeho poslední cestě do Lordofu. Ano, Krastut, nebo správně bych mu měl říkat už Sinix, měl pravdu. Báje o Andělech smrti nebyly smyšlené. Existovali a já jsem jako Bůh smrti byl jejich pánem.Mé oči získaly schopnost otevírat vír z limbu do Říše mrtvých Lordofu. V běžném světě jsem je musel mít neustále zakryté černou páskou, aby větrná modrošedá smršť nevtáhla do svého ukrutného tance i duše lidí, co ještě umřít nemají.

Nevěřili byste, jak vás změní dennodenně stát tváří v tvář bolesti a smutku spojenými s mým posláním. Nejvíc jsem si to ale uvědomil právě, až když jsem odváděl Tyngeda, jak se Anděl osudu jmenoval.

Mohl žít věčně, ale zahodil vše, co měl, jen kvůli Olor.

Láska.

Jaké to vlastně je milovat?

Neznal jsem to. Něco podobného mi nebylo dáno ještě nikdy pocítit. I tak jsem si ale nedokázal představit, že bych se snad někdy já sám dostal do situace, kdy se musíte rozhodnout, co je správné a co ne. Porušit zákony, které sami představujete, nebo obětovat část své duše tím, že ukončíte život někoho, kdo pro vás znamená víc než cokoliv jiného na světě.

Jenže jak zabránit něčemu takovému?

Dlouho jsem o tom přemýšlel.

Jediný způsob, jak vzdorovat proti něčemu, co je dáno, je vytvořit si nová pravidla. Svůj vlastní řád. Vytvořit pověst, která se bude šířit mezi lidmi a tím vejde v platnost stejně jako mnohé před ní.

Od okamžiku přijetí božské nesmrtelnosti mě dělilo už jen několik dnů. Jako kolektiv těch, co se chystají v tento stav vejít, jsme si odsouhlasili určité vnitřní zákony. Měl jsem poslední šanci udělat něco, než bude pozdě.

Bohové, jsou nadpřirozená stvoření, stojící nad lidmi – smrtelníky. Právě teď sám Alvan vaří lektvar, po jehož pozření na obřadu se stanu nezranitelným. Nikdy víc mi nebude moct ublížit žádná zbraň, protože nepronikne kůží. Vypiji odvar, který každé ráně znemožní krvácet.

„Co tu děláš Sinixi?“ vyrušil mě Krast z mého hloubání.

„Nemohl jsem si nevšimnout, že jsi poslední dny jako vyměněný.“

„Připravuju se na to, co nás čeká. A ty bys měl taky!“ nechtěl jsem o tom s nikým mluvit.

„Známe se moc dlouho na to, abych poznal, že se s tebou něco děje. No tak, vším jsme vždy procházeli spolu. Jsme jako bratři. Co je s tebou?“ naléhal a já podlehl.

„Není to takové, jaké jsem čekal. Víš, odešel jsem, abych ukázal otci, co dokážu. A to jsem udělal. Jenže s určitým odstupem, když se podívám za sebe, tak mám pocit, že to za to nestálo. Ztratil jsem víc, než získal. Denně se setkávám se smrtí. Najednou mi problémy, které máte vy ostatní kolem, připadají nepodstatné. Tady máš tu změnu.“

„Pamatuj na to, co říkal, Alvan. Musíme být silní. Jsme vyvolení. Jsme Bozi,“ snažil se mě povzbudit, ale ve mně to vyvolalo pravý opak.

Co je Alvan sakra zač, že mi radí, jak se mám cítit. Sám o tom nemá nejmenší ponětí.

„Jo, však já vím. Jsme Bozi, zříkáme se své lidské stránky. Přiťukneme si vesele lektvarem, co z nás udělá stvoření bez špetky citu. Stát stranou, chránit si moc, nesmět projevit svou slabost.“

„Ale no tak. Říkáš to, jako kdybys snad už někdy brečel,“ narážel na velice specifickou část dohody. Ta pravila, že jediné, čím můžeme znovu pozbýt svou nesmrtelnost a stát se pouze nestárnoucí bytostí, je pláč coby symbol lidskosti.

Jednotlivé přísady lektvaru tělo zpracovává různě. Ta látka, která zabraňuje ranám a krvácení, se pak dostává oběhem do slzných žláz, a proto může být vyplavena pouze v případě, že dotyčný Bůh začne brečet.

„To, že jsem k tomu ještě neměl důvod, neznamená…,“ nedokončil jsem tu větu. Stejně to bylo jedno. „Nech mě, prosím, o samotě.“

 

Krev a pláč. Dvě pro Bohy zapovězené tekutiny.

Vzal jsem nůž a řízl jsem se do dlaně. Snad to bolelo, ale já jsem v tu chvíli nic necítil. Nastavil jsem ránu nad malou skleněnou dózu a nechal jsem kapky do ní stékat. Nebylo jich moc, ale na to, co měly představovat, stačily.

Je 1. září roku prvého. Je nás dvanáct, dvanáct Bohů Ziinu. Dnes jsme přijali svou nesmrtelnost. Začíná druhá éra planety Alvi. Spousta věcí s novým začátkem odešla. Něco, co mělo zaniknout, ale přetrvalo. Lahvička s odkazem mého smrtelného já. Té neposkvrněné božské části mne, která se vzepřela příkazům druhých a byla ochotna bojovat. Ten, kdo ji vlastní, má právo na to ji se mnou vyměnit v limbu za svou duši.

Bylo, nebylo… Takhle vznikají pověsti. Tvoříme je my sami:

„Je-li ti život milý,
Dej na moc pradávné síly.
Získej sklo s obsahem vzácným,
Nechť je ti tento okamžik spásným.
Máš umřít? Nic se neděje.
Ber! Zde je má krev poslední naděje.“

,

Krev poslední naděje – 2. část

Zdroj:

Došel jsem do knihovny.

„Jdeš zase pozdě, Lyku,“ dostal jsem na uvítanou vynadáno od správce. „Měl jsi tu být před hodinou. Je tu spousta práce.“

Nutno říct, že mě huboval zcela po právu. Škemral jsem u něj o místo jeho pomocníka dost dlouho a teď asi litoval, že k tomu svolil.

„Doženu to. Zůstanu tu přes noc a udělám vše, co je třeba.“

„Ach to mládí. Kdy se chceš naučit, že takhle to prostě nefunguje? Zůstávat tu přes noc. To jsou mi ale nápady.“

„Copak tak moc záleží na tom, kdy práci odvedu? Důležitý je přeci výsledek, nebo snad ne?“ opatrně jsem nadnesl.

„Jsi hodně volnomyšlenkářský. Chápu, že je pro tebe hodně obtížné zvyknout si na nové postavení, ale nic jiného ti, hochu, nezbývá. Takhle to chodí možná v kruzích, v nichž jsi byl vychováván. Ne mezi normálními lidmi.“

Pokorně jsem sklonil hlavu. Bylo to hodně citlivé téma.

„Je opravdu nutné mi zrovna tohle připomínat?“ zeptal jsem po chvíli.

„Dokud se s tím nevyrovnáš, tak ano. Sám víš nejlépe, proč to udělal.“

„To máte pravdu. Vím to přesně. Je to jen proto, že jsem byl moc hrdý na to, abych se mu doprošoval.“

„Jsi pyšný, Lyku, a takové chování nikdy neujde svému trestu.“

„Nechci se hádat, ale pletete se. Jsem prvorozený syn a jako takový bych měl mít na převzetí jeho funkce nárok. Jenže on není schopen uznat jiné hodnoty než ty, co považuje za správné on sám. Upírá tím Bonatee možnost růst. Vy jste přeci dost vzdělaný na to, abyste viděl, že ty věčné války a výboje k ničemu nevedou. Pak se lidé diví, že je Matka Alvi trestá za jejich přečiny.“

„Zahráváš si se zradou. Ještě štěstí, že to slyšely jen mé staré uši,“ rozhlédl se kolem. Evidentně měl strach bavit se o podobných věcech i nadále, a proto raději obrátil řeč jinam:  „Jsem unavený, půjdu domů. Seznam věcí k udělání máš na stole. Hlavně tu nic nezapal těmi svícemi, když jimi budeš svítit!“

 

Zůstal jsem v celé velké budově knihovny sám. Vzal jsem lísteček a začal plnit jeden úkol za druhým. Většinou to nebylo nic složitého. Rovnání knih, vracení jich do regálů, které byly na správcův věk již příliš vysoko. Bavilo mě to. Nenáročnou práci, při níž jsem si mohl v klidu vyčistit hlavu a uspořádat myšlenky, jsem vždy miloval.

Přemýšlel jsem nad tím, co mi muž řekl. Opravdu působím na své okolí pyšně? Nejsem přeci takový. Chci jen to nejlepší pro osadu, která mi je domovem. Proč mi v tom je bráněno? Kéž by jen byl nějaký způsob, jak získat patřičné zadostiučinění.

A on byl. Měl jsem cestu otevřenou přímo před sebou. Stačilo jen vykročit. Dodělal jsem, co mi bylo řečeno. Zbylo mi hodně času. Ještě nebyla ani půlnoc.

Spisy o moci. Začal jsem hledat.

 

„Tomu říkáš pořádek?“ zeptal se mě správce, když ráno přišel do knihovny a našel mě u stolu s přes sebe otevřenými knihami.

„Ne,“ usmál jsem se.

Ztratil jsem pojem o čase, ale byl jsem pevně přesvědčen, že jsem našel to, co jsem potřeboval.

„Musím si ještě něco opsat. Pak to tu dám do pořádku. Nemějte strach. To, co jste mi zadal, tak jsem udělal. Do hodiny to tu bude, jak jste zvyklý.“

„No jen aby. Cos to vůbec hledal?“ zeptal se a podíval se na tituly spisů. „Tak filosofie moci chlapce zajímala. Pořád sis nedal pokoj? Nenaznačil jsem ti snad včera dost jasně, že tohle nebudeš v běžném životě nikdy potřebovat?“

„Ano, naznačil,“ slušně jsem mu odvětil, „a právě proto jsem to ale udělal. Asi máte pravdu. Jsem pyšný. Chci všem ukázat, že jsem měl pravdu a že jste mě podcenili.“

Všechno je jednou poprvé

Zdroj:

 

Jsem anděl osudu. Píšu osudy vás všech do mé knihy. Co v ní stojí, to se stane. Nikdo to nemá šanci změnit. Učím lidi, že vše je jednou poprvé. Někteří se s tím vyrovnávají hůř, někteří lépe. Já sám se občas na ně v těchto situacích chodím koukat. Zajímá mě jejich chování a postoje. Nemohu pozorovat všechny, proto si vždycky někoho vyberu. Náhodně. Neřeším koho.

 

Tak třeba tady malý Lukášek. Před nedávnem nastoupil do školy. Právě dostal svou první pětku a brečí. Sedí na schodech ve škole a bojí se domů. Přijdu k němu a začnu si s ním povídat. Zeptám se ho, co se stalo, i když to moc dobře vím. On mi se zalykáním odpoví. Kdybych nevěděl, o co jde, tak bych mu asi nerozuměl.

 

„Neplakej, to ti za to nestojí.“řekl jsem mu a on na mě upřel svůj zrak a začal poslouchat. „Tolik známek ještě bude a kdyby si měl nad každou ronit slzy, tak bys musel brečet pořád. V životě je mnoho důležitějších věcí než jsou známky. Jednou to uvidíš sám, ale teď mi prostě musíš věřit.“ Usmál jsem se na něj a jemu zazářila očka. V hlavě se mi pořád jen honil fakt, že já jsem ho do téhle situace dostal a teď ho tu i utěšuju. Možná by vám mohlo přijít, že jsem cynický a že nemám srdce, když tohle mohu lidem, i takhle malým dětem, dělat. Ale já to dělám pro něj. Každý člověk se musí za svůj život hodně naučit.  A já jsem akorát učitelem toho všeho. Proto byste si na mě neměli stěžovat. Až lépe poznáte svůj osud, tak poznáte i mě samotného a pak mě třeba přestanete takhle soudit. Třeba právě Lukášek mě teďka pozná jinak a právě on už mě soudit dál nebude. Proto jsem k němu pokračoval dál: „Jdi hezky domů a neboj se to mamince říct. Ona to pochopí. I ona dostala ve škole za svůj život hodně pětek. Tak utíkej domů, hm???“ „Když já musím ještě počkat na sestřičku, ona mě má dneska vyzvednout.“ „Jo aha, tak to já na ní počkám s tebou, bereš?“ řekl jsem mu a on zakýval hlavou. Ještě jsme se spolu bavili. Seděli jsme pořád na schodech a najednou se za námi ozval dívčí hlas: „Co vy dva spiklenci tady?“  Koukl jsem se za sebe. Viděl jsem nohy a pomalu jsem jel očima nahoru….svůj pohled jsem nakonec upřel na úsměv a rozzářená očka té dívky.

 

„Čau ségra! My nic, nejsme spiklenci, jen si povídáme.“ řekl dívce Lukášek. „To je Linda.“ představil mi ji. Podal jsem jí ruku, oplatil jí její úsměv a řekl: „Já jsem Samuel.“  Ještě jsme prohodili pár slov a pak jsem se nabídl, že je doprovodím domů. Bylo to super. Lukášek se jí svěřil, že dostal tu pětku a ona mu řekla přesně to, co já, že jich bude ještě hodně a pak ho pohladila po vlasech. Většinou sourozenci k sobě nemají takovýhle vztah, docela mě to překvapilo i vzhledem k tomu, že jsem jim ho přisoudil nejspíš já, mohl to být sice i můj otec, ale to by vzhledem k jejich věku moc neodpovídalo, Lukášovi bylo asi 6, když byl v první třídě a Lindě jsem tipoval tak kolem 20.  Když jsme se rozloučili, šel jsem zpátky k sobě domů.

 

Sedl jsem si ke své knize a našel si je tam. Lindu i Lukáška. Začal jsem si číst jejich příběh. Lindě bylo už 22 let. Její osud psal můj otec a nebyl k ní moc štědrý. Musela toho zvládnout hodně. Její matka umřela a ona žila s otcem. Starala se o něj a otec se později znovu oženil. Se svou novou ženou měl syna, Lukáše. Toho jsem jim přisoudil už já. Nedělám anděla osudu dlouho, jsem na své “povolání“ docela mladý. Ještě mi nebylo ani 25. Můj otec odešel, ale neumřel jako normální lidé, prostě se jen rozplynul, když mě bylo 18. Byl jsem jeho syn vlastně jen technicky, stvořil mě. Až se jednou budu cítit starý a unavený já, stvořím si svého nástupce, a až jemu bude 18, tak se zase rozplynu já. Takový je zase náš úděl, náš osud.

Čas běžel, já jsem mezitím hlídal a psal další osudy. Už jsem ale nechodil mezi různé lidi. Chodil jsem jen k Lukáškovi a Lindě. Trávil jsem u nich pořád víc času. Jednou si tak zase listuju svou knihou a najednou co nevidím. U Lindy je napsáno, že změní osud. To přeci není možné. Žádný člověk nemá sílu na to, aby osud změnil. A ještě divnější bylo, že to tam dopsala sama kniha osudu, protože já jsem to tam nepsal. Dopisuje tam občas jen věci, na které třeba já zapomenu nebo věci, které mě unikly při sledování, ale tohle? Nechápal jsem to.

 

Nechal jsem tomu čas a pozoroval vše, celou situaci. Nic jsem nechápal pořád. Její osud jsem nechal jen na knize, aby ho psala ona a ne já. Jednoho dne, když jsem knihu zase otevřel a nalistoval Lindino jméno, bylo u něj napsáno, že umře. Měla jít po chodníku a někdo do ní měl strčit a ona měla spadnout do silnice pod kola jedoucího kamionu. Mělo se to stát už zítra ráno.

 

Celou noc jsem nespal a dokonce jsem i brečel. Poprvé ve svém životě. Ráno když vycházela z domu, byl jsem tam a šel jsem za ní. Šla do školy stejnou cestou jako vždycky. Lukášek byl nemocný, takže šla sama. Já jsem jí jen tiše následoval, tak aby si mě nevšimla. Najednou kolem mě někdo proběhl a slyšel jsem zvuk těžkého auta. Byl to kamion. Blížil se. Ten muž, co kolem mě proběhl, byl už u Lindy. Strčil do ní a ona ztratila rovnováhu. Kamion byl skoro u ní. Spadla před něj na silnici.

 

Najednou byl zastavený čas. Zastavil jsem ho já. Nemohl jsem jí nechat umřít. Prostě nemohl. Teprve teď jsem pochopil, jak to kniha myslela, že Linda změní osud. Ona totiž nezměnila jen svůj osud, ale změnila mě jako osobu – Osud. Porušil jsem pro ní všechna pravidla, ale nešlo to jinak, prostě jsem musel, pro ní. Mé srdce to tak chtělo. Zamiloval jsem se do ní.

 

Vše bylo znehybněné, jen já a ona ne. Zvedla se a koukla se na mě. Prošla kolem zastaveného kamionu, prošla kolem muže, který jí srazil, prošla kolem hodně lidí, až došla ke mně. Neřekla ani slovo. Objala mě.  Otočili jsme se, já jsem zase pustil čas, vzal jsem jí za ruku a odvedl jsem jí ke mně. (Neřeknu kam, nebo byste ještě všichni ke mně chodili, abyste jste se mohli kouknout na knihu osudu☺. ) Jí, jako jediné, jsem knihu  však ukázal a vše vysvětlil.

 

Pověděl jsem jí vše o sobě a o tom, co dělám. Normálně by asi nevěřila, ale potom, co se stalo na silnici, věřila všemu a chápala mě dobře. Byla první člověk, kterému jsem řekl o sobě vše. Řekl jsem jí taky, že jsem se do ní zamiloval a že se mi tohle ještě nikdy nestalo. Zvlášť ještě aby to nějak ovlivnilo mou práci. Po celou dobu, co jsem jí tohle vše říkal, seděla. Potom, co jsem domluvil, však vstala a přistoupila ke mně. Políbila mě a jen mi řekla: „No to víš. Všechno je jednou poprvé.“

 

Deník vypravuje

Zdroj:

Zamilovaný příběh plný naděje. Jeho konec se datuje do stále rychleji se blížící budoucnosti. Ta se ale jen těžko naplní.

1.1.2007
„Milý deníčku, nikdy jsem deník neměla a tak nevím, jak začít, takže se ti asi představím, abys věděl, kdo do tebe vlastně píše. Jsem Jíťa a v lednu mi bylo 16. Tobě chci svěřovat své myšlenky a svá přání, protože nemám moc přátel. Jsem takový snílek, kterého málokdo chápe, mám svůj vnitřní svět, kterému jen málo lidí rozumí. Snad aspoň ty mě pochopíš. Ještě bych ti mohla napsat, co mě baví. Mám moc ráda focení. Nejraději fotím přírodu a zvířata. Zajímám se o vesmír a taky docela o počítače. Ráda chodím na chat. Vyhovuje mi, že tam zůstávám v anonymitě. Mohu říkat to, co si myslím a přitom se za to ani nestydím, protože mě nikdo nezná a nikomu to neřekne.“ Tak tohle je první zápis mojí malé Jíti, o které vám budu vyprávět. Má zajímavou povahu, neopakovatelnou. Má v sobě hrozně moc lásky, o kterou ale nikdo dlouhou dobu nestál. Má v sobě velkou vůli, kterou by mohla rozdávat a třeba tím, že vám povím tenhle příběh, tak ji předám za ni dál.

(…)

2.3.2007

„Ahoj deníčku. Dneska byl na chatu jeden super kluk. Jmenuje se Lukáš Veverka a je z Ústí. Bezvadně jsem si s ním rozuměla. Je podobný snílek jako já. Povídali jsme si o vlkodlacích – úžasní tvorové. Pak mi poslal jednu fotku vlka, kterou sám fotil. Potěšilo mě, že i jeho zajímá focení tak jako mě. Jestli ho tam zase příště uvidím, tak ti o něm určitě napíšu dál. Zatím se měj krásně, papá.“ Zajímavý ten osud…kdo by řekl, že právě takováhle chvíle tak hodně ovlivní celý její život, ale už je to tak. Zajímá vás jak, tak poslouchejte.

10.3.2007

„Tak si deníčku představ, že Lukáš za mnou příští týden přijede až do Jablonce.. Chtěl sem jet fotit a já se mu nabídla, že mu budu dělat průvodce. Už se na něj moc těším a v duchu už pomalu přemýšlím, kam všude ho vezmu a co mu vše ukážu.“

17.3.2007

„Jééé, dnešek byl tak nádherný. Nevím, co se stalo, ale české dráhy výjimečně neměly zpoždění a Lukáš přijel přesně na čas. Vyrazili jsme na cestu. Nejprve jsem mu ukázala svou školu, která je kousek od nádraží a poté jsme se vydali přes park směrem do města. Místy se tu povalovaly ještě zbytky sněhu. Lukáš se tomu smál a já se smála jemu, protože tohle je tu úplně normální, v Ústí evidentně ne. Po tom, co jsme si centrum prohlédli, šli jsme se podívat k přehradě. Tu jsme obešli a on na mě, že si dáme svačinu. Vytáhl čokoládu, kterou mi přivezl. Jen jsem se mu zmínila, když jsme si spolu psali, že ji mám ráda a on si to pamatoval a moc mile mě tím překvapil. Dojedli jsme. No a aby poznal trochu ty naše jablonecké kopce, tak jsme pomalu vyrazili a začali stoupat k Petřínu. Povídali jsme si a blbnuli. Pak mě vzal do náručí, že mě na ten kopec vyhodí. On mě držel a já jsem se držela jeho. Pak mě pustil a skončili jsme v objetí. Deníčku….já se asi zamilovala. Nikdy jsem předtím nepoznala kluka, který by mi tolik rozuměl. Škoda jen, že se blížil čas odjezdu. Z Petřína jsme šli zpátky přes Dobrou Vodu. Tam jsme se ještě hodně zasmáli při koulování, pak jsme seběhli dolů a pospíchali na vlak, protože jsme kuličkovou válkou hodně zdrželi… No a pak mi odjel. Je mi smutno, ale moc hezky, Jdu spát a jdu si o něm nechat snít, dobrou noc deníčku.“ Znělo to moc hezky, aby to byla pravda, bohužel. Zamilování jako z pohádky. Ale život není pohádka a to princezna Jíťa ještě nevěděla, nebo si to alespoň nechtěla připustit.
Časem její zápisy ubývaly. Byla moc smutná, ale už o tom nepsala. Je hrozné vědět, že člověk, kterého milujete, vás miluje taky a moc by s vámi chtěl být, ale nemůže. Dělily je desítky kilometrů a jak tomu ten lišák osud chtěl, mělo ještě víc.

Ubíhal čas. Lukáš dostudoval fotografickou školu a čekala ho cesta za oceán. Dostal nabídku fotit pro National Geographic, a takové nabídky se neodmítají. Moje malá Jíťa se za tu dobu, která uběhla, velice změnila. Dospěla. Dospěla dřív než ostatní její vrstevníci, protože člověk dospívá v člověka zkušenostmi a tím, že ho osud prostě odnaučí snít a tvrdě ho vrazí do reality s heslem – Bij se, jak umíš. Zůstaly jí už jen ty sny, které se zdají lidem v noci a s kterými se trápí naše podvědomí. Právě v nich zůstávala pořád se svou pravou láskou. Jednou mi dokonce po dlouhé době zase o jednom z nich napsala:

29.1.2010

„Deníčku. Zdál se mi krásný sen. Byla jsem v budoucnosti. Byla jsem moc šťastná a smála jsem se. Najednou se objevil někdo, kdo byl strašně podobný Lukášovi. Jmenoval se Péťa a on…nevěřil bys tomu. Řekl mi: „Mami!“ I když v tom snu Lukáš vůbec nebyl, já nemám žádné pochyby – Péťa byl jeho synem, cítila jsem to. Proč jen tomu tak nemůže opravdu být?“

Když tohle dopisovala, brečela. Po dlouhé době se zase ukázal před světem ukrytý smutek. Smutek, který byl skrytý, ale který byl velmi dobře pozorovatelný na jejím chování. Od doby, co poznala Lukáše, měla hodně krátkých vztahů. Všechny končila ona. Nedokázala ho totiž přestat milovat i přes to, že jí láska k němu způsobila tolik bolesti a smutku.

Její poslední zápis byl ten o jejím snu. Nepsala do mě skoro dva roky. I když do mě má malá fotografka nepíše, pořád jí sleduji a jsem s ní. Dnes je 17.3.2012, je opět sobota, přesně jako před 5 lety. Jíťa se šla projít kolem přehrady a jen tak zavzpomínat a zasnít se na sluníčku. Už od jejího domu však nešla sama, někdo jí sledoval. Někdo, kdo se po těch letech ani neodvážil zazvonit. Sedla si na lavičku a zavřela oči. Snila. Najednou jí někdo zezadu oči zakryje. Chvíli na nich má své ruce a pak jemně pouští. Jíťa se otočila.

„Lukáši.“…. začala brečet. „Nezdá se mi to jen, že ne? Protože tohle se mi zdálo už tisíckrát a pak jsem se vždy jen probudila, sama, bez tebe…“ „Nezdá.“ řekl Lukáš a políbil ji. Zdálo se jako by se zastavil čas. Pravá láska překoná vše. Musíte jen chtít, toužit a hlavně věřit. Moje malá spisovatelka věřila a teď už bude jen šťastná, s Lukášem a jednou třeba i s Péťou a dalšími jejich dětmi. Hodně štěstí Jíťo!