Příspěvky

,

Přežít – čtvrtá část

Zdroj: ferme1.deviantart.com

Zpoza dveří vchází do chodby drobná postava v černé kápi.

Brol ihned, jak ji zří, pokleká k zemi.

„Jak ti mohu posloužit v tuto pozdní hodinu, má paní?“

„Odemkni mříže a vpusť mě do žaláře.“

Mluví mezi sebou ginejlinsky, ale už jim jsem bez větších problémů schopen rozumět každé slovo. Pozorně naslouchám. Ten sametový hlas smíchaný se smrtelným jedem. Poznávám ho. Je to Nefeí.

„Víte, že bych neměl. Kdyby se to dozvěděl náš král, tak…“

Přeruší ho.

„Ten se to nikdy nedozví. Pusť mě, dones nám vědro s vodou, co strážní, kteří mě doprovázeli, nechali stát za dveřmi, a pak nás nech o samotě.“

Brol na ni pohlíží dost nedůvěřivě. Jsou to zřejmě dost neobvyklé rozkazy.

K čemu voda? napadá mě první. Vůbec nevím proč zrovna tohle, když bych mohl mít spoustu daleko podstatnějších otázek.

„Klidně mě k němu zamkni, jestli mi snad nevěříš, ale žádám tě, otevři mi tu celu.“

Brol už nic neříká. Nefeí si stojí pevně za svým. Udělá, co mu tak neúprosně nařídila. Donese vědro, kolem jehož okraje se tetelí vodní pára a směrem nahoru se neviditelně vytrácí. Postaví ho na zem a odemkne mé vězení. Nefeí ke mně vchází, přičemž Brol pouze staví vodu dovnitř a pak hned znovu zamyká a odchází, jak mu přikázala.

Z ničeho nic se tak znovu ocitáme v těsné blízkosti. Je to tak nečekané. Cítím, jak se mi zrychluje tep, stejně jako onoho dne v džungli. Tentokrát ale už nemám ani zdaleka tak velký strach jako minule.

Vím, že nepřišla, aby mi ublížila. Snad tu je, abych jí odpověděl na něco, co jí Brol neřekl. Možná kvůli něčemu úplně jinému. Nemám ponětí, ale tuším, že mi to sama brzy prozradí.

„Je tu něco, co ti od minula dlužím,“ pronese tajemně.

„Nenechala jsi mě zabít svými sestrami. Není tu nic, co bys mi snad měla vracet,“ zdvořile odvětím.

Není to ta samá maendera jako v obětní zahradě. Mám najednou pocit, že znám dívku stojící u mě daleko lépe, i když pouze z Brolových vyprávění a ne od ní samotné.

Nebo snad ne? vyráží mi dech, tím co dělá hned vzápětí.

Sundává si dlouhou kápi a drže ji na konečku prstu pouští ji velice efektně a smyslně na zem.

„Stále mám tvou košili, kterou jsi mi půjčil,“ usmívá se na mě.

Kroutím údivem hlavou a musím se taky smát. Má ji na sobě. Jen ji a nic jiného.

Udělám krok k ní a začnu postupně rozepínat knoflíčky. Je jí volná. Klidně bych jí mohl ten bílý kus ručně tkaného oděvu lehce podhrnout u ramen a sklouzl by z ní sám. Mám ale pocit, že bych tím vše pokazil. Tohle není okamžik plný vášně a napětí jako napoprvé v džungli. Ne. Tohle je čirý doušek romantiky.

Mám na paměti, co mi o ní říkal Brol. Nejspíš to muselo vykouzlit nějaké jiné její já. Takové, které on neznal. Tak křehká duše přeci nemůže být bez citů.

Přistrčí si k sobě vědro s vodou a svlékne mě do naha. Smočí houbu a něžně mi ji přiloží na hruď.

Doteky horkých kapek jsou po těch necelých čtyřech týdnech bez mytí jako extáze.

„Možná se o nás v tvé zemi říká, že jsme divoši, ale král si potrpí na čistotu a upravený zevnějšek. Když před něj zítra nepředvedou špinavého a nepěkně vypadajícího člověka, tak to na něj třeba udělá dojem a ušetří tvůj život.“

„Budeš u toho soudu svědčit?“ zajímám se.

„Ne, sestry rozhodly, že život otroka nestojí za to, abych se obtěžovala dostavit. Tak to odpoledne řekly královým sluhům, když to přišli zjistit.“

„To takhle za tebe vždycky rozhodují?“

„Zachovávají odpovídající dekorum. Nelíbí se mi to, ale každý z nás máme nějaké místo. Tohle je to moje,“ podívá se na mě výrazem zbloudilé duše. Nakloní se ke mně a do ucha mi ještě pošeptá:

„Ale že jsem teď tu, to nevědí. Nedovolily by to.“

Přitiskne se ke mně, a když pocítí, co to se mnou v mých nejintimnějších partiích dělá, přivine se ještě o to blíž.

Chci ji políbit.

„Ještě ne,“ špitne tichým hláskem a vytáhne proti mně nůž, jako jsem to udělal já proti ní. Usměje se na mě. „Ještě jsem neskončila s tvou proměnou zpátky v civilizovaného člověka.“

Bere z vědra rozmočené mýdlo, namydlí mi tváře a přiloží mi ostrý kus oceli k tváři.

„Zrcadlo s sebou nemám. Budeš mi muset věřit, že tě nepořežu.“

Ještě nikdy jsem se neholil jinak než sám. Někteří muži chodili k mistru holiči, ale obnažená dívka s nožem o hodně nebezpečněji vypadajícím než normální břitva? Myslím, že i ti nejotrlejší by v mé situaci lehce znervózněli.

Neubráním se pohledu níž než na zbraň, jíž mi šermuje kolem hlavy. Nemohu se dočkat chvíle, kdy dokončí, co započala, a přejdeme k tomu, co v tak příhodnou dobu utnula. „Jsi připraven,“ prohlásí po chvíli a konečně pohladí mé rty těmi svými.

Vím, že to myslela jinak, ale jsem víc než připraven. Jsem vzrušený tak jako snad nikdy před tím. Chci bez žádného dalšího otálení přejít na věc, Nefeí mě však znovu zastavuje.

„Minule jsi mi odhalil své fantazie. Dnes bych ti ráda ukázala, o čem sním já…“


Čekal jsem nejrůznější věci po tom, co mi řekla. Ale ani v nejmenším to, co se skutečně stalo. Nebyla to žádná divoká kočka lačnící po mé krvi. Ne. Proměnila se do tělem i duší oddané ženy, jež splnila všechny skryté touhy, které muž vůbec může mít.

„Nechápu to,“ vydechnu.

Neležíme pouze vedle sebe jako v zahradě. Tentokrát je přitisknutá těsně ke mně jako nějaké bezbranné zvíře snažící se najít v mém náručí bezpečný úkryt před predátorem, který jej pronásleduje.

„Co nechápeš?“ pohlédne na mě.

„Tebe. Přál bych si alespoň trochu se v tobě vyznat. Jenže…máš tolik tváří. Něco v tvé přítomnosti cítím, Brol mi to ale následně tím, co říká, vyvrací. Nevím, co si mám myslet.“

„Co ti o mně pověděl?“

„Že nemůžeš nic cítit. Že ze všech maender jsi ty ta nejkrvelačnější…já ale…není přeci možné, abys nic necítila. Když jsem s tebou, mám pocit, jako kdybych byl s normální dívkou. Jsi tak něžná, a…nevím. Mám v tom zmatek.“

„Je to tím, že se o to snažím. Brol ti ale řekl pravdu. Těžko se to vysvětluje. Víš, četla jsem hodně knih. V tolika z nich je psáno o lásce, o souznění duší a těl. O tom, jaké to je někoho doopravdy milovat. Patřit mu a přitom cítit bezednou svobodu,“ zarazí se. Jako kdyby váhala, jestli má pokračovat nebo ne. „Neznám to. Je to něco, co asi nejde jen tak vysvětlit, když nevíš, jaké to je nic necítit. Ale… zkrátka jediné, co kolem sebe vidím, je chtíč a nemilosrdné ukájení pudů končící vždy stejně – smrtí.

Díky tomu, že nemáme city, tak nemáme ani žádné zábrany. Kdybychom je měly, tak brzy vymřeme. Buď bychom umřely hlady, nebo se zbláznily z toho, jaké oběti naše přežití stojí.“

„Rozumím, chrání vás to. Ale ty jednáš… prostě jinak.“

„Nemohu to cítit, ale chtěla jsem to zažít. Vědět jaké to je, abych si to alespoň mohla představit, když už to nejde jinak. Ani nevíš, jak moc si toho vážím, že jsem to díky tobě poznala. Byl sis dobře vědom, s kým máš tu čest, a přesto ses na mě nekoukal přes prsty, jako bych byla nějaké monstrum, za které nás všichni lidé mají. Asi to bude znít divně, ale něco ve mně si přeje být milována,“ pohlédne na mě a pak lehce přivře víčka.

Hlasitě vydechne.

„Já vím, je to sobecké a nefér, protože ač bych třeba chtěla, nikdy to nebudu schopna opětovat, ale takové už naše sny a touhy bývají. Vzdálené. Nereálné.“

„Mělo by to nějakou šanci? Myslím ty a já? Spolu. Poprosil jsem Brola, aby si mě vzal k sobě do výcviku. Když to král odsouhlasí, tak…“

„Tak umřeš v krvi pro pobavení lidí. U všech démonů, jaks o něco takového mohl požádat?“

„Nevidím v tom zase takový rozdíl. Nefeí, jsem mrtvý tak jako tak. A jestli budu moct žít o něco déle s nadějí, že mě zase někdy potěšíš svou návštěvou, tak se mi to zdá jako dobrá nabídka, kterou velice rád přijmu.“

„Promiň,“ pošeptá.

Vím, že to nemyslela špatně.

„Neodpověděla jsi,“ vracím ji zpátky k otázce.

„Já vím. Neodpověděla jsem ti, protože nemohu. Jen ty sám tomu můžeš tu šanci dát. Ne já. Je ale dost možné, že to ani nebudeš moct zjistit. Byla-li by ti udělena milost, odešel bys zpátky domů a už bychom se nikdy víc neviděli. Problém vyřešen, otázky smeteny ze stolu…“

Vrátit se domů. Zní to krásně. Ale jen na chvíli. Hned vzápětí mi dochází, že není kam. Žádné místo, které bych mohl nazývat domovem, už neexistuje. Nejblíže mu mají tyhle tři zdi a věčně zamčené mříže.

Ale to je jedno, nemá cenu o tom uvažovat. „Víš dobře, že to se nestane,“ namítám namísto toho, co se mi honí hlavou.

„Modlím se ke svým předkům, aby ano. Nepodceňuj jejich moc. Vědí stejně tak jako já, že by sis to zasloužil. Jsi dobrý muž.“

Odmlčím se. Na poklony nejsem zvyklý. Nevím co říct.

„Brzy bude svítat, Nefeí,“ měním raději téma.

„Já vím. Mohla bych tě, ještě než odejdu, poprosit o jednu věc?“

„Nechť je tvé přání předem splněno, má paní,“ odpovědím jí jako její věrný služebník.

„Pověz mi své jméno, tajemný cizinče.“

„Brol ti ho nepověděl?“ jsem překvapen.

„Neptala jsem se ho. Chtěla jsem ho slyšet od tebe.“

Vstanu, natáhnu si kalhoty a zvednu ze země dlouhou kápi, ve které přišla. Nefeí se v tichosti postaví také. Přehodím jí oděv přes ramena a zapnu u krku.

„Jmenuji se Welgred,“ pošeptám jí a zabouchám na mříže na Brola. Jistě už musí být nervózní, protože se velice rychle blíží doba střídání stráží.

Jeho výraz, když sešel do podzemních prostor, mou domněnku potvrzuje. Bez jakéhokoliv otálení odemkne, bere vědro opět do ruky, nechává Nefeí vyjít a znovu otáčí klíčem, aby zase zamknul.

„Děkuji ti, Brole. Jsem tvým velkým dlužníkem,“ řekne mu.

Chytím ji ještě zpoza mříže za ruku a přitáhnu si ji k sobě. Je mi jedno, že to Brol vidí.

„Jsem rád, že jsi přišla,“ skloním se k ní a políbím ji na rozloučenou.

Brol ji doprovází ven. Nestihnu se ani pořádně nadechnout a uvědomit si, co se vlastně stalo, a už se vrací.

„Zbláznil ses? Ty ses dočista pomátl, Welgrede. Co si sakra myslíš?“ hubuje mě z plných plic.

„Nevím, Brole. Sám nevím. Jen je těžké se tomu ubránit. Nikdy jsem ještě k žádné dívce neměl tak blízko.“

„Probuď se. Je to maendera. Nesmíš na ni myslet jako na dívku. Je to polodémon.“

„Jistě, hladová stvůra, která zabíjí muže pro jejich krev. Měl jsem její nůž těsně u krku a podívejte se, i přes to ještě stále žiju.“

„Propašovala do vězení zbraň?“ zhrozí se.

„Ano, jak si myslíte, že by mě jinak oholila?“

Je vidět, že až teď si uvědomuje, že mám hladkou tvář bez vousů. Před tím si toho asi přes své rozhořčení nevšiml, i když to bilo do očí.

„Chceš říct, že sem přišla jen proto, aby tě oholila a umyla?“

Přikývnu.

„Taky mi ještě vrátila košili, již jsem jí v obětní zahradě půjčil,“ ukážu mu ji a rovnou si ji i oblékám. Je krásně bílá, čistá, ne jako když jsem jí ji dával. Voní po ní.

Konečně se trochu uklidní.

„Musím uznat, že Nefeí svou práci odvedla dokonale. Vůbec nevypadáš jako vězeň čekající skoro měsíc na soud. Král to jistě…“

„…ocení,“ dořeknu spolu s ním. „Přesně to mi řekla i ona.“

„Cítíš k ní víc, že ano?“ zeptá se, ale to už zase zaskřípají dveře a přichází strážný na jeho vystřídání.

Pozdraví se mezi sebou a Brol se ještě na mě otočí.

„Tak se uvidíme v deset hodin u soudu.“

Lehce přivřu oči a přikývnu. Ano, uvidíme, říkám si u toho v duchu.

Jsem předvlečen před panovníka. Brol už stojí po jeho boku.

„Chci to mít rychle z krku,“ povídá a Brol to překládá, i když ví, že jsem králi rozuměl též. Oba jsme připraveni na vyřčení smrtelného ortele a Brol má už na jazyku prosbu o mé převedení k rekrutům.

„Po tom, co mi bylo řečeno, jsem se rozhodl udělit ti milost. Dostaneš odměnu za záchranu Nefeí v takové výši, aby ti vystačila na cestu do tvé vlasti,“ šokuje nás ale panovník.

Brol ustrne, aniž by se mi snažil rozsudek přeložit.

„Vaše milosti,“ spustím tak nějak automaticky ginejlinsky, „já nemám kam jít. Vrátit se do Středohorského království tak je na mě hned vzápětí vypsaná odměna. Vlastně jsem Vás chtěl prostřednictvím tady Brola požádat, jestli bych nemohl nastoupit jako rekrut k němu do výcviku. Se zbraní mám už zkušenosti…“

„Aby ne, když jsi v té obětní zahradě spolu s tím, co utekl, zabil tolik maender,“ skočí mi do řeči. Má poněkud zkreslené informace, ale nedovolím si ho opravovat.

Brol tomu celému jen nečinně přihlíží a nechápe mé počínání.

„Brole?“ otočí se na něj král, „Vezmeš si tohoto bojovníka tedy pod sebe?“

„Souhlasí-li s tím Vaše výsost, tak se jeho výcviku zajisté ujmu,“ říká, ale je na něm vidět, že se mu to z hloubi duše příčí. Už s tím ale nic nenadělá. O mé budoucnosti je tak rozhodnuto.

Stojím na slunném čtvercovém nádvoří obklopen takovými jako já. Jsem v řadě otroků, kteří byli vybráni k výcviku. Za několik málo okamžiků nás čeká zkouška, abychom ukázali, co umíme a co v nás je.

Ač se to snad může v mnohém podobat atmosféře, jež panovala prvně, kdy jsem tu stál, tak to s ní má jen pramálo společného. Nic není stejné.

Když jsem tehdy vstupoval za dveře, neměl jsem jimi už nikdy vyjít ven. Žádná šance neexistovala, ale i přesto tu nyní stojím. Stojím tu s nadějí, že konečně budu moct dokázat, co ve mně skutečně je. Zatím jsem to totiž ukázat nemohl.

Rád bych prohlásil, že jsem obstál u zkoušky na život a na smrt. Jenže to bych lhal. Byla to jedna z věcí, o kterých jsem ve vězení hodně přemýšlel. Co stálo za tím, že jsem unikl ze spárů, jež mě stahovaly kamsi do temnot?

Někdo by to možná nazval osudem. Já to ale nazval jinak. Náhoda. Od okamžiku, kdy jsem vkročil do těch dveří až po soud u krále, to byla jen jedna velká náhoda. Stačilo tak málo a vše mohlo být jinak. Navíc nic z té urputné smršti jsem nemohl nijak ovlivnit.

Jak málo rozhoduje o našich dalších krocích. Je těžké se s tím vnitřně vypořádat. Hodně mě to změnilo. Všechno staré zmizelo v nenávratnu. Dalo mi to ale pochopit a hlavně pocítit něco, co se poštěstí jen málokomu. Poznal, co je opravdový život. Tady. Na pokraji smrti.

Všechno je jednou poprvé

Zdroj:

 

Jsem anděl osudu. Píšu osudy vás všech do mé knihy. Co v ní stojí, to se stane. Nikdo to nemá šanci změnit. Učím lidi, že vše je jednou poprvé. Někteří se s tím vyrovnávají hůř, někteří lépe. Já sám se občas na ně v těchto situacích chodím koukat. Zajímá mě jejich chování a postoje. Nemohu pozorovat všechny, proto si vždycky někoho vyberu. Náhodně. Neřeším koho.

 

Tak třeba tady malý Lukášek. Před nedávnem nastoupil do školy. Právě dostal svou první pětku a brečí. Sedí na schodech ve škole a bojí se domů. Přijdu k němu a začnu si s ním povídat. Zeptám se ho, co se stalo, i když to moc dobře vím. On mi se zalykáním odpoví. Kdybych nevěděl, o co jde, tak bych mu asi nerozuměl.

 

„Neplakej, to ti za to nestojí.“řekl jsem mu a on na mě upřel svůj zrak a začal poslouchat. „Tolik známek ještě bude a kdyby si měl nad každou ronit slzy, tak bys musel brečet pořád. V životě je mnoho důležitějších věcí než jsou známky. Jednou to uvidíš sám, ale teď mi prostě musíš věřit.“ Usmál jsem se na něj a jemu zazářila očka. V hlavě se mi pořád jen honil fakt, že já jsem ho do téhle situace dostal a teď ho tu i utěšuju. Možná by vám mohlo přijít, že jsem cynický a že nemám srdce, když tohle mohu lidem, i takhle malým dětem, dělat. Ale já to dělám pro něj. Každý člověk se musí za svůj život hodně naučit.  A já jsem akorát učitelem toho všeho. Proto byste si na mě neměli stěžovat. Až lépe poznáte svůj osud, tak poznáte i mě samotného a pak mě třeba přestanete takhle soudit. Třeba právě Lukášek mě teďka pozná jinak a právě on už mě soudit dál nebude. Proto jsem k němu pokračoval dál: „Jdi hezky domů a neboj se to mamince říct. Ona to pochopí. I ona dostala ve škole za svůj život hodně pětek. Tak utíkej domů, hm???“ „Když já musím ještě počkat na sestřičku, ona mě má dneska vyzvednout.“ „Jo aha, tak to já na ní počkám s tebou, bereš?“ řekl jsem mu a on zakýval hlavou. Ještě jsme se spolu bavili. Seděli jsme pořád na schodech a najednou se za námi ozval dívčí hlas: „Co vy dva spiklenci tady?“  Koukl jsem se za sebe. Viděl jsem nohy a pomalu jsem jel očima nahoru….svůj pohled jsem nakonec upřel na úsměv a rozzářená očka té dívky.

 

„Čau ségra! My nic, nejsme spiklenci, jen si povídáme.“ řekl dívce Lukášek. „To je Linda.“ představil mi ji. Podal jsem jí ruku, oplatil jí její úsměv a řekl: „Já jsem Samuel.“  Ještě jsme prohodili pár slov a pak jsem se nabídl, že je doprovodím domů. Bylo to super. Lukášek se jí svěřil, že dostal tu pětku a ona mu řekla přesně to, co já, že jich bude ještě hodně a pak ho pohladila po vlasech. Většinou sourozenci k sobě nemají takovýhle vztah, docela mě to překvapilo i vzhledem k tomu, že jsem jim ho přisoudil nejspíš já, mohl to být sice i můj otec, ale to by vzhledem k jejich věku moc neodpovídalo, Lukášovi bylo asi 6, když byl v první třídě a Lindě jsem tipoval tak kolem 20.  Když jsme se rozloučili, šel jsem zpátky k sobě domů.

 

Sedl jsem si ke své knize a našel si je tam. Lindu i Lukáška. Začal jsem si číst jejich příběh. Lindě bylo už 22 let. Její osud psal můj otec a nebyl k ní moc štědrý. Musela toho zvládnout hodně. Její matka umřela a ona žila s otcem. Starala se o něj a otec se později znovu oženil. Se svou novou ženou měl syna, Lukáše. Toho jsem jim přisoudil už já. Nedělám anděla osudu dlouho, jsem na své “povolání“ docela mladý. Ještě mi nebylo ani 25. Můj otec odešel, ale neumřel jako normální lidé, prostě se jen rozplynul, když mě bylo 18. Byl jsem jeho syn vlastně jen technicky, stvořil mě. Až se jednou budu cítit starý a unavený já, stvořím si svého nástupce, a až jemu bude 18, tak se zase rozplynu já. Takový je zase náš úděl, náš osud.

Čas běžel, já jsem mezitím hlídal a psal další osudy. Už jsem ale nechodil mezi různé lidi. Chodil jsem jen k Lukáškovi a Lindě. Trávil jsem u nich pořád víc času. Jednou si tak zase listuju svou knihou a najednou co nevidím. U Lindy je napsáno, že změní osud. To přeci není možné. Žádný člověk nemá sílu na to, aby osud změnil. A ještě divnější bylo, že to tam dopsala sama kniha osudu, protože já jsem to tam nepsal. Dopisuje tam občas jen věci, na které třeba já zapomenu nebo věci, které mě unikly při sledování, ale tohle? Nechápal jsem to.

 

Nechal jsem tomu čas a pozoroval vše, celou situaci. Nic jsem nechápal pořád. Její osud jsem nechal jen na knize, aby ho psala ona a ne já. Jednoho dne, když jsem knihu zase otevřel a nalistoval Lindino jméno, bylo u něj napsáno, že umře. Měla jít po chodníku a někdo do ní měl strčit a ona měla spadnout do silnice pod kola jedoucího kamionu. Mělo se to stát už zítra ráno.

 

Celou noc jsem nespal a dokonce jsem i brečel. Poprvé ve svém životě. Ráno když vycházela z domu, byl jsem tam a šel jsem za ní. Šla do školy stejnou cestou jako vždycky. Lukášek byl nemocný, takže šla sama. Já jsem jí jen tiše následoval, tak aby si mě nevšimla. Najednou kolem mě někdo proběhl a slyšel jsem zvuk těžkého auta. Byl to kamion. Blížil se. Ten muž, co kolem mě proběhl, byl už u Lindy. Strčil do ní a ona ztratila rovnováhu. Kamion byl skoro u ní. Spadla před něj na silnici.

 

Najednou byl zastavený čas. Zastavil jsem ho já. Nemohl jsem jí nechat umřít. Prostě nemohl. Teprve teď jsem pochopil, jak to kniha myslela, že Linda změní osud. Ona totiž nezměnila jen svůj osud, ale změnila mě jako osobu – Osud. Porušil jsem pro ní všechna pravidla, ale nešlo to jinak, prostě jsem musel, pro ní. Mé srdce to tak chtělo. Zamiloval jsem se do ní.

 

Vše bylo znehybněné, jen já a ona ne. Zvedla se a koukla se na mě. Prošla kolem zastaveného kamionu, prošla kolem muže, který jí srazil, prošla kolem hodně lidí, až došla ke mně. Neřekla ani slovo. Objala mě.  Otočili jsme se, já jsem zase pustil čas, vzal jsem jí za ruku a odvedl jsem jí ke mně. (Neřeknu kam, nebo byste ještě všichni ke mně chodili, abyste jste se mohli kouknout na knihu osudu☺. ) Jí, jako jediné, jsem knihu  však ukázal a vše vysvětlil.

 

Pověděl jsem jí vše o sobě a o tom, co dělám. Normálně by asi nevěřila, ale potom, co se stalo na silnici, věřila všemu a chápala mě dobře. Byla první člověk, kterému jsem řekl o sobě vše. Řekl jsem jí taky, že jsem se do ní zamiloval a že se mi tohle ještě nikdy nestalo. Zvlášť ještě aby to nějak ovlivnilo mou práci. Po celou dobu, co jsem jí tohle vše říkal, seděla. Potom, co jsem domluvil, však vstala a přistoupila ke mně. Políbila mě a jen mi řekla: „No to víš. Všechno je jednou poprvé.“

 

Deník vypravuje

Zdroj:

Zamilovaný příběh plný naděje. Jeho konec se datuje do stále rychleji se blížící budoucnosti. Ta se ale jen těžko naplní.

1.1.2007
„Milý deníčku, nikdy jsem deník neměla a tak nevím, jak začít, takže se ti asi představím, abys věděl, kdo do tebe vlastně píše. Jsem Jíťa a v lednu mi bylo 16. Tobě chci svěřovat své myšlenky a svá přání, protože nemám moc přátel. Jsem takový snílek, kterého málokdo chápe, mám svůj vnitřní svět, kterému jen málo lidí rozumí. Snad aspoň ty mě pochopíš. Ještě bych ti mohla napsat, co mě baví. Mám moc ráda focení. Nejraději fotím přírodu a zvířata. Zajímám se o vesmír a taky docela o počítače. Ráda chodím na chat. Vyhovuje mi, že tam zůstávám v anonymitě. Mohu říkat to, co si myslím a přitom se za to ani nestydím, protože mě nikdo nezná a nikomu to neřekne.“ Tak tohle je první zápis mojí malé Jíti, o které vám budu vyprávět. Má zajímavou povahu, neopakovatelnou. Má v sobě hrozně moc lásky, o kterou ale nikdo dlouhou dobu nestál. Má v sobě velkou vůli, kterou by mohla rozdávat a třeba tím, že vám povím tenhle příběh, tak ji předám za ni dál.

(…)

2.3.2007

„Ahoj deníčku. Dneska byl na chatu jeden super kluk. Jmenuje se Lukáš Veverka a je z Ústí. Bezvadně jsem si s ním rozuměla. Je podobný snílek jako já. Povídali jsme si o vlkodlacích – úžasní tvorové. Pak mi poslal jednu fotku vlka, kterou sám fotil. Potěšilo mě, že i jeho zajímá focení tak jako mě. Jestli ho tam zase příště uvidím, tak ti o něm určitě napíšu dál. Zatím se měj krásně, papá.“ Zajímavý ten osud…kdo by řekl, že právě takováhle chvíle tak hodně ovlivní celý její život, ale už je to tak. Zajímá vás jak, tak poslouchejte.

10.3.2007

„Tak si deníčku představ, že Lukáš za mnou příští týden přijede až do Jablonce.. Chtěl sem jet fotit a já se mu nabídla, že mu budu dělat průvodce. Už se na něj moc těším a v duchu už pomalu přemýšlím, kam všude ho vezmu a co mu vše ukážu.“

17.3.2007

„Jééé, dnešek byl tak nádherný. Nevím, co se stalo, ale české dráhy výjimečně neměly zpoždění a Lukáš přijel přesně na čas. Vyrazili jsme na cestu. Nejprve jsem mu ukázala svou školu, která je kousek od nádraží a poté jsme se vydali přes park směrem do města. Místy se tu povalovaly ještě zbytky sněhu. Lukáš se tomu smál a já se smála jemu, protože tohle je tu úplně normální, v Ústí evidentně ne. Po tom, co jsme si centrum prohlédli, šli jsme se podívat k přehradě. Tu jsme obešli a on na mě, že si dáme svačinu. Vytáhl čokoládu, kterou mi přivezl. Jen jsem se mu zmínila, když jsme si spolu psali, že ji mám ráda a on si to pamatoval a moc mile mě tím překvapil. Dojedli jsme. No a aby poznal trochu ty naše jablonecké kopce, tak jsme pomalu vyrazili a začali stoupat k Petřínu. Povídali jsme si a blbnuli. Pak mě vzal do náručí, že mě na ten kopec vyhodí. On mě držel a já jsem se držela jeho. Pak mě pustil a skončili jsme v objetí. Deníčku….já se asi zamilovala. Nikdy jsem předtím nepoznala kluka, který by mi tolik rozuměl. Škoda jen, že se blížil čas odjezdu. Z Petřína jsme šli zpátky přes Dobrou Vodu. Tam jsme se ještě hodně zasmáli při koulování, pak jsme seběhli dolů a pospíchali na vlak, protože jsme kuličkovou válkou hodně zdrželi… No a pak mi odjel. Je mi smutno, ale moc hezky, Jdu spát a jdu si o něm nechat snít, dobrou noc deníčku.“ Znělo to moc hezky, aby to byla pravda, bohužel. Zamilování jako z pohádky. Ale život není pohádka a to princezna Jíťa ještě nevěděla, nebo si to alespoň nechtěla připustit.
Časem její zápisy ubývaly. Byla moc smutná, ale už o tom nepsala. Je hrozné vědět, že člověk, kterého milujete, vás miluje taky a moc by s vámi chtěl být, ale nemůže. Dělily je desítky kilometrů a jak tomu ten lišák osud chtěl, mělo ještě víc.

Ubíhal čas. Lukáš dostudoval fotografickou školu a čekala ho cesta za oceán. Dostal nabídku fotit pro National Geographic, a takové nabídky se neodmítají. Moje malá Jíťa se za tu dobu, která uběhla, velice změnila. Dospěla. Dospěla dřív než ostatní její vrstevníci, protože člověk dospívá v člověka zkušenostmi a tím, že ho osud prostě odnaučí snít a tvrdě ho vrazí do reality s heslem – Bij se, jak umíš. Zůstaly jí už jen ty sny, které se zdají lidem v noci a s kterými se trápí naše podvědomí. Právě v nich zůstávala pořád se svou pravou láskou. Jednou mi dokonce po dlouhé době zase o jednom z nich napsala:

29.1.2010

„Deníčku. Zdál se mi krásný sen. Byla jsem v budoucnosti. Byla jsem moc šťastná a smála jsem se. Najednou se objevil někdo, kdo byl strašně podobný Lukášovi. Jmenoval se Péťa a on…nevěřil bys tomu. Řekl mi: „Mami!“ I když v tom snu Lukáš vůbec nebyl, já nemám žádné pochyby – Péťa byl jeho synem, cítila jsem to. Proč jen tomu tak nemůže opravdu být?“

Když tohle dopisovala, brečela. Po dlouhé době se zase ukázal před světem ukrytý smutek. Smutek, který byl skrytý, ale který byl velmi dobře pozorovatelný na jejím chování. Od doby, co poznala Lukáše, měla hodně krátkých vztahů. Všechny končila ona. Nedokázala ho totiž přestat milovat i přes to, že jí láska k němu způsobila tolik bolesti a smutku.

Její poslední zápis byl ten o jejím snu. Nepsala do mě skoro dva roky. I když do mě má malá fotografka nepíše, pořád jí sleduji a jsem s ní. Dnes je 17.3.2012, je opět sobota, přesně jako před 5 lety. Jíťa se šla projít kolem přehrady a jen tak zavzpomínat a zasnít se na sluníčku. Už od jejího domu však nešla sama, někdo jí sledoval. Někdo, kdo se po těch letech ani neodvážil zazvonit. Sedla si na lavičku a zavřela oči. Snila. Najednou jí někdo zezadu oči zakryje. Chvíli na nich má své ruce a pak jemně pouští. Jíťa se otočila.

„Lukáši.“…. začala brečet. „Nezdá se mi to jen, že ne? Protože tohle se mi zdálo už tisíckrát a pak jsem se vždy jen probudila, sama, bez tebe…“ „Nezdá.“ řekl Lukáš a políbil ji. Zdálo se jako by se zastavil čas. Pravá láska překoná vše. Musíte jen chtít, toužit a hlavně věřit. Moje malá spisovatelka věřila a teď už bude jen šťastná, s Lukášem a jednou třeba i s Péťou a dalšími jejich dětmi. Hodně štěstí Jíťo!