Příspěvky

,

Přežít – čtvrtá část

Zdroj: ferme1.deviantart.com

Zpoza dveří vchází do chodby drobná postava v černé kápi.

Brol ihned, jak ji zří, pokleká k zemi.

„Jak ti mohu posloužit v tuto pozdní hodinu, má paní?“

„Odemkni mříže a vpusť mě do žaláře.“

Mluví mezi sebou ginejlinsky, ale už jim jsem bez větších problémů schopen rozumět každé slovo. Pozorně naslouchám. Ten sametový hlas smíchaný se smrtelným jedem. Poznávám ho. Je to Nefeí.

„Víte, že bych neměl. Kdyby se to dozvěděl náš král, tak…“

Přeruší ho.

„Ten se to nikdy nedozví. Pusť mě, dones nám vědro s vodou, co strážní, kteří mě doprovázeli, nechali stát za dveřmi, a pak nás nech o samotě.“

Brol na ni pohlíží dost nedůvěřivě. Jsou to zřejmě dost neobvyklé rozkazy.

K čemu voda? napadá mě první. Vůbec nevím proč zrovna tohle, když bych mohl mít spoustu daleko podstatnějších otázek.

„Klidně mě k němu zamkni, jestli mi snad nevěříš, ale žádám tě, otevři mi tu celu.“

Brol už nic neříká. Nefeí si stojí pevně za svým. Udělá, co mu tak neúprosně nařídila. Donese vědro, kolem jehož okraje se tetelí vodní pára a směrem nahoru se neviditelně vytrácí. Postaví ho na zem a odemkne mé vězení. Nefeí ke mně vchází, přičemž Brol pouze staví vodu dovnitř a pak hned znovu zamyká a odchází, jak mu přikázala.

Z ničeho nic se tak znovu ocitáme v těsné blízkosti. Je to tak nečekané. Cítím, jak se mi zrychluje tep, stejně jako onoho dne v džungli. Tentokrát ale už nemám ani zdaleka tak velký strach jako minule.

Vím, že nepřišla, aby mi ublížila. Snad tu je, abych jí odpověděl na něco, co jí Brol neřekl. Možná kvůli něčemu úplně jinému. Nemám ponětí, ale tuším, že mi to sama brzy prozradí.

„Je tu něco, co ti od minula dlužím,“ pronese tajemně.

„Nenechala jsi mě zabít svými sestrami. Není tu nic, co bys mi snad měla vracet,“ zdvořile odvětím.

Není to ta samá maendera jako v obětní zahradě. Mám najednou pocit, že znám dívku stojící u mě daleko lépe, i když pouze z Brolových vyprávění a ne od ní samotné.

Nebo snad ne? vyráží mi dech, tím co dělá hned vzápětí.

Sundává si dlouhou kápi a drže ji na konečku prstu pouští ji velice efektně a smyslně na zem.

„Stále mám tvou košili, kterou jsi mi půjčil,“ usmívá se na mě.

Kroutím údivem hlavou a musím se taky smát. Má ji na sobě. Jen ji a nic jiného.

Udělám krok k ní a začnu postupně rozepínat knoflíčky. Je jí volná. Klidně bych jí mohl ten bílý kus ručně tkaného oděvu lehce podhrnout u ramen a sklouzl by z ní sám. Mám ale pocit, že bych tím vše pokazil. Tohle není okamžik plný vášně a napětí jako napoprvé v džungli. Ne. Tohle je čirý doušek romantiky.

Mám na paměti, co mi o ní říkal Brol. Nejspíš to muselo vykouzlit nějaké jiné její já. Takové, které on neznal. Tak křehká duše přeci nemůže být bez citů.

Přistrčí si k sobě vědro s vodou a svlékne mě do naha. Smočí houbu a něžně mi ji přiloží na hruď.

Doteky horkých kapek jsou po těch necelých čtyřech týdnech bez mytí jako extáze.

„Možná se o nás v tvé zemi říká, že jsme divoši, ale král si potrpí na čistotu a upravený zevnějšek. Když před něj zítra nepředvedou špinavého a nepěkně vypadajícího člověka, tak to na něj třeba udělá dojem a ušetří tvůj život.“

„Budeš u toho soudu svědčit?“ zajímám se.

„Ne, sestry rozhodly, že život otroka nestojí za to, abych se obtěžovala dostavit. Tak to odpoledne řekly královým sluhům, když to přišli zjistit.“

„To takhle za tebe vždycky rozhodují?“

„Zachovávají odpovídající dekorum. Nelíbí se mi to, ale každý z nás máme nějaké místo. Tohle je to moje,“ podívá se na mě výrazem zbloudilé duše. Nakloní se ke mně a do ucha mi ještě pošeptá:

„Ale že jsem teď tu, to nevědí. Nedovolily by to.“

Přitiskne se ke mně, a když pocítí, co to se mnou v mých nejintimnějších partiích dělá, přivine se ještě o to blíž.

Chci ji políbit.

„Ještě ne,“ špitne tichým hláskem a vytáhne proti mně nůž, jako jsem to udělal já proti ní. Usměje se na mě. „Ještě jsem neskončila s tvou proměnou zpátky v civilizovaného člověka.“

Bere z vědra rozmočené mýdlo, namydlí mi tváře a přiloží mi ostrý kus oceli k tváři.

„Zrcadlo s sebou nemám. Budeš mi muset věřit, že tě nepořežu.“

Ještě nikdy jsem se neholil jinak než sám. Někteří muži chodili k mistru holiči, ale obnažená dívka s nožem o hodně nebezpečněji vypadajícím než normální břitva? Myslím, že i ti nejotrlejší by v mé situaci lehce znervózněli.

Neubráním se pohledu níž než na zbraň, jíž mi šermuje kolem hlavy. Nemohu se dočkat chvíle, kdy dokončí, co započala, a přejdeme k tomu, co v tak příhodnou dobu utnula. „Jsi připraven,“ prohlásí po chvíli a konečně pohladí mé rty těmi svými.

Vím, že to myslela jinak, ale jsem víc než připraven. Jsem vzrušený tak jako snad nikdy před tím. Chci bez žádného dalšího otálení přejít na věc, Nefeí mě však znovu zastavuje.

„Minule jsi mi odhalil své fantazie. Dnes bych ti ráda ukázala, o čem sním já…“


Čekal jsem nejrůznější věci po tom, co mi řekla. Ale ani v nejmenším to, co se skutečně stalo. Nebyla to žádná divoká kočka lačnící po mé krvi. Ne. Proměnila se do tělem i duší oddané ženy, jež splnila všechny skryté touhy, které muž vůbec může mít.

„Nechápu to,“ vydechnu.

Neležíme pouze vedle sebe jako v zahradě. Tentokrát je přitisknutá těsně ke mně jako nějaké bezbranné zvíře snažící se najít v mém náručí bezpečný úkryt před predátorem, který jej pronásleduje.

„Co nechápeš?“ pohlédne na mě.

„Tebe. Přál bych si alespoň trochu se v tobě vyznat. Jenže…máš tolik tváří. Něco v tvé přítomnosti cítím, Brol mi to ale následně tím, co říká, vyvrací. Nevím, co si mám myslet.“

„Co ti o mně pověděl?“

„Že nemůžeš nic cítit. Že ze všech maender jsi ty ta nejkrvelačnější…já ale…není přeci možné, abys nic necítila. Když jsem s tebou, mám pocit, jako kdybych byl s normální dívkou. Jsi tak něžná, a…nevím. Mám v tom zmatek.“

„Je to tím, že se o to snažím. Brol ti ale řekl pravdu. Těžko se to vysvětluje. Víš, četla jsem hodně knih. V tolika z nich je psáno o lásce, o souznění duší a těl. O tom, jaké to je někoho doopravdy milovat. Patřit mu a přitom cítit bezednou svobodu,“ zarazí se. Jako kdyby váhala, jestli má pokračovat nebo ne. „Neznám to. Je to něco, co asi nejde jen tak vysvětlit, když nevíš, jaké to je nic necítit. Ale… zkrátka jediné, co kolem sebe vidím, je chtíč a nemilosrdné ukájení pudů končící vždy stejně – smrtí.

Díky tomu, že nemáme city, tak nemáme ani žádné zábrany. Kdybychom je měly, tak brzy vymřeme. Buď bychom umřely hlady, nebo se zbláznily z toho, jaké oběti naše přežití stojí.“

„Rozumím, chrání vás to. Ale ty jednáš… prostě jinak.“

„Nemohu to cítit, ale chtěla jsem to zažít. Vědět jaké to je, abych si to alespoň mohla představit, když už to nejde jinak. Ani nevíš, jak moc si toho vážím, že jsem to díky tobě poznala. Byl sis dobře vědom, s kým máš tu čest, a přesto ses na mě nekoukal přes prsty, jako bych byla nějaké monstrum, za které nás všichni lidé mají. Asi to bude znít divně, ale něco ve mně si přeje být milována,“ pohlédne na mě a pak lehce přivře víčka.

Hlasitě vydechne.

„Já vím, je to sobecké a nefér, protože ač bych třeba chtěla, nikdy to nebudu schopna opětovat, ale takové už naše sny a touhy bývají. Vzdálené. Nereálné.“

„Mělo by to nějakou šanci? Myslím ty a já? Spolu. Poprosil jsem Brola, aby si mě vzal k sobě do výcviku. Když to král odsouhlasí, tak…“

„Tak umřeš v krvi pro pobavení lidí. U všech démonů, jaks o něco takového mohl požádat?“

„Nevidím v tom zase takový rozdíl. Nefeí, jsem mrtvý tak jako tak. A jestli budu moct žít o něco déle s nadějí, že mě zase někdy potěšíš svou návštěvou, tak se mi to zdá jako dobrá nabídka, kterou velice rád přijmu.“

„Promiň,“ pošeptá.

Vím, že to nemyslela špatně.

„Neodpověděla jsi,“ vracím ji zpátky k otázce.

„Já vím. Neodpověděla jsem ti, protože nemohu. Jen ty sám tomu můžeš tu šanci dát. Ne já. Je ale dost možné, že to ani nebudeš moct zjistit. Byla-li by ti udělena milost, odešel bys zpátky domů a už bychom se nikdy víc neviděli. Problém vyřešen, otázky smeteny ze stolu…“

Vrátit se domů. Zní to krásně. Ale jen na chvíli. Hned vzápětí mi dochází, že není kam. Žádné místo, které bych mohl nazývat domovem, už neexistuje. Nejblíže mu mají tyhle tři zdi a věčně zamčené mříže.

Ale to je jedno, nemá cenu o tom uvažovat. „Víš dobře, že to se nestane,“ namítám namísto toho, co se mi honí hlavou.

„Modlím se ke svým předkům, aby ano. Nepodceňuj jejich moc. Vědí stejně tak jako já, že by sis to zasloužil. Jsi dobrý muž.“

Odmlčím se. Na poklony nejsem zvyklý. Nevím co říct.

„Brzy bude svítat, Nefeí,“ měním raději téma.

„Já vím. Mohla bych tě, ještě než odejdu, poprosit o jednu věc?“

„Nechť je tvé přání předem splněno, má paní,“ odpovědím jí jako její věrný služebník.

„Pověz mi své jméno, tajemný cizinče.“

„Brol ti ho nepověděl?“ jsem překvapen.

„Neptala jsem se ho. Chtěla jsem ho slyšet od tebe.“

Vstanu, natáhnu si kalhoty a zvednu ze země dlouhou kápi, ve které přišla. Nefeí se v tichosti postaví také. Přehodím jí oděv přes ramena a zapnu u krku.

„Jmenuji se Welgred,“ pošeptám jí a zabouchám na mříže na Brola. Jistě už musí být nervózní, protože se velice rychle blíží doba střídání stráží.

Jeho výraz, když sešel do podzemních prostor, mou domněnku potvrzuje. Bez jakéhokoliv otálení odemkne, bere vědro opět do ruky, nechává Nefeí vyjít a znovu otáčí klíčem, aby zase zamknul.

„Děkuji ti, Brole. Jsem tvým velkým dlužníkem,“ řekne mu.

Chytím ji ještě zpoza mříže za ruku a přitáhnu si ji k sobě. Je mi jedno, že to Brol vidí.

„Jsem rád, že jsi přišla,“ skloním se k ní a políbím ji na rozloučenou.

Brol ji doprovází ven. Nestihnu se ani pořádně nadechnout a uvědomit si, co se vlastně stalo, a už se vrací.

„Zbláznil ses? Ty ses dočista pomátl, Welgrede. Co si sakra myslíš?“ hubuje mě z plných plic.

„Nevím, Brole. Sám nevím. Jen je těžké se tomu ubránit. Nikdy jsem ještě k žádné dívce neměl tak blízko.“

„Probuď se. Je to maendera. Nesmíš na ni myslet jako na dívku. Je to polodémon.“

„Jistě, hladová stvůra, která zabíjí muže pro jejich krev. Měl jsem její nůž těsně u krku a podívejte se, i přes to ještě stále žiju.“

„Propašovala do vězení zbraň?“ zhrozí se.

„Ano, jak si myslíte, že by mě jinak oholila?“

Je vidět, že až teď si uvědomuje, že mám hladkou tvář bez vousů. Před tím si toho asi přes své rozhořčení nevšiml, i když to bilo do očí.

„Chceš říct, že sem přišla jen proto, aby tě oholila a umyla?“

Přikývnu.

„Taky mi ještě vrátila košili, již jsem jí v obětní zahradě půjčil,“ ukážu mu ji a rovnou si ji i oblékám. Je krásně bílá, čistá, ne jako když jsem jí ji dával. Voní po ní.

Konečně se trochu uklidní.

„Musím uznat, že Nefeí svou práci odvedla dokonale. Vůbec nevypadáš jako vězeň čekající skoro měsíc na soud. Král to jistě…“

„…ocení,“ dořeknu spolu s ním. „Přesně to mi řekla i ona.“

„Cítíš k ní víc, že ano?“ zeptá se, ale to už zase zaskřípají dveře a přichází strážný na jeho vystřídání.

Pozdraví se mezi sebou a Brol se ještě na mě otočí.

„Tak se uvidíme v deset hodin u soudu.“

Lehce přivřu oči a přikývnu. Ano, uvidíme, říkám si u toho v duchu.

Jsem předvlečen před panovníka. Brol už stojí po jeho boku.

„Chci to mít rychle z krku,“ povídá a Brol to překládá, i když ví, že jsem králi rozuměl též. Oba jsme připraveni na vyřčení smrtelného ortele a Brol má už na jazyku prosbu o mé převedení k rekrutům.

„Po tom, co mi bylo řečeno, jsem se rozhodl udělit ti milost. Dostaneš odměnu za záchranu Nefeí v takové výši, aby ti vystačila na cestu do tvé vlasti,“ šokuje nás ale panovník.

Brol ustrne, aniž by se mi snažil rozsudek přeložit.

„Vaše milosti,“ spustím tak nějak automaticky ginejlinsky, „já nemám kam jít. Vrátit se do Středohorského království tak je na mě hned vzápětí vypsaná odměna. Vlastně jsem Vás chtěl prostřednictvím tady Brola požádat, jestli bych nemohl nastoupit jako rekrut k němu do výcviku. Se zbraní mám už zkušenosti…“

„Aby ne, když jsi v té obětní zahradě spolu s tím, co utekl, zabil tolik maender,“ skočí mi do řeči. Má poněkud zkreslené informace, ale nedovolím si ho opravovat.

Brol tomu celému jen nečinně přihlíží a nechápe mé počínání.

„Brole?“ otočí se na něj král, „Vezmeš si tohoto bojovníka tedy pod sebe?“

„Souhlasí-li s tím Vaše výsost, tak se jeho výcviku zajisté ujmu,“ říká, ale je na něm vidět, že se mu to z hloubi duše příčí. Už s tím ale nic nenadělá. O mé budoucnosti je tak rozhodnuto.

Stojím na slunném čtvercovém nádvoří obklopen takovými jako já. Jsem v řadě otroků, kteří byli vybráni k výcviku. Za několik málo okamžiků nás čeká zkouška, abychom ukázali, co umíme a co v nás je.

Ač se to snad může v mnohém podobat atmosféře, jež panovala prvně, kdy jsem tu stál, tak to s ní má jen pramálo společného. Nic není stejné.

Když jsem tehdy vstupoval za dveře, neměl jsem jimi už nikdy vyjít ven. Žádná šance neexistovala, ale i přesto tu nyní stojím. Stojím tu s nadějí, že konečně budu moct dokázat, co ve mně skutečně je. Zatím jsem to totiž ukázat nemohl.

Rád bych prohlásil, že jsem obstál u zkoušky na život a na smrt. Jenže to bych lhal. Byla to jedna z věcí, o kterých jsem ve vězení hodně přemýšlel. Co stálo za tím, že jsem unikl ze spárů, jež mě stahovaly kamsi do temnot?

Někdo by to možná nazval osudem. Já to ale nazval jinak. Náhoda. Od okamžiku, kdy jsem vkročil do těch dveří až po soud u krále, to byla jen jedna velká náhoda. Stačilo tak málo a vše mohlo být jinak. Navíc nic z té urputné smršti jsem nemohl nijak ovlivnit.

Jak málo rozhoduje o našich dalších krocích. Je těžké se s tím vnitřně vypořádat. Hodně mě to změnilo. Všechno staré zmizelo v nenávratnu. Dalo mi to ale pochopit a hlavně pocítit něco, co se poštěstí jen málokomu. Poznal, co je opravdový život. Tady. Na pokraji smrti.

,

Přežít – třetí část

Zdroj: buttercupsaiyan.deviantart.com

Předání strážným je pro mě něco jako vysvobození. Zvláštní skloňovat toto slovo, když mě znovu spoutávají do okovů a poté zavírají za mříže. Chovají se ke mně ale, na rozdíl od maender, jako k člověku.

Sedím ve vězení. Opět se smiřuji se smrtí. Nedávám si velké naděje. Král, který dovolí, aby se na jeho panství konaly podobné rituály, jistě nebude mít slitování s nějakým otrokem.

Přemýšlím. Nic moc jiného se tu ostatně ani dělat nedá.

Kolik času člověk promarní čekáním. Nemám tušení, jak dlouho tu budu jen tak nečinně sedět. Ta pasivita mě ubíjí. Je to hrozný nezvyk.

Vstanu z nepohodlné země. Přecházím z místa na místo. Cela je poměrně velká. Běžně tu nejspíš bývá daleko víc lidí. Jenže její obyvatelé z ní dnes byli vyhnáni a stáli v řadě na slunečném nádvoří přede mnou. Už se nevrátí. Mám ji jen pro sebe.

„Tak mladej,“ zvolá na mě strážný, „král se právě vydává na diplomatickou cestu. Máš smůlu. Nejsi pro něj důležitej, takže si tu nějakou dobu pobudeš.“

„Jak dlouho?“ zeptám se.

„Nějakej moc zvědavej, ne?“ významně se na mě podívá. Tvářím se zkroušeně. Musí to být vidět, jak hodně mi na té odpovědi záleží. Strážného, ač vypadá jako relativně neoblomný muž, to evidentně obměkčuje a slituje se nade mnou.

„To nikdo neví, cizinče. V plánu je nějakých čtrnáct dnů, ale většinou se zdrží déle,“ promluví ke mně až nečekaně přívětivým hlasem.

„Děkuji,“ oceňuji to, i když se vlastně nic nedozvídám.

Rozpovídáme se o všem možném. Je to postarší zkušený muž. Nejspíš potkal hodně takových, jako jsem já. Nemusel to dělat, mohl mě ignorovat a pouze tiše konat svou práci. Ale noc, jež nadešla, bude dlouhá a mně i jemu tak čas alespoň lépe uteče.

 

Dny za mřížemi ubíhají a každý z nich vypadá úplně stejně. Noc probdělá pravidelnými rozhovory se strážným, ráno a dopoledne prospané na tvrdé kamenné dlažbě, odpoledne strávené čekáním na večer, přemýšlením a cvičením. Konečně jsem si to přestal pouze slibovat a doopravdy jsem začal na sobě pracovat.

Nikdy bych nevěřil, jakou budu mít za to sám ze sebe radost. Naplňuje mě to energií a již po několika dnech mě přestávají bolet záda, a to i když spím na té zdejší nepohodlné podlaze.

Nadávám si, že jsem s tím nezačal mnohem dřív, když teď vidím, jaké blahodárné účinky to na mě má.

Jeden den, druhý, třetí. Každý další mi splývá spolu s těmi uplynulými. Jediné, co se mění, jsou témata rozhovorů se strážným Brolem. Když nad tím teď tak přemýšlím, uvědomuji si, že jsem s ním probral už spoustu věcí, ale nevím nic o něm samotném. Vyprávěl mi hodně o zdejší kultuře, zvycích, naučil mě pár slov z jejich jazyka, abych byl schopen alespoň nějakým způsobem komunikovat se strážnými, co mě tu hlídají přes den, ale nikdy jsme se nedostali k tomu, abychom si popovídali o našich osudech.

Jsem hrozný sobec, že jsem se o jeho život nezajímal už dřív. Tak moc mi tu pomáhá a já mohu jen hádat, kdo vlastně je ten muž, co má tu trochu soucitu, že mě tu nenechává v mučivém tichu samotného.

Osm hodin večer. Čas ke střídání stráží. Vidina této chvíle mě držela celý den.

„Tak jak se vede, mladej?“ usměju se, když konečně slyším jeho otázkou. Pokaždé začíná stejně. O to víc v tom ale slyším tu vidinu dobře strávené noci.

„Tak jak se dá předpokládat v mé situaci,“ odvětím a rychle se nadechnu, abych mohl pokračovat o tom, o čem chci mluvit. „Povězte mi něco o sobě, Brole!“

„A co bys chtěl vědět?“

„Třeba jak to, že jako jediný umíte hovořit mým jazykem. Kde jste se to naučil?“ napadne mě jako první. Nic konkrétního jsem připravené neměl.

„Běžně nehlídám vězně, ale cvičím otroky k vzájemným střetům v arénách. Vždy mi přivedou rekruty, abych je naučil umění boje s mečem. Pak se pořádají hry k pobavení široké veřejnosti. Jsou postaveni proti zkušeným ve zbroji oděným válečníkům a umírají pro pobavení davu. Ti slabších z nich spatří zdi tohoto vězení a jsou předhozeni maenderám. Většinou to jsou otroci koupení cestou z diplomatických výprav, a proto jen málokterý umí náš jazyk. Abych je vycvičil, potřebuju, aby mi rozuměli. Musel jsem se jazyku severních království naučit, protože jejich jediná starost je přežít. Přežít tak dlouho, jak jen to půjde, aby se ti mocní nad nimi pobavili a viděli krev.“

„Až se král vrátí, přiveze vám zase nové muže a začnete s nimi výcvik od znovu, mám pravdu?“

„Dá se to předpokládat, že jeho služebníci někoho najdou a nepřijedou s prázdnou. Proč?“ zajímá se pro změnu zase on.

„Král mě bude chtít nejspíš beztak odsoudit k smrti. Tak mě teď napadlo…“

„Že by ses tím zachránil?” dokončí větu místo mě.

Zakroutím hlavou.

„To ne,” vydechnu, „žil bych zase o něco déle. Možná to zní bláznivě, ale baví mě to.”

„Co tě baví?” nechápavě na mě pohlédne. Nedivím se. Na jeho místě bych reagoval asi stejně.

„To balancování mezi životem a smrtí. Nikdy jsem se necítil víc na živu než teď. Asi to nejde vysvětlit. Je to něco, co jsem pocítil mezi stromy a křovím v té obětní džungli maender. Byl jsem smířený s tím, co se stane, a o to silněji jsem prožíval každý okamžik.”

Jediné, co vidím, je odlesk jeho očí. Kouká se jimi udiveně na mě. Vyčíst něco víc z jeho tváře je nemožné. Louče planoucí na zdech za mřížemi vpouští do prostoru jen málo světla.

„Asi rozumím, co tím myslíš, hochu. Ale něco takového nejde do nekonečna. Ta hranice, po které se chodí někde mezi životem a smrtí, je velmi vratká. Nesmírně tenká. Nelze se po ní pohybovat věčně. Mám pocit, že očekáváš víc, než se ti může splnit.”

„Možná a možná ne. Nemám ve zvyku si dělat plané naděje. Ale na druhou stranu už nemám co ztratit.”

„Je to dril. Poslední týdny a měsíce strávíš bolestivým tréninkem. Ti otroci, které přivezou, jsou zvířata,” nadnese zcela bez obalu.

„Horší než maendery být nemohou,” zasmějeme se společně.

„Jak se ti vůbec podařilo přežít?” zeptá se z ničeho nic. Nejspíš tu otázku chtěl položit už delší dobu, ale až doposavad se mu nenaskytla vhodná příležitost.

„Zachránila mě Nefeí.”

Ztratím se na okamžik v myšlenkách o ní.

„To vím. Jen nechápu, proč to udělala. V lecčem není jako ostatní její sestry. Stojí v hierarchii nad nimi. Jsou živy z krve jejich obětí. Z krve, jež v sobě obsahuje látky, které do ní vyplavuje vzrušení a strach. Proto pořádají tyto hony. Vysát muže na dřeň není to, o co jim jde v prvé řadě. Bez těch vzácných přísad by se pro ně nijak nelišila od běžné vody.”

„Proč je nad nimi?” probouzí tím ve mně zvědavost.

„Dávní démoni měli také mezi sebou jisté uspořádání. Pochází z linie těch nejvyšších. A podle toho s ní také nakládají. Slouží jí. Ona zásadně neloví. Nezahazuje se s otroky jako ostatní. Pouze po milostném aktu přijde k oběti a napije se její krve. Saje ji, když ještě srdce bije. Teprve až ona odstoupí, tak mají právo nasytit se i ostatní. Říká se o ní, že jako jediná z nich je ještě panna a že krev z jejího lůna může oživit její již dávno v zemi pohřbené mocné předky.”

Zní to tajemně, ale i přes sebevážnější Brolovo podání se musím v duchu smát. Kdyby tak věděl. Nesmím ale ji ani sebe prozradit. Zvlášť když je to evidentně pro ni a její sestry tak podstatné.

„Takže zpátky k tématu, chci to slyšet i od tebe. Proč tě zachránila?”

Zpozorním. I? I od tebe?

„Vy jste s ní o tom mluvil?” je okamžitě to první, co mě teď zajímá.

„Nějak moc ti na ní záleží,” podotkne.

Nevím co mu na to říct. Naštěstí ale pokračuje, aniž bych ze sebe cokoliv vyloudil.

„Jak jsem říkal, je jiná. O mnoho krvelačnější, bez sebemenšího náznaku soucitu s někým druhým. Ale s velkým zájmem o věci kolem. Často pozoruje výcvik rekrutů. Je to už dávno, co za mnou přišla, že by se chtěla naučit jazyk, kterým se mluví na sever od nás. Nedovolil jsem si říct ne. V rámci výuky si povídáme o hodně věcech, i o těch důvěrných.”

Cože? Jak moc důvěrných? Řekla mu snad o tom, co se mezi námi stalo? Byl to jen trik zmínit naschvál slovo panna, aby mě vyvedl z míry a pak pozoroval, jak budu reagovat? znejistím.

Hlavně klid, honí se mi hlavou. Neřekla by mu to. Tohle ne. Mlč. Jen mlč! nabádám sám sebe.

„Možná se v ní mýlíte. Má city,” vyloudím ze sebe konečně něco kloudného.

„Spíš si jen přeješ, aby je měla. Znám ji mnohem déle, než ty. Věř mi. Ani ostatní toho nejsou schopny, natož ona,” vyvrací mi něco, čím jsem si byl až do teď naprosto jistý.

Ač to nechci za nic na světě slyšet, zní to logicky. Možná to doopravdy je jen mé toužebné přání a chci si ji sám pro sebe idealizovat. Udělat z ní něco, co není, abych našel ospravedlnění pro to, že mě to k ní tak hrozně moc táhne.

Milovat bezcitnou bestii nechce přeci nikdo.

Na chvíli se oba odmlčíme. Zamyslím se. Něco mi na tom celém nesedí.

Záhy mě napadne, co za tím nejspíš je.

„Přikázala vám to. Chce vědět, co si o tom myslím. Poslala vás, abyste se mě na to zeptal, že ano?” vystřelím naslepo, ale pevně věřím v to, že nanejvýš přesně. Brol je možná zkušený ve výcviku mužů, ale nesedí mi k němu, že by přemýšlel takto. Je to tělem i duší voják. Muži jako on nehledají více pohledů. Stačilo by mu jedno vysvětlení.

Přivře oči a přikývne.

„Myslím, že by nechtěla, abys věděl, že za tímhle stojí ona.”

Tak proč tedy? začne mi ihned vrtat hlavou, ale Brola se na to ptát nechci. Beztak mi vzápětí odpovídá sám.

„Brala to jako otázku cti zachránit ti život, když jsi to samé udělal ty. Nechtěla ti být za nic vděčná. Na to je až příliš hrdá.”

Znovu se zamyslím. Zní to rozumně. Ale pořád to neodpovídá na to, proč ji zajímá zpětně, co si o tom celém myslím. Přeju si vymazat to z paměti. Jenže to nejde. Hlodá mě to. Nedává to žádný smysl. Co mi uniká? Co nevidím?

Snažím se to nechat být. Je krátce po půlnoci. Zbytek noci trávíme nad méně náročnými tématy.

„Na,” podává mi mezi železnými pruhy mříží knihu, „ať se máš čím zabavit přes den.”

Bylo to místo slov na rozloučenou. Hned vzápětí přichází strážný, který ho ve službě každé ráno pravidelně střídá. Brol očividně nechce, aby ho viděl, že se se mnou baví, takže bez čehokoliv dalšího v tichosti odchází. Ani svého nástupce pořádně nepozdraví. Jen tak symbolicky mávne rukou na znamení, že ho registruje.

Usnu. Zdá se mi o Nefeí, jak příznačné. Probudím se. O čem ten sen byl, se rozplývá stejně rychle jako on sám. Jediné, co mi zůstává, je pocit, který ve mně vyvolal, a vědomí, že byl o ní.

Slunce právě dosáhlo svého vrcholu a do podzemního prostoru přichází strážný na odpolední službu. Z těch tří, co se u mě střídají, je tento nejméně přívětivý. Čiší z něj vysoké ambice a s nimi spojená nesmlouvavost. Zběžně, ale zdvořile ho pozdravím a sáhnu po knize od Brola.

Nikdy jsem moc nečetl. Většinu znalostí jsem nabyl tím, že jsem poslouchal lidi a učil se od nich. Vždy jsem se snažil nebrat si poučení z vlastních chyb, ale z těch, co dělají ostatní. Přijde mi to chytřejší, než činit ty vlastní. Člověk tak aspoň neztrácí tolik času a energie potřebné na jejich nápravu.

Nyní je ale kniha nejlepší kamarádka, které se mi mohlo dostat. Učebnice gramatiky ginejlinštiny, přečtu název bichle. Zní to nudně, ale i tak to oceňuju. Nebudu aspoň myslet na hlouposti, jichž mám normálně plnou hlavu.

Pomalu se tím prokousávám. Večer pak všechny případné nejasnosti probírám s Brolem. Postupem času se to stává naším pravidelným zvykem. Není to těžký jazyk. Učí se hodně rychle.

„Dneska se vrátil král,“ oznámí mi po jedné z našich hodin ginejlinštiny, „zítra bude tvůj soud.“

„Půjdete na něj také?“ sevře se mi žaludek.

„Ano, i kdybych nechtěl, tak musím. Králův překladatel na jejich cestě vážně onemocněl a zemřel. Nikdo jiný teď není schopen mu tlumočit. Takže to zbylo na mně.“

Je to dobrá zpráva, moc dobrá. Představa, že tam Brol bude se mnou, mě uklidňuje. Alespoň do té míry, do níž to daná chvíle dovoluje.

„Pořád chceš ke mně do výcviku? Nerozmyslel sis to?“ ujišťuje se, „Dneska jsem už viděl ty nové, co přivezli. Tvrdí hoši. Při první příležitosti tě zmlátí. Mám strach, abys nelitoval.“

„Ještě toho o mně hodně nevíte. Podceňujete mě. Chápu to. Na vašem místě bych udělal to samé. Ale než jsem skončil jako otrok, dělal jsem u kováře. V dílně mistra Taranela.“

Taranelovo jméno mělo dobrý zvuk. V celém Středohorském království není lepšího kováře.

„Proč jsi pro něj přestal pracovat?“

„Obvinil mě, že jsem přijal velkou zakázku bez jeho vědomí a chtěl si tím zajistit vstupní kapitál na to, abych si otevřel vlastní kovárnu. Má hodně známých a hlavně hodně vlivných přátel. Zařídil, aby mě za trest zbavili svobody a prodali mě do otroctví.“

„Je těžké trpět za něco, co jsi neudělal,“ snaží se mě utěšit, když se na chvíli odmlčím.

„Neřekl jsem, že to bylo nespravedlivě. Omlouvám se, jestli to tak vyznělo. Nebylo to tak černobílé, jak to možná vypadá. Přijal jsem objednávku, ale přijal jsem ji svým jménem.

Neměl jsem vlastní prostor, kde bych na ní mohl pracovat. Pořídil jsem materiál a chtěl jsem na tom pracovat u něj po pracovní době. Dlužil mi za hodně. Dělal jsem věci, na které on už nestačil. A přesně to byl problém. Bál se, že když bych se od něj odtrhl, přetáhnu mu zákazníky a budu mu konkurovat.“

„Překvapuješ mě, chlapče. Nic takového bych do tebe neřekl. Nikdo neví tak dobře, jak se správně drží zbraň jako ten, kdo ji vyrábí.“

„Ne vždy je to pravda, bohužel. Ale já se díky tomu, že jsem je nejen vyráběl, ale i s nimi poctivě cvičil, ve svém řemesle zlepšil za krátkou dobu tak, jak jen málokdo.“

„No, mám takový pocit, že je jen v našem zájmu, abys ještě neumřel. Můžeš nám evidentně dát mnohem víc, než se na začátku zdálo. Asi jsem se měl zajímat mnohem dřív, jak ses mezi tyhle zdi vlastně dostal. Promiň, že jsem tě hodil do stejného pytle jako ostatní.“

Neoddělovat nás mříže, objal bych ho. To, co mi pověděl, byla pro mě obrovská poklona. Snad ještě nikdy před tím mi nikdo neprojevil tak velkou důvěru, jako Brol v tuhle chvíli.

Rád bych mu na to něco řekl, ale nevím co. Cokoliv, co bych vyřkl, tak by ani zpola nevyjádřilo to, jak jsem mu vděčný.

Ozve se zaskřípání dveří do sklepení, jež předchozí debatu zcela uzavírá.

„Ještě nebyla ani půlnoc. Kdo sem v tuhle chvíli může jít?“ zeptám se Brola.

„To věru nevím,“ odvětí, i když z jeho překvapení ve tváři je jasně patrné, že nemá tušení, komu patří přibližující se tajemné kroky.

 

,

Přežít – druhá část

Zdroj: Maenderské ostří od Lucie Füchsové

Fakt, že se otrokovi podařilo svést polodémonku, která ho měla zabít, ještě neznamená, že se mu podaří doopavdy přežít…
Pokračování povídky na části.

Ležíme vedle sebe. Srdce se nám pomalu vrací do svého obvyklého rytmu.
Nechci vstát, ale cítím, že bych měl. Adrenalin se postupně odplavuje a do žil se mi znovu vrací strach a pocit nejistoty. Co přijde teď?

Upravím si kalhoty a zapnu pásek. Odhozenou košili jí beze slov podávám, aby se měla do čeho obléknout, když jsem jí její oblečení zničil.

Rozhlížím se po noži. Nikde ho ale nevidím. Vůbec si nevzpomínám, kam jsem ho v té rychlosti odhodil.

Nechám to být a podívám se na ni. Vypadá stejně nejistě jako já. Zvedá se a přehazuje si košili přes sebe. Všimnu si krve na místě, kde ležela. Existuje nejspíš spousta vysvětlení, odkud se tam mohla vzít, mě ale instinktivně napadá jen jedno. Byla panna.

„Pojď ke mně,“ rozevřu náruč a nechám ji, ať mi do ní sama vejde. Neoblomná a silná dívka je ta tam. Stojí přede mnou plachá laň. Nesmím k ní přistoupit, abych jí nevystrašil. Musím počkat, až za mnou přijde z vlastní vůle.

Obejmu ji.

Snažím se nemyslet na to, co bude dál, ale nejde to. Bude to její ruka, kdo ukončí můj život, nebo to raději nechá udělat nějakou jinou sestru maenderu?

Zpozorním. Slyším blížící se kroky. Přitisknu ji k sobě ještě pevněji. Maendery se blíží…
Nejsou to ony. Ne. Je to Seveřan, kdo se právě vynořil z křovisek. Zakrvácený, ale stále živý stejně jako já. Kráčí rázně a s vítězoslavným výrazem k nám.

„Díky, bratře, za tu zbraň,“ osloví mě velice osobně a přátelsky. Musí si myslet, že jsem mu ji tu nechal ležet úmyslně.

Maendera pozvedá mírně hlavu z mé hrudi a dívá se na ostří. Ihned poznává svou dýku. Cukne sebou. Chce se vymanit z mého objetí, ale nemůže. Nabodla by se totiž na zbraň, jež znovu míří na ni samotnou.

„Kde jsou ostatní?“ zmůže se přes děs v očích na vyslovení otázky. Jiný na jejím místě by asi nechtěl slyšet odpověď. Jenže, jak mi sama řekla, ona není jen tak někdo. Ten strach v ní opět probouzí temnou sílu, jíž v sobě jako potomek nejmocnějších ukrývá.

„Jsou mrtvé,“ odpoví jí chladně Seveřan, „zabity tvým vlastním ostřím. Jaká ironie, nemyslíš? Ale neboj. Nebudeš dlouho živa, aby sis to musela vyčítat. Prokážu ti službu a nechám tě je následovat.“

„Neblázni, …“ chci ho oslovit, ale uvědomuji si, že jeho skutečné jméno vlastně neznám. Jsem si jist jen jedním. Musím se do toho nějak vložit, než bude příliš pozdě. „Přemýšlej. Jak se odtud chceš dostat? Jako živá ti bude víc platná. Zná to tu.“

Skloním hlavu k ní do své náruče.

„Dokázala bys nás odsud dostat?“

Váhá. Neví co říct, ale musí se rozhodnout rychle. Moc na výběr ale nemá, jestli chce přežít alespoň ona. Nakonec jí beztak nezbude nic jiného než se zaprodat někomu, kdo ukončil život tolika z jejích lidí. Těžko hádat, jaké mezi nimi jsou vztahy či hierarchie. Ale city rozhodně má. To jsem během intimní chvíle s ní poznal s maximální možnou jistotou.

„Je tu tajný východ. Vede do svatyně maender.“

„Jsou tam stráže?“ reaguje Seveřan bez otálení.

„Ne. Je to naše posvátné místo. Žádný člověk tam nesmí. Tudíž ani stráže ne.“

„Fajn, ukaž nám tedy cestu,“ přikazuje jí.

Vede nás mezi stromy a hustý travní porost. Odhrne ho stranou a otevře poklop, jež tím odkryla.

„Bratře, ty první,“ pobídne mě.

Vstoupím a ocitám se v dlouhé temné chodbě, na jejímž konci je vidět tlumené světlo nějakého většího sálu. Z kamenných stěn plyne do prostoru chlad. Nedýchá se tu nejlépe. Vzduch je těžký a vlhký.

Ohlédnu se. Muž s maenderou stojí už za mnou.

„Tak na co čekáš, jdi,“ popohání mě Seveřanův nedočkavý hlas.

Projdeme chodbou a pohled na sál, který se nám otevírá, je doslova velkolepý. Světla svící, vysoké sloupy ženoucí se nahoru ke klenutému malovanému stropu, východním oknem pronikající zář vycházejícího měsíce. Impozantní.

„Východ je támhle,“ ukáže na dveře a nešťastně skloní hlavu k zemi.

Zaslechneme ženský křik.

„Co to je?“ vyslovíme se Seveřanem takřka nastejno otázku.

„Pláč maender, které nebyly v obětní zahradě. Nejspíš vycítily, co se stalo.“

„Zradila jsi nás. Dovedla jsi nás do pasti,“ nařkne ji a přiloží jí zbraň znovu ke krku, „se mnou si takhle, holčičko, zahrávat nebudeš. Je mi jedno, kdo jsi. Situaci vládne ten, kdo má zbraň v ruce, a to jsem já.“

„Ty dveře jsou otevřené. Máš možnost utéct a místo toho ztrácíš čas tím, že mě obviňuješ z něčeho, co jsem neudělala. Ptal ses na stráže, ne na mé sestry.“

Dusot maender běžících do svatyně se nemilosrdně blíží. Není čas na to otálet.

„Pojď, Seveřane,“ nabádám ho.

„Musí zemřít. Prozradila by nás. A ty její sestry divošky by nás pak pronásledovaly za ty dveře. Zajatce ani svědky neberu.“

„Nebýt jí, tak jsme oba mrtví,“ připomínám mu důrazně, bezpečně ji poodstrčím od blyštící se oceli u jejího krku a stoupnu si před ní sám.

„Zbláznil ses?“ nechápe mé počínání.

„Ne,“ odvětím, i když si v duchu pokládám stejnou otázku. Nevím, co mě přinutilo něco takového udělat, ale i přesto jsem to učinil a nehodlám se pohnout ani o píď.

„Nefeí,“ otočím se za vysokým tónem ozývajícím se z druhé strany místnosti a pak hned zpátky na Seveřana. Ten už ale na svém místě nestojí. Vidím jen, jak se za ním zaklapávají dveře.
Během vteřiny mám zbraň znovu u hlavy, tentokrát ji ale v ruce svírá rozzuřená maendera.

„Nedělej to, prosím,“ zastaví ji.

„Zneuctil tě, Nefeí. Proč se ho zastáváš?“ vrhne na ni maendera držící nůž zlostný pohled. Je v něm napsáno: Chci mstu.

„To ten druhý. Tenhle se mě zastal a pak mi dal svou košili, abych tam poníženě nestála nahá,“ lže kvůli mně své sestře do očí.

Přejdou do svého jazyka a dohadují se o mém osudu. Možná bylo lepší být smířen se svou budoucností, než tohle podivné martyrium. Už jsem se jednou s životem rozžehnal. Vše, co jsem dělal, bylo s vědomím, že je to naposledy, že nebude žádné příště. A teď najednou dívka, jež měla mou cestu ukončit, se mě snaží zachránit.

Po chvíli, co jsem jen tak nečinně a bezmocně přihlížel tomu, co se děje přede mnou, ke mně Nefeí přichází.

„Sestry tě odvedou ven a budeš předán strážným. Určí ti datum soudu a staneš před samotným panovníkem Deštného království, aby ses mohl hájit. Víc pro tebe udělat nemohu. Tvůj osud bohužel neleží v mých rukou,“ omlouvá se mi svým způsobem za to vše.

Vrtí lehce hlavou ze strany na stranu a poodchází ode mě po nepatrných krůčcích. Vážím si toho, co pro mě udělala. A také toho, že jí, na rozdíl od všech ostatních maender, není lhostejné, co se mnou bude. Znovu mě má svázaného svým pohledem. Díváme se jeden druhému do očí. Mlčky ode mě ustupuje, zatímco se její sestry na mě bez nějakého dlouhého čekání vrhají.

Utvoří kolem mě hlouček. S radostí a vítězoslavným výrazem si mě mezi sebou přehazují. Jako kdybych byl nějaká trofej, kterou ukořistily v honbě za pomstou svých přítelkyň. Až teprve teď doceňuji štěstí, jež jsem v té jejich obětní zahradě, nebo jak že tomu říkají, měl. Padnout do jejich spárů, zemřel bych krutou a bolestivou smrtí.