Příspěvky

Pravidla světa mrtvých

Zdroj: pexels.com

Noorveus patří mezi Děti magie, přesto je jeho moc hodně omezená. Podaří se mu najít způsob, jak ovládnout své schopnosti a odvrátit hrozící válečný konflikt?

Fantasy povídka ze světa Nejmocnějších.

 

Miloval zrzky. Rezavý nádech vlasů nebo ohnivě rudá. Na odstínu nezáleželo. Důležitý byl odlesk barvy v slunečním svitu. To, jakým způsobem září na dálku. Na Písečných ostrovech moc takových žen nebylo. Světlá pleť zrzek neměla ráda rovníkové žhavé paprsky. Přesto zde jedna žila.

Ashaí vstoupila do místnosti. Noorveus seděl na zemi se zkříženýma nohama, černé vlasy měl stažené do malého culíku a meditoval. V první chvíli ani dívku nevnímal, jako kdyby byl zcela jinde. Teprve po několika dalších zpomalených úderech srdce ho z jiných sfér vrátila do pokoje její vůně. Vůně levandulí, které si přivezla ze své domoviny.

„Zase se pokoušíš navázat kontakt s dušemi mrtvých?“ zeptala se Ashaí, když viděla, jak tmavovlasý muž otevřel oči.

Noorveus přikývl. Vycítil z tónu jejího hlasu nepochopení. Oprávněné nepochopení. Zkoušel se podobným způsobem spojit se zesnulým otcem řadu let. Bezúspěšně. Z pohledu druhých se to zdálo jako plýtvání časem, on ale věřil, že se mu to jednoho dne podaří.

Štíhlá zrzka se zdržela dalších otázek. Vedli rozhovor na toto téma už nesčetněkrát. Vysvětlovala mu, že takto nikdy nedosáhne úspěchu: zaměřoval se na ovládnutí vlastní duše, ale přitom se chtěl spojit s jinými. Noorveus zase vždy namítl, že nemůže dostat pod kontrolu ostatní, dokud nezkrotí tu svou. Nebyla schopna ho přesvědčit, že se mýlí, že takto magie nefunguje. Otevírat znovu tu samou diskuzi nemělo smysl, přesto litovala, že na ni nedá a plýtvá časem i nadáním.

„Co bys chtěl dělat večer?“ odvedla řeč jinam a přisedla si k němu. Byla blízko, přesto se naklonila ještě blíž a začala mu masírovat záda. Cítila, jak je napjatý. Viděla, jak se jí každým dnem vzdaluje. Přála si to zvrátit, ale netušila jak.

Noorveus měl chvílemi pocit, že slyší tepání jejího srdce. Jako kdyby magií uměla ovládat i to a schválně údery zesílila, aby je zaslechl. Vůně levandulí mámila jeho smysly. Znovu se nořil do stavu meditace, tentokrát ji ale měla pod kontrolou Ashaí. On se mohl pouze oddávat slasti a opojení…

V poslední chvíli sebou trhl a vstal.

„Chci být sám,“ řekl a přešel do bezpečné vzdálenosti.

Ashaí k němu zvedla pohled a poté tiše přikývla. Zvedat hlas nebo dávat příkazy nemělo smysl. Nemohla udělat nic, čím by změnila jeho rozhodnutí.

Jižanský mladík si počkal, až jeho učitelka odejde. Jako její žák ji znal velice dobře. Používala své přednosti a manipulovala muži. Nehodlal se stát další její loutkou.

Miloval zrzky, ona byla ale výjimkou.

***

 

Často přemýšlel nad předurčeností osudu. Připadal si svázaný jako vězeň před popravou. Nemohl vůbec nic, jen přihlížet. Kde byla hranice toho, co ještě snese? Kde ležel bod zlomu?

Noorveův otec kdysi vládl nejmocnější říši, poté ho však připravili o moc vojenským převratem a jemu nezbylo než utéct do vyhnanství a začít nový život. Znovu se oženil, získal dobré postavení a po tchánově smrti převzal jeho obchody. I jako uprchlíkovi se mu dařilo lépe než většině ostatních lidí, nikdy však nepřestal snít o návratu na trůn. Nepovedlo se mu to, přesto věřil, že některý z potomků usedne zpět na místo, které mu právoplatně patří.

Čas je náš, říkával svému synovi. To, že se něco nepodaří dnes, neznamená, že jindy se to povést nemůže. Patří ti každý den až do konce věků. Každý den představuje novou příležitost.

Noorveus snil, že jednoho dne otci přání splní, sám ale vládnout nemohl. Magie, která mu kolovala v žilách, nebyla požehnáním, nýbrž prokletím. Někdo tak silný jako on nesměl mít světskou moc. Musel přijmout duchovní cestu a přenechat svou pozici mladšímu bratrovi. Valand měl ale docela jiné ambice.

Noorveus za Valandem přišel do jeho pracovny a položil na stůl přehled účtů. To, že nesměl vlastnit žádné jmění ani držet moc, neznamenalo, že mu je rodinný majetek cizí. Zajímal se a pomáhal bratrovi, jak jen mu to jeho postavení dovolilo. Sloužit Matce magii se dalo odkudkoliv.

Valand desky ani neotevřel, jen přikývl a čekal, že si bratr půjde po svém. Noorveus však jen tak odejít neplánoval.

„Všiml jsem si výdajů na zbrojení. Z jakého důvodu?“

„Z důvodu výbojů,“ odvětil klidně Valand, přestože nesnášel, jak bratr do všeho strká nos.

„Jsme obchodníci, ne válečníci.“

„Někdy je nejlepší způsob, jak něco získat, si to prostě vzít. Zaplatit žoldáky považuju za rozumnou investici. Oba víme, že pobřeží Morhinie je bohaté. Nehodlám čekat na to, až totéž napadne někoho jiného.“

„Otec by si tohle nepřál,“ namítl Noorveus. Copak má jeho odkaz navždy zmizet?

„Otec je mrtvý. Čas není jeho. Čas patří živým.“

Noorveus se zamračil. Vypustit něco takového z úst byla opovážlivost největších rozměrů. Věděl, že otec to vidí. Tak moc si přál se s ním spojit a zastavit tohle šílenství. Získat od něho požehnání k tomu, aby začal jednat a nemusel jen přihlížet. Bez jeho svolení si však zasáhnout netroufl. Zůstal uvězněný v jednom bodě.

Smyčka předurčenosti ho dusila stále víc.

***

 

V domě na Písečných ostrovech bylo nezvyklé ticho. Dny se nerušeně střídaly stejně jako vlny omílající zdejší pláže. Domnělý klid však pouze stupňoval skryté napětí.

Noorveus se rozhodl nepřihlížet dál v tichosti tomu, co se Valand chystá udělat. Musel zakročit a věděl, že tím překročil pomyslnou hranici. Nyní jen čekal, kdy se na to přijde a strhne se bouře. Bylo otázkou času, kdy bratr zjistí, co za jeho zády udělal. Spojení s otcem se mu stále navázat nepodařilo, a tak si musel poradit jinak: umírněně, ale přesto účinně.

Valand vstoupil do Noorveova pokoje bez zaklepání. Zuřil. Bouchl za sebou dveřmi a začal křičet. „Jak ses mohl opovážit! V tomhle domě jsem pánem já. Ne ty!“

„Vládce Morhinie už odepsal?“ zvedl Noorveus k bratrovi oči. Vypadal nevzrušeně. Právě meditoval.

„Neodepsal,“ vyprskl Valand. „Poslal sem svého syna i s ozbrojeným doprovodem.“

Takovou reakci nečekal ani sám Noorveus. Odpověď ho přiměla vstát a jít se podívat z okna na nedalekou pláž. Čekal, že se družina shromáždila tam, a nemýlil se. Někteří strážní v ruce drželi kopí a hlídali každý pohyb, jiní postávali u koní s mečem u pasu a byli připraveni okamžitě tasit.

Fakt, že sem vládce jedné z říší na jižním kontinentu poslal nejstaršího syna, hovořil za mnohé. Válka byla na spadnutí mnohem víc, než magií nadaný bratr tušil. Nezáleželo na tom, že byli pouhými obchodníky. Měli takovou moc, že se jich znepřátelená strana nepopiratelně bála.

„Co jsi mu napsal?“ naléhal Valand. „Co ode mě chce? Mír?“

Bylo na čase vyjít s pravdou ven. A Noorveus se ani nebránil.

„Nepřijel za tebou, nýbrž za mnou.“

To Valanda nadzdvihlo ještě víc. „Takže ty si nyní domlouváš schůzky s našimi nepřáteli sám?“

„Věřím, že existuje smírčí řešení. Válka není nevyhnutelná.“

Valand bratra chytil za předloktí a odtáhl ho od okna. Trpělivost mu dávno došla. Neměl chuť na hry. „Co jsi Halehdovi napsal?“ zopakoval otázku a zpříma mu pohlédl do očí. Nebál se ho. Bratr sice oplýval nadpřirozenými silami, vládl ohni, mohl však moc používat jen pro druhé, ne pro vlastní prospěch. Kdyby to udělal, potrestala by ho sama Matka magie, které sloužil. Věděl, že by její hněv neriskoval.

„Navrhl jsem mu sňatek s jeho jedinou dcerou. Spojení našich rodů. Ty jsi ženatý, ale já ne.“

Valand hlasitě vydechl, hněv ho však neopustil. Moc dobře to na něho bratříček nastražil. Chytil ho do sítě jako malou rybku. On byl ale žralok. Nehodlal si to nechat líbit.

 

Pokračování naleznete ve sbírce povídek Mladé čarodějky, kterou můžete podpořit na

Startovači.

A pokud byste chtěli ještě víc z mého světa, k dostání je i varianta Mladé čarodějky a Zpívající věže, kde najdete dalších 7 povídek z drsného fantasy světa Nejmocnějších 🙂

 

P. S. Nenechte se odradit obálkou. Nakladatelův záměr je odkázat na starou éru fantasy 🙂 Díla budou stát za to 😉

KOUPIT

, , ,

Zákon smečky

Zdroj: Roland Rawen Havran

To nejlepší z mého pera. Povídka publikovaná ve sborníku Mlok 2016.

 

Úděl panovníků

Brol

 

Úděl panovníka není nikdy lehký; leží mu na bedrech velká zodpovědnost a každý den prožívá ve strachu, kdo ho o trůn připraví. Nepřátelé, přátelé nebo až smrt? Pokud člověk něco takového nezažije, nedovede si to představit.

Sloužím u krále Horika skoro třicet let. Za tu dobu jsem po jeho boku zažil mnohé: od korunovace, přes královskou svatbu a narození starší dcery, až po smrt manželky při porodu druhé dcery. Po této osobní tragédii zůstal můj pán sám a všechnu svou pozornost věnoval starší dceři Laáve, která dostala jméno po ženě, kterou tolik miloval.

Mladší Kotrýnelu Horikus poslal ještě jako batole do kláštera v Hraniční říši. Bylo to nevinné dítě. Stále si živě pamatuji, jak jsem ji choval a ona mě tahala za prst těma svýma drobounkýma ručičkama. Bezstarostně si hrála a netušila, jak se na ni její otec dívá. Ten tehdy nesnesl pohled na dítě, které zabilo jeho velkou lásku. A přitom to nyní byla právě Kotrýnela, kdo mu stál po boku v nelehké politické situaci. Jakoby se snažila napravit hřích, za který ale ani v nejmenším nemohla.

Vrátili se společně z krvavého rituálu u příležitosti svátku deště. Kotrýnela mě s těžkým úsměvem pozdravila a odešla do patra, které jsme měli v hostinci pronajaté. Horikus odmítl bydlet v královském paláci zdejšího panovníka.

Opatrně jsem za svým pánem zašel. Podle toho, jak se na mě Kotrýnela podívala, mi bylo jasné, že není v dobré náladě.

„Postarej se, ať služebné zabalí naše věci. Ráno odjíždíme,“ přikázal. V tichosti jsem opustil místnost. Ulevilo se mi, že jsem mohl odejít a nemusel tam být s ním. Zajímalo mě, co se stalo, a věděl jsem, že od něj bych se to nedozvěděl.

Zaklepal jsem na dveře Kotrýnely.

„Smím dál?“

Její něžná ruka vzala za kliku a osobně mě vpustila dovnitř.

„Jsem ráda, že jsi přišel, Brole,“ řekla a její hlas zněl jako uklidňující, dlouhé tóny flétny. Divil jsem se, jak po tak náročném dni může povzbudit ona mne – věkem to byla sotva šestnáctiletá dívka, svým chováním však působila mnohem vyspěleji. Uměla se přenést přes vlastní problémy a být tu pro ostatní.

Zeptal jsem se, jaké to s otcem na slavnostech bylo, a ona mi ve stručnosti vylíčila události celého odpoledne.

„Není to dobré, Brole. Stupňuje se to. Je otázka času, kdy otec podnikne něco neuváženého. Už cestou sem povídal něco o tom, že jim příští rok ukáže. Království má spoustu jiných problémů. Přemnožil se hmyz, úroda bude menší. Nemůže si dovolit řešit směšné spory, i když chápu, nakolik je pro něj celá situace ponižující.“

Nic jsem na to neodpověděl a jen se zamyslel.

„Co tedy budeme dělat?“

„Nevím. Nevím, co myslel tím, že jim příští rok ukáže. Musíme počkat, až se uklidní.“ Posadila se unaveně do křesla a vyndala jehlici z vlasů, které podobně jako její snědá pokožka krásně kontrastovaly s bílými svátečními šaty, které měla na sobě.

Nalil jsem nám oběma víno a usedl naproti ní.

Kotrýnela se zamyšleně zahleděla do prázdna a začala si z rukou stahovat elegantní rukavice, které pro ni byly tak typické. Položila je na stůl a pravou rukou se natáhla pro pohár. Oko v její dlani otevřelo víčko a zkoumavě si mě prohlédlo. Bylo jako živé.

Po těle mi přeběhl mráz. Byl jsem na jeho pronikavý pohled zvyklý, i tak ve mně ale pokaždé vzbuzoval nejistotu a obavy.

„Tak na co si připijeme, Brole?“ usmála se na mě způsobem, který umí jen ona, a strach z toho, co skrývala pod bílou látkou rukavic, byl rázem pryč. Opět bylo podstatné jen to, co nás pojilo.

Úděl panovníka není nikdy lehký. Někteří neunesou velkou zodpovědnost, která jim leží na bedrech.

„Na dva skutečné vládce Deštného království.“

* * *

 

S ohledem na vydavatele knihy uveřejňuji pouze ukázku. Více najdete ve sborníku, nebo si o povídku můžete napsat soukromě na můj email – jitka@ladrova.cz 

Sborník Mlok 2016

Mlok 2016

Je libo něco dalšího ke čtení?

, ,

Jak napsat úspěšnou knihu

Zdroj: obrázky z pexels.com

 

Začněte kratšími útvary!

Spousta z nás má společný sen – napsat knihu. Nechci nikomu tento sen brát, ale přesto si myslím, že pokud se psaním začínáte a chcete se svou prvotinou uspět, měli byste někde nasbírat zkušenosti. A ty se nejlépe sbírají na kratších textech!

Napsat vlastní knihu je přání, které za život napadlo velkou většinu lidí. Některé tento sen opustí hned v dětství, někteří o něm sní déle a malá část snílků si své přání nakonec začne plnit.

Smutným faktem těchto statistik je, že drtivá většina autorů neuspěje. Pojďme se nyní podívat, proč tomu tak je.

Příčiny selhání

Napsat román je velice komplexní záležitost. Pravidel, na která musíte při psaní myslet, je mnoho, a proto je těžké si vše ohlídat a zkoordinovat. A věřte mi, že ani důkladná příprava a osnova vás nemusí zachránit, protože některé věci v ní zpravidla zakomponované nejsou.

Na co vše dát pozor

Buďme nyní trochu konkrétnější a ukažme si největší úskalí tvorby příběhu. Seznam je sestavený na základě mých postřehů, které jsem získala při betačtení románů. Určitě by se našly i další položky, ale tyto osobně považuji za nejdůležitější.

  1. Logika příběhu
    • Střet toho, co ví autor X to, co je řečeno čtenáři
    • Chyby vzniklé při úpravách a přepisování
    • Odkazy na něco, co ještě nebylo prozrazeno
    • Lišící se popisy, jména míst, tykání/vykání atd.
  2. Práce s postavami
    • Hrdina se chová jinak na začátku než na konci bez zřejmého důvodu
    • Hlavní postava je pro čtenáře nezajímavá
    • Postava je příliš mocná
  3. Napětí a tempo
    • Správné “dávkování” informací
    • Střídání akčních scén a uvolnění
  4. Styl vyprávění
    • Rozdílný styl na začátku příběhu a na konci

Každému bodu na seznamu se chystám věnovat v samostatně a podrobněji, vraťme se ale nyní k základní myšlence tohoto článku.

Proč je dobré začínat kratšími útvary?

 

S krátkými texty se vždy pracuje lépe

  • Spíš opravíte chybu v ději ve dvaceti stránkové povídce, než  na x místech v třistastránkovém románu.
  • Snadno uhlídáte postavy, a pokud jim budete přidávat nějaké vlastnosti v průběhu, bez problémů je doplníte do celého průběhu děje.
  • Každému začínajícímu autorovi se mění styl. Na dvaceti stránkách se vám ale nezmění tolik jako na tři sta stranách!
  • Měnit tempo příběhu je kolikrát o tom, přepsat text od základu – napište znovu dvacet stran a napište jich podruhé tři sta! To je sakra velký rozdíl!

Co dělat, když už mám námět románu?

Mým cílem určitě není brát vám sen o napsaní knihy. Sama jsem začala před pěti lety tím, že jsem napsala román. Leží v šuplíku a po zkušenostech ze soutěží a vypisování se na povídkách doufám, že ho v této podobě nikdo neobjeví. Pamatujte na jedno:

Psaní je řemeslo.

Někomu trvá déle, než ho ovládne, někomu stačí pár chvil, vždy to však chce určitý cvik. Námět na román si můžete zapsat a schovat na později a “cvičnými” povídkami rozvíjet minulost postav, vedlejší hrdiny, případně svět. Většině nápadů pomůže, když je necháte uležet a dozrát. Nemusíte se toho bát.

Dobrý text se prostě nerodí na první pokus 😉


Nesouhlasíš s něčím? Dej mi o tom vědět! Nebo se poděl se svými zkušenostmi!  🙂

Jitka


 

Vendula Brunhoferová – Bosonoh a Chrám Svaté Tříprsté

Zdroj: http://enjoumou.deviantart.com/favourites/

Lukáš Bosonoh si svlékl kalhoty, nechal nohavice spadnout k zemi, zakryl si rukama rozkrok a zavřel oči. Kdyby to byla aspoň nějaká šikovná markytánka, která se za svou nemístnou zvědavost pak náležitě odmění, ale ruce, které mu teď hladily šupinaté nohy, byly dětské a navíc jich byl víc než jeden pár. Teď hlavně potlačit pocit lehké trapnosti.

„Mami, ten pán má kolena obráceně!“ ozval se vyděšený dívčí hlásek.

Taky se mi krejčí smál, že chci ušít kalhoty s poklopcem na zadku. Když jsem se před ním prvně svlékl, smát se přestal.

„Ty šupiny nejsou vůbec slizké!“ ťukal mu právě na stehno prstíkem malý klouček. Jemně za jednu šupinu vzal a zkusil ji utrhnout. Lukáš jemně syknul bolestí.

„Nejsem trhací kalendář,“ otevřel oči a zabořil do malých očí, které k němu vzhlížely, přísný výraz.

S těmi to ale nehnulo. „Já chci ale šupinu!“ odvětilo děcko pánovitě.

„Tak to by stačilo!“ poručil hlas otce. Lukáš otevřel oči a pohlédl na hubeného pomenšího člověka, který k němu s omluvným výrazem klusal po dvorci. Děti odešly s matkou a pán statku mu vrazil do rukou měšec s penězi, o něco těžší, než bylo dojednáno.

„Ještě jednou se omlouvám, ale Vanesa vás viděla pootevřenými dveřmi, když jste se prý převlékal a hned to vyzvonila ostatním dětem. Nedaly pokoj, dokud se prý nezeptám, jestli byste jim neukázal své nohy. Děkuji za vaši… ochotu.“ Jeden z podomků házel neforemné pytle sáknoucí krví do močůvky. Lukáš ani slovem neprozradil, jak se ty zatracené hlavy nad ránem, s promrzlými prsty a krátkou dýkou špatně uřezávaly. Místo toho přijal měšec, schoval si ho do kapsáře a s mírnou úklonou se otočil k odchodu.

„Vy nemáte koně?“ uvědomil si udiveně zeman.

„Ne, nejraději chodívám po svých a bos,“ řekl Lukáš a vyšel z vrat ven. Hned za rohem přidal do klusu, který jeho velké, neobuté šupinaté nohy snášely nejlépe.

 

Díky silným plazím nohám se mohl Lukáš přitisknout ke stromu pár desítek stop od prvního hlídkujícího, tiše vytáhnout krátkou dýku, bleskově vyrazit od stromu a skočit na záda přešlapující postavě, aniž by si ho vůbec všimla. Život ho naučil nejdřív útočit, pak se ptát. Chlap sotva hekl, když si ho Lukáš pod sebou otočil tváří k sobě. Vyděšeně se zazmítal na hnijícím listí, když mu Lukášova tříprstá hnáta začala drtit hrudník. Muž tak ani nedokázal křikem povolat případné kumpány na pomoc, jen sípal.

„Kolik vás je?“ zeptal se Lukáš tiše a mírně uvolnil stisk, aby mu mohl přepadený odpovědět.

„Pět,“ zachraptěl ležící.

Lukáš mocným máchnutím bacil ležícího pěstí do hlavy. Pak už se o nehybné tělo přestal starat, prohýbal si prsty s otlučenými klouby a opatrně se vrátil mezi stromy, kde se snažil našlapovat tak, aby jej neprozradila praskající větvička. Občas se mu to nepovedlo, takže ztuhl, a vyčkávavě vykukoval mezi stromy, dýku v ruce připravenou. Žádná postava se na něj ale neřítila, pomalu tedy postupoval dál. Hlídkující se asi nevědomky zatoulal dále, než měl, protože samotný tábor ostatních mužů byl ještě několik set stop daleko od místa, kde Lukáš muže skolil. Jak se blížil, hlasy nabraly na srozumitelnosti.

„Běž s ním, Simone,“ řekl jeden, mírně si šlapající na jazyk.

„Nasrat,“ zahučel otráveně druhý, hluboký. „Nebudu tady vašnostovi dělat chůvu. Jdi si s ním sám. Už jsem ho nechával vychcat pětkrát a jednou vysrat. Však ti procházka neuškodí.“

Pošlapaný jazyk něco zamumlá, ale s největší pravděpodobností se zvedne, protože následuje zašustění listí a heknutí třetí persony. „Vstávej, jdeme na hajzlík.“ Chvíle ticha. Pak ale Lukáš zahlédl záblesk látky pod kopcem, do kterého šplhají zajatec a jeho stráž. Jen tak tak stačí zmizet hlouběji do lesa, aby zpoza křovin sledoval, jak oba muži, spoutaný i volný, svorně močí na kůru stromu.

V tu chvíli Lukáš vyrazil, třemi tichými dlouhými kroky došel ke dvojici, stále otočené tvářemi ke stromu. Strážci praštil hlavou o strom a než začal zajatec zděšením křičet, Lukáš mu zacpal ústa. „Ticho. Odvedu tě odsud.“

Zajatec se na Lukáše i s jeho zvláštně stavěnýma nohama díval sice vyděšeně, ale tiše na srozuměnou přikývl.

„Jak rychle umíš běžet?“

„Moc ne,“ připustil zajatec. „Přece jen jsem trochu…“

„Neforemný, to vidím,“ Lukáš si schoval dýku do pochvy u opasku. Měřil si pohledem obtloustlého, avšak ne malého muže, oblečeného ve zválených, drahých šatech. Pokud měl nějakou zbraň, odpočívala někde mezi loupežníky v listí. Tlouštík váhal.

„Co?“ sykl Lukáš. „Za chvíli se i tomu nejhloupějšímu rozsvítí, že jste si odskočili na dost dlouho. Nebudeme se pro nic vracet.“

„Musíme!“ zaúpěl tlouštík. „Mám tam pouzdro s důležitými dokumenty pro pana Tagena…“

„U Svaté Tříprsté,“ zabručel Lukáš. „Tak se schovej támhle do křoví, ať z tebe není vidět ani kousek a já ti ty věci přinesu.“ Pak se otočil a seběhl z kopce dolů mezi zbylé lupiče. Po pár minutách výkřiků, šustění listí, tupých ran a čehosi, co znělo jako křupnutí, se Lukáš vrátil s koněm, zbraní, měšcem zlata a čerstvou krví na rukách.

Tlouštík sice pracně, ale bez pomoci nasedl na koně a rozjel se za neobvyklým zachráncem.

 

„Svatá Tříprstá?“ ozval se tlouštík, když vedle něj Lukáš rázoval po lesní stezce, která obloukem vedla od hlavní, kde narazil na tlupu. „On se k ní ještě někdo modlívá?“

„To nevím,“ řekl Lukáš, „ale já si moc dobře pamatuju, čí sestry mě vzaly pod svá křídla, když mi bylo nejhůř. Proč tě přepadli, tlouštíku?“

„Protože jsem vyšší administrátor Královského města Anderland, pan Artur Kaminský,“ řekl beze stopy pýchy. Zašátral ve vaku, aby ukázal potvrzení.

Lukáš odmítavě mávl rukou. „Tvoje povolenky mne neohromí. Nicméně, na něčem se dohodneme. Dostanu tě v bezpečí tam, kam potřebuješ, ale chci za to od tebe deset zlatých.“

„Platí,“ řekl Artur, místo prstenu přehmátl pro měšec a peníze ihned vyplatil. „Potřebuji do Sakhemu,“ dodal pak a Lukáš se kysele ušklíbl. To bylo přes dvacet mil, mohl si říci i víc. „Mám důležitou depeši pro pana Tage…“

„To už jsi říkal,“ přerušil ho Lukáš, „ještě si uděláme cestou malou zastávku, ke svaté, kterou už skoro nikdo nevzývá.“

Jakmile Arturovi otrnulo, začal vyprávět. Lukáš za to nebyl rád, protože o lidech, kteří byli součástí Arturových příběhů, nevěděl zhola nic. Možná se písař potřebuje tímto uklidnit. Jenže když Lukáš před soumrakem rozdělal oheň, a písař stále žvanil, došla mu trpělivost. „Tvoje příběhy mě nezajímají, zajímá mě, jak tě co nejdřív dostat do města. Bylo by dobré jít spíš spát, než mlít pantem.“

Překvapený Artur zavřel lehce uraženě ústa. Nemluvit však vydržel jen pár minut. „Co máš s těma nohama?“ zeptal se do praskání ohýnku.

„Do toho nic není,“ řekl Lukáš. „Buď rád, že jsem tě díky nim dokázal zachránit.“

„To jsem, ale co s nimi máš?“

„Moje matka byla uhranutá, když mne nosila. Málem zemřela, ale nejvíc jsem to odpykal já. Mám zkrátka ještěří nohy. Je mi jedno, kdo nebo co to způsobilo. Prostě takový jsem. Jiné mi nenarostou.“

Artur přikývl. „Ke způsobu života, který sis vybral, jsou spíše výhodou, že?“

„Ano. Mám díky tomu velkou převahu v boji na blízko. Byl jsem rád, že mne tehdy matka Lorelai nechala několik let právě v místním Chrámu Svaté Tříprsté. Proto, pokud jsem okolo chrámu v tomto kraji, vždy ho navštívím. Zítra se tam stavíme a pak tě vezmu do Sakhemu, tam můžeš navštívit toho svého Tagena. Pak si půjdu po svých, už se neuvidíme. A už spi. Abys mi zítra neklimbal v sedle, kdyby šlo náhodou do tuhého.“ Lukáš si sežmoulal koženou kazajku pod hlavu a zíral na pableskující hvězdy mezi větvemi stromů.

„Čekáš problémy?“ zívl Artur.

„V místním kraji? Neustále.“

 

Lukáš nepochyboval, že je Artur po většinu svého života zvyklý na určitou úroveň pohodlí. Přesto si zastupující písař ani při brzkém vstávání a po hodinách v sedle ani jednou nepostěžoval.

„Odtud je to k chrámu zhruba ještě osm mil,“ sdělil Lukáš. „Teď seskoč a koně veď, pokud bude třeba, musíme sejít mimo cestu.“

Jakmile zaslechl první zaržání, Lukáš okamžitě vběhl mezi mladé stromky, které lemovaly nepříliš širokou cestu k chrámu. Artur ho i s koníkem následoval, a zapotil se, když zjistil, že musí vyběhnout na svah. Zvíře uvázal tak, aby nebylo z cesty vidět. Pak se k Lukášovi vrátil. S tlumeným heknutím sebou stejně jako Lukáš pak plácl na zem do listí a doufal, že na cestu uvidí. Blížily se hlasy. Na celé jezdce nakonec neviděl, ale stačil i pohled na hlavy s helmami, ozdobenými karmínovými chocholy a ramena, oblečená v kvalitní zbroji. Jeli pomalu krokem, jeden za druhým, v klidu, spokojení.

„Myslel jsem, že bude řvát víc,“ řekl jezdec úplně vpředu.

„Možná se spíš modlila, kdyžs ji šukal, aby bylo co nejdřív po všem,“ zachechtal se kdosi vzadu. „Zato ta moje hezky chraptěla, když jsem jí prořízl krk strunou. Kráva zasraná. Ta ruka mě bude bolet ještě pěknejch pár dní.“

„Když jsi takovej vůl, že nevíš, kde máš vercajk, když si jdeš štrejchnout, tak se nediv.“

„Jedinej vercajk, kterej byl zrovna potřeba, jsem měl tam, kam patřil,“ zavrčel zraněný popuzeně.

„A proto tě fikla baba, cháme.“

Smějící se hlasy se vzdalovaly.

Lukáš i s Arturem ještě pár chvil počkali, pak se vrátili na cestu a rychle zamířili k cíli.

 

 

Lukáš čekal vyvrácenou celou bránu, ale ta byla otevřená dokořán, jen ze dvířek čouhaly ženské nohy v plátěných botách. Zbytek těla byl vklíněn mezi zdí a těžkým křídlem brány.

Na nádvoří před chrámem ležela tři mužská těla, z každého čněla šipka či dvě ze samostřílu. Útočníci mířili přesně a zlikvidovali pacholky rychle. Lukáš ani nehmatal na hrdla.

„Prohledáme stáje a kuchyni?“ zeptal se Artur do odpoledního cvrlikání ptáků.

„Ne,“ stiskl Lukáš rty. Pohlédl na oblohu, zkusil podle polohy slunce vytušit čas. „Sestry budou v chrámu. Tuším, že zrovna zkoušely harfenickou modlitbu.“ Rázně vyšel tři schody k hlavním chrámovým dveřím a se skřípotem je otevřel.

 

I přes děsivý výjev Lukáše prvně zaplavily vzpomínky. Na to, jak klečel a drhl kamennou podlahu chrámu, na zapalování svic, na nezvykle tichý tón rozehrávající se harfy, na vůně jednotlivých sester, od květinové po těžký pach ženského potu. Prach poletoval ve sloupcích světla, které probodávaly hlavní loď. Lukáš míjel zhroucená těla v lavicích. Ženy byly podřezány, některé s hábity vyhrnutými nad podbřišky. Socha Svaté chrámu, asketické, hubené ženy, která měla dlouhé ruce zakončené masitým květem tříprstého klepeta volně svěšené podél boků, stála na svém místě. Když stanul přímo před ní, pocítil ostrý pach moči.

Nalevo i napravo od sochy stála vždy jedna harfa a strohé sedátko. U jednoho nástroje stále seděla postava, vypadala, jako když spí s hlavou opřenou o rám, kdyby ji nezradil náhrdelník vlhké krve. Z rány po okrajích ještě čněla struna. Druhá harfenistka ležela u svého nástroje, rukojeť dýky jí trčela z očního důlku. Odhalená, s nahými boky, zdravé oko zíralo do stropu. Ani jednu z tváří nepoznal, sestry, které měl jako dítě za vychovatelky, zřejmě buď zemřely, nebo odešly.

„Nemají žádné zlato?“ protrhl ticho Artur.

„Ne, jen kamenné, dřevěné nebo keramické věci,“ odpověděl Lukáš. „Nebyli to loupeživí rytíři, žádní trhani, tos poznal i ty. Tohle byl cílený útok.“

V tu chvíli zavrzaly dveře a do chrámu vešla třetí postava s mečem a dýkou připravenými k boji.

 

Elena Satri se nadechla vzduchu plného prachu a pachu krve. Mlčky přejela očima zmasakrované sestry a pak se váhavě přibližovala ke dvěma postavám, stojícím u sochy Svaté Tříprsté. Štíhlý muž dloubl do tlustého a oba položili své zbraně na zem. Elena přikývla na srozuměnou a sama zbraně též schovala. Ztuhla a zamrkala, když uviděla podřezanou harfenistku, opírající se o nástroj. Přistoupila k mrtvole a políbila ji na čelo. Pak jí uřízla jednu ze stříbrohnědých loken, které hladily struny harfy.

„Viděli jste útočníky?“ zeptala se pak. Změřila si Artura, pak Lukáše. U jeho nohou se zarazila. „Bosonoh. Slyšela jsem o tobě.“

„Houslistka,“ poznamenal Lukáš, když uviděl na Elenině krku pod levým uchem vytetované housle. „Též jsem o tobě slyšel.“

„Viděli jsme je jenom zčásti. Karmínové chocholy, dobrá zbroj,“ ozval se Artur.

„Kohouti,“ zavrčela Houslistka popuzeně. „Krutí zmrdi, placení Tagenem.“

„Tagenem?“ zbystřil Artur. „Tomu jsem měl doručit zprávu. Byl jsem ale přepaden a tady panem Lukášem zachráněn.“

„Četl jste ji?“

„To mám zakázané, je chráněná královou pečetí, u všech svatých!“ popuzeně řekl Artur a pohlédl k pouzdru na svém opasku. Elena mu bleskovým pohybem dýky pouzdro odřízla.

„Víte, co je to listovní tajemství?“ vyvřískl popuzeně, když se začala do pouzdra dobývat.

„Ne.“ Protrhla pečeť a rozložila pečlivě seskládaný list. Začala nahlas číst. Artur začal pomalu blednout, zatímco Lukáš tiše poslouchal.

 

Drahý příteli,

 

válka se blíží a král se raději peleší se svými kurtizánami, než aby řešil říšské záležitosti. My ale víme, co se na nás od severu chystá. Proto jsem nedávno i zvýšil dávky jedu. Je čas jednat a bránit zemi tak, jak si zaslouží. Chci, abys posla, který ti zprávu doručí, nechal zabít. Je to odporný, všetečný otrava, a až příliš čmuchá kolem mých soukromých záležitostí, ale ani by ho nenapadlo si po cestě přečíst dopis krytý královskou pečetí. Doufám, že s obyvatelkami chrámu už ses vypořádal, vím, že v důležitých věcech nemeškáš a v září či dříve můžeme začít s těžbou.

 

Věřím, že nezklameš, spojenče.

 

Artur ztěžka dosedl na pomočenou podestu Svaté Tříprsté.

 

„To nevypadá na dopis od krále,“ obrátila se Elena na Artura.

Nešťastně přikývl. „Někdo asi ukradl druhý pečetní prsten. Samotnou depeši jsem dostal od králova vrchního sekretáře. Ten je ale králi loajální.“

Elena si k němu přidřepla. „Mám taky jeden dopis,“ řekla tiše. Podala ho Arturovi a ten začal tichým, chraptivým hlasem číst.

 

Drahá Eleno,

 

            Mračna se stahují rychleji a rychleji. Nedávno tu byl osobně lord Fortag Tagen a před nosy nám mával nařízením o vystěhování. Do podzimu. Měl sebou ty své obrněné zrůdy s karmínovými chocholy, Kohouty. Matka představená, ta paličatá stará nána, mu plivla do tváře a křičela na něj, že Svatá Tříprstá byla pro ni vždy nadřazena světským zájmům a že neodejde. Nikdy. Já váhám. Opustit řád povoleno je a i když těmito myšlenkami vůči své Svaté hřeším, napadají mne čím dál víc. Pokud do konce srpna dorazíš do Elkmanu, jak jezdíš každý rok na své narozeniny a bude tě tam čekat tato depeše, je jasné, pro co jsem se nakonec rozhodla. Můžeme se pak vydat spolu na cestu, pokud posečkáš pár dní.

 

Lukáš chvíli zíral na podřezanou harfenistku.

„Do města vás doprovodím i já,“ protrhla ticho rázně Elena. „Vy doručte tenhle dopis i dopis mojí matky zpět králi, ať ví, že má na dvoře zrádce. Takhle vysoko my s Bosonohem nedosáhneme, vy byste mohl. Já půjdu po Kohoutech. Nebo,“ obrátila se k Lukášovi, „když by tady Bosonoh neměl nic na práci, mohl by mi pomoci.“

„Nemám,“ souhlasil Lukáš. „Potřebuji ale přebrousit dýky a nakoupit zásoby.“

„To nejsi sám, v Tripenu je výborný nožíř.“ Elena naposledy pohlédla na mrtvou harfenici. „Tak tedy jdeme.“

Když odcházeli z chrámu, Lukáš si povšiml, že otevřenými dveřmi prolétl první havran a majetnicky se usadil na nejbližší mrtvé. Pohlédl na Elenu a ta mírně zavrtěla hlavou. „U nás mrtvé nepohřbíváme. I ten mrchožrout má právo na obživu.“

Nikdo z nich tak nezavřel a chrám byl za chvíli plný tlukotu křídel nových prosebníků, černých a opeřených.

 

 

Velice děkuji Vendule za účast v soutěži. Doufám, že se vám její dílo líbilo. Nutno dodat, že její pojmenovaní “Bosonoh” mě natolik zaujalo, že jsem tento výraz v souvislosti se soutěží začala používat 🙂

A co mě k soutěži vůbec inspirovalo? Sen, ve kterém mi zadali napsat něco právě na téma Muž, který chodil bosý a vůbec mu to nevadilo. Už v něm mě zajímalo, co vytvoří ostatní. Sama jsem svůj nápad také zrealizovala a vznikla z něho audio povídka, kterou si pod odkazem můžete poslechnout.

 

 

Autor obrázku Roland Havran
,

Přežít – třetí část

Zdroj: buttercupsaiyan.deviantart.com

Předání strážným je pro mě něco jako vysvobození. Zvláštní skloňovat toto slovo, když mě znovu spoutávají do okovů a poté zavírají za mříže. Chovají se ke mně ale, na rozdíl od maender, jako k člověku.

Sedím ve vězení. Opět se smiřuji se smrtí. Nedávám si velké naděje. Král, který dovolí, aby se na jeho panství konaly podobné rituály, jistě nebude mít slitování s nějakým otrokem.

Přemýšlím. Nic moc jiného se tu ostatně ani dělat nedá.

Kolik času člověk promarní čekáním. Nemám tušení, jak dlouho tu budu jen tak nečinně sedět. Ta pasivita mě ubíjí. Je to hrozný nezvyk.

Vstanu z nepohodlné země. Přecházím z místa na místo. Cela je poměrně velká. Běžně tu nejspíš bývá daleko víc lidí. Jenže její obyvatelé z ní dnes byli vyhnáni a stáli v řadě na slunečném nádvoří přede mnou. Už se nevrátí. Mám ji jen pro sebe.

„Tak mladej,“ zvolá na mě strážný, „král se právě vydává na diplomatickou cestu. Máš smůlu. Nejsi pro něj důležitej, takže si tu nějakou dobu pobudeš.“

„Jak dlouho?“ zeptám se.

„Nějakej moc zvědavej, ne?“ významně se na mě podívá. Tvářím se zkroušeně. Musí to být vidět, jak hodně mi na té odpovědi záleží. Strážného, ač vypadá jako relativně neoblomný muž, to evidentně obměkčuje a slituje se nade mnou.

„To nikdo neví, cizinče. V plánu je nějakých čtrnáct dnů, ale většinou se zdrží déle,“ promluví ke mně až nečekaně přívětivým hlasem.

„Děkuji,“ oceňuji to, i když se vlastně nic nedozvídám.

Rozpovídáme se o všem možném. Je to postarší zkušený muž. Nejspíš potkal hodně takových, jako jsem já. Nemusel to dělat, mohl mě ignorovat a pouze tiše konat svou práci. Ale noc, jež nadešla, bude dlouhá a mně i jemu tak čas alespoň lépe uteče.

 

Dny za mřížemi ubíhají a každý z nich vypadá úplně stejně. Noc probdělá pravidelnými rozhovory se strážným, ráno a dopoledne prospané na tvrdé kamenné dlažbě, odpoledne strávené čekáním na večer, přemýšlením a cvičením. Konečně jsem si to přestal pouze slibovat a doopravdy jsem začal na sobě pracovat.

Nikdy bych nevěřil, jakou budu mít za to sám ze sebe radost. Naplňuje mě to energií a již po několika dnech mě přestávají bolet záda, a to i když spím na té zdejší nepohodlné podlaze.

Nadávám si, že jsem s tím nezačal mnohem dřív, když teď vidím, jaké blahodárné účinky to na mě má.

Jeden den, druhý, třetí. Každý další mi splývá spolu s těmi uplynulými. Jediné, co se mění, jsou témata rozhovorů se strážným Brolem. Když nad tím teď tak přemýšlím, uvědomuji si, že jsem s ním probral už spoustu věcí, ale nevím nic o něm samotném. Vyprávěl mi hodně o zdejší kultuře, zvycích, naučil mě pár slov z jejich jazyka, abych byl schopen alespoň nějakým způsobem komunikovat se strážnými, co mě tu hlídají přes den, ale nikdy jsme se nedostali k tomu, abychom si popovídali o našich osudech.

Jsem hrozný sobec, že jsem se o jeho život nezajímal už dřív. Tak moc mi tu pomáhá a já mohu jen hádat, kdo vlastně je ten muž, co má tu trochu soucitu, že mě tu nenechává v mučivém tichu samotného.

Osm hodin večer. Čas ke střídání stráží. Vidina této chvíle mě držela celý den.

„Tak jak se vede, mladej?“ usměju se, když konečně slyším jeho otázkou. Pokaždé začíná stejně. O to víc v tom ale slyším tu vidinu dobře strávené noci.

„Tak jak se dá předpokládat v mé situaci,“ odvětím a rychle se nadechnu, abych mohl pokračovat o tom, o čem chci mluvit. „Povězte mi něco o sobě, Brole!“

„A co bys chtěl vědět?“

„Třeba jak to, že jako jediný umíte hovořit mým jazykem. Kde jste se to naučil?“ napadne mě jako první. Nic konkrétního jsem připravené neměl.

„Běžně nehlídám vězně, ale cvičím otroky k vzájemným střetům v arénách. Vždy mi přivedou rekruty, abych je naučil umění boje s mečem. Pak se pořádají hry k pobavení široké veřejnosti. Jsou postaveni proti zkušeným ve zbroji oděným válečníkům a umírají pro pobavení davu. Ti slabších z nich spatří zdi tohoto vězení a jsou předhozeni maenderám. Většinou to jsou otroci koupení cestou z diplomatických výprav, a proto jen málokterý umí náš jazyk. Abych je vycvičil, potřebuju, aby mi rozuměli. Musel jsem se jazyku severních království naučit, protože jejich jediná starost je přežít. Přežít tak dlouho, jak jen to půjde, aby se ti mocní nad nimi pobavili a viděli krev.“

„Až se král vrátí, přiveze vám zase nové muže a začnete s nimi výcvik od znovu, mám pravdu?“

„Dá se to předpokládat, že jeho služebníci někoho najdou a nepřijedou s prázdnou. Proč?“ zajímá se pro změnu zase on.

„Král mě bude chtít nejspíš beztak odsoudit k smrti. Tak mě teď napadlo…“

„Že by ses tím zachránil?” dokončí větu místo mě.

Zakroutím hlavou.

„To ne,” vydechnu, „žil bych zase o něco déle. Možná to zní bláznivě, ale baví mě to.”

„Co tě baví?” nechápavě na mě pohlédne. Nedivím se. Na jeho místě bych reagoval asi stejně.

„To balancování mezi životem a smrtí. Nikdy jsem se necítil víc na živu než teď. Asi to nejde vysvětlit. Je to něco, co jsem pocítil mezi stromy a křovím v té obětní džungli maender. Byl jsem smířený s tím, co se stane, a o to silněji jsem prožíval každý okamžik.”

Jediné, co vidím, je odlesk jeho očí. Kouká se jimi udiveně na mě. Vyčíst něco víc z jeho tváře je nemožné. Louče planoucí na zdech za mřížemi vpouští do prostoru jen málo světla.

„Asi rozumím, co tím myslíš, hochu. Ale něco takového nejde do nekonečna. Ta hranice, po které se chodí někde mezi životem a smrtí, je velmi vratká. Nesmírně tenká. Nelze se po ní pohybovat věčně. Mám pocit, že očekáváš víc, než se ti může splnit.”

„Možná a možná ne. Nemám ve zvyku si dělat plané naděje. Ale na druhou stranu už nemám co ztratit.”

„Je to dril. Poslední týdny a měsíce strávíš bolestivým tréninkem. Ti otroci, které přivezou, jsou zvířata,” nadnese zcela bez obalu.

„Horší než maendery být nemohou,” zasmějeme se společně.

„Jak se ti vůbec podařilo přežít?” zeptá se z ničeho nic. Nejspíš tu otázku chtěl položit už delší dobu, ale až doposavad se mu nenaskytla vhodná příležitost.

„Zachránila mě Nefeí.”

Ztratím se na okamžik v myšlenkách o ní.

„To vím. Jen nechápu, proč to udělala. V lecčem není jako ostatní její sestry. Stojí v hierarchii nad nimi. Jsou živy z krve jejich obětí. Z krve, jež v sobě obsahuje látky, které do ní vyplavuje vzrušení a strach. Proto pořádají tyto hony. Vysát muže na dřeň není to, o co jim jde v prvé řadě. Bez těch vzácných přísad by se pro ně nijak nelišila od běžné vody.”

„Proč je nad nimi?” probouzí tím ve mně zvědavost.

„Dávní démoni měli také mezi sebou jisté uspořádání. Pochází z linie těch nejvyšších. A podle toho s ní také nakládají. Slouží jí. Ona zásadně neloví. Nezahazuje se s otroky jako ostatní. Pouze po milostném aktu přijde k oběti a napije se její krve. Saje ji, když ještě srdce bije. Teprve až ona odstoupí, tak mají právo nasytit se i ostatní. Říká se o ní, že jako jediná z nich je ještě panna a že krev z jejího lůna může oživit její již dávno v zemi pohřbené mocné předky.”

Zní to tajemně, ale i přes sebevážnější Brolovo podání se musím v duchu smát. Kdyby tak věděl. Nesmím ale ji ani sebe prozradit. Zvlášť když je to evidentně pro ni a její sestry tak podstatné.

„Takže zpátky k tématu, chci to slyšet i od tebe. Proč tě zachránila?”

Zpozorním. I? I od tebe?

„Vy jste s ní o tom mluvil?” je okamžitě to první, co mě teď zajímá.

„Nějak moc ti na ní záleží,” podotkne.

Nevím co mu na to říct. Naštěstí ale pokračuje, aniž bych ze sebe cokoliv vyloudil.

„Jak jsem říkal, je jiná. O mnoho krvelačnější, bez sebemenšího náznaku soucitu s někým druhým. Ale s velkým zájmem o věci kolem. Často pozoruje výcvik rekrutů. Je to už dávno, co za mnou přišla, že by se chtěla naučit jazyk, kterým se mluví na sever od nás. Nedovolil jsem si říct ne. V rámci výuky si povídáme o hodně věcech, i o těch důvěrných.”

Cože? Jak moc důvěrných? Řekla mu snad o tom, co se mezi námi stalo? Byl to jen trik zmínit naschvál slovo panna, aby mě vyvedl z míry a pak pozoroval, jak budu reagovat? znejistím.

Hlavně klid, honí se mi hlavou. Neřekla by mu to. Tohle ne. Mlč. Jen mlč! nabádám sám sebe.

„Možná se v ní mýlíte. Má city,” vyloudím ze sebe konečně něco kloudného.

„Spíš si jen přeješ, aby je měla. Znám ji mnohem déle, než ty. Věř mi. Ani ostatní toho nejsou schopny, natož ona,” vyvrací mi něco, čím jsem si byl až do teď naprosto jistý.

Ač to nechci za nic na světě slyšet, zní to logicky. Možná to doopravdy je jen mé toužebné přání a chci si ji sám pro sebe idealizovat. Udělat z ní něco, co není, abych našel ospravedlnění pro to, že mě to k ní tak hrozně moc táhne.

Milovat bezcitnou bestii nechce přeci nikdo.

Na chvíli se oba odmlčíme. Zamyslím se. Něco mi na tom celém nesedí.

Záhy mě napadne, co za tím nejspíš je.

„Přikázala vám to. Chce vědět, co si o tom myslím. Poslala vás, abyste se mě na to zeptal, že ano?” vystřelím naslepo, ale pevně věřím v to, že nanejvýš přesně. Brol je možná zkušený ve výcviku mužů, ale nesedí mi k němu, že by přemýšlel takto. Je to tělem i duší voják. Muži jako on nehledají více pohledů. Stačilo by mu jedno vysvětlení.

Přivře oči a přikývne.

„Myslím, že by nechtěla, abys věděl, že za tímhle stojí ona.”

Tak proč tedy? začne mi ihned vrtat hlavou, ale Brola se na to ptát nechci. Beztak mi vzápětí odpovídá sám.

„Brala to jako otázku cti zachránit ti život, když jsi to samé udělal ty. Nechtěla ti být za nic vděčná. Na to je až příliš hrdá.”

Znovu se zamyslím. Zní to rozumně. Ale pořád to neodpovídá na to, proč ji zajímá zpětně, co si o tom celém myslím. Přeju si vymazat to z paměti. Jenže to nejde. Hlodá mě to. Nedává to žádný smysl. Co mi uniká? Co nevidím?

Snažím se to nechat být. Je krátce po půlnoci. Zbytek noci trávíme nad méně náročnými tématy.

„Na,” podává mi mezi železnými pruhy mříží knihu, „ať se máš čím zabavit přes den.”

Bylo to místo slov na rozloučenou. Hned vzápětí přichází strážný, který ho ve službě každé ráno pravidelně střídá. Brol očividně nechce, aby ho viděl, že se se mnou baví, takže bez čehokoliv dalšího v tichosti odchází. Ani svého nástupce pořádně nepozdraví. Jen tak symbolicky mávne rukou na znamení, že ho registruje.

Usnu. Zdá se mi o Nefeí, jak příznačné. Probudím se. O čem ten sen byl, se rozplývá stejně rychle jako on sám. Jediné, co mi zůstává, je pocit, který ve mně vyvolal, a vědomí, že byl o ní.

Slunce právě dosáhlo svého vrcholu a do podzemního prostoru přichází strážný na odpolední službu. Z těch tří, co se u mě střídají, je tento nejméně přívětivý. Čiší z něj vysoké ambice a s nimi spojená nesmlouvavost. Zběžně, ale zdvořile ho pozdravím a sáhnu po knize od Brola.

Nikdy jsem moc nečetl. Většinu znalostí jsem nabyl tím, že jsem poslouchal lidi a učil se od nich. Vždy jsem se snažil nebrat si poučení z vlastních chyb, ale z těch, co dělají ostatní. Přijde mi to chytřejší, než činit ty vlastní. Člověk tak aspoň neztrácí tolik času a energie potřebné na jejich nápravu.

Nyní je ale kniha nejlepší kamarádka, které se mi mohlo dostat. Učebnice gramatiky ginejlinštiny, přečtu název bichle. Zní to nudně, ale i tak to oceňuju. Nebudu aspoň myslet na hlouposti, jichž mám normálně plnou hlavu.

Pomalu se tím prokousávám. Večer pak všechny případné nejasnosti probírám s Brolem. Postupem času se to stává naším pravidelným zvykem. Není to těžký jazyk. Učí se hodně rychle.

„Dneska se vrátil král,“ oznámí mi po jedné z našich hodin ginejlinštiny, „zítra bude tvůj soud.“

„Půjdete na něj také?“ sevře se mi žaludek.

„Ano, i kdybych nechtěl, tak musím. Králův překladatel na jejich cestě vážně onemocněl a zemřel. Nikdo jiný teď není schopen mu tlumočit. Takže to zbylo na mně.“

Je to dobrá zpráva, moc dobrá. Představa, že tam Brol bude se mnou, mě uklidňuje. Alespoň do té míry, do níž to daná chvíle dovoluje.

„Pořád chceš ke mně do výcviku? Nerozmyslel sis to?“ ujišťuje se, „Dneska jsem už viděl ty nové, co přivezli. Tvrdí hoši. Při první příležitosti tě zmlátí. Mám strach, abys nelitoval.“

„Ještě toho o mně hodně nevíte. Podceňujete mě. Chápu to. Na vašem místě bych udělal to samé. Ale než jsem skončil jako otrok, dělal jsem u kováře. V dílně mistra Taranela.“

Taranelovo jméno mělo dobrý zvuk. V celém Středohorském království není lepšího kováře.

„Proč jsi pro něj přestal pracovat?“

„Obvinil mě, že jsem přijal velkou zakázku bez jeho vědomí a chtěl si tím zajistit vstupní kapitál na to, abych si otevřel vlastní kovárnu. Má hodně známých a hlavně hodně vlivných přátel. Zařídil, aby mě za trest zbavili svobody a prodali mě do otroctví.“

„Je těžké trpět za něco, co jsi neudělal,“ snaží se mě utěšit, když se na chvíli odmlčím.

„Neřekl jsem, že to bylo nespravedlivě. Omlouvám se, jestli to tak vyznělo. Nebylo to tak černobílé, jak to možná vypadá. Přijal jsem objednávku, ale přijal jsem ji svým jménem.

Neměl jsem vlastní prostor, kde bych na ní mohl pracovat. Pořídil jsem materiál a chtěl jsem na tom pracovat u něj po pracovní době. Dlužil mi za hodně. Dělal jsem věci, na které on už nestačil. A přesně to byl problém. Bál se, že když bych se od něj odtrhl, přetáhnu mu zákazníky a budu mu konkurovat.“

„Překvapuješ mě, chlapče. Nic takového bych do tebe neřekl. Nikdo neví tak dobře, jak se správně drží zbraň jako ten, kdo ji vyrábí.“

„Ne vždy je to pravda, bohužel. Ale já se díky tomu, že jsem je nejen vyráběl, ale i s nimi poctivě cvičil, ve svém řemesle zlepšil za krátkou dobu tak, jak jen málokdo.“

„No, mám takový pocit, že je jen v našem zájmu, abys ještě neumřel. Můžeš nám evidentně dát mnohem víc, než se na začátku zdálo. Asi jsem se měl zajímat mnohem dřív, jak ses mezi tyhle zdi vlastně dostal. Promiň, že jsem tě hodil do stejného pytle jako ostatní.“

Neoddělovat nás mříže, objal bych ho. To, co mi pověděl, byla pro mě obrovská poklona. Snad ještě nikdy před tím mi nikdo neprojevil tak velkou důvěru, jako Brol v tuhle chvíli.

Rád bych mu na to něco řekl, ale nevím co. Cokoliv, co bych vyřkl, tak by ani zpola nevyjádřilo to, jak jsem mu vděčný.

Ozve se zaskřípání dveří do sklepení, jež předchozí debatu zcela uzavírá.

„Ještě nebyla ani půlnoc. Kdo sem v tuhle chvíli může jít?“ zeptám se Brola.

„To věru nevím,“ odvětí, i když z jeho překvapení ve tváři je jasně patrné, že nemá tušení, komu patří přibližující se tajemné kroky.

 

,

Přežít – druhá část

Zdroj: Maenderské ostří od Lucie Füchsové

Fakt, že se otrokovi podařilo svést polodémonku, která ho měla zabít, ještě neznamená, že se mu podaří doopavdy přežít…
Pokračování povídky na části.

Ležíme vedle sebe. Srdce se nám pomalu vrací do svého obvyklého rytmu.
Nechci vstát, ale cítím, že bych měl. Adrenalin se postupně odplavuje a do žil se mi znovu vrací strach a pocit nejistoty. Co přijde teď?

Upravím si kalhoty a zapnu pásek. Odhozenou košili jí beze slov podávám, aby se měla do čeho obléknout, když jsem jí její oblečení zničil.

Rozhlížím se po noži. Nikde ho ale nevidím. Vůbec si nevzpomínám, kam jsem ho v té rychlosti odhodil.

Nechám to být a podívám se na ni. Vypadá stejně nejistě jako já. Zvedá se a přehazuje si košili přes sebe. Všimnu si krve na místě, kde ležela. Existuje nejspíš spousta vysvětlení, odkud se tam mohla vzít, mě ale instinktivně napadá jen jedno. Byla panna.

„Pojď ke mně,“ rozevřu náruč a nechám ji, ať mi do ní sama vejde. Neoblomná a silná dívka je ta tam. Stojí přede mnou plachá laň. Nesmím k ní přistoupit, abych jí nevystrašil. Musím počkat, až za mnou přijde z vlastní vůle.

Obejmu ji.

Snažím se nemyslet na to, co bude dál, ale nejde to. Bude to její ruka, kdo ukončí můj život, nebo to raději nechá udělat nějakou jinou sestru maenderu?

Zpozorním. Slyším blížící se kroky. Přitisknu ji k sobě ještě pevněji. Maendery se blíží…
Nejsou to ony. Ne. Je to Seveřan, kdo se právě vynořil z křovisek. Zakrvácený, ale stále živý stejně jako já. Kráčí rázně a s vítězoslavným výrazem k nám.

„Díky, bratře, za tu zbraň,“ osloví mě velice osobně a přátelsky. Musí si myslet, že jsem mu ji tu nechal ležet úmyslně.

Maendera pozvedá mírně hlavu z mé hrudi a dívá se na ostří. Ihned poznává svou dýku. Cukne sebou. Chce se vymanit z mého objetí, ale nemůže. Nabodla by se totiž na zbraň, jež znovu míří na ni samotnou.

„Kde jsou ostatní?“ zmůže se přes děs v očích na vyslovení otázky. Jiný na jejím místě by asi nechtěl slyšet odpověď. Jenže, jak mi sama řekla, ona není jen tak někdo. Ten strach v ní opět probouzí temnou sílu, jíž v sobě jako potomek nejmocnějších ukrývá.

„Jsou mrtvé,“ odpoví jí chladně Seveřan, „zabity tvým vlastním ostřím. Jaká ironie, nemyslíš? Ale neboj. Nebudeš dlouho živa, aby sis to musela vyčítat. Prokážu ti službu a nechám tě je následovat.“

„Neblázni, …“ chci ho oslovit, ale uvědomuji si, že jeho skutečné jméno vlastně neznám. Jsem si jist jen jedním. Musím se do toho nějak vložit, než bude příliš pozdě. „Přemýšlej. Jak se odtud chceš dostat? Jako živá ti bude víc platná. Zná to tu.“

Skloním hlavu k ní do své náruče.

„Dokázala bys nás odsud dostat?“

Váhá. Neví co říct, ale musí se rozhodnout rychle. Moc na výběr ale nemá, jestli chce přežít alespoň ona. Nakonec jí beztak nezbude nic jiného než se zaprodat někomu, kdo ukončil život tolika z jejích lidí. Těžko hádat, jaké mezi nimi jsou vztahy či hierarchie. Ale city rozhodně má. To jsem během intimní chvíle s ní poznal s maximální možnou jistotou.

„Je tu tajný východ. Vede do svatyně maender.“

„Jsou tam stráže?“ reaguje Seveřan bez otálení.

„Ne. Je to naše posvátné místo. Žádný člověk tam nesmí. Tudíž ani stráže ne.“

„Fajn, ukaž nám tedy cestu,“ přikazuje jí.

Vede nás mezi stromy a hustý travní porost. Odhrne ho stranou a otevře poklop, jež tím odkryla.

„Bratře, ty první,“ pobídne mě.

Vstoupím a ocitám se v dlouhé temné chodbě, na jejímž konci je vidět tlumené světlo nějakého většího sálu. Z kamenných stěn plyne do prostoru chlad. Nedýchá se tu nejlépe. Vzduch je těžký a vlhký.

Ohlédnu se. Muž s maenderou stojí už za mnou.

„Tak na co čekáš, jdi,“ popohání mě Seveřanův nedočkavý hlas.

Projdeme chodbou a pohled na sál, který se nám otevírá, je doslova velkolepý. Světla svící, vysoké sloupy ženoucí se nahoru ke klenutému malovanému stropu, východním oknem pronikající zář vycházejícího měsíce. Impozantní.

„Východ je támhle,“ ukáže na dveře a nešťastně skloní hlavu k zemi.

Zaslechneme ženský křik.

„Co to je?“ vyslovíme se Seveřanem takřka nastejno otázku.

„Pláč maender, které nebyly v obětní zahradě. Nejspíš vycítily, co se stalo.“

„Zradila jsi nás. Dovedla jsi nás do pasti,“ nařkne ji a přiloží jí zbraň znovu ke krku, „se mnou si takhle, holčičko, zahrávat nebudeš. Je mi jedno, kdo jsi. Situaci vládne ten, kdo má zbraň v ruce, a to jsem já.“

„Ty dveře jsou otevřené. Máš možnost utéct a místo toho ztrácíš čas tím, že mě obviňuješ z něčeho, co jsem neudělala. Ptal ses na stráže, ne na mé sestry.“

Dusot maender běžících do svatyně se nemilosrdně blíží. Není čas na to otálet.

„Pojď, Seveřane,“ nabádám ho.

„Musí zemřít. Prozradila by nás. A ty její sestry divošky by nás pak pronásledovaly za ty dveře. Zajatce ani svědky neberu.“

„Nebýt jí, tak jsme oba mrtví,“ připomínám mu důrazně, bezpečně ji poodstrčím od blyštící se oceli u jejího krku a stoupnu si před ní sám.

„Zbláznil ses?“ nechápe mé počínání.

„Ne,“ odvětím, i když si v duchu pokládám stejnou otázku. Nevím, co mě přinutilo něco takového udělat, ale i přesto jsem to učinil a nehodlám se pohnout ani o píď.

„Nefeí,“ otočím se za vysokým tónem ozývajícím se z druhé strany místnosti a pak hned zpátky na Seveřana. Ten už ale na svém místě nestojí. Vidím jen, jak se za ním zaklapávají dveře.
Během vteřiny mám zbraň znovu u hlavy, tentokrát ji ale v ruce svírá rozzuřená maendera.

„Nedělej to, prosím,“ zastaví ji.

„Zneuctil tě, Nefeí. Proč se ho zastáváš?“ vrhne na ni maendera držící nůž zlostný pohled. Je v něm napsáno: Chci mstu.

„To ten druhý. Tenhle se mě zastal a pak mi dal svou košili, abych tam poníženě nestála nahá,“ lže kvůli mně své sestře do očí.

Přejdou do svého jazyka a dohadují se o mém osudu. Možná bylo lepší být smířen se svou budoucností, než tohle podivné martyrium. Už jsem se jednou s životem rozžehnal. Vše, co jsem dělal, bylo s vědomím, že je to naposledy, že nebude žádné příště. A teď najednou dívka, jež měla mou cestu ukončit, se mě snaží zachránit.

Po chvíli, co jsem jen tak nečinně a bezmocně přihlížel tomu, co se děje přede mnou, ke mně Nefeí přichází.

„Sestry tě odvedou ven a budeš předán strážným. Určí ti datum soudu a staneš před samotným panovníkem Deštného království, aby ses mohl hájit. Víc pro tebe udělat nemohu. Tvůj osud bohužel neleží v mých rukou,“ omlouvá se mi svým způsobem za to vše.

Vrtí lehce hlavou ze strany na stranu a poodchází ode mě po nepatrných krůčcích. Vážím si toho, co pro mě udělala. A také toho, že jí, na rozdíl od všech ostatních maender, není lhostejné, co se mnou bude. Znovu mě má svázaného svým pohledem. Díváme se jeden druhému do očí. Mlčky ode mě ustupuje, zatímco se její sestry na mě bez nějakého dlouhého čekání vrhají.

Utvoří kolem mě hlouček. S radostí a vítězoslavným výrazem si mě mezi sebou přehazují. Jako kdybych byl nějaká trofej, kterou ukořistily v honbě za pomstou svých přítelkyň. Až teprve teď doceňuji štěstí, jež jsem v té jejich obětní zahradě, nebo jak že tomu říkají, měl. Padnout do jejich spárů, zemřel bych krutou a bolestivou smrtí.

,

Anotace Ostří maendery

Zdroj: Lucie Füchsová

Ostří maendery je delší povídka (možná by se dalo hovořit už i novele) z rozsáhlejšího díla Přežít.
Vypráví ji pět postav, které mají společného jediné – touhu přežít.

To, co se ze začátku může jevit jako prostý úkol svěřený králem malé zlodějce, se na konci příběhu po
rozpletení klubka plného souvislostí mění v boj o záchranu před vyhubením polodémonských bytostí
zvaných maendery.

Nejvyšší z nich, princezna Nefeí, se ocitá v rukou svého úhlavního nepřítele, panovníka Deštného
království, který se na její úkor snaží upevnit svou slábnoucí moc monarchy. Jediní, kdo jí nyní mohou
podat pomocnou ruku jsou Welgred, její tajný milenec, a malá Rdouí, dívka, kterou vychovala téměř
jako vlastní dceru.

Něco takového ale znamená pro Wela i Rdouí jediné – riskovat svůj život a přemoci přirozenost
každého tvora, pud přežití. Vědí, že jejich šance je malá a smrt si žádá své…

Přežijí jen ti nejsilnější.