Příspěvky

Zpívající věže – Lovci lidí

Zdroj: Roland Rawen Havran

Napište si na seznam literárních soutěží další položku! Soutěž Zpívající věže se po roce vrací a tentokrát nese podtitul Lovci lidí.

Soutěž Zpívající věže vznikla za účelem obohatit fantasy svět, ve kterém se odehrává většina mých povídek, o vedlejší a rozšiřující příběhy a učinit ho tak ještě živějším. A to je i cíl pro dnešní rok!

Zapojte svou fantasii; soutěží se o zajímavé finanční odměny a možnost dostat se do tištěného sborníku. Takto vypadá ten z prvního ročníku soutěže.

Podmínky letošního ročníku

  • Povídka se odehrává ve světě Nejmocnějších a její téma souvisí s postavami Lovců lidí
    • Svět Nejmocnějších je fantasy svět inspirovaný našimi dějinami. Můžete si jej představit jako středověk, kdyby nezanikla Římská říše. Společnost je už celkem vyspělá, kultura bohatá a vzdělání rozvinuté. Říším vládnou králové, ale zároveň je stále platné otroctví a na jihu kontinentu se s oblibou pořádají zápasy v arénách podobné těm gladiátorským.
    • Pro soutěž potřebujete znát alespoň částečně reálie světa Nejmocnějších. Vše podstatné naleznete v následujících třech článcích, které shrnují princip fungování magie, náboženství a popis jednotlivých království. Podrobnosti o lovcích lidí pak naleznete pod tímto odkazem.
    • Pokud máte jakýkoliv dotaz ohledně vašeho námětu, lze ho konzultovat a obrátit se na mě prostřednictvím emailu jitka@ladrova.cz
  • Rozsah maximálně 45 000 znaků včetně mezer
  • Žánr fantasy
  • Počet prací na autora není omezen
  • Soutěž není anonymní; do emailu uveďte své celé jméno a věk
  • Jazyk čeština nebo slovenština (v porotě je vždy minimálně jeden zástupce ze Slovenska)
  • Pořadatelé si vyhrazují právo poslané příspěvky zveřejnit na stránkách blog.ladrova.cz nebo ve sborníku soutěže
  • Uzávěrka:  čtvrtek 31. 8. 2017 ve 23:59
  • Soutěžní text posílejte na email jitka@ladrova.cz a do předmětu uveďte Lovci lidí

 

Součástí výsledků je i slovní hodnocení!

 

Ceny aneb To, co každého zajímá nejvíc :)

Odměny zůstávají stejné jako minulý rok

1. místo – finanční odměna 2000,- Kč
2. a 3. místo – finanční odměna 1000,- Kč
Tím to ale nekončí!

I když se neumístíte na prvních třech místech, stále máte možnost odměnu získat. Pokud vaši povídku vyberu k uveřejnění na stránkách blog.ladrova.cz, obdržíte autorský honorář ve výši 500,- Kč (neplatí pro výherce, kteří obdrží stanovenou odměnu dle svého umístnění). Čím věrnější světu Nejmocnějších vaše dílo bude, tím větší šanci na autorský honorář máte.

[Zpívající věže] Vydání sborníku

Zdroj:

Milujete fantasy světy? Poznejte tento!

Vydejte se na pobřeží Starého kontinentu a buďte součástí osudů správců Zpívajících věží, nechtěných synů a odvážných žen a mužů, kteří si v sobě nesou temnou minulost.

Sedm příběhů – šest nadějných českých a slovenských autorů – jeden svět!


Doporučená cena sborníku je 120 Kč + poštovné

Sborník je rovněž možné objednat přímo ze stránek nakladatele Straky.cz


Seznam povídek a jejich anotace

aneb Na co se můžete těšit

*

Jela Abasová – Novicka

Mania je odsouzena pykat za hříchy své sestry a je odvezena do kláštera v Hraničním království. Jak se vypořádá s novým údělem?

*

Patricie Kudelová – Cesta poznání

Alere je Dítě magie a se společníkem Vanem putuje Středohorským královstvím. Jejich cesta se ukáže o mnoho nebezpečnější, než se zprvu zdálo.

*

Erik Kováč – Posledný bastard

Nywel vyrůstal jako nemanželský syn bohatého správce Zpívající věže. Jako bastard neměl nikdy snadný život, to nejhorší ho však teprve čeká…

*

Pavel Koudelka – Parní věk

Časy se mění, duch legendy o Zpívajících věžích ale žije dál.

*

Vendula Brunhoferová – Ptáčník

Lionel kdysi býval nájemným vrahem krále, nyní je ovšem už na odpočinku. Když však dojde tvrdé na tvrdé, ukáže se, že nic jako bývalý lovec lidí neexistuje.

*

Věra Mertlíková – Pravda o strážci z Hoganova přístavu

Vlnka sní o tom stát se strážkyní Zpívající věže, její přání má ovšem jeden drobný háček – správcem může být pouze muž.

*

Jela Abasová – Čo patrí moru

Kal se vždy od ostatních odlišoval a okolím byl tlačen k tomu, aby se změnil. Podaří se mu najít cestu a přizpůsobit se?

Výsledky soutěže Zpívající věže – Struny osudu

Zdroj: Vlastní zpracování

soutez

No a jelikož mám ráda nejen písmenka, ale i čísla, tak přidávám pár statistik!

  1. Do soutěže přišlo celkem 18 povídek od 17 autorů.
  2. Soutěž tentokrát hodnotil rekordní počet porotců – bylo nás celkem sedm.
  3. Nejmladší účastnici bylo 16 let. (A nejstarší se neříká 😀 )
  4. Kromě osmnácti soutěžních povídek jsme měli i 2 porotcovské.
  5. Porotci celkem přečetli 275 normostran textu – v průměru tedy měla jedna povídka zhruba 13 stran 🙂

 

Velká gratulace všem výhercům! Kompletní výsledky budou rozeslány soutěžícím emailem.

 

Na závěr bych ráda poděkovala jak porotcům, že do toho šli se mnou, tak účastníkům. Již nyní se těším na další ročník soutěže! A koho by předběžně zajímalo nové téma, tak už ho mám připravené – příště se podíváme na zoubek Lovcům lidí!

 

Zpívající věže – Struny osudu (II. ročník soutěže)

Zdroj:

Soutěž Zpívající věže vznikla za účelem obohatit fantasy svět, ve kterém se odehrává většina mých povídek, o vedlejší a rozšiřující příběhy a učinit ho tak ještě živějším. A to je i cíl pro dnešní rok!

Zapojte svou fantasii, soutěží se o zajímavé finanční odměny a možnost dostat se do sborníku soutěže.

Podmínky soutěže:

  • Povídka se odehrává ve světě Nejmocnějších a týká se tématu Struny osudu
    • Svět Nejmocnějších je fantasy svět inspirovaný našimi dějinami. S oblibou lidem říkám, aby si jej představili jako středověk, kdyby nezanikla Římská říše. Společnost je už celkem vyspělá, kultura bohatá a vzdělání rozvinuté. Říším vládnou králové, ale zároveň je stále platné otroctví a na jihu kontinentu se s oblibou pořádají zápasy v arénách podobné těm gladiátorským.
    • Pro soutěž není nutné znát reálie světa Nejmocnějších – pokud do příběhu nezapojíte magii, úplně postačí, když se budete držet představ o středověku a antice. Příběhy otroků, bojovníků, i obyčejných lidí z vesnic jsou inspirativní samy o sobě. Osobně reálie využívám hlavně pro dokreslení atmosféry příběhů, ale osudy hrdinů na nich nikdy nestojí.
    • Pro ty, co plánují v příběhu používat magii nebo by přeci jen chtěli obohatit příběhy reáliemi, doporučuji následující tři články, které shrnují princip fungování magie, náboženství a popis jednotlivých království.
    • Lze se inspirovat původní pověstí o Zpívajících věžích, není to ovšem podmínkou
    • Pokud máte jakýkoliv dotaz ohledně vašeho námětu, lze ho konzultovat a obrátit se na mě prostřednictvím emailu jitka@ladrova.cz
  • Rozsah maximálně 45 000 znaků včetně mezer
  • Žánr fantasy
  • Počet prací na autora není omezen
  • Soutěž není anonymní; do emailu uveďte své celé jméno a věk
  • Jazyk čeština nebo slovenština (v porotě je vždy minimálně jeden zástupce ze Slovenska)
  • Pořadatelé si vyhrazují právo poslané příspěvky zveřejnit na stránkách blog.ladrova.cz nebo ve sborníku soutěže
  • Uzávěrka:  pondělí 31.10. 2016 ve 23:59
  • Soutěžní text posílejte na e-mail jitka@ladrova.cz a do předmětu uveďte Struny osudu

 

Součástí výsledků je i slovní hodnocení!

 

Ceny aneb To, co každého zajímá nejvíc :)

Jelikož se minulý rok sešly opravdu kvalitní příspěvky, rozhodla jsem se letos odměny navýšit!

1. místo – finanční odměna 2000,- Kč
2. a 3. místo – finanční odměna 1000,- Kč
Tím to ale nekončí!

I když se neumístíte na prvních třech místech, stále máte možnost odměnu získat. Pokud vaši povídku vyberu k uveřejnění na stránkách blog.ladrova.cz, obdržíte autorský honorář ve výši 500,- Kč (neplatí pro výherce, kteří obdrží stanovenou odměnu dle svého umístnění). Čím věrnější světu Nejmocnějších vaše dílo bude, tím větší šanci na autorský honorář máte.

zpivajici-veze

 

Těším se na Vaše příběhy!

Hodně štěstí a ať jsou Struny osudu dobře napnuty a hrají do noty Vaší inspiraci!

Zákon smyčky – soutěž

Zdroj: http://radittz.deviantart.com/

Pro ty, kteří rádi píší v období zimy, tu mám další soutěž, kterou pracovním názvem označuji jako vánočně-valentýnskou podle data vyhlášení a termínu uzávěrky ?

V poslední době pracuji na románu a jsem docela vytížená. V únoru ho ale budu odevzdávat a ráda bych si od něj odpočinula při čtení. A co číst lepšího než vaše práce, že? :)

Tentokrát bude téma soutěže náročnější, protože se výzev určitě nebojíte. Téma je shodné s názvem článku – Zákon smyčky.

 

A jaké jsou podmínky účasti?

  • Dodržení tématu: Zákon smyčky
  • Útvar: Povídka
  • Rozsah: minimálně 18 000 znaků, maximálně  54 000 znaků (znaky se počítají včetně mezer)
  • Žánr: fantasy, scifi
  • Počet prací na autora: není omezen
  • Jazyk: čeština nebo slovenština
  • Doporučené formátování: písmo Times New Roman 12, řádkování 1,5 (není ovšem povinné)
  • Soutěžní text posílejte ve formátu .doc, .docx nebo .rtf
  • Soutěž není anonymní a může jít o dílo již dříve publikované (pokud si výsledek svého snažení chcete umístit na blog, můžete)
  • Pořadatelé si vyhrazují právo poslané příspěvky zveřejnit na stránkách blog.ladrova.cz včetně jména (či přezdívky) autora
  • Vyhlášení: 24. 12. 2015
  • Uzávěrka: 14.2. 2016 (Valentýn) ve 23:59

 

Povídky posílejte elektronicky na email: jitka@ladrova.cz. Do předmětu uveďte název soutěže Zákon smyčky.

Součástí hodnocení bude písemná zpětná vazba.

 

A o co se hraje tentokrát?

Pokud čtete blog pravidelně, víte, že mým oblíbeným nakladatelstvím jsou Straky na vrbě, které podporují české autory fantastiky. Výhry proto budou opět z jejich nabídky.

 

1. místo – výběr libovolné knihy do 500 Kč (případně knih, pokud zvolíte nějaké levnější)

2. místo – výběr libovolné knihy do 400 Kč

3. místo – výběr libovolné knihy do 300 Kč

Aktuální nabídku nakladatelství si můžete prohlédnout na stránkách straky.cz 🙂

 

Straky-na-vrbě-logo-300x153

Psaní zdar a zimě také!

Těším se na vaše povídky 😉

Rozhovor s vítězkou soutěže Jelou Abasovou

Zdroj: morguefile.com

Ahoj, Jelo. Předně bych ti moc ráda pogratulovala k vítězné povídce. Byla vážně moc pěkná a velice dobře zpracovaná.

Mohla bys na úvod rozhovoru prozradit čtenářům něco málo o sobě?

Mám 22 rokov, študujem. Som z Bieleho Kostola, bývam v Trstíne, čo je dedinka pod Karpatmi, často sa vyskytujem v Trnave. Písanie je môj hlavný záujem a cieľ, hoci živiť sa ním nemám v pláne. Venujem historickému šermu a veľa čítam, okrem fantasy najmä literatúru o starom Egypte (a bytostne trpím presvedčením ľudí, že hieroglyfy sú obrázkové písmo). Ešte jednu záľubu mám. Slovenčinu. A nie je pre mňa väčšej hanby, než keď niekto nájde v mojom prejave gramatickú chybu.

 

Znám ten pocit a nedivím se ti 🙂 Má druhá otázka míří k tomu, jak dlouho se psaní věnuješ?

Odkedy som sa naučila písmenká, pokúšam sa z nich niečo vytvoriť. Ako dieťa školou povinné som odvážne započala niekoľko románov, žiadny neprežil dlhšie ako pár strán. (Kým som písať nevedela, zvykla som si rozprávať sama sebe nahlas príbehy a vyháňala som všetkých z detskej izby). Viac som sa písaniu začala venovať v štrnástich, prevažne počas hodín matematiky. Tieto diela našťastie videla len moja verná beta. Od osemnástich prispievam aj do súťaží.

 

Jak ses ke psaní dostala a co píšeš nejraději?

Čo bol prvohýbateľ, netuším. Zrejme s tým nejako súviseli knižky, ktoré milujem – kombinácia diel profesora Tolkiena (Bilbo bol v detstve môj životný vzor… nemýliť prosím s Bilbom filmovým) a slovenských ľudových rozprávok. Najčastejšie píšem fantasy, držím sa ale zásady fantasy != nezmysel, takže logika veci musí byť. Pri písaní sú pre mňa najdôležitejšie postavy a ich rozhodnutia, pokiaľ verím postavám, verím aj príbehu.

 

Tak to máme společné 🙂 Dobrá postava dokáže udělat dobrým i příběh, když jsou její motivy uvěřitelné a čtenář se s nimi ztotožní. Tím se dostávám k další otázce – k tvé motivaci. Proč ses rozhodla psát do soutěže na mém blogu?

 Viacero faktorov. K súťaži som sa dostala cez facebookovú stránku Triumvirátu, ktorý ju odporúčal. Keď som prišla na tento blog, uvedomila som si, že som tu už raz bola a skvelo sa bavila pri čítaní jednej poviedky („Přežít“ – určite odporúčam). Potom tu bola téma súťaže, témy sú vždy výzva a táto bola výnimočná, nútila človeka skutočne sa zamyslieť. Takisto ma popchol nedostatok času. No a potom tie ceny, podpísaný Umrlčí tanec, kto by už len odolal peknej knižke?

 

To by Daniela Tučku (poznámka: autor zmiňovaného Umrlčího tance) určitě potěšilo. Můj poslední dotaz se týká toho, kde já i čtenáři najdeme tvá další díla. Máš nějaké stránky či blog, kde bychom si mohli tvé povídky přečíst?

Bohužiaľ. Nie. Pokiaľ však niekoho moja poviedka zaujala a chcel by si odo mňa ešte niečo prečítať, rada pošlem.

 

Děkuji moc za rozhovor 🙂 Vzhledem k tomu, že soutěž se nesla v duchu chození na boso a hlavní hrdina Jeliny povídky si moc přál boty, přidávám pro malé zpestření ještě autorčiny “středověké” botky 🙂

V případě zájmu o povídky Jely mi nechte pod rozhovorem komentář, ráda vám na ni kontakt pošlu 🙂 Rozhodně vám její díla doporučuji, protože sama jsem už od ní několik dalších povídek četla a stály určitě za to!

A doporučím vám, pokud jste ještě nečetli, i její dílo, se kterým se Jela účastnila soutěže “Muž, který chodil bosý a vůbec mu to nevadilo”. Odkaz naleznete —zde—  

Jela Abasová – O troch bosých

Zdroj: http://kostymy.dealoci.cz/

Kiež by som mal topánky, prial si chlapec, čo šiel cestou-necestou.

Kráčal od úsvitu, navštívil strynú v susednej dedine. Otec ho tam poslal – po soľ. Zdržal sa však pridlho a teraz sa bál, že sa do večera nestihne vrátiť. Už sa zmrákalo a prvé domy jeho dediny boli ešte ďaleko.

Bol to pekný chlapec, ani nie desaťročný, pehavý až hrôza a ryšavý len o niečo menej. Košeľu, gate aj bosé nohy mal dôkladne umazané všetkým, čo chliev dal. V plátennej kapse prehodenej cez rameno si niesol kúsok chleba, tú soľ, jablko a dieru.

Šiel po ceste, ktorú obrúsili kolesá kupeckých karaván a kopytá ťažných zvierat, ona na oplátku obrusovala chlapcove bosé chodidlá. Musel zastaviť a sadnúť si na zváľaný míľnik pri ceste, aby si vytiahol z päty tŕň.

Keby tak mal topánky! Nemuseli by mať vybíjanú pracku ani elegantne zakrútenú špičku; len keby čosi ochránilo jeho bosé nohy od pažravej cesty. Nemal by večne skrvavené prsty, nemal by zodraté päty a opuchnuté chodidlá. Išiel by rýchlo, stihol by prísť domov, než sa zotmie, nedostal by od otca štipľavú výplatu…!

Ponorený do nikam nevedúceho rojčenia zočil, že k nemu kráča starec s nošou na pleciach. Prichádzal od chlapcovej dediny. Kde nemal vrásku, tam mal chlp, nohy mal bosé. Dobaťkal sa k míľniku a začal namáhavo skladať nošu z pokrútených pliec.

Chlapec s pomocou neotáľal. Príliš dobre poznal štipľavé facky určené šarvancom, čo si nevážia starších.

Keď bola noša zložená, starec sa s ochkaním posadil vedľa chlapca na zváľaný míľnik. Rozhostilo sa ticho. Chlapec sa díval na starcove nohy so špinou za nechtami. Z pravého palca mu rašili tri čierne chlpy, z ľavého päť.

„Čo tak zízaš?“ okríkol ho starec. „Čo si čakal pekelníka, sto hromov, keď mi tak nohy obzeráš? Čakáš azda, že sa zmenia v kopytá?!“

Nie, chlapec ho nepovažoval za čerta. Videl však, čo má starec oblečené – modrý kabátec s gombíkmi, kožušinovú čiapku, opasok s nádherne kovanou prackou, na ktorom visela kožená kapsa. Prečo tento očividne bohatý človek chodí bosý? Na to si chlapec nevedel odpovedať.

 

Rýchlo sa spriatelili. Chlapec porozprával starcovi o strynej a soli, ten mu zas na oplátku prezradil, že je remeselník a nesie svoj tovar na jarmok. Už sa skutočne rýchlo stmievalo, a tak starec navrhol, že prenocujú tu pod holým nebom a podelia sa o jedlo. Chlapec privolil. Aj tak mu neostávalo nič iné, teda ak netúžil ísť domov po tme. Stačilo len spomenúť si na všetky tie príšery, čo sa roja po nociach, na hejkalov a plešťákov, a hneď sa mu odnechcelo v noci putovať! Radšej pozbieral suché vetvičky, kým sa ešte úplne nezotmelo, a kŕmil nimi novonarodenú pahrebu.

Sotva noc zasiala prvé hviezdy, čo pred svitaním zožne svojím bledým kosákom, zjavil sa pri ich ohni ďalší pocestný – veľký plecnatý chlap. Zastal na pomedzí svetla a tieňa, slušne pozdravil a spýtal sa, či si môže prisadnúť. Chlapca vydesil jeho zjav a hlas ako trúba, no starec pokojne odvetil:

„Len si sadni, synak. Čo nám prinášaš?“

„Kus dobrej slaniny,“ odpovedal muž. „Čo mi vy môžete ponúknuť?“

„Mech vína,“ odvetil starý a chlapec pískol: „Jablko.“ Zošuchol sa zo zváľaného míľnika, aby urobil príchodziemu miesto.

Zblízka videl, že chlap má svetlú bradu a pramienky dlhých svetlých vlasov. Spod hustého obočia hľadeli ostré sivé oči. Opálenú kožu mal potetovanú a – ojojoj! Pehavý chlapec od strachu ešte viac opehavel. Za pásom mal muž dýku a sekerku, cez plece prevesený luk. Bol prostovlasý, oblečený vo varenej koži a ťahala sa za ním nezameniteľná vôňa lesa… zbojník! Otvoril kapsu, v ruke sa mu zjavil nôž, čosi krájal. Bosé nohy rozkošnícky vystieral k pahrebe.

Ryšavý chlapec celý zdrevenel, bál sa utiecť. Keby sa rozbehol, zbojník by ho iste chytil, nabodol na ražeň a uškvaril nad ohňom.

„Prilož ešte, kým vatra nevyhasne,“ vyzval ho zbojník. „A daj si s nami slaniny.“

Chlapec priložil do ohňa, ako najlepšie vedel, a zbojník podúchal do pahreby. Plamienky vyskočili dovysoka. Z rúk bosého zbojníka prijal chlapec kúsok slaniny. Hneď do nej zahryzol, ale takmer ju vypľul, lebo nikdy predtým mäso nejedol. Doma mávali väčšinou len jačmennú kašu s okruhom chleba, nanajvýš kúsok ryby, ak bola v dedine svadba. Mäso jedávali len bohatí sedliaci, čo zapriahali do pluhu voly alebo kone a zamestnávali paholkov a slúžky, čo im pomáhali s prácou. Chlapcova rodina nemala voly ani kone, len tri kozy a s prácou im pomáhal nanajvýš ak neviditeľný škriatok pomocníček, ktorému bolo treba každú nedeľu nechávať misku mlieka na pôjde.

„Pomaly, pomaly,“ učil ho zbojník, „tu máš chlieb, cibuľu a pekne si to posoľ.“

Chlapec zabudol na strach a jedol, kým bolo čo. Po večeri si po vzore zbojníka všetci traja vystreli nohy k ohňu.

Obaja muži, mladý i starý, čoskoro zapriadli rozhovor a podávali si mech s vínom, len chlapec mlčal. Myslel na to, akú bitku zajtra dostane od otca a že sa ráno musí pobrať čo najskôr na cestu.

Reč prišla i na živobytie a zbojník i starec priznali, že si nevodia zle. Chlapec sa konečne osmelil.

„A veľa kradnete, pán zbojník, či málo?“

Lesný muž sa zasmial jeho trúfalej otázke. „Ako kedy, synak. Tomu, čo má veľa, ukradnem veľa, tomu, čo má málo, málo. Veď naopak by to ani nešlo.“

„Ale biedu netriete, však?“

„Biedu? Chlapče môj, keby chcem, tak na dukátoch spávam.“

Chlapec premýšľal. Pozoroval tri páry bosých nôh natiahnutých k ohňu. Moji spoločníci sú bohatí, nemajú núdzu o groš, myslel si, nosia pekné šaty, jedia mäso a pijú víno. Ja jem chlieb a placky a zapíjam ich kozím mliekom. Oni spávajú na dukátoch a drevených posteliach, aké majú pán richtár, ja spávam len s otiepkou slamy pod hlavou. Vo všetkom sme inakší, ale nohy máme rovnaké – bosé.

Keď tieto úvahy rozpovedal svojim dvom spoločníkom, iba sa zasmiali.

„Chceš vedieť, prečo chodím bosý?“ opáčil zbojník a uhol si vína. „Nuž, počúvaj. Ja som totiž, aby si rozumel, zbojníkom odjakživa. Už keď som ako malý vyvádzal lapajstvá, hovoril môj otec: „To je ale zbojník!“ Neprešlo veľa času a ja som sa zbojníkom naozaj stal.

Nemusím azda hovoriť, ako sme zbojníčili – dobre to poznáš z príbehov. Lúpili sme, kradli, pili a v noci tancovali s vílami na rozsypanom hrachu.

Raz sme sa s kamarátmi rozhodli prepadnúť bohatý kočiar. Poschovávali sme sa v kríkoch pozdĺž cesty. Začuli sme už z diaľky klapot kopýt, hrkotanie kolies. Kapitán zavelil: Do útoku! a všetci sa vrhli ku koču. Ja som chcel tiež, ale čo! Zistil som, že moje topánky uviazli v blate, ale tak na pevno, potvory, že som ich nevedel vytiahnuť. Nechal som ich teda tam a ďalej som bežal bosý. Keby si len vedel, ako tá zem pichala! Začal som krivkať, potom skackať, zaostal som za kamarátmi a už som ich nedohonil.

Keď som sa konečne dostal na miesto, kde sme mali prepadnúť kočiar, zistil som, že na nás nastražili pascu: z kočiara povyskakovali drábi a mojich kamarátov pochytali. Spútaných ich už viedli dakam do áreštu. Nemohol som im pomôcť, tak som ich aspoň oplakal.

Keď slzy oschli, sadol som si a tuho som rozmýšľal. A zistil som, že ma moje nohy dobre viedli, keď ma zdržali v lese. A keď ma dobre viedli raz, iste mi aj nabudúce múdro poradia. Odvtedy chodím bosý. Nohy ma ešte nikdy nezradili. Či leziem po skalách, či kráčam po lese, či sa brodím potokom – vždy sa na svoje nohy môžem spoľahnúť. Ale musia byť bosé, lebo inakšie by nič necítili.“

Zbojník skončil a napil sa vína. Chlapec ruky založil za hlavu, chystal sa spať. Aký pekný príbeh, myslel si, aký je ten zbojník múdry! Kiež by som aj ja mal v prstoch taký kúzelný cit! Ale kdežeby, moje sú dobré iba na to, aby som nimi stúpal po blate v chlieviku.

„To je dobrý príbeh,“ ozval sa starec. „Mne, pravda, moje nohy život nezachránili, ale zato ma čosi naučili a zarobili mi pekné peniažky.

Môj otec bol švec, teda obuvník, a chcel pochopiteľne priučiť svojmu remeslu aj mňa. Vysvetľoval mi, ako vybrať dobrú kožu, ako ju namáčať, ako pritĺkať klince, ako hovädziu kosť narezať na gombíky (hoci to veľmi smrdí). Chcel ma naučiť vyrábať tichošľapky, škorne, čižmičky, črievice aj dreváky.

Ako chlapec som však bol veľmi lenivý. Otca som nepočúval, svoju prácu som si nerobil. Čo mi jedným uchom vlial, to zas rýchlo utieklo tým druhým. Aj mi dohováral, aj ma bil, nič nepomáhalo. Pobral mi všetky hračky a ja som sa na chvíľu aj usiloval, no napokon lenivosť zasa zvíťazila.

Raz som znovu lajdáčil, zničil som kus dobrej kože a otec sa veľmi nahneval. Strhol mi z nôh topánky a zamkol ich do skrine. Odteraz budeš chodiť bosý, povedal mi, a to do tej doby, kým sa nenaučíš poctivej práci a nevyhotovíš také topánky, za ktoré by som na teba mohol byť hrdý!

Spočiatku som neveľa dbal na otcove hrozby, iba som sa pre seba zasmial. Ale keď som chcel chodiť – ejha! Náhle každý krok bolel. Tu som stúpil na klinček, tu na kostený gombík. Vonku som stúpal na kamene alebo som zakopával o rohy domov.

Čoskoro som mal prsty celé boľavé. Prosil som otca, prosil som ho mnohokrát – ale nie! Bol neoblomný. Napokon mi neostala iná možnosť ako predsa sa zaučiť. Začal som otca počúvať a všímal som si ho pri práci – čo robí, ako robí. Onedlho som mu pomáhal zhotovovať topánky. Už som sa tešil, až konečne vyrobím jeden pár sám.

Neprešiel ani rok, keď môj otec pojal Smrť za manželku. Nebol čas smútiť. Musel som sa dajako živiť, nuž som dohotovoval otcove topánky a predával ich. Najprv neboli veľmi dobré a ja som za ne dostával len toľko, čo vystačilo na novú kožu a na chleba; postupne sa mi darilo viac a viac. O pár rokov bol zo mňa bohatý človek a mohol som pomýšľať na ženbu.“ Starec sa odmlčal, zapil príbeh vínom.

„Ale vy predsa chodíte bosý!“ nevydržal to chlapec. „Topánky ste vyrobili, tak prečo ste sa neobuli?!“

Starec sa pousmial. „Chcel som dodržať sľub,“ povedal, „a obuť sa až vtedy, keď vyrobím topánky, za ktoré by bol na mňa otec hrdý. Ale keď nadišla tá chvíľa, zistil som, že mi chodidlá za tie roky stvrdli ako konské kopytá. Škoda kvôli takým paznechtom drať nové čižmy!“

Aké zvláštne príbehy, premýšľal chlapec. Obaja chodia bosí a každý pre iné. Ktorý z nich má pravdu? Asi obaja!

S tým zaspal a dvaja muži si ponad jeho spiace telíčko ešte dlho podávali mech s vínom.

 

Keď svitlo ráno, žlté a jasné, obuvník chlapcom mocne zatriasol.

„Vstávaj! Nech ťa doma nebijú, že neskoro ideš.“ Chlapec vstal, zjedol studenú slaninu s kúskom cibule a chcel sa vydať na cestu. Starec ho zadržal. „Včera si ty ako jediný nepovedal – a predsa to práve teba najviac zaujímalo – prečo chodíš bosý.“

„Nuž preto, lebo musím, pane,“ odvetil v rozpakoch chlapec. „Nemám peniaze, žeby som si kúpil topánky.“

„Keď len to je dôvod,“ pokrčil starec ramenom. Otvoril nošu – a tam topánky! Od vrchu až po spodok. Len si vybrať! Chlapcovi až oči prechádzali. „Nehanbi sa, vyberaj!“ ponúkal ho starec a sám sa začal v nich prehrabovať. „Nesiem ich na jarmok, ale veď ty mi veľkú škodu neurobíš… Tieto ti budú!“

Vybral mu hnedé škorne bez ozdôb. Chlapec sa do nich nasúkal a obzeral sa sprava, zľava. Sám na seba sa nemohol vynadívať.

 

Cestou do dediny zastihol chlapca strašný dážď. Akoby koza poklala svojím krivým rohom nebesia a tie teraz ronili vedrá vody. Vo svojich nových topánkach sa chlapec kĺzal po rozmočenej ceste.

Trvalo mu dlho dostať sa domov. Topánky ho veľmi sužovali. Omínali ho, tlačili na prstoch, oškierali na pätách. Pri každom kroku v nich čvachtala voda. Chlapec sa hanbil. Cítil sa ako vodník-hastrman, čo nikdy nemôže byť suchý. Takto sa predsa nemôže vrátiť domov! Zobul si topánky a bol to nadovšetko blažený pocit.

Výplata od otca bolela viac, než očakával. Chlapec zjedol svoju misku kaše a ušiel do chlieva vyžalovať sa kozám. Zadok mal boľavý, nohy opuchnuté.

Niekto chodí bosý, lebo chce, ja chodím bosý, lebo musím, vravel si, ale ani topánky nie sú nič pre mňa! Odvtedy už chlapcovi toľko nevadilo, že chodí bosý. Topánky ukryl do chlieva, ale často sa na ne chodil pozerať, až kým mu ich nezožrali kozy.

 

 

Velice děkuji Jele za účast v soutěži. Doufám, že se vám její dílo líbilo a užili jste si ho stejně jako já i zbytek poroty.

A co mě k soutěži vůbec inspirovalo? Sen, ve kterém mi zadali napsat něco právě na téma Muž, který chodil bosý a vůbec mu to nevadilo. Už v něm mě zajímalo, co vytvoří ostatní. Sama jsem svůj nápad také zrealizovala a vznikla z něho audio povídka, kterou si pod odkazem můžete poslechnout.

 

Rozhovor s Věrou Mertlíkovou

Zdroj: morguefile.com

Ahoj 🙂 Hned na úvod bych ti chtěla pogratulovat. Tvé dílo pro mě bylo horkým favoritem na vítězství a opravdu se mi moc líbilo. Mohla bys prosím čtenářům blogu prozradit něco málo o sobě, abychom věděli, kdo tak skvělou povídku napsal?

Je mi už/teprve dvaačtyřicet a jsem typický venkovan ze Žlutavy, malé dědiny na Zlínsku. Patřím k příznivcům živé historie. V mém případě to zahrnuje šerm, tanec, jezdectví nebo třeba dobové vaření. Jsem i zasloužilý zahradník (letos mám snad poprvé květiny vyšší než plevel, ale jen o kousek….)

 

Jak dlouho se psaní věnuješ?

Trochu víc píšu poslední dva-tři roky – děti vyrostly a najednou zbývá čas na věci, které člověk dávno pustil k vodě.

 

Jak ses ke psaní dostala a co píšeš nejraději?

O Vánocích před dvěma lety jsem dostala Zlato Arkony a v knížce byla vyhlášena soutěž „Napiš si svého Rogana“. Mezi svátky bylo trochu času, a tak jsem to zkusila – bylo mi celkem jedno, jak to dopadne, chtěla jsem hlavně, aby Ďuro věděl, že na Moravě jsou lidi, kterým se jeho knížky a hrdinové líbí. Příběh pak vyšel ve Zlatu Arkony II.

Historická fantasy je přesně styl, který mi sedí. Člověk si navíc při psaní užije i spoustu zábavy – když třeba potřebuji hrdinu nechat bojovat, můžu si v domácím arzenálu vybrat repliku zbraně a vyzkoušet se zkušeným šermířem souboj na vlastní kůži.

 

Mít vše vyzkoušené se vždy hodí 🙂 Další věc, která by mě zajímala, je, proč ses rozhodla psát do soutěže na mém blogu?

Byla doba kolem Vánoc a mně pořád nešel z hlavy motiv Ježíška a tří králů. Navíc měla soutěž velice dobře zvolený termín – člověk má přece jen koncem prosince trochu víc času, aby se mohl pustit do psaní.

 

Asi žijeme v jiném světě, já nikdy koncem prosince nestíhám 😀 Každopádně k poslední otázce. Máš nějaké stránky či blog, kde by ostatní našli další tvá díla?

Tak daleko jsem se zatím nedostala. Něco malého by mi letos mohlo vyjít v Žoldnéřích fantazie a také ve sborníku letošní soutěže Napiš romaneto na památku Jakuba Arbesa.

 

Tomu říkám skromnost 🙂 Já na Věru “prásknu”, že to něco málo, co jí vyjde v Žoldnéřích fantazie, je povídka Deset, se kterou tuto soutěž vyhrála 🙂 Já sama ji už četla a mohu ji jen a jen doporučit 🙂

A doporučím vám nejen ji, ale také dílo, se kterým se Věra účastnila soutěže “Muž, který chodil bosý a vůbec mu to nevadilo”. Odkaz naleznete —zde—  Povídka rozhodně stojí za přečtení. Ostatně posuďte sami 🙂