Příspěvky

Chci vydat knihu

Zdroj:

Samonáklad nebo nakladatelství? To je, oč tu běží!
Jaký způsob vydání zvolit?

Plusy a mínusy obou přístupů.
Video z panelové diskuze na téma vydávání knih.

 

Více článků o psaní

  • Jak napsat knihu
    Jak napsat knihu
    Tvorba literární postavy
  • Jak napsat knihu
    Jak napsat knihu
    Začněte kratšími útvary
, , , ,

Proč si nedávám novoroční předsevzetí

Zdroj: pexels.com




Internet je každoročně zpočátku roku plný plánů na nadcházející období. Možná čekáte, že se dozvíte něco málo z toho, co chystám já. Ale nedozvíte! Ptáte se proč?

Kdysi jsem zkoušela, podobně jako mnozí další, dávat si novoroční předsevzetí. Nikdy se mi to ale neosvědčilo. Samozřejmě, že nějaké plány mám. Ale přesto mám pocit, že zavazovat se k nim nemá smysl – kolikrát vás totiž napadne v průběhu roku něco lepšího!

 

Neplnění slibů

Znáte ten pocit, když něco slíbíte a nesplníte to? Já ano. Občas si před sebe stavíme příliš velké cíle a jejich realizace je obtížnější, než jsme si zpočátku mysleli. A pak následuje frustrace. Výčitky, že jsme chtěli danou věc udělat, ale nepodařilo se to.

Někdy mi připadá, že sami sebe stavíme do stresových situací, což je kontraproduktivní – zvlášť v tvorbě 😛

 

Krátkodobé plánování

Možná o mně víte, že se v rámci své práce pohybuju v marketingu, znám spoustu pouček a takových těch obecných větiček o tom co a jak. Jedna z nich je, že dnešní prostředí se strašně rychle mění. Naučila jsem se plánovat jen několik kroků dopředu. Mám sice nějakou vizi, ale cestu upravuju neustále 🙂

 

“Rada” na závěr

Jedním z největších úspěchů v loňském roce pro mě bylo umístění v Ceně Karla Čapka s povídkou Zákon smečky. A víte co? Původně jsem do této soutěže nechtěla vůbec psát. Vyburcovala mě kamarádka. Nebylo to v žádných plánech!

Nejlepší věci vznikají spontánně! 

A co vy? Patříte k těm, co si dávají předsevzetí? Pomáhají vám nebo to máte spíš jako já?

Zanechte mi komentář!

, , ,

(Ne)pište jako stroj

Zdroj: freeimages.com

Psát je hrozně fajn, ale asi všichni tušíme, že psát jako stroj opravdu nemá smysl. Nesmí se zapomínat na vášeň, která k tomu spisovatelskému řemeslu patří. Přesto je pravda, že za poslední dobu jsem toho do toho notebooku naťukala opravdu hodně. Nejprve tedy trocha statistik. Od začátku roku (a vlastně už cca od října minulého roku) se psaní věnuji opravdu hodně intenzivně.

  • Od října 2015 do konce listopadu jsem napsala celkem tři povídky v celkové délce 63 normostran.
  • V prosinci jsem pak začala se psaním románu, kdy jsem napsala a opravila z předchozí verze zhruba 100 normostran.
  • Od ledna do 13. března jsem pak napsala dalších 400 tisíc znaků, což je po přepočtu na normostrany 222.

Když tato čísla sečtete, tak se opravdu dostanete k výsledku, kterému sama těžko věřím. Skoro 400 stránek za necelého půl roku je opravdu hodně. A to jsem nezapomínala ani na tu vášeň a všechny započítané texty už prošly minimálně jednou revizí podle postřehů mých betačtenářů.

Takže v čem je tedy to tajemství, jak toho napsat tolik, aniž byste se za výsledky museli stydět?

Možná nyní čekáte nějaký zázrak, ale věřte, že nepřijde. Celé tajemství tkví v tom, že jsem se rozhodla literatuře opravdu věnovat naplno. Čekala celý zimní semestr na státnice a řekla jsem si, že si nebudu hledat práci. Po ukončení jsem chtěla jít na doktorát (a nyní na něm doopravdy jsem), takže jsem si říkala, že nemá cenu shánět nějakou práci na půl roku. Měla jsem pouze občasnou brigádu, nějaké úspory a ty poslední měsíce jsem byla opravdu spisovatelkou na plný úvazek.

 

Říkáte si, že jste toho nenapsali tolik jako já?

Strašně nerada se s někým porovnávám. Vím, že jsem napsala za krátkou dobu opravdu hodně a je mi jasné, že ne každý má stejné možnosti. Většina lidí v mém věku má stálou práci, někteří už i rodiny. I to byl ale jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla do této zkušenosti jít. Vím, že už asi nikdy v životě nebudu mít na psaní tolik času jako nyní. Jediné, co jsem udělala, bylo to, že jsem využila příležitost, která se mi v životě naskytla.

 

Chtěli byste do toho jít taky?

I když se to celé nyní může zdát jako strašně super věc, nebylo to tak jednoduché, jak to nyní zní. To, že píšete rádi, neznamená, že jste připraveni psát 12 hodin denně. Mé dny vypadaly asi takto – když jsem ráno vstala, ještě před snídaní jsem se podívala na e-mail. V něm obvykle byly připomínky mé betačtenářky k tomu, co jsem psala včera. Otevřela jsem je, prošla je jen tak rychle a přemýšlela o nich po čas dělání snídaně. Dopoledne jsem pak trávila jejich zapracováváním, čím jsem se do příběhu krásně dostala. Po obědě jsem tedy rovnou začala psát nové části, které jsem pak večer zase posílala na zhodnocení… A takto vypadal takřka každý den toho půl roku. Chvílemi to už bylo opravdu vyčerpávající. Něco jako víkendy jsem moc nedržela, protože když nemáte stálou práci, je to prostě den jako každý jiný. Často jsem ani netušila, jestli je pondělí nebo sobota. Na první pohled to možná vypadá skvěle, když řeknete, že jsem půl roku měla čas jen na psaní. Ve skutečnosti je to ale práce jako každá jiná.

 

 

A jaké jsou mé závěry?

Pokud se ptáte, jaké jsou výsledky toho snažení, tak je to celkem jasné. Kromě počtu napsaných znaků mám pocit, že jsem se opravdu posunula ve psaní nejvíc za ty tři roky, co se literatuře věnuji víc. Takže v tomto rozhodně velké plus. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych do toho šla znovu, odpovím bez váhání ANO. Byla to skvělá zkušenost. Nicméně nyní jsem ráda, že jsem nastoupila na zmiňovaný doktorát, kde mám jistý pevný režim, a užívám si toho, že zhruba měsíc nemusím nic psát… než přijdou uzávěrky dalších soutěží 😀 😀 Opravdu jsem ocenila trpělivost přátel, rodiny a přítele. Neměli to se mnou jednoduché. Žila jsem v jiném světě než oni a bylo to znát. A přesto to se mnou vydrželi, za což jim patří můj velký dík 🙂