, ,

Tvorba literární postavy aneb Jak nejlépe na to

Zdroj: slimyyetsatisfying.deviantart.com




Vytvořit zajímavou postavu není nic jednoduchého. Postupů jak na to najdete v různých knihách o psaní nesčetně, přesto vám to ale nezaručí dobrý výsledek.

Namísto citování z podobných publikací jsem pro vás připravila několik pomůcek, které já osobně považuji za užitečné, které mám vyzkoušené sama na sobě a které mi pomáhají.

 

Krok první – zrození postavy

Jako první věc vůbec, bych autorům poradila zamyslet se, co by od dané postavy potřebovali. Můžete vymyslet sebelepší postavu, ale pokud pro ni nebudete mít v příběhu využití, je vám k ničemu.

Co jsem si všimla u jiných autorů, většina z nich postupuje více méně opačným způsobem. Řeknou si, že potřebují hlavního hrdinů, vezmou si papír a tužku, napíší si jeho/její jméno, pod to tři dobré vlastnosti, tři špatné a až na základě toho pak začnou vymýšlet příběh s daným jedincem.

Hezké, ale dle mého názoru zcela neefektivní a nepraktické. Proč? V momentě, kdy se při psaní doopravdy vpravíte do příběhu, začne se sám odvíjet jistým směrem a je dost možné, že vás strhne a vaše dokonalá postava poletí spolu s vámi. V ten okamžik uděláte to, co téměř každý – budete motivaci hrdiny přizpůsobovat potřebám příběhu a jeho chování se tak stane nelogické.

Postava má sloužit příběhu a ne naopak. Tak proč to nevzít v potaz hned na začátku? Uvedu příklad na mém oblíbenci.

V mém světě vypukne válka a jak všichni víme, válka stojí peníze. Vyvstává tedy jasná otázka: Kdo ji bude financovat? A je to – postava se zrodila a ani to nebolelo!

 

Krok druhý – motivace

Máme tedy postavu a taky máme vyjasněno, co chceme, aby pro příběh udělala. Teprve v tuto chvíli můžeme začít přemýšlet nad její osobností. Nad tím jak nastavit její charakter, aby nám byla co platná a splnila svou roli.

Ukažme si to zase na příkladu. Klaďme si otázky! Postava má sponzorovat válku. Kdo by sakra byl tak blbej, aby dobrovolně platil válku? Vy byste to snad udělali? Já rozhodně ne, čili je nutné se zamyslet. Dát postavě důvod k tomu, aby pracovala ve vašem autorském zájmu.

Má postava se proto stala nesmírným boháčem, který má tolik peněz, že se už zkrátka nudí. Nebaví ho normální věci nás běžných smrtelníků. Hledá s trochou nadsázky zvrhlé vzrušení. Tak proč ho nedosáhnout třeba tím, že bude financovat válku? Pozorovat, jak se dvě velká vojska navzájem perou, je přeci lepší, než hrát si doma na podlaze s cínovými vojáčky jako malé dítě.

Základ položen. Teď si můžete pokládat další otázky a postupně vrstvit a nabalovat: ‚Proč by podpořil právě tu stranu, kterou já jako autor potřebuji?‘ ‚Kde by vzal takové jmění?‘ – jeden  z velkých otazníků. Odpovědí na něj však rozvinete nejen postavu, ale i daný svět a jisté závislosti v něm, což je velice produktivní. Máte to takové dva v jednom. Všechno hraje hezky dohromady a není na tom vůbec nic složitého 😉

 

Třetí krok – psychologie postavy

V této chvíli před sebou máte obrys vaší postavy, což je ale samozřejmě pro kvalitního hrdinu příběhu málo. Nikdo z nás není černobílý. Pokud chcete skutečně realistickou postavu, se kterou se čtenář může hravě ztotožnit, musíte jí dát barvy. Spoustu odstínů, které člověka přinutí dýchat spolu s ní. Oživte svou postavu a dejte jí třetí rozměr. Donuťte ji opustit stránky rukopisu a vtiskněte ji čtenáři přímo do mysli.

Zní to krásně, že? Nicméně lehce se to řekne a hůř udělá, jak už to bývá. Něco takového samozřejmě není vůbec jednoduché, přesto jsem přišla na jakýsi trik, který se mi osvědčil a ještě neselhal – přichází řada na všemi milované psaní vlastností.

Vezměte si do ruky tužku a papír, ale nesepisujte žádné vlastnosti, které byste chtěli postavě dát. Na chvíli na ni úplně zapomeňte a napište na list deset či patnáct svých chyb a předností. Pak se na seznam podívejte a popřemýšlejte v závislosti na příběhu, které z vašich dobrých a špatných stránek by se do děje mohly hodit. Teprve až to budete vědět, vraťte se zpátky k vaší postavě a přiřazujte. Pokud je váš hrdina „kladný“ obdarujte ho výběrem některých vašich špatných stránek, pokud se chystáte psát za „zápornou“ postavu, dejte jí nějaké ze svých dobrých vlastností.

Pravděpodobně se teď ptáte proč? Taky se vám dost možná zdá tento postup zbytečný a složitý. S tím složitým bych s vámi docela i souhlasila, ale věřte, že určitě není zbytečný a nebudete svého času litovat.

 

I ti nejlepší mají své chyby, zrovna tak jako ti zdánlivě nejhorší mají své klady. Vy sami jste barvami pro své postavy. Vaše vlastní špatné stránky, zlozvyky a návyky v chování budou působit daleko realističtěji, než kdybyste cokoliv vymýšleli. Víte, jak se chováte, když vám něco nejde nebo když jste nevyspalí a podráždění. Váš hrdina pravděpodobně probdí nějakou tu noc nad těžkým problémem, poběží někam a po pár metrech už nebude moct, protože nikdy nijak výrazně netrénoval. Navíc to, že budete psát o svých slabostech, vás dost pravděpodobně donutí zamyslet se sami nad sebou. Pak se možná dostanete do fáze, že se díky vaší postavě přinutíte být lepší.

Dám příklad opět na stejné postavě jako u předchozích kroků. Mého boháče bych charakterizovala jako více méně kladného hrdinu. I když si rád hraje s lidmi, v jádru je to lidumil, který manipuluje svým okolím více méně pro všeobecné blaho. Co mu ale dělá problém je dělit se s ostatními. Dát někomu kousnout z jablka, které zrovna jí, ho nikdy samo od sebe ani nenapadne. Také zapomeňte, že byste od něj někdy slyšeli slovo děkuju. A zrovna tímto se dostávám k příkladu toho, kdy najednou nevytváříte vy postavu, ale ona vás. Díky mému boháči jsem si uvědomila, jak málo slovo děkuju používám a začala jsem ho říkat daleko častěji a nebrat věci, které lidé okolo dělají, jako samozřejmost, ale víc si jich vážit.

 

Obdobně je to s dobrými vlastnostmi „záporných“ postav. Váš padouch může být sebevíc zákeřný, ale čtenář se s ním může ztotožnit, pokud například bude umět uznat vlastní chybu, nebo se usmát na malé dítě při vzpomínce na vlastní dětství.

Možností je opravdu hodně – jste přeci zajímavé osobnosti, tak se nebojte to na svých postavách ukázat a vdechnout jim část vás!

 

Čtvrtý krok – minulost

Bod číslo čtyři úzce souvisí s krokem dva – motivací, ale pro kratší žánry, kdy si můžete dovolit promyslet vše dopředu, není nezbytně nutný.

Minulost je něco, co člověka bezesporu ovlivňuje. Motivuje ho, a to často ne vždy na první pohled logicky. Hrdina jedná na základě svých zkušeností a vy jako autor díky ní můžete odůvodnit leccos. Připodobnila bych ji k jakémusi deus ex machina. Nepotřebujete žádné čáry a magii a přitom spolehlivě a rozumě vysvětlíte i značně podivné pohnutky.

Malý příklad opět na mé postavě – nedávno mi bylo vytknuto, že můj boháč má sklony k tomu být až moc dokonalý – není se čemu divit, mám ho prostě ráda a je to vidět. Za každých okolností jedná vždycky správně a to, že někomu nedá půlku pečínky, zase něco tak neodpustitelného není. Proto jsem se rozhodla sáhnout právě do jeho minulosti a vypustit některé dávné hříchy, které má na svědomí. Boháč tak získal zase další odstín a stal se o něco zajímavější a méně předvídatelný.

Postavy nemusí vypadat reálně jen na obrázku. I když z vnějšího popisu o Boháčovi nepadlo ani slovo, myslím, že ho jistě poznáte i bez něj. (Obrázek z titulní strany novely Spirála smrti a její hlavní postavy – Goroes, Sabastin, Dejána a Xhonir, autor R. Havran)

 

Závěrečná rada na konec

V popisu, jak vytvořit postavu, by se dalo jistě pokračovat dál. Věc, se kterou si já osobně hodně pohrávám, jsou vzájemné vztahy mezi jednotlivými postavami. Na to je ale potřeba mít charaktery daných hrdinů už alespoň částečně promyšlené a stavět více méně na nich, a proto bych výše zmíněné považovala za základ, se kterým si pak můžete dovolit dělat doslova, co chcete.
Pokud budete mít postavy vymyšlené pro příběh a podaří se vám dát jim pevným charakter, zjistíte časem, že nemusíte ani nijak zvlášť vymýšlet další děj a zápletky. Díky vnitřnímu životu hrdinů a jejich vývoji vám budou nové nápady vznikat pod prsty doslova samy od sebe.

 

No tak co, ještě budete vytvářet postavu sepisováním jejích dobrých a špatných vlastností?

44 Odpovědi
  1. Jakub "Sattis" Gergela
    Jakub "Sattis" Gergela says:

    Jitko, výborný článek! 🙂
    Je jenom dobře, že se snažíš šířit své zkušenosti. Myslím že v tomhle směru nám mnohým Míla otevřel oči. Taky se chystám udělat menší free workshop na svém webu (připravovaném), ale to je otázka výhledová.

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Děkuji 🙂

      Je to trochu dvousečné. Sama nemám ráda poučky a psaní o psaní. Ale přijde mi, že zrovna na tohle pohlížím trochu jinak, než je běžné, a proto jsem se chtěla podělit. Třeba najdu někoho, kdo tvoří podobně, nebo se tady v diskuzi objeví nějaký nápad, který mi mé obzory ještě rozšíří.

      Odpovědět
  2. Elinor
    Elinor says:

    Co mám zkušenost, je lepší, když příběh slouží postavě, než když se postava přizpůsobuje příběhu a potřebám autora. 🙂
    Většinou začínám s vizí konkrétního hrdiny, zhruba vím, co je zač, odkud se směřuje a kam asi tak jde. A zbytek je o seznamování se. Kladnost a zápornost tím pádem zůstávají kdesi u ledu, stejně jako seznamy vlastností. Poznámky, co si píšu, jsou spíš upřesnění a rozbory motivací a celkového směřování. Plus, samozřejmě, vzájemné vztahy s dalšími postavami… 🙂

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Já podobným tradičním způsobem jako ty vytvářela postavy dřív. Možná to bylo mými nedostatečnými zkušenostmi, ale ty postavy mi přišly daleko víc ploché a špatně se mi s nimi pracovalo v delších příbězích, kdy jsem je potřebovala rozvíjet dál oproti původní představě, se kterou jsem je stvořila.

      Co se týče toho, kdo má komu sloužit, nejspíš i hodně záleží na stylu autora. Pro mě je stěžejní právě příběh, od kterého vycházím.
      Tím, že píšu fantasy takřka bez magie, mám to vystavěné na intrikaření a konfliktech mezi lidmi. Tenhle způsob mi tak slouží jako jakýsi bič na postavy, aby si nedělaly, co chtějí ony, ale co “musí”, aby se celý děj nesesypal jako domeček z karet.

      Odpovědět
      • martin
        martin says:

        rekl bych ze nejde o to, co se tvorí první ale ze se jedno nesmí tvorit zvlast od druheho. napsala jsi, ze se mohou postavy zacit chovat nelogicky, pak je to ale prave proto, ze naplnuji pribeh a ne svuj charakter tve reseni je postavu udelat podle pribehu, tak aby do nej presne padla a tudiž nehledáš co by někdo logicky udělal, ale kdo by to logicky udělal, jine reseni udelat pribeh takovy, jaky by ho zpusobila daná postava. Nevím co je lepší postup ty říkáš, že nejdříve příběh a pak postava, abys ukočírovala jí to ale muze vest k ploche nedopracovane postave ktera slouzi pribehu prvoplanove a to ze je jenom velmi prosta loutka jedne myslenky z ni cisi. takze pak musis davat pozor abys postavu propracovala a to spravně, když bys to dělala naopak tak musis davat naopak pozor aby pribeh odpovidal postavam a pak mozna muze i pribeh rozbrednout kdyz se na nej nesoustredis poradne nebo to neukocirujes protoze je to tezsi a variabilnejsi nez ho stavet shora a ulitnes na novem ale naprosto nesouvisejicim napadu.chapu ze mas potrebu jeden smer ustalit, mozna proto ze myslis, ze s tim se ustali i jistejsi konecna spravnost ale myslim, ze z hlediska toho, ze konecny produkt musi davat smysl odpredu i odzadu, anebo vůbec tak smer neni dulezity ale dulezite je se na tu vazbu vubec soustredit, muze ti pomoct mit jasny smer protoze pak mas ten zpusob soustredeni jasny, mas jasne otazky a jasnou metodu, na druhou stranu si myslim, ze clovek stejne to dilo kontroluje v obou smerech, tak jen kdyz najdes nesrovnalost mezi pribehem a postavou pak teprve prichazi skutecna otazka, co je dulezitejsi tak jak to je, co zachovas a co prizpusobis. v tvem uvazovani muze postava slouzit pribehu nebo pribeh postave ale v konecnem dilu jsou jednim. postava je pribeh a pribeh postava a otazka kdo komu slouzi te nenapadne. ze slouzi reknes jen kdyz ctes knihu napsanou spatne, protoze pak jedno neodpovida uplne samo sobe ale z casti druhemu ale take ne zcela. to je ze slouzi a nebo bys rekla ze to prave slouzi spatne, malo slouzi a tedy neslouzi.laoc rika, ze delat neco dokonale je delat to tak, jako by clovek nedelal vubec nic. proto to rikam, protze kdyzby oba sluhove slouzili dokonale zcela by se vytratili, kdo tady pak komu slouzi? mince je jedna a postava a pribeh jsou jenom jeji dve strany, dva uhly. prakticky taotazka jestli tvorit pribehy shora nebo zdola zalezi na autorovi za dilem je vzdy myslenka nebo vášeň. je na autorovi, jestli zna hlavni myslenku, odpoved kterou chce sdelit skrze postavy ketre hleda jako dobre vyjadreni otazek ktere vedou k dane odpovedi nebo jestli naopak zna spoustu otazek (postav) a hledá odpověď. jak u myslenek tak u vasni to jde asi delat shora i zdola u vasni snaz zdola u myslenek shora. casto se to asi strida, autora napadne pocit ktery chce v knize vyjadrit, neco co proziva okolo sebe, pak aby to lepe uchytil, predstavi jak to prozivaji ty postavy a z nich zas co prozivaji, co tvori za pribeh, takhle to jde od rozmazana do urcitelna a hmatatelna u pocitem vedeneho hledani a od obecna do konkretna u nejake vykalkulovane osnovy.

        Odpovědět
        • Jitka
          Jitka says:

          Každý způsob má jistá úskalí. Tenhle mi přijde asi trochu komplexnější, protože spíš opravíš plochou postavou než nefunkční příběh (tedy jde oboje, ale přijde mi, že při zpětném překopávání příběhu se “nadřeš” daleko víc).

          S tím, že dílo musí dávat smysl po všech směrech, souhlasím 😉

  3. Markéta Růžičková
    Markéta Růžičková says:

    Myslím, že postavy jsou důležitější než příběh – bez nich by se přece nic nedělo. Proto mám radši příběhy řízené postavami než naopak.
    Navíc na tvorbě postav je fascinující to, že i když jsou to jen jakési stíny v naší fantazii, umí žít vlastním životem. Raději se proto jimi nechám fascinovat a překvapovat – vím, kam je potřebuji dostat, ale nevyhýbám se spontánním nápadům. 😉

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Asi jsem ten článek špatně napsala, protože v něm evidentně zaniká to největší kouzlo, které v sobě tenhle způsob má.
      To, že jsou postavy stvořené pro příběh, vůbec neznamená, že by pak výsledně byly dějem zastíněné. Spíš naopak. Ten vlastní děj pak dá vyniknout jejich charakteru, protože jeden druhému přesně sedí do noty.
      Můj boháč (jehož jméno nechci uvádět kvůli soutěži) byl stvořen, jak jsem popsala, a považuju ho za vůbec nejlepší postavu, jejíž vznik by mě sám od sebe nikdy asi nenapadl.
      Mohu se zeptat z jiného hlediska – jak jsem ho popisovala na těch příkladech – připadal ti charakterově zajímavý, nebo ne? Chtěla bys o takové postavě vědět víc z takhle malého náčrtu?

      Odpovědět
      • Markéta Růžičková
        Markéta Růžičková says:

        To vůbec ne, článek je to zajímavý. Jen se asi názorově lišíme, to je celé. Prostě si nedovedu představit, že bych nejdříve vytvořila příběh a pak postavy. 😉
        Boháč mi připadá jako zajímavá postava, protože mě zaujalo, proč považuje za dobrý nápad financovat válku pro své pobavení a zabití nudy. Proč se bavit neštěstím jiných? Co ho k tomu vede? Stručný náčrt nebo ne, myslím, že dokáže vzbudit zvědavost. 😉

        Odpovědět
        • Jitka
          Jitka says:

          Uznávám, že je to dost netradiční. I mně samotné to tak přijde 😀 I proto jsem se o tu myšlenku chtěla podělit s lidmi, co taky píší a vyměnit si názory, takže jsem více méně ráda, že se tu našli tací, co o tom podiskutují stejně jako já.
          Můj prvotní námět na příběh by se dal vyjádřit jednou větou – otrok se stane králem. Dost jednoduché na to, aby se postavy mohly dostatečně vyřádit a intrikovat proti sobě s tím, že záměr příběhů je jednoznačně daný. A vlastně je totožný s cílem jednoho z hrdinů, takže když se na to podívám z druhé strany, dostanu se ke stejné věci jako ty a Elinor. Aspoň u té jedné postavy. Další charaktery už podřizuju a vytvářím právě s potřebami příběhu. Asi taky dělá hodně to, že jelikož jde o větší rozsah, mám těch hlavních postav asi osm. S jednou hlavní je to zase o něčem trochu jiném.
          Jinak více k tématu postavy boháče v komentáři pro Elinor, když už reagovala na stejnou věc 😉

      • Elinor
        Elinor says:

        Přiznám se, že moje první reakce byla – Valdšteeeejn! 🙂 I když, u toho ve chvíli, kdy nadělal jmění, bylo financování války víc než co jiného podnikatelským záměrem. 😀

        Odpovědět
        • Jitka
          Jitka says:

          Nechci moc spoilerovat vlastní dílo, ale než by to třeba někdy vyšlo, stejně to zapomenete 😀 Takže proč ne 😀
          Ve své podstatě se ukáže vývojem a postupným odhalováním té postavy, že mu jde taky více méně o investici. Jen ne tak moc zřejmou na první pohled.
          K Markétině otázce, proč by financoval zabíjení z nudy – miluju svého boháče 😀 Chtěla jsem na to odpovědět, ale asi bych ti to musela dát celé přečíst, protože na to, aby se daly pochopit jeho pohnutky, potřebovala bys tu postavu znát. Ale jsem ráda, že ti přišla zajímavá a vzbuzující právě hodně otázek. O to mi šlo především, když jsem ho sama začala lépe poznávat. “Sám” si svou povahou řekl, že chce v příběhu větší prostor, a tak ho dostal.
          P.S. Jsem fakt tak velkej blázen, jak si právě teď připadám? 😀

        • Elinor
          Elinor says:

          Proč? Pokud si postavy “samy” neřeknou, co chtějí, může to být solidní problém. Nebo takhle – je to problém v příbězích, co píšu, a u způsobu psaní, kterým píšu. Reálnou šanci na přežití má postava “kočičího typu”, možná tak ještě “psího”… “morčecího” rozhodně ne. (Aneb do čeho všeho se promítají chovatelské zkušenosti 😀 )

        • Jitka
          Jitka says:

          Na chvíli jsem si nebyla jistá. Nevím, jak moc je to normální či ne nechat si postavami „kecat“ do práce. Jsem ráda, že to takhle bere víc lidí a není to nic divného 😀 Uklidnila jsi mě, děkuji 😉

  4. Leonyda
    Leonyda says:

    Milá Textařko, tento článek (a názor) mě skutečně zaujal, sama postupuju podobně, i když malinko jinak. Osobně bych vytváření příběhu přirovnala ke stavění puzzlí. Na začátku stavím rám, obrys (námět, o čem ten příběh bude, a jaké hlavní postavy bude mít + poselství, které bych chtěla, aby se v něm odrazilo). Dříve jsem tvořila příběh tak, že jsem jela po linii, chronologicky v ději, ale v současné době si dávám stranou hlavní scény (výraznější barvy a odstíny nebo takové ty snadno stavitelné kousky), které pak šikovně spojuju do celku, a kupodivu, ono to sedí, a když to nesedí, projedu text a hledám, kde jsem se sekla. A proč to přirovnávám ke stavění malých kostek puzzle? Protože na začátku je jen nápad, hrubý obrys a příběh dál si žije sám, zjevuje se vlastně postupně, postavy se samy odhalují v závislosti na situacích, takže já například nepracuju ani se seznamem dobrých a špatných vlastností, ty moje potvůrky mi to vždycky totiž ukážou samy :-). Zajímavé je na tom to, že mě to při psaní neustále překvapuje, protože absolutně netuším, kam se ten děj zase zvrtne a jaký bude konec jednotlivých kapitol, ale vždycky se to slepí tak, že je tam jen málo slepých míst. Je to trochu podivný způsob, přiznávám, ale čtenáři si na to zvykli a mají to rádi. A rozhodně se přidávám k názoru, že hlavní by měl být příběh, protože sebelepší postava jalový děj nezachrání.

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Ahoj, Leonydo 🙂
      Díky za příspěvek do diskuze. Chápu, jak to s těmi puzzlemi myslíš. Co se týče stavby příběhu, vlastně postupuju stejně. Taky mám ten rám hlavních událostí, které se musí stát a pak místo, kde bych to ráda ukončila, aby vynikla pointa, či nějaká zajímavá myšlenka na konec, která příběh podtrhne a čtenáře s trochou nadsázky „posadí na zadek“ 😀
      To, co jsem tu popsala v článku, je jen nástin, jak začínám. Abych se měla od čeho odrazit. To, co mi tu někteří vytýkali, že pak postavy dostatečně nevyniknou kvůli zastínění příběhů, to si nemyslím. Ono je to i tím stylem psaní, který jsem si k tomu zvolila. Vyprávím to očima postavy, ona sama danou část příběhu prožívá. Jsou v tom veškeré její emoce a myšlenkové pochody. Často taky sama nevím, kam onu postavu ten proud myšlenek zavede, takže po téhle stránce je to taky hodně kreativní, ale díky hlavním motivacím postav, které s hlavní dějovou linkou souvisí, mám jistotu, že se mi to vrátí tam, kam potřebuji. Pouze po svém. I proto tento způsob doporučuju takto ostatním. Dá se s tím neuvěřitelně vyhrát 🙂 A když text baví mě jako autora, říkám si, že pak bude bavit i ty, komu patří – čtenáře 🙂

      Odpovědět
      • Leonyda
        Leonyda says:

        Tak pod to se můžu podepsat. Kdysi mi právě tohle kamarád vyčítal. Nebyl to příběh psaný v ich formě, ale vypravěč se zaměřoval na hlavní postavu a jen na to, co ona znala, kamarád tenkrát říkal, že spoustu věcí je nedomyšlených a nevysvětlených, marně jsem mu říkala, že se to čtenář dozví ve chvíli, kdy to bude vědět hlavní hrdina 😀

        Odpovědět
        • Jitka
          Jitka says:

          Taky mi vyčítali něco podobného u některých textů. Nicméně já mám tu výhodu, že postavy střídám (podobně jako to má třeba G.R.R.Martin). Takže ono je třeba i vtipné pozorovat postavu, jak neví něco, co jiná zmínila. Připravuje se na nějaký čin a najednou zjistí, že je vše jinak (tady je opět vidět, nakolik to mám založené právě na oné psychologii postav – nejvíc překvapivé pro čtenáře podle mě je, jak se ta postava zachová, a tím pádem kam zase posune ten příběh dál).
          Člověk by řekl, že takhle se zase těžko dělají zvraty, ale dá se to. Sice jich pak asi není tolik, ale pokud je autor šikovný, poradí si. Pevně doufám, že se mi to taky tak podařilo, i když to jako autorka mohu těžko posoudit ze svého úhlu pohledu. Žádný beta-čtenář si ale ještě nestěžoval.

        • Leonyda
          Leonyda says:

          Tak, jen k tomu dodám, že držím palce se soutěží a že souhlasím, taky vím, že tenhle styl psaní ne každému sedne, ale rozhodně bych se ho nevzdávala, věřím, že to má budoucnost a po takovém způsobu vznikne spoustu pěkných a záživných příběhů 😉

        • Jitka
          Jitka says:

          Plně souhlasím. Jeden kamarád mi dokonce po druhém příběhu napsaném tímto stylem řekl, že jestli budu takhle psát dál, ať mu svoje texty už neposílám ke čtení 🙁 Mrzelo mě to, ale uznala jsem jeho názor.
          Děkuji za přání. Až budou známy výsledky soutěže, určitě se na blogu pochlubím, jak jsem dopadla (i kdyby to žádná sláva nebyla 😀 )
          Budu se těšit na další diskuze pod články!
          Jíťa =o)

        • Leonyda
          Leonyda says:

          A mě hrozně potěšilo, že jsem našla někoho, kdo sdílí podobný názor a nebojí se za něj prát. Každý máme jiný vkus, a to je právě dobře, bylo by dost divný, kdyby se všem líbilo všechno, ale pokud si někdo myslí, že mu nějaký způsob sedí, tak je hloupost, aby ho ostatní učili dělat to jinak, to jemu samotnému psaní zprotiví. Článek mě rozhodně nadchl a moc ráda ho doporučím, určitě alespoň pár lidem, o kterých vím, že to dělají podobně 😉

  5. Jehane O´Tee
    Jehane O´Tee says:

    Toto je výborný článeček, moc se mi líbil 🙂 Zjistila jsem, že mám asi podobný způsob vytváření postav. Když mám před sebou nějakou situaci a nejsem si jistá, jak by ji daná postava vyřešila, buďto se zamyslím, co bych v té situaci dělala já, nebo tuhle otázku nadhodím někomu ve svém okolí. Prostě jde o to, aby mé postavy byly uvěřitelné, normální lidé z masa a kostí a ne nějací kýčovití superhrdinové, kterým čtenáři nevěří ani nos mezi očima. Občas se mi stává, že už ani nemusím přemýšlet, co udělají nebo řeknou, najednou koukám, že mluví samy od sebe, říkám tomu, že “konečně obživly” 🙂 Opravdu největším oříškem je dát dohromady povahové rysy a psychologii postav. Prostě nad tím autor musí hlavně UVAŽOVAT.

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Těší mě, že se článek líbil 🙂
      Já měla třeba dobrou zpětnou vazbu od beta-čtenářů v tom, že se mi opravdu podařilo všechny hlavní postavy udělat reálné. Každý si snad oblíbil někoho jiného a kvůli něčemu jinému. Říkala jsem si, že je to jako v životě pak už, protože normálně se taky nebavíš se všemi a neoblíbíš si každého. Třeba přítel postavu boháče nesnášel, protože je to prostě manipulátor, a to on neuznává, a naopak Johnak mi psal “jo, chci s ním další příběh”. Je to pro mě jako pro autora naprosto úžasné sledovat 🙂 Jestli se ti už něco takového stalo taky, jistě víš, o čem mluvím 😉 Je to prostě nejlepší odměna, kterou může autor dostat.

      Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Děkuji, myslím, že by byl potěšen, že zaujal další dívku 😀 Je to muž, co rád vyhrává a pozornost mu dělá dobře. Navíc nemá potřebu předstírat falešnou skromnost. Čili občas je s ním, jako s každým chlapem, těžké vydržet. Novelu zatím, dokud je v soutěži, poskytnout vážně nemohu, aby ses mohla dozvědět přímo z ní víc. Nicméně pokud bys o něm chtěla něco vědět, ráda ti odpovím a napráskám věci z jeho soukromí 😀

      Odpovědět
      • Angela
        Angela says:

        To zní dobře .) Až to bude možné, ráda bych si tvou novelu přečetla a zatím se žádným informacím bránit určitě nebudu 😉

        Odpovědět
        • Jitka
          Jitka says:

          On je to trochu problém, protože já jako autor jsem schopná o něm vyprávět hodiny. Ale možná bych mohla přidat jednu z věcí, kterou mám na něm asi nejraději, a sice jeho vztah k bohu.
          Ten je takový, že vlastně žádný není, což je na dobu, v níž se pohybuje, dost odvážné. Nebýt tak bohatý, asi už by nežil.
          S oblibou tvrdí, že věří v to, co vidí. A žádného boha ještě nikdy neviděl, takže proč by měl ztrácet čas a modlit se k němu? Vždyť dosáhl velkých úspěchů, aniž by nějakou nadpřirozenou sílu k tomu potřeboval. V čem by mu bůh mohl ještě pomoct?
          Aniž bych to měla v plánu, tak v tomhle ta jeho filosofie vychází trochu z Nietzscheho – neexistuje bůh, jen člověk.
          V této boháčově stránce se tedy vyžívám moc ráda a líbí se mi jeho přístup. A to i přesto, že já sama se modlívám.

  6. Angela
    Angela says:

    Tohle znám. Člověk by byl schopen o svých postavách povídat do nekonečna a ono by stále bylo co 🙂
    To je dobrý přístup, mně jako ateistce sympatický. A v jaké době se boháč (nemůžu se dočkat až poznám jeho jméno) pohybuje, že je toto jeho myšlení až tolik neakceptovatelné?
    Je hezké, že i přes svůj přístup jsi schopná se na to dívat z jiného úhlu a dokonce se v tom vyžívat.

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Doba, ve které se pohybuje, je cca středověk, ale navazuje na některé zvyklosti z antiky. Čili jako kdyby v naší historii některé poznatky a zvyky starých Řeků a Římanů nezanikly a přenesly se do pozdější doby. Je to docela vyspělá společnost, nicméně zrovna na tom náboženství si na všech místech na kontinentu potrpí, i když se třeba v každé říši modlí k trochu jinému bohu.

      Odpovědět
        • Jitka
          Jitka says:

          Vlastně mě to nijak moc nenapadlo, prostě jsem pojmenovala to, co jsem stvořila sama od sebe. Mám ráda gladiátory, takže jednu dějovou linku tvoří příběh otroka, který je cvičen pro boj v aréně. No a druhá dějová linie je taky boj, ale tentokrát o trůn. A ten už vychází z několika království, která se přou mezi sebou, kdo má jakého spojence atd. Čili to už se tolik antické společnosti nepodobá. Proto tedy ten středověk s nádechem antických prvků.

    • Jitka
      Jitka says:

      Je pravdou, že neznám nikoho ve svém okolí ani ze známých autorů, kdo by psal něco podobného, čili na té netradičnosti nejspíš něco bude 🙂
      Snad to bude pro čtenáře stejně poutavé, jako je to pro mě samotnou. Ale to ukáže až čas. Dokud je to vázané právy soutěže, nelze s textem nic dělat. Maximálně ladit, ladit, ladit 😀

      Odpovědět
  7. Le fille Ash
    Le fille Ash says:

    Nezbývá, než souhlasit. Postavy jsou tím, co utváří příběh, ne autor. Sama jsem to takhle zažila u mé prvotiny. Dlouho jsem se piplala s jednou z postav, byla mi velice blízká a oblíbila jsem si ji. A co se nestalo? Jednoho krásného dne vběhla někam, kam neměla a.. šlus! Ale jak já vždycky říkám: “To ne já! To on!” Já přeci za její skon nemohu.. já tu postavu opravdu zabít nechtěla. 🙂

    Každopádně děkuji moc za článek. Pomohl mi uvědomit si pár důležitých věcí.. a potom ta myšlenka: “Skrz příběh a postavy vylepši sám sebe” má 100% něco do sebe. Aneb zušlechťování skrze umění.. tady je opravdu vidět, že umění, které skutečně vychází z nás, dokáže velké věci.. 😉

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Těší mě, že článek zaujal 🙂
      Já to mám vyloženě rozfázované, ze začátku vytvářím kostru příběhu já jako autor a s ní i postavy. Až v té druhé fázi je nechám, ať si dílčí části dovytvářejí samy. Mám ale jistotu, že díky tomu, že jsou psané přímo pro příběh s motivacemi takovými, aby vše hrálo do karet mému záměru, neodchýlí se z cesty, ani když jim hodně popustím uzdu.
      U prvotin člověk napáchá hodně chyb. Ale pokud ti smrt (nebo jiný neplánovaný obrat postavy) zkazí literární záměr, je to prostě chyba. A to autorova, bohužel. Vše je jen o počátečním “nastavení” hrdiny a vymezení jeho motivací a cílů. Výjimka je, když ti ta změna příběhově pomůže k něčemu zajímavějšímu, na co bys třeba sama nepřišla. To se mi stalo nedávno, jsem psala příběh a na druhé straně mi hlavní hrdina zemřel, protože ho zabila jiná postava. A myslím si, že změna toho hlavního hrdiny na fakt hnusného záporňáka udělala své. Maximálně se v tom vyžívám a navíc – když to byl překvapivý zvrat pro mě, co pak chudák zaskočený čtenář 😀
      Ve všech tě článcích akorát shnuji, k čemu jsem při psaní sama došla. Pokud se tedy myšlenka s vylepšením vlasního já zalíbila, jsem vážně ráda. Zvlášť když vím, že to opravdu skvěle funguje!

      Odpovědět
      • Le fille Ash
        Le fille Ash says:

        Ano. Prvotiny jsou od toho, aby si člověk pak mohl říci, že tohle už prostě nesmí znova takhle udělat! 🙂 I když, když se vrátím k té smrti, ona vlastně tak nějak byla nevyhnutelná, v tom mém případě. Postava už udělala své potřebné a dala pak náhle prostor více se projevit jiné.. 🙂
        Jinak máš pravdu (před tím jsem se nechala trošinku unést). Když autor ví, kam chce směřovat, postavy by měl vytvořit pro příběh. I když byl by to zajímavý experiment. Psát jen podle toho, co dělá postava. Vymyslet charakter a nechat ho utvářet děj..

        Odpovědět
      • Jitka
        Jitka says:

        Tak ono docela dost lidí (aspoň dle některých komentářů soudě) tak píše. A proč ne. Mně by to ale nevyhovalo a pokud bych měla někomu doporučit jak, tak určitě tak, jak jsem to popsala v článku. Přijde mi to výhodnější, pokud to ten dotyčný myslí trochu vážněji i z hlediska tvorby světa a podobně. Takhle se to rozvíjí tak nějak všechno pospolu, a proto je to v mých očích to nejlepší, co lze. Ušetří to spoustu práce kolem. Takže pro autora-lenocha (což jsem 😀 ) ideální 😀

        Odpovědět
  8. Jitka
    Jitka says:

    Pro všechny zvědavce, co si oblíbili postavu Boháče – byla provedena aktualizace článku a přidán obrázek Boháče spolu s dalšími hlavními postavami novely Spirála smrti.
    Důvod, proč obrázek nešlo publikovat hned, bylo, že se novela spolu s ilustrací účastnila soutěže Cena Karla Čapka. Nominace na vítěze už byly rozeslány. Hodnocení je uzavřeno. V kategorii novela byl jen jeden vítěz, a to Spirála smrti (bohužel či možná spíš bohudík) nebyla. Podrobnější výsledky s konkrétním umístěním budou známy až v prosinci po Fénixconu.
    Tak co, jak se vám Boháč líbí, když už nyní znáte i jeho podobu, nejenom charakter?

    Odpovědět
    • Angela
      Angela says:

      Jé 🙂 Krásné, moc krásné. Sabastin vypadá skvěle – ten jeho pohled a póza 🙂 I když nevím proč, ale představovala jsem si ho staršího. Ale to vůbec nevadí .)

      Odpovědět
      • Jitka
        Jitka says:

        Vyřídím pochvalu autorovi 🙂
        Jinak v novele je to zhruba čtyřicátník (ve větším detailu kresby jsou patrnější vrásky kolem očí 😀 ). Postupně stárne samozřejmě. Děj novely je přibližně během roku, během dalšího vyprávění, které mám zatím pouze v hlavě, uplyne pak zhruba pět až sedm let. Chudák pak i začne šedivět, což ponese těžko 🙂 Ješita jeden 😀

        Odpovědět
  9. Hilton
    Hilton says:

    Geniální článek, moc mi pomohl 🙂 Lepší stránku jsem nenašla…Máš talent na vysvětlování a originalitu a ta se cení 🙂

    Odpovědět
  10. Kirley
    Kirley says:

    Už som tvorila príbeh oboma zmienenými spôsobmi, a mne viac vyhovuje, keď si najprv vytvorím hrdinu. Keď mám jeho charakter, pridá sa minulosť a príbeh je hneď na svete. Ako samozrejme, že to nenechávam len na ňom. Plánujem si to, ale prvotný nápad proste väčšinou prichádza od postavy, ktorá sa moc rozhovorí o svojom ťažkom živote. 😀 😀
    Ale keď som najprv vymyslela príbeh a potom do toho “umelo” dosádzala postavy, nevedela som sa s nimi tak zžiť. Niektoré mi sadli aj tak, ale napríklad s hlavnou hrdinkou si furt nerozumiem. 😀
    Podľa mňa to závisí hlavne od jednotlivého autora, že čo mu viac sedí. 🙂

    Odpovědět
    • Jitka
      Jitka says:

      Je pravděpodobné, že je to dost individuální. Taky si myslím, že to hodně záleží na vypsanosti daného člověka. Tvořit příběh od postav mi přijde méně náročné (i když to opět nelze říct stoprocentně).

      Odpovědět

Trackbacks & Pingbacks

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *