Václav Hlávka – Kráčel sám

Zdroj: http://morgan-rhodes.tumblr.com/

Příběh z pera Václava Hlávky, který je složen z pohledu několika postav – žebráka, vojáka, krále a boha.

Kráčel. Kráčel tak dlouho, že ani on sám již netušil, kdy vlastně svoji pouť započal. Ačkoliv již putoval mnoho let, trampoty dlouhé cesty jakoby se na něm nepodepisovaly, což se ovšem nedalo říci o jeho šatu. Prostá, šedivá kutna s kapucí byla na mnoha místech potrhaná i přes cestovatelovu snahu jí mnohokráte spravit. Stejně tak jeho boty, které se vinou předlouhé cesty již dávno rozpadly a tak byl starý muž nucen kráčet bos, aniž by jej to však nějak rmoutilo. To cesta samotná byla jeho cílem. Unavenýma očima pozoroval krajinu a vzpomínal na časy, kdy poprvé spatřil tu malebnou krásu všech těch hor, lesů, údolí a řek. Nesčetněkrát se na své cestě zastavil a mlčky si prohlížel to boží dílo a zamyšleně si při tom hladil sněhobílý vous, jenž mu sahal až skoro po pás. Jeho největším potěším, však bylo poznávání lidí, kterých na své cestě potkal na tisíce. S oblibou často říkával, že na rozdíl od hor a kopců, se lidské plémě mění k nepoznání prakticky každý den, což jej ani po bezpočtu let nepřestávalo fascinovat. Stejně tak jako rozdílnost v tom, s jakou jej lidé v různých krajích a městech přijali. Zažil setkání vřelá, přátelská a vstřícná, ale rovněž jej také několikrát hnali holí, nebo před ním zavírali dveře a brány. On to však chápal. Jen takové věci přinášely do světa rovnováhu a byly pro lidstvo přínosem, neboť je to právě špatný člověk, díky němuž si vážíme těch dobrých, stejně jako si díky válce ceníme míru. Rovněž se podivoval i nad tím, že ačkoliv se za těch mnoho let téměř nezměnil, pokaždé od města k městu působil na tamní lid zcela odlišně. Byl oslovován uctivými slovy jako mudrc, staršina či kmet, patrně díky jeho předlouhému vousu. Jiní, kteří jej přiřazovali k duchovním, mu říkali kněz, klerik či mnich. Mnozí kvůli jeho spravovanému šatu a dlouhé holi, o niž se opíral, jej nazývali poutníkem a cestovatelem, ale někdy rovněž i vandrákem a pobudou. Na sto místech byl počastován stem jmen, což mu rovněž nevadilo, neboť on sám byl zrozen bez jména a tak tajně doufal, že možná někdy jej přeci jen někdo nazve tím pravým jménem.

 

Žebrák

Ačkoliv však putoval téměř vždy sám, vždy rád s lidmi, které potkal, hovořil a naslouchal jejich příběhům. Přesně jako tehdy, když před branou velkého města potkal žebráka, který i přes svůj nuzný a bědný vzhled hleděl na kolemjdoucí měšťany s úsměvem a přál jim dobrého dne. Vousatý poutník k němu přistoupil blíže a žebrák na něho upřel zrak. I když měl jedno oko kalně bílé a tudíž slepé, hleděl na příchozího cizince vlídně a rovněž jej vřele pozdravil, aniž by jej kdy předtím spatřil. Vousatý muž si jej dlouze prohlížel a poté sáhl do kapsy svého ošuntělého roucha a dle očekávání tam našel jedinou stříbrnou minci. I přes staré a vrásčité dlaně cvrnkl bělovousý muž palcem do mince tak šikovně, že přistála žebrákovi do malé dřevěné misky, kde cinkla o několik málo umouněných měďáků. Žebrákův vřelý úsměv na okamžik vystřídalo čiré překvapení nad tak štědrým darem a po chvilce zahrnul cizince přívalem díků. Stařec se však po chvilce odtáhl a promluvil k žebrákovi hlubokým a zvučným hlasem. „Užij tu minci ve zdraví, příteli, avšak na oplátku bych se tě rád na něco zeptal.“ Muž u jeho nohou se nejprve poněkud zarazil, avšak vzápětí vybídl štědrého cizince k otázce. „Jsi patrně nejchudší ze všech lidí tohoto města, avšak tvoji tvář neopouští úsměv, na rozdíl od bohatých, kteří chodí zamračeni.“ Chudákův úsměv se ještě více rozzářil a pohotově starci odpověděl: „Dřív jsem býval jako oni, ctěný pane, hromadil jsem bohatství a utrácel jej za zbytečnosti. Avšak ranou osudu jsem o vše přišel při požáru a zrádná nemoc mi ochromila tělo a připravila mne téměř o zrak. Tenkráte jsem byl opravdu na skutečném dně a zvažoval jsem, zdali ukončit svůj život,“ vyprávěl mrzák dojemně, až se jeho tvář zachvěla bolestí. „Svěřil jsem však svůj život do božích rukou a zapřísáhl jsem se, že pokud mi Bůh během tří dnů nedá znamení, že jest pro mne ještě na tomto světě naděje, pak si sám vezmu život.“ Vousatý stařec naslouchal bedlivě, avšak s kamennou tváří, jakoby tento příběh slyšel již dříve. Na žebrákově tváři se však po chvilce opět objevil úsměv a on téměř se slzami v očích pokračoval ve svém příběhu. „Avšak … ono znamení přišlo!“ bázní téměř zašeptal „Když jsem ležel zde u brány a balancoval na hraně života smrti, znenadání se zjevil anděl! Žena tak krásná, že skutečně musela být z nebeského světa. Sklonila se nade mnou, bez jediné známky znechucení a vlídně mne pohladila po tváři a vtiskla mi do ruky několik mincí.“ Nyní již chudý muž skutečně plakal, avšak úsměv neopouštěl jeho tvář „V ten moment jsem uvěřil, že stále je na světě pro co žít. Lidská dobrota mne udržela při životě a tak jsem se rozhodl šířit jí dále a tak přeji dobrého dne každému, kdo projde touto branou.“ „Ale chtěl jsi přece skoncovat se životem.“ Připomenul cizinec žebrákovi, avšak co možná nejtaktněji. Ten pokýval hlavou a zahleděl se trochu provinile na zem. „Máš pravdu, ctěný pane. Avšak byla to právě lidská vlídnost a dobrota, která mě jako kouzelná ruka přitáhla zpět do světa živých,“ vyprávěl mrzák bázlivě s chvějícím se hlasem. „Avšak i nyní tvůj život závisí pouze na štědrosti ostatních lidí, co s tebou bude, až se lidská dobrota vytratí?“ Mrzák na okamžik uhnul pohledem z cizince a přemýšlel, jen malá chvilka mu však stačila k tomu, aby smířeně odpověděl: „Zemřu, můj pane,“ pravil polohlasem, avšak hned vzápětí dodal s mírným úsměvem na tváři: „Ale ve světě, který postrádá lidskost a dobrotu, stejně nechci žít.“ Poprvé za celý rozhovor se vousatý kmet pousmál a sáhl do své druhé kapsy, kde přesně dle očekávání nalezl minci zlatou. Vzápětí ji vtiskl zmrzačenému muži do dlaně a mlčky odkráčel pryč směrem do města, aniž by čekal na jediné slovo díků. Mrzák se ještě dlouhé chvíle nevěřícně díval do své dlaně, kde se lesknul zlatý peníz, jako právě vyražená mistrem mincířem. Žebrákovy rty se chvěly a z očí mu začaly stékat slzy nesmírné radosti. I přes jeho nuzný život nyní věděl, že dnes nezemře, neboť ve světě stále ještě žila lidská dobrota.

 

Voják

Jeho bosé nohy kráčely po zemi zničené válkou. Všude viděl pouze jen spálené domy a bitevní pole posetá stovkami rozbitých a zkrvavených těl. On se však nepozastavoval. Pouze dál kráčel po deštěm rozmočených cestách a za chůze pozoroval tu spoušť, aniž hnul svalem ve tváři. Viděl tuto scenérii zkázy tolikráte, že jej již nemohla ničím překvapit.

Nedaleko od cesty, po které kráčel, se nacházelo vojenské ležení vítězných vojáků, kteří i přes neustávající déšť a stovky padlých bratří, slavili včerejší vítězství nad svými nepřáteli. Korbely piva a vína se válkou vyčerpaní a zranění muži snažili zapomenout hrůzy minulých dnů i ztrátu svých blízkých. Vousatý kmet ve spravované kutně by kolem tohoto tábora šťastných nebožáků prošel, aniž by se ohlédl, avšak jedna věc jej přeci jen přiměla zastavit. Stranou od tábora se tyčil k nebesům mohutný strom, který jistě pamatoval četná desetiletí. U jeho kořenů klečel na holé zemi mladý voják, sekeru, štít i helmici odložené v trávě a upřeně hleděl do země. Poutník k němu pomalu přistoupil a spatřil, že před klečícím mužem leží v trávě rozbité tělo bez známky života. Vousatý muž přistoupil obezřetně blíže, aby si jej klečící muž všiml, aniž by se polekal. Ten však jen pomalu otočil hlavu a pouze si neznámého narušitele okamžik prohlížel a pak opět upřel svůj zrak na mrtvé tělo před sebou. Nebyl to vskutku hezký pohled. Nebožákova hlava byla rozbita hrozivou ránou, která jej jistě zabila na místě. Jeho tichý strážný však neplakal, ani jeho tvář nebyla zkřivená smutkem či hněvem. Pouze nepřítomně hleděl do země jako by byl jen prázdnou lidskou schránkou, zatímco jej silný déšť promáčel na kost. „Ten muž ti byl jistě blízký, válečníku.“ Promluvil kmet důstojným hlasem. Klečící voják dlouho neodpovídal a nebylo poznat, zda jej ta otázka ranila, urazila či rozhněvala. Až za dlouho chvíli, během které se v něm odvíjel souboj mezi rozličnými emocemi, vyšlo z vojákových úst pouze strohé ano. Kmet udělal opatrně dva kroky blíže a znovu promluvil tím hlasem, prostým veškerých pocitů. „Jistě jste bojovali bok po boku velice dlouhou dobu.“ Vojákův pohled se opět stočil směrem k prazvláštnímu cizinci a přimhouřenýma očima si jej nedůvěřivě prohlížel. Seznal však, že je jedno odkud, nebo kdo jest ten tajuplný muž. V tu prazvláštní chvíli byl rád, že jej oslovil někdo mimo vojenské řady. Tížilo jej tolik věcí, se kterými se neměl komu svěřit, aniž by ztratil na vážnosti. „Byl to můj bratr,“ zašeptal rozechvěle „A bojovali jsme bok po boku už od dětství.“ Dodal nyní již hrubším hlasem. „Neměli jste šťastné mládí?“ otázal se poutník opatrně a ztěžka usedl na mohutný kořen stromu, vyňal ze své torny kožený měch a podal jej klečícímu muži. Ten se opět zarazil, avšak s pocitem člověka, který již nemá co ztratit, měch odšpuntoval a pořádně si zavdal. K jeho překvapení bylo víno zcela vynikající, patrně nejlepší, jaké kdy vůbec pil. „Nemoc nám vzala matku a tato válka o pár let později i otce,“ procedil voják trpce a otřel si hřbetem ruky zarostlá ústa. „Protloukali jsme se od té doby s bratrem, jak se dalo. Posluhovali jsme, dělali čeledíny, dokonce i kradli, jen abychom měli co jíst,“ řekl a než znovu pokračoval, tak se opět mocně napil z měchu, jakoby chtěl všechno to příkoří spláchnout. „Nakonec jsme se nechali naverbovat do armády a od té doby jsme pochodovali tam, kam mocní páni ukázali.“ „Je to přetěžký život, není-liž pravda?“ otázal se trochu soucitně potulný mudrc. Válečník po něm pouze střelil nevrlým pohledem a znovu se napil. „Pochodujeme, strádáme, hladovíme a nakonec zabíjíme a umíráme,“ vrčel napůl úst podrážděně, avšak vzápětí jeho hlas zvlídněl. „Nicméně to má všechno svůj smysl, pane.“ Vousatý tulák trochu nadzvedl obočí a válečník rázem seznal, že svá slova musí vysvětlit. „Váleční mniši, kteří kráčejí s námi společně, mě i mému bratrovi vysvětlili cíl naší cesty, který je po zásluze potrestat ty pohanské psy z jihu a smést je jednou pro vždy ze země.“ „Ale proč?“ otázal se poutník poněkud udiveně a ztratil tak svůj předchozí stoický klid „Čím se mužové z jihu tolik provinili?“ Vojákův obličej se v tu ránu svraštil do nenávistné grimasy, vyskočil na nohy jako střela a rozkřičel se. „Chtějí nás všechny zničit ve jménu toho jejich falešného a temného boha, co zná jenom ničení a vraždění! Však pohleď sám!“ ječel válečník na poutníka a ukazoval prstem na tělo mrtvého bratra. „Chtějí naši zemi a naši krev a nezastaví se před ničím!“ Cedil nenávistně muž přes zuby a nepříčetně se třásl. „Ale náš bůh je čistý a spravedlivý! Jistě nám dopřeje vítězství a my tu zparchantělou čubčí krev vymažeme ze světa!“ zakřičel voják sebevědomě a počal sbírat ze země svoji výzbroj. „Do dnešního dne jsem pouze bezcílně bojoval za stravu a za vidinu dalšího dne. Nyní však budu bít všechnu tu špinavou chátru bez rozdílu, dokud budu dýchat já, nebo poslední z nich!“ vykřikl voják odhodlaně „Tak přísahám! Při krvi mého otce i bratra, před zraky boha všemohoucího.“ Zvolal voják s hlavou zakloněnou k nebesům a odkráčel pryč od starého poutníka, který se za ním ještě dlouze díval a nechápavě kroutil hlavou.

 

Král

Po prašné silnici cestovali spolu bok po boku dva muži. Ten mladší z nich seděl hrdě v sedle temnočerného koně a pyšně se rozhlížel po širých dálavách své země, neboť mu jeho hlavu zdobila koruna ze zlata a drahokamů. Vedle něho pokorně kráčel velmi starý muž v prosté zašívané kutně, opíraje se při chůzi o prostou hůl. Ačkoliv však stařec musel mít na svém hřbetu mnoho desítek let, stále ještě dokázal držet i s jedoucím monarchou krok, navzdory faktu že kráčel zcela bosý. „Pohleď příteli na krásu mé země!“ zvolal náhle panovník hrdě a otevřenou dlaní pohladil širý horizont. „Kochej se pohledem na úrodné lány, lesy, hory a řeky, to vše v jedné úchvatné mozaice!“ Muž vedle něho však jeho nadšení tak zcela nesdílel. „Nádherná skutečně je, můj pane, o tom nemůže býti pochyb. Avšak nežiješ v této zemi sám a jediný. Nemůže tedy být pouze tvá!“ Král odtrhl svůj pohled od krajiny a probodl starce vedle sebe pohledem. Cítil z jeho slov pokárání a možná i trochu drzosti, avšak jakási prazvláštní bázeň mu bránila, aby se na mudrce obořil. Odsunul-li stranou svou pýchu a nadřazenost, musel chtě nechtě uznat, že ten prapodivný kmet má vlastně pravdu. „Jsi drzý, leč pravdomluvný. Avšak na mých bedrech leží břemeno panování a tíhu koruny nese má hlava!“ pravil král odhodlaně a ještě více se v sedle svého koně napřímil. „To jistě je rovněž pravdou, ale sejmi svůj drahý šat i korunu ze zlata a seznáš, že pod vším pozlátkem jsi stále pouze člověk z masa kostí jako všichni ostatní.“ Panovníka mudrcova tvrdohlavá zpupnost dráždila, avšak vypravil se s ním na cestu právě pro jeho bázní nezastíněnou upřímnost. „Možná dýchám a krvácím stejně jako ostatní lidé, avšak jsem to já, kdo je zodpovědný za jejich životy a bezpečí. Samotný bůh před dávnými věky vyvolil můj rod, aby tuto zemi vedl k zářné budoucnosti, to vše v jeho nehynoucím a svatém jménu!“ Poutník po monarchově boku nyní neodpověděl, pouze odvrátil svůj zrak k horizontu a tak dal svému společníkovi prostor, aby pokračoval. „Náš osud je pevně daný, můj příteli. Nikdo z nás si jej nevybírá, ať je nejnuznější poddaný nebo samotný král.“ Na malou chvíli se dramaticky odmlčel „A já hodlám svůj osud naplnit co možná nejlépe, jak mi velí můj rozum, mé svědomí a písmo svaté. Zde jest mé pravé místo! Pro tento úděl jsem byl zrozen a stejně tak pro něho i zemřu.“ Stařec po králových slovech dlouho mlčel. Nebylo zde již co říci a tak spolu dále kráčeli krajem, dokud den neskončil.

 

Bůh

Stoupal ztěžka a sám k vrcholku mohutné velehory. I přes svůj vysoký věk mu však ty stovky a tisíce kroků nečinily potíž. Spirálovitá stezka, táhnoucí se do nekonečné výšky Hory světa byla na mnoha místech nebezpečná a zrádná, avšak on kráčel stále důstojně, prost veškerých obav, i když mu ostré skalní výstupky musely drásat bosé nohy do krve. Bělovousý mudrc si však dokonce nacházel čas zahledět se do dálek na horizontu a pozorovat boží výtvor v jeho nezčeřené kráse. On se však těmito jedinečnými scenériemi nemohl zdržovat dlouho.

Po několika hodinách obtížného výstupu se prastarý kmet konečně ocitl na samotném vrcholku největší hory světa a stanul na malém prostranství. Studený vichr bičoval jeho tvář a cuchal mu prořídlé bílé vlasy. Starý muž dokráčel až doprostřed a rozhlédl se kolem sebe. Celý svět se před ním rozprostíral jako na dlani, jeho však ta nepopsatelná krása nenadchla. I ji znal příliš dobře na to, aby ho po těch letech mohla ještě překvapit.

Stařec pomalu rozpažil ruce, jako by chtěl celý svět obejmout a hlavu zaklonil dozadu. V tom okamžení se jeho bosé nohy odlepily od země a on začal pozvolna stoupat výše. Jeho nuzný a špinavý oděv začal bělat a zlátnout, až byla jeho záře pro smrtelné oko nesnesitelná. Během okamžiku se změnil ve světelný paprsek a opustil hmotný svět. Objevil se znovu ve své skryté sféře, kde nebylo času ani prostoru.

Jeho tisíciletá pouť světem, který sám stvořil, nyní nebyla ničím víc než pouhým nepatrným zábleskem. Byl vším a mohl vše, avšak přeci jen jeho dokonalou mysl cosi trápilo. Setkal se s desetitisíci bytostí, kterým vdechnul život a každá z nich mu byla schopna po svém vysvětlit své činy a své místo ve světě. Lidé jej uctívali i nenáviděli, blahořečili i proklínali. Dali mu stovky názvů a následně se přeli ba i válčili o to, které z jeho jmen je to pravé. Každičká bytost obývající jeho svět věděla, kdo je, jaké je její jméno i kde má svůj počátek a dost možná nalezne i svůj konec. On však z toho neznal nic. Ačkoliv byl všemocný a vše věděl a znal, nikdo mu nemohl odpovědět na jeho otázku: „Proč zrovna já musím být Bůh?“

 

Václavovi moc děkuji za účast v soutěži a doufám, že se vám jeho dílo líbilo podobně jako mně. Na práce dalších účastníků soutěže se můžete těšit již brzy.

A co mě k soutěži vůbec inspirovalo? Sen, ve kterém mi zadali napsat něco právě na toto téma. Už v něm mě zajímalo, co vytvoří ostatní. Sama jsem svůj nápad také zrealizovala a vznikla z něho audio povídka, kterou si pod odkazem můžete poslechnout.

 

 

Autor obrázku Roland Havran

0 Odpovědi

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *