Vendula Brunhoferová – Bosonoh a Chrám Svaté Tříprsté

Zdroj: http://enjoumou.deviantart.com/favourites/

Lukáš Bosonoh si svlékl kalhoty, nechal nohavice spadnout k zemi, zakryl si rukama rozkrok a zavřel oči. Kdyby to byla aspoň nějaká šikovná markytánka, která se za svou nemístnou zvědavost pak náležitě odmění, ale ruce, které mu teď hladily šupinaté nohy, byly dětské a navíc jich byl víc než jeden pár. Teď hlavně potlačit pocit lehké trapnosti.

„Mami, ten pán má kolena obráceně!“ ozval se vyděšený dívčí hlásek.

Taky se mi krejčí smál, že chci ušít kalhoty s poklopcem na zadku. Když jsem se před ním prvně svlékl, smát se přestal.

„Ty šupiny nejsou vůbec slizké!“ ťukal mu právě na stehno prstíkem malý klouček. Jemně za jednu šupinu vzal a zkusil ji utrhnout. Lukáš jemně syknul bolestí.

„Nejsem trhací kalendář,“ otevřel oči a zabořil do malých očí, které k němu vzhlížely, přísný výraz.

S těmi to ale nehnulo. „Já chci ale šupinu!“ odvětilo děcko pánovitě.

„Tak to by stačilo!“ poručil hlas otce. Lukáš otevřel oči a pohlédl na hubeného pomenšího člověka, který k němu s omluvným výrazem klusal po dvorci. Děti odešly s matkou a pán statku mu vrazil do rukou měšec s penězi, o něco těžší, než bylo dojednáno.

„Ještě jednou se omlouvám, ale Vanesa vás viděla pootevřenými dveřmi, když jste se prý převlékal a hned to vyzvonila ostatním dětem. Nedaly pokoj, dokud se prý nezeptám, jestli byste jim neukázal své nohy. Děkuji za vaši… ochotu.“ Jeden z podomků házel neforemné pytle sáknoucí krví do močůvky. Lukáš ani slovem neprozradil, jak se ty zatracené hlavy nad ránem, s promrzlými prsty a krátkou dýkou špatně uřezávaly. Místo toho přijal měšec, schoval si ho do kapsáře a s mírnou úklonou se otočil k odchodu.

„Vy nemáte koně?“ uvědomil si udiveně zeman.

„Ne, nejraději chodívám po svých a bos,“ řekl Lukáš a vyšel z vrat ven. Hned za rohem přidal do klusu, který jeho velké, neobuté šupinaté nohy snášely nejlépe.

 

Díky silným plazím nohám se mohl Lukáš přitisknout ke stromu pár desítek stop od prvního hlídkujícího, tiše vytáhnout krátkou dýku, bleskově vyrazit od stromu a skočit na záda přešlapující postavě, aniž by si ho vůbec všimla. Život ho naučil nejdřív útočit, pak se ptát. Chlap sotva hekl, když si ho Lukáš pod sebou otočil tváří k sobě. Vyděšeně se zazmítal na hnijícím listí, když mu Lukášova tříprstá hnáta začala drtit hrudník. Muž tak ani nedokázal křikem povolat případné kumpány na pomoc, jen sípal.

„Kolik vás je?“ zeptal se Lukáš tiše a mírně uvolnil stisk, aby mu mohl přepadený odpovědět.

„Pět,“ zachraptěl ležící.

Lukáš mocným máchnutím bacil ležícího pěstí do hlavy. Pak už se o nehybné tělo přestal starat, prohýbal si prsty s otlučenými klouby a opatrně se vrátil mezi stromy, kde se snažil našlapovat tak, aby jej neprozradila praskající větvička. Občas se mu to nepovedlo, takže ztuhl, a vyčkávavě vykukoval mezi stromy, dýku v ruce připravenou. Žádná postava se na něj ale neřítila, pomalu tedy postupoval dál. Hlídkující se asi nevědomky zatoulal dále, než měl, protože samotný tábor ostatních mužů byl ještě několik set stop daleko od místa, kde Lukáš muže skolil. Jak se blížil, hlasy nabraly na srozumitelnosti.

„Běž s ním, Simone,“ řekl jeden, mírně si šlapající na jazyk.

„Nasrat,“ zahučel otráveně druhý, hluboký. „Nebudu tady vašnostovi dělat chůvu. Jdi si s ním sám. Už jsem ho nechával vychcat pětkrát a jednou vysrat. Však ti procházka neuškodí.“

Pošlapaný jazyk něco zamumlá, ale s největší pravděpodobností se zvedne, protože následuje zašustění listí a heknutí třetí persony. „Vstávej, jdeme na hajzlík.“ Chvíle ticha. Pak ale Lukáš zahlédl záblesk látky pod kopcem, do kterého šplhají zajatec a jeho stráž. Jen tak tak stačí zmizet hlouběji do lesa, aby zpoza křovin sledoval, jak oba muži, spoutaný i volný, svorně močí na kůru stromu.

V tu chvíli Lukáš vyrazil, třemi tichými dlouhými kroky došel ke dvojici, stále otočené tvářemi ke stromu. Strážci praštil hlavou o strom a než začal zajatec zděšením křičet, Lukáš mu zacpal ústa. „Ticho. Odvedu tě odsud.“

Zajatec se na Lukáše i s jeho zvláštně stavěnýma nohama díval sice vyděšeně, ale tiše na srozuměnou přikývl.

„Jak rychle umíš běžet?“

„Moc ne,“ připustil zajatec. „Přece jen jsem trochu…“

„Neforemný, to vidím,“ Lukáš si schoval dýku do pochvy u opasku. Měřil si pohledem obtloustlého, avšak ne malého muže, oblečeného ve zválených, drahých šatech. Pokud měl nějakou zbraň, odpočívala někde mezi loupežníky v listí. Tlouštík váhal.

„Co?“ sykl Lukáš. „Za chvíli se i tomu nejhloupějšímu rozsvítí, že jste si odskočili na dost dlouho. Nebudeme se pro nic vracet.“

„Musíme!“ zaúpěl tlouštík. „Mám tam pouzdro s důležitými dokumenty pro pana Tagena…“

„U Svaté Tříprsté,“ zabručel Lukáš. „Tak se schovej támhle do křoví, ať z tebe není vidět ani kousek a já ti ty věci přinesu.“ Pak se otočil a seběhl z kopce dolů mezi zbylé lupiče. Po pár minutách výkřiků, šustění listí, tupých ran a čehosi, co znělo jako křupnutí, se Lukáš vrátil s koněm, zbraní, měšcem zlata a čerstvou krví na rukách.

Tlouštík sice pracně, ale bez pomoci nasedl na koně a rozjel se za neobvyklým zachráncem.

 

„Svatá Tříprstá?“ ozval se tlouštík, když vedle něj Lukáš rázoval po lesní stezce, která obloukem vedla od hlavní, kde narazil na tlupu. „On se k ní ještě někdo modlívá?“

„To nevím,“ řekl Lukáš, „ale já si moc dobře pamatuju, čí sestry mě vzaly pod svá křídla, když mi bylo nejhůř. Proč tě přepadli, tlouštíku?“

„Protože jsem vyšší administrátor Královského města Anderland, pan Artur Kaminský,“ řekl beze stopy pýchy. Zašátral ve vaku, aby ukázal potvrzení.

Lukáš odmítavě mávl rukou. „Tvoje povolenky mne neohromí. Nicméně, na něčem se dohodneme. Dostanu tě v bezpečí tam, kam potřebuješ, ale chci za to od tebe deset zlatých.“

„Platí,“ řekl Artur, místo prstenu přehmátl pro měšec a peníze ihned vyplatil. „Potřebuji do Sakhemu,“ dodal pak a Lukáš se kysele ušklíbl. To bylo přes dvacet mil, mohl si říci i víc. „Mám důležitou depeši pro pana Tage…“

„To už jsi říkal,“ přerušil ho Lukáš, „ještě si uděláme cestou malou zastávku, ke svaté, kterou už skoro nikdo nevzývá.“

Jakmile Arturovi otrnulo, začal vyprávět. Lukáš za to nebyl rád, protože o lidech, kteří byli součástí Arturových příběhů, nevěděl zhola nic. Možná se písař potřebuje tímto uklidnit. Jenže když Lukáš před soumrakem rozdělal oheň, a písař stále žvanil, došla mu trpělivost. „Tvoje příběhy mě nezajímají, zajímá mě, jak tě co nejdřív dostat do města. Bylo by dobré jít spíš spát, než mlít pantem.“

Překvapený Artur zavřel lehce uraženě ústa. Nemluvit však vydržel jen pár minut. „Co máš s těma nohama?“ zeptal se do praskání ohýnku.

„Do toho nic není,“ řekl Lukáš. „Buď rád, že jsem tě díky nim dokázal zachránit.“

„To jsem, ale co s nimi máš?“

„Moje matka byla uhranutá, když mne nosila. Málem zemřela, ale nejvíc jsem to odpykal já. Mám zkrátka ještěří nohy. Je mi jedno, kdo nebo co to způsobilo. Prostě takový jsem. Jiné mi nenarostou.“

Artur přikývl. „Ke způsobu života, který sis vybral, jsou spíše výhodou, že?“

„Ano. Mám díky tomu velkou převahu v boji na blízko. Byl jsem rád, že mne tehdy matka Lorelai nechala několik let právě v místním Chrámu Svaté Tříprsté. Proto, pokud jsem okolo chrámu v tomto kraji, vždy ho navštívím. Zítra se tam stavíme a pak tě vezmu do Sakhemu, tam můžeš navštívit toho svého Tagena. Pak si půjdu po svých, už se neuvidíme. A už spi. Abys mi zítra neklimbal v sedle, kdyby šlo náhodou do tuhého.“ Lukáš si sežmoulal koženou kazajku pod hlavu a zíral na pableskující hvězdy mezi větvemi stromů.

„Čekáš problémy?“ zívl Artur.

„V místním kraji? Neustále.“

 

Lukáš nepochyboval, že je Artur po většinu svého života zvyklý na určitou úroveň pohodlí. Přesto si zastupující písař ani při brzkém vstávání a po hodinách v sedle ani jednou nepostěžoval.

„Odtud je to k chrámu zhruba ještě osm mil,“ sdělil Lukáš. „Teď seskoč a koně veď, pokud bude třeba, musíme sejít mimo cestu.“

Jakmile zaslechl první zaržání, Lukáš okamžitě vběhl mezi mladé stromky, které lemovaly nepříliš širokou cestu k chrámu. Artur ho i s koníkem následoval, a zapotil se, když zjistil, že musí vyběhnout na svah. Zvíře uvázal tak, aby nebylo z cesty vidět. Pak se k Lukášovi vrátil. S tlumeným heknutím sebou stejně jako Lukáš pak plácl na zem do listí a doufal, že na cestu uvidí. Blížily se hlasy. Na celé jezdce nakonec neviděl, ale stačil i pohled na hlavy s helmami, ozdobenými karmínovými chocholy a ramena, oblečená v kvalitní zbroji. Jeli pomalu krokem, jeden za druhým, v klidu, spokojení.

„Myslel jsem, že bude řvát víc,“ řekl jezdec úplně vpředu.

„Možná se spíš modlila, kdyžs ji šukal, aby bylo co nejdřív po všem,“ zachechtal se kdosi vzadu. „Zato ta moje hezky chraptěla, když jsem jí prořízl krk strunou. Kráva zasraná. Ta ruka mě bude bolet ještě pěknejch pár dní.“

„Když jsi takovej vůl, že nevíš, kde máš vercajk, když si jdeš štrejchnout, tak se nediv.“

„Jedinej vercajk, kterej byl zrovna potřeba, jsem měl tam, kam patřil,“ zavrčel zraněný popuzeně.

„A proto tě fikla baba, cháme.“

Smějící se hlasy se vzdalovaly.

Lukáš i s Arturem ještě pár chvil počkali, pak se vrátili na cestu a rychle zamířili k cíli.

 

 

Lukáš čekal vyvrácenou celou bránu, ale ta byla otevřená dokořán, jen ze dvířek čouhaly ženské nohy v plátěných botách. Zbytek těla byl vklíněn mezi zdí a těžkým křídlem brány.

Na nádvoří před chrámem ležela tři mužská těla, z každého čněla šipka či dvě ze samostřílu. Útočníci mířili přesně a zlikvidovali pacholky rychle. Lukáš ani nehmatal na hrdla.

„Prohledáme stáje a kuchyni?“ zeptal se Artur do odpoledního cvrlikání ptáků.

„Ne,“ stiskl Lukáš rty. Pohlédl na oblohu, zkusil podle polohy slunce vytušit čas. „Sestry budou v chrámu. Tuším, že zrovna zkoušely harfenickou modlitbu.“ Rázně vyšel tři schody k hlavním chrámovým dveřím a se skřípotem je otevřel.

 

I přes děsivý výjev Lukáše prvně zaplavily vzpomínky. Na to, jak klečel a drhl kamennou podlahu chrámu, na zapalování svic, na nezvykle tichý tón rozehrávající se harfy, na vůně jednotlivých sester, od květinové po těžký pach ženského potu. Prach poletoval ve sloupcích světla, které probodávaly hlavní loď. Lukáš míjel zhroucená těla v lavicích. Ženy byly podřezány, některé s hábity vyhrnutými nad podbřišky. Socha Svaté chrámu, asketické, hubené ženy, která měla dlouhé ruce zakončené masitým květem tříprstého klepeta volně svěšené podél boků, stála na svém místě. Když stanul přímo před ní, pocítil ostrý pach moči.

Nalevo i napravo od sochy stála vždy jedna harfa a strohé sedátko. U jednoho nástroje stále seděla postava, vypadala, jako když spí s hlavou opřenou o rám, kdyby ji nezradil náhrdelník vlhké krve. Z rány po okrajích ještě čněla struna. Druhá harfenistka ležela u svého nástroje, rukojeť dýky jí trčela z očního důlku. Odhalená, s nahými boky, zdravé oko zíralo do stropu. Ani jednu z tváří nepoznal, sestry, které měl jako dítě za vychovatelky, zřejmě buď zemřely, nebo odešly.

„Nemají žádné zlato?“ protrhl ticho Artur.

„Ne, jen kamenné, dřevěné nebo keramické věci,“ odpověděl Lukáš. „Nebyli to loupeživí rytíři, žádní trhani, tos poznal i ty. Tohle byl cílený útok.“

V tu chvíli zavrzaly dveře a do chrámu vešla třetí postava s mečem a dýkou připravenými k boji.

 

Elena Satri se nadechla vzduchu plného prachu a pachu krve. Mlčky přejela očima zmasakrované sestry a pak se váhavě přibližovala ke dvěma postavám, stojícím u sochy Svaté Tříprsté. Štíhlý muž dloubl do tlustého a oba položili své zbraně na zem. Elena přikývla na srozuměnou a sama zbraně též schovala. Ztuhla a zamrkala, když uviděla podřezanou harfenistku, opírající se o nástroj. Přistoupila k mrtvole a políbila ji na čelo. Pak jí uřízla jednu ze stříbrohnědých loken, které hladily struny harfy.

„Viděli jste útočníky?“ zeptala se pak. Změřila si Artura, pak Lukáše. U jeho nohou se zarazila. „Bosonoh. Slyšela jsem o tobě.“

„Houslistka,“ poznamenal Lukáš, když uviděl na Elenině krku pod levým uchem vytetované housle. „Též jsem o tobě slyšel.“

„Viděli jsme je jenom zčásti. Karmínové chocholy, dobrá zbroj,“ ozval se Artur.

„Kohouti,“ zavrčela Houslistka popuzeně. „Krutí zmrdi, placení Tagenem.“

„Tagenem?“ zbystřil Artur. „Tomu jsem měl doručit zprávu. Byl jsem ale přepaden a tady panem Lukášem zachráněn.“

„Četl jste ji?“

„To mám zakázané, je chráněná královou pečetí, u všech svatých!“ popuzeně řekl Artur a pohlédl k pouzdru na svém opasku. Elena mu bleskovým pohybem dýky pouzdro odřízla.

„Víte, co je to listovní tajemství?“ vyvřískl popuzeně, když se začala do pouzdra dobývat.

„Ne.“ Protrhla pečeť a rozložila pečlivě seskládaný list. Začala nahlas číst. Artur začal pomalu blednout, zatímco Lukáš tiše poslouchal.

 

Drahý příteli,

 

válka se blíží a král se raději peleší se svými kurtizánami, než aby řešil říšské záležitosti. My ale víme, co se na nás od severu chystá. Proto jsem nedávno i zvýšil dávky jedu. Je čas jednat a bránit zemi tak, jak si zaslouží. Chci, abys posla, který ti zprávu doručí, nechal zabít. Je to odporný, všetečný otrava, a až příliš čmuchá kolem mých soukromých záležitostí, ale ani by ho nenapadlo si po cestě přečíst dopis krytý královskou pečetí. Doufám, že s obyvatelkami chrámu už ses vypořádal, vím, že v důležitých věcech nemeškáš a v září či dříve můžeme začít s těžbou.

 

Věřím, že nezklameš, spojenče.

 

Artur ztěžka dosedl na pomočenou podestu Svaté Tříprsté.

 

„To nevypadá na dopis od krále,“ obrátila se Elena na Artura.

Nešťastně přikývl. „Někdo asi ukradl druhý pečetní prsten. Samotnou depeši jsem dostal od králova vrchního sekretáře. Ten je ale králi loajální.“

Elena si k němu přidřepla. „Mám taky jeden dopis,“ řekla tiše. Podala ho Arturovi a ten začal tichým, chraptivým hlasem číst.

 

Drahá Eleno,

 

            Mračna se stahují rychleji a rychleji. Nedávno tu byl osobně lord Fortag Tagen a před nosy nám mával nařízením o vystěhování. Do podzimu. Měl sebou ty své obrněné zrůdy s karmínovými chocholy, Kohouty. Matka představená, ta paličatá stará nána, mu plivla do tváře a křičela na něj, že Svatá Tříprstá byla pro ni vždy nadřazena světským zájmům a že neodejde. Nikdy. Já váhám. Opustit řád povoleno je a i když těmito myšlenkami vůči své Svaté hřeším, napadají mne čím dál víc. Pokud do konce srpna dorazíš do Elkmanu, jak jezdíš každý rok na své narozeniny a bude tě tam čekat tato depeše, je jasné, pro co jsem se nakonec rozhodla. Můžeme se pak vydat spolu na cestu, pokud posečkáš pár dní.

 

Lukáš chvíli zíral na podřezanou harfenistku.

„Do města vás doprovodím i já,“ protrhla ticho rázně Elena. „Vy doručte tenhle dopis i dopis mojí matky zpět králi, ať ví, že má na dvoře zrádce. Takhle vysoko my s Bosonohem nedosáhneme, vy byste mohl. Já půjdu po Kohoutech. Nebo,“ obrátila se k Lukášovi, „když by tady Bosonoh neměl nic na práci, mohl by mi pomoci.“

„Nemám,“ souhlasil Lukáš. „Potřebuji ale přebrousit dýky a nakoupit zásoby.“

„To nejsi sám, v Tripenu je výborný nožíř.“ Elena naposledy pohlédla na mrtvou harfenici. „Tak tedy jdeme.“

Když odcházeli z chrámu, Lukáš si povšiml, že otevřenými dveřmi prolétl první havran a majetnicky se usadil na nejbližší mrtvé. Pohlédl na Elenu a ta mírně zavrtěla hlavou. „U nás mrtvé nepohřbíváme. I ten mrchožrout má právo na obživu.“

Nikdo z nich tak nezavřel a chrám byl za chvíli plný tlukotu křídel nových prosebníků, černých a opeřených.

 

 

Velice děkuji Vendule za účast v soutěži. Doufám, že se vám její dílo líbilo. Nutno dodat, že její pojmenovaní “Bosonoh” mě natolik zaujalo, že jsem tento výraz v souvislosti se soutěží začala používat 🙂

A co mě k soutěži vůbec inspirovalo? Sen, ve kterém mi zadali napsat něco právě na téma Muž, který chodil bosý a vůbec mu to nevadilo. Už v něm mě zajímalo, co vytvoří ostatní. Sama jsem svůj nápad také zrealizovala a vznikla z něho audio povídka, kterou si pod odkazem můžete poslechnout.

 

 

Autor obrázku Roland Havran
0 Odpovědi

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *