Věra Mertlíková – Apokryf tříkrálový

Zdroj: http://www.petevasquez.com/productIllustrations.html

Dům stál osamocen na úpatí kopce. Sloužil jako přístřešek pro místní čtyřnohé formy života.

Zkoumaný objekt, pracovně nazvaný A2, netrpělivě přecházel před vstupním otvorem. Zevnitř se občas ozval přidušený výkřik.

„Neměli bychom něco udělat?“ otázal se mladší z Pozorovatelů, ukrytých ve stráni za velkým balvanem. „Myslím, že A1 není v pořádku a tohle místo si o sterilním prostředí může nechat jenom zdát.“

„Nezapomeň na zásadu nevměšování. Nesmíme do experimentu nijak zasáhnout,“ připomenul starší Pozorovatel. „Předpokládal jsem, že A2 eliminuje A1, jakmile zjistí, že nosí cizího potomka. To se však nestalo. Musíme být trpěliví. U některých druhů zabíjejí nežádoucí potomstvo až po narození.“

„A co když to nevyjde a A3 se narodí mrtvé? “

„Najdeme jiné objekty a experiment zopakujeme. Tahle planeta je nesmírně bohatá na suroviny. Jenomže podle intergalaktických zákonů ji nesmíme obsadit, pokud druh, který tady žije, je inteligentní a ctí základní etické principy.“

„Jo,“ zabručel mladší. „Takže tady budeme trčet, dokud neprokážeme, že těmhle primitivním tvorům ochrana slabých a bezmocných nic neříká.“

„Nebo nedokážeme pravý opak,“ řekl starší a zahleděl se na oblohu. Nad střechou domu probleskovala mezi mraky supernova. Po půlnoci se ozval křik nově narozeného tvora.  Objekty A1 i A2 však vůči němu neprojevily žádnou známku násilného chování. Pozorovatelé událost zaznamenali a vydali se k modulu, aby si alespoň na pár hodin odpočinuli. Čekal je další perný den.

*

„Zdál se mi sen,“ prohlásil toho rána Kašpar, když si zkřehlýma rukama z vousů vytřepával písek. „O králi z proroctví. Narodil se dnes v noci. Měli bychom jet do Betléma.“  Starý muž se protáhl a pokusil se narovnat ztuhlá záda. Zima v kraji kolem Jeruzaléma bývá mírná, ale na noc je lépe zůstat pod střechou.

„Hlouposti,“ namítl Melichar a s heknutím zvedl dřevěné nákladní sedlo. „Betlém je díra. Co tam chceš komu prodat? Jsem kupec s myrhou a kadidlem. Potřebuju peníze. Platím tvou cestu do alexandrijské knihovny, jídlo, velbloudy a tady Baltazara.“ Baltazar byl obrovský Nubijec. Měl několik oštěpů, vrstvený luk vyrobený ze dřeva a rohu antilopy, ebenově černou pleť a chodidla tvrdší než nejpevnější sandály. Najali jej jako průvodce a společníka. Osvědčil se jako obratný lovec, vytrvalý chodec a šikovný kuchař. A navíc dokázal zvládnout Miláčka.

Dnes to bylo stejné jako každé ráno. Karavanu tvořili dva jízdní osli a sedm velbloudů. Šest už mělo sedla s nákladem a páslo se na keřích kolem cesty.  Sedmý kolem sebe právě tloukl nohama, cenil zuby, chrochtal, funěl a plival po statném Baltazarovi nechutnou nazelenalou směs. Marně. Velikán jej chytil za krk, povalil vzpurné zvíře na zem a nasadil mu kolem nozder smyčku, aby nemohlo kousat. Melichar pohotově přiskočil s těžkým sedlem a hodil jej velbloudovi na záda. Miláček byl prevít, ale unesl dvakrát víc než ostatní. Proto dostal nejtěžší a nejcennější náklad – poctivě vydělané zlato.

„Zdá se mi o tom každou noc,“ nevzdával se Kašpar, který každodennímu rituálu přihlížel z bezpečné vzdálenosti. „Ta hvězda je poselství. Musíme jet do Betléma.“

„Fajn,“ mávl rukou Melichar. „Je to po cestě. Když král, tak král. Třeba se mi podaří mu něco střelit. Nevadí ti to, Baltazare?“

„Já děcka rád,“ usmál se Nubijec. „Mít jich doma sedmnáct. A pět manželek k tomu.“

„A já si myslel, že mám starosti,“ zabručel smířlivě Melichar. „Pojďte se najíst. Do Jeruzaléma není daleko.“

*

Ó Jeruzaléme, královno všech měst! Tvé bílé zdi září do daleka, sloupoví chrámů se tyčí až do nebes a tržiště, nádherná směs barev a vůní, je nejrušnější v celé zemi. Ke koupi je vše. Koberce i vzácné zbraně, vonné oleje, hedvábí, otroci – a informace.

Byl to jen jeden střípek z mnoha, ale králi Herodovi uvízl v paměti.

„Tři muži jedou na jih. Kupec dokázal přechytračit naše nejprohnanější obchodníky. Nubijec během dvou dní utahal všechny holky od Růžové kočičky. A moudrý učenec s vousy až po pás, který zná zákon lépe než všichni mudrci v Chrámu, se v Betlémě chystá poklonit novorozenému králi králů.“

Herodes nerad ponechával věci náhodě. Druhého dne vyrazil z Jeruzaléma oddíl třiceti mužů.

Jejich rozkazy byly jasné. Jet do Betléma, zabít tam všechny děti mužského pohlaví do dvou let – a tři čaroděje od Východu s nimi.

*

„Moc královsky to tu nevypadá,“ poznamenal Melichar, když zastavili u osamělé stodoly na úpatí kopce. „Možná ses zmýlil. Nechceš se přece jen vrátit?“

Kašpar slezl z osla a nahlédl dovnitř. V přítmí, na otepi staré slámy, seděla žena s tmavými vlasy a mírnou, čistou tváří. V náručí držela zavinuté dítě.

„Jsme tu z nějakého důvodu.,“ zamyslel se mudrc. „Jenom ještě nevím, z jakého.“

V té chvíli zvedl Baltazar hlavu. Na cestě se objevil hubený, uštvaný člověk v dlouhém hábitu. Dýchal přerývaně a sotva se držel na nohou. Bílí muži neumějí běhat, to ví každý.

„Musíme pryč!“ volal z posledních sil. „V Betlémě jsou vojáci. Chystají se pozabíjet všechny děti a hledají nás!“

Pak si všiml cizinců před stájí a zarazil se. Přišel pozdě.

Jenomže ti tři nevypadali na vrahy neviňátek. Starý muž s dlouhými vousy působil klidně a laskavě, kupec v nákladném oděvu vypadal jako dobrosrdečný chlapík a obrovský Nubijec se dokonce usmíval.

„Ty mi prodat svou ženu,“ řekl a bílé zuby se zaleskly jako perly. „Já silný. Ochránit ji.“

„Máš pět manželek, Baltazare,“ namítl věcně Melichar. „K čemu ti bude šestá?“

Jenomže než stačil Nubijec odpovědět, Kašpar zvedl hlavu a slavnostně prohlásil: „Už to mám! Bůh nás sem poslal, abychom jim pomohli!“

Baltazar zaváhal. Přejel očima rozzářeného Kašpara, vysíleného muže i ženu s novorozenětem. Bylo v ní něco, co nedokázal dost dobře popsat – síla, odevzdanost i čistá krása, která zářila v temném chlévě jako diamant. A v hlubokých tmavých očích zahlédl nevyslovenou prosbu o pomoc.

Rázem bylo vše jasné. Muž chrání ženy. To je zákon.

„Kašpar říkat pravda. Vy jít hned,“ obrátil se na udýchaného muže. „Vzít osla a jít. Melichar dát jídlo a zlato na cestu.“

„Pomátl ses? Nic nedat!“ sklouzl do jeho způsobu mluvy Melichar. „Na to rychle zapomeň!“

„Dát můj podíl,“ nedal se Nubijec.

Melichar znechuceně zavrtěl hlavou. „Jsi blázen, Baltazare.“ Pak odvázal jednomu z velbloudů od sedla truhličku s myrhou a kadidlem a podal ji překvapenému cizinci. „Tohle je moc fajnové zboží, chlape. Má cenu nejmíň dvě stě denárů. V brašnách je jídlo na týden a trocha zlata. Teď se seberte a zmizte hodně daleko! A my odsud taky vypadneme.“

„To nepůjde,“ zavrtěl hlavou Kašpar. „Musíme tu zůstat a zdržet pronásledovatele.“

„Jo,“ usmál se Baltazar. „Já je přivést sem. Předstírat, že dítě stále tady. Potřebovat… tohle!“ řekl a vzal tmavovlasé ženě z ruky hadřík, který nejspíš sloužil jako plenka. Zastrčil si jej za pás. „Sbohem, krásko,“ usmál se na mladou matku. „ Škoda – ty byla by mojí královnou.“

Opatrně jí pomohl vstát, vzal dítě do náručí a bezpečně oba usadil na oslím hřbetě. Pak podal hubenému muži otěže a postrčil ho směrem do pouště.

Josef pokrčil rameny a vykročil na cestu. V poslední době se už nedivil ničemu.

„Jste dva zatracení troubové!“ ulevil si Melichar, jakmile dvojice zmizela za zatáčkou. „Jak sem chceš ty vojáky dostat, Baltazare?“

„Maličkost,“ řekl Baltazar. „Já udělat návnadu.“

*

Vzal si jen luk a oštěp.  Lovec musí jít nalehko.

Běžel s lehkostí divokého geparda. Chodidly se skoro nedotýkal země. Na sobě měl jen bederní pás a byl bosý, ale nevadilo mu to. Takhle běhal po zemi, co se postavil na nohy. Hledal zaběhlé kozy, naháněl lovcům zvěř a pronásledoval vlastní kořist, když se stal bojovníkem.

Ano, Baltazar byl bojovník. Nejlepší ve vesnici. Nějak na to v poslední době pozapomněl.

Teď však věděl přesně, co dělat. Muž chrání ženy. A zabíjí nepřátele.

Už zdálky slyšel křik a dětský pláč. Z vesnické brány vyběhla nějaká žena. V náručí nesla sotva ročního chlapečka. Za ní se vyřítil jezdec s taseným mečem. Matka klopýtla a upadla, ale dítě nepustila. Muž zarazil koně, seskočil a rozpřáhl se k ráně.

Jenomže seknout už nestačil. Místo toho se zapotácel a nevěřícně zíral na hrot, který mu trčel z hrudi.

Baltazar k němu přiběhl, uchopil konec oštěpu a prudce jím trhl, aby zbraň dostal zpět. Pak rychle zvedl ležící ženu a ukázal na křoviny u cesty. Tam bude v bezpečí.

Branou proběhl jako vítr. Cizinců mohlo být kolem třiceti. Měli kožené zbroje a stejné kónické přilby jako členové pravidelného vojska. Několik jich prohledávalo domy. Ostatní hlídali na návsi skupinku matek s malými dětmi.

Obrovský Nubijec se zamračil. Muž nikdy nezabíjí děti.

Potěžkal oštěp, rozhlédl se a hodil po cizím bojovníkovi, který se právě snažil vyrazit zabarikádované dveře jednoho z domů. Zbraň jej připíchla ke dřevu jako motýla. Baltazar beze spěchu napjal luk, zamířil a vystřelil po dalším muži. Voják vlekl k houfu na návsi ženu s děckem v náručí. Ostrý šíp mu prostřelil stehno a donutil muže kořist pustit. Další tři střely v rychlém sledu zasáhly bojovníky tvořící kordón kolem vesničanů.

„Hej!“ zařval Baltazar z plna hrdla. Pak vytáhl plenku, zamával jí nad hlavou jako zástavou a znovu vykřikl: „To děcko mít já! Kdo ho chtít, muset mě chytit!“

Pochopili rychle. Rozběhli se ke skupince koní, které hlídali u brány dva muži.

Baltazar na nic nečekal a vyrazil. Věděl, že běží o život, ale nevadilo mu to. Cesta mu ubíhala pod bosýma nohama a on se cítil jako král.

*

Uplynuly dva dny. Herodovi muži obklíčili stodolu, že by ven neproklouzla ani myš. Několikrát se pokusili zaútočit a proniknout dovnitř, ale Baltazarovy šípy je dokázaly udržet v bezpečné vzdálenosti.

Byla to patová situace. Vojáků zůstala sotva polovina, avšak bylo jen otázkou času, kdy si nedostatek spánku vybere u obránců svou daň.

Na sklonku třetího dne to Melichar nevydržel.

„Já končím,“ prohlásil. „Budeme vyjednávat.“

„To není dobrý nápad,“ oponoval Kašpar. „Oni nás zabijí.“

„Chtít pomstít mrtvé,“ přidal se Baltazar. „Chtít naši krev.“

„Tak dost!“ rozzlobil se jindy mírný kupec. „Když jste chtěli jet do Betléma, jeli jsme. Když jste chtěli zachraňovat ty dva chudáky, zachraňovali jsme. A já teď zařídím, abychom to přežili!“

Odhodlaně vyšel ven, ulomil ze zimostrázu zelenou ratolest a vydal se vstříc nepřátelům.

Po chvíli se vrátil a oproti očekávání byl stále naživu.

„Domluvil jsem se s nimi. Dám jim své velbloudy s nákladem a rozejdeme se jako přátelé. Poslal je král Herodes. Měli v Betlémě pobít všechny malé chlapce a nás k tomu. To už nezvládnou – vesničané děti dávno schovali. Jejich velitel je proto ochoten nahlásit králi splnění úkolu, zapomenout na prolitou krev a rozdělit mezi muže mé zlato.“ Melichar se zatvářil, jako by kousal do šťovíku, a pokračoval: „Přísahal, že nás nezabijí, a já na oplátku slíbil, že se na pár let Jeruzalému vyhnu. Nemáme na výběr. Takhle aspoň zůstaneme naživu.“

*

Prohledali stodolu i okolí. Když se přesvědčili, že tady skutečně žádné dítě není, nechal si velitel Herodových mužů v pěkné destičkové zbroji předvést ukořistěné velbloudy.

Zvířata nesoucí kadidlo a myrhu si rozebrali vojáci. Velblouda se zlatem se však velitel rozhodl vést sám. Nasedl na koně, omotal si Miláčkův provaz kolem ruky a rozjel se vpřed.

A v té chvíli Melichar věděl, že je zle. Miláček zafuněl, trucovitě zaryl rozdvojená kopyta do země, nadechl se – a pokropil muže na koni ohavnou zelenohnědou břečkou.

Okamžik bylo ticho.

Pak udělal Baltazar osudovou chybu. Nahlas se rozesmál.

Plácal se do stehen a řehtal se na celé kolo, až mu tekly slzy z očí. Melichar se neudržel a začal se smát také. I stařičký Kašpar se uculoval jako měsíček. Jen velbloud neměl pro všeobecné veselí pochopení. Ještě jednou plivl po zmáčeném jezdci, a když jej rozhořčený muž chtěl udeřit, vysmekl se mu a tryskem prchal pryč.

Velitel svraštil obočí. „Vy se budete smát?“ promluvil nebezpečně klidným hlasem. „Však vás smích přejde. Spoutejte je!“

*

Mladší z Pozorovatelů dokončil poslední zápis a zhluboka si oddechl. Mise byla u konce.

„Nezapomeň přiložit ke zprávě všechny holozáznamy,“ poučoval jej starší. „Komise pro etiku bude mít radost. Obyvatelé téhle zapadlé planety obstáli. Přijali cizí dítě, nezavrhli matku a ochotně nasadili život při jejich ochraně.“

„Způsobili jsme jim potíže, mistře,“ konstatoval mladší Pozorovatel.

„Kdybychom tady začali těžit suroviny, bylo by to pro ně mnohem horší. Navíc neodešli s prázdnou. To dítě je neobyčejné. Změní jejich svět k lepšímu. Vrátíme se sem za jeden standardní rok. To je něco přes dva tisíce oběhů jejich planety kolem slunce. Sám uvidíš, jakého pokroku dosáhnou.“

„A… nemohli bychom, když už mám zprávu dopsanou, nějak pomoci těm třem u cesty?“

„Proč ne,“ pousmál se starší Pozorovatel. „Jen nezapomeň, že za chvíli odlétáme.“

*

Měl naspěch. Věděl, že místní dvounohá forma života vydrží bez vody jen čtyři dny. Cizinci viseli na stromech u cesty třetí den a byli na pokraji sil. Přivázali je za horní končetiny a vytáhli vzhůru tak, aby se dolními končetinami stěží dotýkali země.

Naštěstí už o sobě nevěděli. A tak zvolil Pozorovatel nejjednodušší cestu. Vytáhl laserový meč, jediným máchnutím odsekl provazy, opatrně zbavil mírně zapáchající dvounožce pout a každému dal malou podkožní injekci s povzbuzující látkou.

Když se vracel do základního tábora, narazil na primitivní čtyřnohou formu života s velkým hrbem na zádech. Rozhodl se ji zdokumentovat. Jenomže jakmile zvedl ruku s rekordérem, stvoření zafunělo a vychrlilo na mladého Pozorovatele záplavu hnusné zelenohnědé tekutiny.

Mladší Pozorovatel se zamračil. Pak opatrně natáhl k Miláčkovi ulepenou končetinu a nahlas řekl: „Ty už nechceš plivat po kolemjdoucích! Chceš jít domů – a zamyslet se nad sebou!“

*

„U vznešeného Zarathustry, mohli nám nechat aspoň boty!“

„Nebo nám mohli nechat šaty. V té sukýnce se cítím jako nahý.“ Melichar zavrtěl boky. V rákosové bederní roušce vypadal jako obtloustlá tanečnice z Růžové kočičky a Baltazar se neubránil úsměvu.

„Z tebe krásná žena, Melichar. Škoda, že ztratit vědomí. Já zvědavý být moc, kdo nás zachránit.“

„Viděl jsem zářícího anděla s plamenným mečem,“ řekl Kašpar a zasykl, jak došlápl na ostrý kámen. „Mocnou ranou přeťal naše pouta a pak – “

„O andělovi už nechci nic slyšet! Ještě si vymýšlej další pohádky, starý blázne,“ zavrčel Melichar. „Jako by nestačila ta o králi všech králů.“

„Zachránili jsme jej,“ pronesl vážně Kašpar. „Bez nás by ho zabili.“

„Jo. To děcko je asi takový král jako my tři. Král s holým zadkem a bez dináru v kapse. Vsadím boty, že až vyroste, bude chodit bos jako tady Baltazar a vůbec mu to nebude vadit!“

„Žádné boty nemít,“ konstatoval Nubijec. „Jak je chtít vsadit?“

„On je král,“ řekl zasněně Kašpar. „Ale jeho království není z tohoto světa. Učiní mnohé zázraky. Vidím před sebou zástupy lidí, kteří před ním sklánějí hlavu…“

„A já vidět Miláčka!“ vykřikl Baltazar. „Tamhle u těch keřů! My zachráněni!“

Tři přátelé se rozběhli k velbloudovi. Nechme je nyní jít. Budou se podivovat, že tvrdohlavý Miláček už neplive po lidech, blahořečit bohům za navrácení poctivě vydělaného zlata a radovat se, protože vykonali správnou věc. Nemusíme se o ně strachovat. Vždyť v knize knih se píše, že tři králové se při zpáteční cestě prozíravě vyhnuli Herodovu dvoru a vrátili se bezpečně do vlasti jinou cestou.

*

Minula půlnoc. Stanici metra na periferii osvětlovalo několik bledých zářivek. Na plastovém sedátku odpočíval štíhlý mladík s dlouhými vlasy a nepřítomným pohledem. Na tričku měl neznámou pětilistou rostlinu, v očích mír a v ruce napůl vykouřeného jointa.

Na opačném konci sedadel se usadil dvoumetrový chlápek s vyholenou hlavou, býčími plecemi a rukama jako dvě šunky. Měl maskáče, kanady, kolem pasu řetěz a u nohou baseballovou pálku s nápisem PRAVDA A LÁSKA VÍTĚZÍ NAD LŽÍ A NENÁVISTÍ.

Nevýrazný muž středního věku v saku a kravatě se od obou individuí držel dál. Vlak měl přijet za pět minut a on pevně věřil, že se do té doby nic nestane.

Mýlil se. Náhle se ozval výkřik. Po schodech do metra někdo sbíhal dolů.

Byla nejmíň v sedmém měsíci, měla volný oděv a šátek na hlavě.

Za dívkou běženo několik mužů. Dohonili ji na nástupišti. Jeden z nich ubožačku udeřil a další dva ji svrhli do kolejiště.

„Zostudila jsi naši rodinu!“ vykřikl nejstarší z útočníků. „Za to zemřeš!“

Obr vstal z plastového sedátka a zvedl pálku. Od rána měl chuť se pobít a teď měl konečně příležitost. Obyčejně se mlátil jen s anarchisty a Romy, ale těchhle pět přičmoudlíků si o pěknou ránu přímo říkalo.

Prvnímu podrazil baseballkou zezadu nohy a dorazil jej pořádnou peckou přes hruď. Druhý schytal loktem do žaludku a pálkou přes záda. Třetí vytáhl nůž a skončil se zlomenou rukou. Čtvrtého odpálil proti sloupu obloženému dlaždičkami a pátý při tom nešťastně upadl ústy přímo na betonový odpadkový koš.

Pak už nemusel dělat nic. Cizinci se zvedli a ukázněně opustili nástupiště. Zůstala po nich jen hrst vyražených zubů.

Muž v kravatě mezitím rychle vytáhl dívku z nebezpečného kolejiště. Dlouhovlasý mladík jí přehodil přes záda vytahaný svetr a opatrně usadil mladou matku na lavičku. Pak potáhl z cigarety a nabídl dívce. „Proč tě honí?“

„Čekám dítě,“ řekla tiše a vdechla voňavý kouř. „S nikým jsem nic neměla. Jenomže doma tomu nechtěli věřit. Oni žijí pořád jako ve středověku. Zabili by mě, víš?“ Povzdechla si a z očí jí vytryskly slzy. „Zdálo se mi o andělovi. Přišel ke mně a řekl, ať nemám strach. Porodím proroka. Moje dítě bude jako váš Ježíš.“

Mladík se usmál. „To je matroš, co? Mně se zase včera zdálo, že se narodí král, který smyje všechny křivdy a zlegalizuje gandžu.“

„Fajn, vypadnem odtud,“ řekl kravaťák a postrčil oba k přijíždějícímu vlaku. „Mám strýčka na imigračním. Zavolám mu a něco vymyslíme.“

Skin s pálkou v ruce je následoval. „Jdu s váma, kdyby se ti hajzlové vrátili. Škoda, že místo v Mohameda nevěří na vílu Zubničku. Vydělali by dnes pěknej balík.“

Mladší Pozorovatel, ukrytý za sloupem, spokojeně vypnul rekordér.

Pozemšťané to zvládnou znovu.

Ti tři nebyli dokonalí. Ale byli to králové. A ochrání krále. Narodí se chudý, bude chodit bos a vůbec mu to nebude vadit, ale bude s ním spojena veliká síla.

Schoval nahrávku a vydal se k modulu. Nerad si hrál na boha. Ale tenhle Zapadákov už fakt potřeboval spasitele.

 

Velice děkuji Věře za účast v soutěži. Doufám, že se vám její dílo líbilo podobně jako mně a ocenili jste jeho nápaditost.

A co mě k soutěži vůbec inspirovalo? Sen, ve kterém mi zadali napsat něco právě na téma Muž, který chodil bosý a vůbec mu to nevadilo. Už v něm mě zajímalo, co vytvoří ostatní. Sama jsem svůj nápad také zrealizovala a vznikla z něho audio povídka, kterou si pod odkazem můžete poslechnout.

 

Autor obrázku Roland Havran
1 Odpověď

Trackbacks & Pingbacks

  1. […] soutěže „Muž, který chodil bosý a vůbec mu to nevadilo“. Odkaz naleznete –zde–  Povídka rozhodně stojí za přečtení. Ostatně posuďte […]

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *