Vlastimil Diuk Čurda – Housle jsou hudbou deště

Zdroj: http://cz.forwallpaper.com/

Další z povídek, které přišly do soutěže Muž, který chodil bosý. Dílo je určeno pro náročnější čtenáře a pochází z pera Vlastimila Diuka Čurdy.

Déšť bubnuje na plech a tma se vlní jako nadouvaný satén. Kdo je? Jen loutka v cizích pažích. Co je? Lepší otázka. Zavrženíhodný zrádce, idiot, skeptik, natažená past. V dáli hrají housle, ale on skoro neslyší, jakoby ho obaloval kokon jiného světa, kde je klid, a už nic nebolí. Má rakovinu, dostal se na dno, kde se už nebrečí, pláč tu není povolený – je příliš drahý.

Housle přešly do vysokých tónů, temné kaluže bijí do stojících pneumatik jako divoký příboj. Vystupuje z automobilu opatrně, krok po kroku, aby se nesmekl a neublížil si. Byť sebemenší zranění ve světě, kde dostat se za lékařem znamená výsadní právo, na které jemu podobní nemají nárok, může znamenat ošklivé nepříjemnosti. Odbelhával se do ulice, mateřsky ho přivinující, automobil pomalu odjíždí, housle mají epický závěr, v jejich podání něco skončilo a něco se znovu rodí, neznámý si shrnul límec, aby mu neteklo za chlupatý krk, a děkuje svému osudu.

***

Část první – Za noci pára stoupá

Pokračovat dál znamenalo problém. Nic neobvyklého, ale stokrát opomíjené nebezpečí se může vymstít. A feťáci nezapomínají, pamatují si každý drobný ústupek, každou službičku, kterou jim někdo dluží, zároveň však mají obdivuhodné mezery, vzpomenout si na své vlastní dluhy. Kdyby se stalo, že by ho nechtěli pustit nebo že ho pouštěli dost dlouho a teď jim musí zaplatit, proměnila by se tato noc v utrpení, zvláště, že nemá nic, co by jim dal a oni by si vzali to jediné, o co nemůže přijít. Jenže zlé myšlenky přivolávají zlé věci a v uličce plné prostitutek pokuřujících pod převisem střech, zatlučených oken a mužů ignorujících dešťů vzdech, ho přepadla banda výrostků. Kšilty dozadu, lesklé bundy pokryté sítí prasklin, nemyté, mastné vlasy slepené bahnem. Nová hudba se rozezněla, ale tentokrát to nebyly jitřní tóny houslí utopené ve tmě, teď to byly bubny a hlas ulice, kdy ho srazili na zem, tak jak opatrně kráčel, servali mu knoflíky, roztrhali igelit, nadávali mu do opilce a… jo, ukradli mu boty.

Kopance nebyly nic, čehož někdy neokusil, a rány pěstí nikdy ho nebolely více, vždyť vrátil se znovu do ulice. Proč si myslel, že se něco změní? A teď to na něj dopadlo jako kladivo, je zpátky po třech měsících a jeho odchodu si nikdo nevšiml.

***

Část druhá: Sám sobě vlkem

Je to tak dávno, co kdy věřil v Krista. Trmácel se a neustále si opakoval, že už není. Jak může pomoci někdo, kdo je přibitý na kříž, nicméně tak podobný Ódinovi, který se pověsil na strom?

Jeho rodiče ho vždy učili k úctě, k pokoře, a potom umřeli a svět se nezastavil. Ani to nevzal na vědomí, nezpomalil se čas, ptáci nezazpívali a kresčendo sopky, vzdávající úctu smrti milým lidem, se nekonalo. Potom se jen protloukal a potloukal, lokty měl věčně odřené, kolena samou záplatu a v žalůdku prázdno, nikde nebyl doma. Kdo je? Někým neznámým, odvržencem lidí, chodec na kraji společnosti. Co je? Dobrá otázka, nedůvěřivý a zapšklý. Když lidé zradí jednou, pochopí, když podruhé, je rozmrzelný, ale když zradí podesáté, už nevěří v nápravu a hází je do jednoho pytle. Nikdo mu nepomohl a už ani nedoufal, že by se mu mohlo stát takové štěstí, jakým byl boháč, vybíraje si ho, a kterého ani neznal. V takových chvílích chápal, proč se chudé ženy stávaly prostitutkami a vrhaly se do neznámého nebezpečí.

Potácel se od stěny ke stěně, ztrácel nadšení a bolest z oteklých žeber pomalu odeznívala, jako zvon se srdcem, za jehož lanoví se přestalo tahat, a on holou nohou šlápl do odtoku. Ignoroval to, protože zahlédl kouř z popelnice.

***

Část třetí: Práce, která přichází vniveč

Každá nemocnice je cítit stejně. Páchne, je sice odpovědná za mnoho úžasných kouzel, ale páchne. Chemikálie a nemoc se zažrala hluboko do stěn a byť byla na začátku sebepříjemnější, na konci je to pouze hřbitov iluzí, maskující se omítkou nechuti a zášti k hladu chudých strávníků. On si tam žil na poměry z venku královsky. Bylo mu teplo a měl tolik slabého čaje, o kolik požádal. Sprcha, čisté prádlo, cítil se jako znovuzrozený, oholený, vyspravený. Bohatý muž mu řekl, že se o něj postará, že zařídí vše potřebné, je to pro charitu, prozradil mu v jedné slabé chvilce, on na tom nic netratí a přesto vypadá před světem jako milius.

Boháč se na něj chodil občas dívat, zatímco tam trávil den za dnem, týden za týdnem. Kůže tvrdá jako vydělaná pedešev měkla a získávala svou dřívější pružnost. Hemeroidy přestaly trápit, puchýře na zádech do jednoho vymizely. Lidé kolem něj se střídali a on odpočíval, usmíval se na pacienty a štípal sestřičky do zadku. Lidé si na něj stěžovali, a když se přišli z televize podívat a přesvědčit se o zdařilé operaci, vykřikovali o pokroku medicíny a vítězství vědy, zatímco on na ně plazil kaší pokrytý jazyk. Snídal.

***

Část čtvrtá: Staré suky

Kráčel opatrně, prodělaná operace mu jistě zajistila lepší budoucnost, ale nedali mu nic do přítomnosti. Kdo je? Zase bezdomovec, chudý pocestný, který žije ze dne na den. Co je? Horší otázka, nevěděl. Vracel se tam, kam to znal, zvykal si na to, co mu operace provedla, a byl rád, že si vzali jenom ty boty. Kráčet bosý mu nevadilo, naopak, usmíval se, i když se déšť změnil v kroupy a lidé s častými nadávkami se schovávali pod své skromné příbytky – veliké kartónové krabice, popelnice či betonové trubice. On šel dál, tady by se neohřál, ale když šlápl do odpadní strouhy a uviděl čmoud, vyrazil k němu zachránit, co se ještě dalo.

U popelnice  postupoval metodicky. Prázdným obalem od pizzy podebral drobné věci na povrchu a shrábl je na bok, aby mu při lovu nepopadaly dolů. Špačku cigarety, vydávající svůj poslední signál, věnoval zvýšenou pozornost, však dvakrát popotáhl a byl konec, nocí se rozezněl umíráček, zvonil smutně, jak se sluší na mrtvého přítele, ronily se slzy, i když se znali  jen chvíli, a jeho srdce bilo poslední okamžiky na tomto světě.

Ještě chvíli hledal poklady, nechával si padat ledové neřesti za uši, nakonec to vzdal a rozešel se do dáli, neušel však ani chvíli, když z rohu zátočiny vynořil se párek jemu velmi podobný, přátelé, bratři z matky Ulice. Místo přivítání ho přivítalo ohromené ticho, které bylo zakončené bujarým smíchem (oba bezdomovci byli schovaní za převisem), lkali, kdo se přišel ukázat, po době více než dlouhé, kdo si vzal nový šat a jak nám povyrost, starý pán, snad nebude se brzy nazývat váženým či lordem? Nevěřili, neviděli pražádný vous či slepený zrak, alkohol v krvi anebo v šat, neslyšeli, jak mu kručí v žalůdku, poprávem, když boháč mu v autě nedal ani rohlík anebo kávičku.

Ti staří byli tvrdí jako suky, čím jiným taky byli, než ořezaným stromem, když nevěřili, ale on našel v sobě nového boha, byť ho jejich slova ranila a nocí se rozezněl skřípavý dědků smích, podpořen žestěmi krupobití.

***

Část pátá: Hudba malého světa

Jak se lituje svých hříchů? S prosíkem nejdál dojdeš platí pouze u dětí, ve skutečnosti se platí zázraky. Ženy se u tepla choupí, protože se oddají zvrhlým, kteří ta kamna mají, ale muži, po těch i bez sebeúcty moc zájmu není, ne po těch starých. Kam se hnout? Do hospody? Piva na sekeru se nedávají, když jste oblečen tak vybraně, že máte zašitý i kapesník a bez knoflíků na kabátě jen dokazujete, že vám zima není. Zjišťuje, kolik škod operace ještě provedla, ale je tak promoklý, že zavděčí jakémukoliv suchému místu. Nakonec sedne na betonové podlaze, opře se o podpěru, nedokončený dům sám od sebe šumí, hraje vlastní hudbu. Přemýšlí spolu s ním, co ještě uvidí, boháč odjel, toho neuvidí, známí se ho vzdali, závidí, hledá tedy východisko, uzavřen mezi dvěma světy, novou společností, kde nikoho nezná a která se mu nelíbí, a tou starou s pachem zkyslého mléka, kde kdysi uzřel svůj osud, jako mnoho vyvolených, čekající na konec světa.

***

Část šestá: Jaké je vždy třetí přání?

 

Kdo je? Zrádce, nepatřičný, obitý a okradený, operovaný. Co je? Špatná otázka, myslel si, že někdo, kdo konečně vyroste. Boháč se choval slušně, ale po všem ho odvrhl. Chudí se k němu chovají neslušně, protože vypadal jako boháč, a po všem ho také odvrhli. Neví, nechce být sám, má rakovinu a usíná, komu se kdy stává, že by si opakovaně všiml, jak krásné je být naživu? A přitom se celý život trápí a vůbec si nevšimne, že jeho život protekl mezi prsty. On se procházel, byl šťastný, viděl svět z jiné prespektivy, a nějaký chlad, proč by si ho všímal, když měl k vidění něco úplně jiného? Nyní byl šťastný, cítil se šťastný, to bylo vždy, to co chtěl, po čem toužil – mít šanci, jakou mají jiní, a když ji dostal, zjistil, že nechce být sám, že raději omrzí dar, že raději bude se svými, tam někde dole, v bahně.

Vyhrnul si nohavice, pokochal se, podivil se, posmutněl si, a potom je vylomil, obě sestry, operované protézy, a proklínal svůj osud.

Od kolen dolů totiž neměl vlastní nohy a od mala litoval, že mu nedorostly.

 

Děkuji Vlastimilovi za jeho povídku a také za účast v soutěži Muž, který chodil bosý. Doufám, že se vám jeho dílo líbilo a pointa vás překvapila podobně jako mě.

A co mě k soutěži vůbec inspirovalo? Sen, ve kterém mi zadali napsat něco právě na téma Muž, který chodil bosý a vůbec mu to nevadilo. Už v něm mě zajímalo, co vytvoří ostatní. Sama jsem svůj nápad také zrealizovala a vznikla z něho audio povídka, kterou si pod odkazem můžete poslechnout.

 

 

Autor obrázku Roland Havran

1 Odpověď
  1. Jan Konečný
    Jan Konečný says:

    Přečteno. 🙂 Pointa zajímavá a překvapivá. Čtení opravdu náročné a možná by to zasloužilo trochu „prostříhat“ – na pár místech se mi taky zdá, že se to opakuje. Ale jinak dobrá práce – pěkná povídka.

    Odpovědět

Zanechte Odpověď

Chci se připojit k diskusi?
Neváhejte přispět!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *